Naposledy aktualizováno: 22.8.2022
Producent, který spojoval zvuk, aranžmá, obal, propagaci i distribuci do jedné věci. A právě u distribuce nakonec narazil.
Creed Taylor neorganizoval jen nahrávací sessions. Řešil zvuk, aranžéry, délku vinylové strany, obal, rozhlasové disc-jockeye i cestu vinylů do obchodu. Profil sleduje jeho cestu od Bethlehem a Impulse! přes Verve a A&M až k CTI, Kudu a distribuční krizi sedmdesátých let.
Creed Taylor se většinu života pohyboval na místě, které posluchač na pódiu nevidí. Nesóloval před orchestrem a jeho jméno na obalu zpravidla nebylo největší. Přesto se podílel na deskách Johna Coltranea, Stana Getze, Antônia Carlose Jobima, Wese Montgomeryho, Freddieho Hubbarda, George Bensona nebo Grovera Washingtona Jr.
Výběrem muzikantů a rezervací nahrávacích frekvencí to pro Taylora nekončilo. Řešil výběr aranžéra, výsledný zvuk, délku strany LP, obal, propagaci i to, jak se deska dostane do obchodu.
Z Bedfordu do New Yorku, Chris Connor před Birdlandem
Narodil se 13. května 1929 v Lynchburgu ve Virginii a vyrůstal v Bedfordu. Hrál na trumpetu a jazz poslouchal hlavně z rádia. Z New Yorku vysílal Birdland a Taylor si tak mohl vytvořit představu o hudebním světě stovky kilometrů daleko.
Po studiích a vojenské službě se přestěhoval do New Yorku. V roce 1954 nastoupil k Bethlehem Records. Jedním z prvních projektů byla zpěvačka Chris Connor. Taylor prosadil desetipalcové LP Chris Connor Sings Lullabys of Birdland (spotify link) s triem pianisty Ellise Larkinse. Stojí za dalšími třemi alby, které Chris Connor pro Bethlehem nazpívala.
Vedle Larkinsova tria na nich Connor spolupracuje s kvartetem Vinnie Burkea a společným kvintetem Kai Windinga a J.J. Johnsona. V průběhu dalších měsíců Creed nabídne nahrávací smlouvu například kontrabasistům Charliemu Mingusovi, Oscarovi Pettifordovi a flétnistovi Herbiemu Mannovi.
Později vzpomínal na přibližně šest stop vysokou siluetu Connor, kterou nechal postavit před Birdlandem. Nahrávky nosil také do newyorských rozhlasových stanic. Pro disc-jockeye nechával připravovat zvláštní promo verze s místem, kam mohli namluvit vlastní představení zpěvačky.
U Bethlehem vydržel krátce. Během roku 1955 odcházel a koncem téhož roku nastoupil k ABC-Paramount.
Co v regálech chybí? Impulse!
U ABC mohl vedle jazzu připravovat také různé specializované desky. Taylor později popisoval, jak chodil do obchodu naproti budově společnosti a díval se, jaké hudební kategorie v regálech chybějí.
Jazz ale zůstával hlavní. Produkoval Kennyho Dorhama a spolupracoval s Quincy Jonesem. S Quincym připraví jednu z jeho nejlepších a obchodně nejúspěšnějších nahrávek This Is How I Feel About Jazz (spotify link).V pozdějších rozhovorech si Creed pochvaloval, jak šla práce na albu rychle kupředu: „S Quincym jsme byli blízcí přátelé. Oba jsme hráli na trubku, byli jsme stejně staří a zajímali jsme se o stejnou hudbu. Řadu věcí jsme cítili stejně a tak jsme se nemuseli prakticky na ničem domlouvat.“
Pro ABC Paramount Taylor získal další zajímavá jména, jako duo Jackie Cain & Roy Kral nebo trio Lambert, Hendricks & Ross, se kterými nahrál album se skladbami Counta Basieho. Pak dostal možnost postavit vlastní jazzovou značku. Jmenovala se Impulse!. Vznikla na přelomu let 1960 a 1961 jako jazzový label ABC-Paramount a Taylor dostal možnost připravit její organizaci a réžii prvních kroků téměř od základů.
Desky měly výrazné oranžovo-černé prvky, laminované gatefold obaly a jednotnou vizuální identitu. Rozevírací obaly byly dražší než běžné obálky. Taylor tentokrát neřešil jen jednotlivá alba. Řešil, jak bude působit celý label vedle ostatních desek v obchodě.
První čtyři tituly vyšly jako připravená úvodní série. Následoval Oliver Nelson a The Blues and the Abstract Truth (spotify link), pátá Taylorova produkční práce pro Impulse!. Pak k Impulse! přišel John Coltrane. Taylor domluvil Traneův příchod, ale dlouho s ním ve společnosti nezůstal. Debutová Africa/Brass (spotify link) se stal šestou a poslední deskou, kterou pro nový label produkoval. Když dokončoval jeho vydání, už seděl v kanceláři jiného vydavatelství.
Verve bez Normana Granze
Tím vydavatelstvím bylo Verve. Norman Granz už značku prodal společnosti MGM a Taylor nastoupil do Verve pod jejím vlastnictvím. Se Stanem Getzem natočil Focus (spotify link), desku postavenou na Getzově saxofonu a smyčcových aranžích Eddieho Sautera. Focus se v době vydání nedostalo na kandidáty ocenění Grammy; do Grammy Hall of Fame se dostalo až v roce 1999.
