Hudební magazín o zapomenutých příbězích, jazzu, alternativě a albech s hlubším kontextem
Letní long read. Milujeme čtení na prázdniny. PUDINK příběhy, které se nedají přečíst mezi dvěma zastávkami tramvaje.
V září 1976 se londýnský 100 Club nezměnil v místo zrození punku. Spíš v okamžik, kdy se punk již nedal zamést pod koberec.
#UKPunk1976
Padesát let od 100 Club Punk Special. Dva zářijové večery roku 1976, kdy britský punk ještě nebyl zakonzervovanou legendou, ale už se z něj stal veřejný problém.
Pokračování textu Dvě noci pod Oxford Street: 100 Club Punk Special 1976
Zhasnout. Začít čtvrtou stranou. Hlasitost doprava.
#LetniLongRead
V létě 1966 nevěděli kritici, zda slyší psychedelii, elektronického Minguse, rockové oratorium, společenskou revoluci, nebo jenom randál. Pro debut Mothers of Invention chyběla přihrádka. Frank Zappa se přitom pokoušel zkomponovat i člověka před reproduktorem: určit mu, čeho se má zbavit, jak má poslouchat a co má považovat za svobodu.
Pokračování textu Freak Out!: Deska, která si musela vymyslet vlastního posluchače
Detroit Cobras si vystačili s cizími písněmi
#SoundOfDetroit #LetniLongRead
Detroit Cobras udělali kariéru z písní jiných lidí. Ne z nouze, ale z přesvědčení, že dobrá skladba nemusí patřit minulosti jen proto, že zmizela z rádia. Rachel Nagy a Mary Ramirez byly dlouhodobým jádrem kapely, která starý soul a rhythm’n’blues nevystavovala, ale vracela do každodenního hudebního provozu.
Pokračování textu Detroit Cobras: Staré desky v Detroitu nepatří do vitríny
Po albu Vienna se Ultravox vrátili ke Connymu Plankovi ve stejné sestavě, ale bez hotových písní.
#LetníLongRead, #DruhyPoslech
Ultravox mohli zopakovat úspěšný recept z alba Vienna. Místo toho tři měsíce skládali nové písně přímo ve studiu. Natočili jejího následovníka Rage in Eden, který začíná hlasem schopným pohnout davem a končí člověkem, jenž si nedokáže vybavit jedno jméno.
Pokračování textu Rage in Eden: Co Ultravox udělali po Vienna
Rodinná fotografie, noční nahrávání a písně kapelníka z neworleanské čtvrti Tremé.
#LetniLongRead #NOLAGroove
Troy „Trombone Shorty“ Andrews na Lifted zpívá, střídá trombón s trubkou a nechává do své kapely vstupovat rockovou kytaru i pouliční bubeníky. Deska z roku 2022 zachycuje muzikanta, který už dávno hraje pro velké sály. Když však potřebuje rozšířit zvuk, pořád ví, komu v New Orleans zavolat.
Basová linka Micka Karna vede od alb Japan přes Titles, Rain Tree Crow a Polytown až k poslednímu návratu Dalis Car.
#LetniLongRead
Micka Karna šlo poznat po několika tónech. On sám se přitom opakovaně bránil tomu, aby v něm okolí vidělo pouze baskytaristu skupiny Japan. Hrál na dechové nástroje, skládal, modeloval sochy. Ve studiu dokázal nechat chyby být, i když by je jiní opravili. Svou baskytaru dokonce na jedné desce potlačil, aby dokázal, že je také skladatelem. Později toho litoval.
Pokračování textu Mick Karn: Japan, Rain Tree Crow a basa za pět liber
Portrét hudebníka, který se učil z desek, chtěl mít pod kontrolou každý zvuk a ani v angličtině neopustil Tijucu.
#LetniLongRead, #MPBMapa
Česká hudební publicistika o Edu Mottovi úplně nemlčela. Grundfunk s ním odvysílal rozhovor a roku 2018 představil jím sestavenou kompilaci Too Slow to Disco Brasil; 5. května 2016 Motta vystoupil v Paláci Akropolis a smyčce pro desku Behind the Tea Chronicles se nahrávaly v Praze. Jednotlivé české stopy tedy existují. Přesto se z něj u nás nestalo jméno, k němuž by se soustavně vracely kulturní rubriky a hudební magazíny. Nejspíš ne proto, že by byl příliš složitý. Spíš se nevešel do přihrádek: pro jazz příliš popový, pro pop příliš jazzový, pro world music málo exotický a pro alternativu podezřele uhlazený. K jeho pětapadesátinám proto nezaplňujeme bílé místo. Spojujeme body, z nichž se dosud nestala mapa.
Pokračování textu Ed Motta: Hudba k filmům, které nikdo nenatočil
Malé kapele dal tah swingového orchestru, písním příběh a publiku důvod tančit.
#LetníLongRead
Do malé sestavy soustředil energii swingového orchestru, aranžmá zkrátil na úderný riff, spojil blues s pouličním humorem a z každé písně udělal malý příběh. Jako největší hvězda jump blues strávil Louis Jordan ve čtyřicátých letech celkem 113 týdnů na vrcholu žebříčků černošské hudby sestavovaných časopisem Billboard. Když pak nová hudba dostala jméno – převzala Louisův rytmus, kytaru i výraz. Její nejúspěšnější předchůdce už stál mimo hlavní dějiny.
Pokračování textu Louis Jordan: Král jukeboxů, kterého předstihl rock’n’roll