Ve Verve se Taylor dostal také k bossa nově. Produkoval Getze, Jobima i Joãa Gilberta a stál u nahrávek, které brazilskou hudbu dostaly k americkému publiku v měřítku, jaké předtím neměla. Getz/Gilberto (spotidy link) se stalo jednou z komerčně nejúspěšnějších jazzových desek své doby.
Taylor ale nezůstal jen u brazilské vlny. S Jimmy Smithem nebo Wesem Montgomerym pracoval na využití kratších forem. Vybírali aranže a materiál, který mohl oslovit i lidi mimo úzké jazzové publikum. Když Taylor z Verve odešel, Montgomery pokračoval s ním u A&M.
Creed Taylor, Inc. ještě není CTI Records
Dne 1. června 1967 nastoupil Taylor k A&M Records. Jeho Creed Taylor, Inc. tu fungovala jako produkční společnost ve smluvním vztahu s labelem. Právě v tomto modelu vzniklo Montgomeryho A Day in the Life (spotify link). A také Jobimovo Wave (spotify link).
Na Wave se už v tvůrčím týmu potkávají aranžér Claus Ogerman, zvukový mistr Rudy Van Gelder a fotograf Pete Turner, ale na etiketě pořád stojí A&M. Přechod k vlastnímu labelu navíc nebyl ostrý řez. Když Antônio Carlos Jobim v roce 1970 nahrával další materiál, část skončila na albu Tide (spotify link) pro A&M a část na Stone Flower (spotify link) už pro CTI.
Teprve teď CTI
V únoru 1970 se CTI osamostatnilo. V nové jazzové řadě 6000 pak vyšlo Hubbardovo Red Clay (spotify link) jako produktové číslo CTI 6001. Na rozdíl od jazzové produkce velkých vydavatelství z počátků sedmdesátých let Creed nešetří na bohaté orchestrální instrumentaci. Najímá talentovaného aranžéra Dona Sebeskyho, který odvádí stejně kvalitní práci, jako Gil Evans pro orchestr Claudea Thornhilla.
V průběhu let se okolo CTI Records vytvořila stálá sestava vynikajících studiových hráčů mezi něž patřili basista Ron Carter, flétnista Hubert Laws, bubeník Bernard „Pretty“ Purdie, klávesista Herbie Hancock, bubeník Billy Cobham a mnozí další. Ron Carter s Hubertem Lawsem u CTI vydávali i vlastní sólové projekty.
Ústředním bodem bodem dění ale bylo studio Rudyho Van Geldera. Bob James později vzpomínal, že Taylor s Van Gelderem hlídali délku jedné strany LP přibližně kolem osmnácti minut. Když se na stranu vměstnalo hudby příliš mnoho, drážky musely být užší a ubývalo basů. James právě s tím spojoval mohutný zvuk Carterova kontrabasu na deskách CTI.
Pete Turner dodával fotografie a běžný portrét interpreta na obalu často ustupoval samostatnému obrazu. Red Clay, Turrentineho Sugar (spotify link) nebo Hubbardovo další dílo Straight Life (spotify link) stačí jako příklady toho, jak se kolem CTI v první polovině sedmdesátých let vytvořil vlastní studiový a vizuální svět.
Kudu a když se problém přestěhoval ze studia do skladu
Kudu od roku 1971 fungovalo jako další větev Taylorova katalogu, silněji obrácená k soulu a rhythm’n’blues. Začínal tu Johnny Hammond a brzy následoval Grover Washington Jr. s Inner City Blues (spotify link). Později se na Kudu také začaly objevovat nahrávky Esther Phillips.
V první polovině sedmdesátých let začalo CTI budovat vlastní distribuční infrastrukturu. Znamenalo to sklady, zásoby, pohledávky a dopravu. Následně uzavřelo distribuční vztah s Motownem. Ani ten však nevydržel. Obchodní spolupráce se změnila ve spor o smlouvu, distribuci a práva a v druhé polovině sedmdesátých let se firma dostala do situace, kdy nové zboží prakticky přestávalo proudit do obchodů.
Rok 1978 přinesl konec dlouhých distribučních sporů i uvedení CTI do režimu Chapter XI (tedy není nic jiného než bankrotová restrukturalizace podle amerického obchodního práva). Jejich gramodesky dál vycházely. Využívali nové distribuční dohody a v roce 1980 se připojili k CBS Associated Labels. Katalog se měnil a tempo už nebylo stejné jako na začátku sedmdesátých let.
Van Gelder, Turner a další pokus
V červnu 1989 se ve Van Gelderově studiu nahrával projekt Rhythmstick. Rudy Van Gelder byl znovu u zvukařského pultu. Pete Turner se znovu podílel na grafickém návrhu obalu. Taylor kolem projektu sestavil velkou skupinu hráčů a výsledkem nebyla jen deska, ale také obrazová verze určená pro tehdejší videoformáty.
V devadesátých letech následovaly další projekty, mezi nimi například Larry Coryell a Fallen Angel (spotify link) a řada dosud ne příliš známých jmen; mezi nimiž jsou Bill O’Connell, Steve Laury, Donald Harrison, Charles Fambrough nebo Jim Beard.
V posledních několika letech života Taylor spolupracoval na edici remasterovaných titulů z původního katalogu CTI Records, které se objevily u příležitosti čtyřicátého výročí vzniku labelu.
Creed Taylor umírá 22. srpna 2022.
