Naposledy aktualizováno: 26.1.2021
Bossa nova z něj udělala světové jméno. Jeho příběh ale pokračoval přes Matita Perê, Urubu a Bandu Nova ještě další tři desetiletí.
#MPBMapa
Když se řekne Antônio Carlos Jobim , cesta k několika slovům bývá krátká: bossa nova, „Garota de Ipanema“, João Gilberto, Stan Getz. Díváme se i za tento známý obraz – k Matita Perê, Urubu, Bandě Nova a posledním nahrávkám.
Jobimův příběh je ale podstatně delší
Antônio Carlos Jobim se vynořil se na sklonku čtyřicátých let minulého století z polosvěta nočních klubů brazilského Rio de Janeiro. Nikdo nemohl tušit, že o dekádu později způsobí na hudební scéně takové pozdvižení. Představoval komplexní typ skladatele, který novátorsky propojil lidovou muziku své vlasti s popovými písněmi v jeden poslechový a taneční zážitek. Jeho hudební jazyk čerpal především z jazzu.
Bossa nova z něj na začátku šedesátých let udělala světového skladatele, ale její úspěch zároveň zastínil značnou část hudby, kterou napsal potom. Bossa nova přitom nevznikala ve vzduchoprázdnu; byla jednou z kapitol mnohem delšího příběhu brazilské populární hudby, který vedl od chora a samby k tomu, čemu se v šedesátých letech začalo říkat Música Popular Brasileira.
V sedmdesátých letech se jeho hudba stále víc obracela k brazilské krajině, literatuře a přírodě, v osmdesátých si postavil vlastní koncertní kapelu z rodiny a blízkých muzikantů a nové skladby psal až do posledních let života. Kdo hledá autora „The Girl from Ipanema“, najde ho snadno. Jobimův příběh je ale podstatně delší.
Ještě než přišla bossa nova
Narodil se 25. ledna 1927 v Riu de Janeiro jako Antônio Carlos Brasileiro de Almeida Jobim. Sestra Helena mu říkala Tom Tom; druhá polovina přezdívky časem odpadla. Nějaký čas studoval architekturu, školu ale nedokončil. Převážila hudba.
Ve čtrnácti letech začal systematičtěji studovat klavír u Hanse-Joachima Koellreuttera, německého skladatele a pedagoga usazeného v Brazílii. Později se zabýval harmonií, kontrapunktem a orchestrací. K tomu přibyla každodenní praxe: hraní v barech a nočních klubech, zapisování skladeb jiných autorů a aranžérská práce pro nahrávací společnosti.
V druhé polovině padesátých let působil také v brazilském Odeonu, kde ale brzy zjistil, že ho víc než řízení práce druhých zajímá psaní aranží a vlastní hudba. Jeho hudební slovník neměl jediný zdroj. Z brazilské tradice se vracel k Pixinguinhovi, Arymu Barrosovi a Villa-Lobosovi, v harmonii pro něj byl důležitý Debussy.
Z amerického jazzu pozorně poslouchal Gerryho Mulligana; vzpomínal, že jeho nahrávky tehdy studoval spolu s Joãem Gilbertem. U Jobima se tyhle vlivy neskládaly do seznamu citací. Důležitější bylo, co s nimi udělal: melodie může být jednoduchá, zatímco pod ní se harmonie neustále pohybuje a mění její význam.
Vinicius a Orfeus
Jedním z rozhodujících setkání v Jobimově životě byl Vinicius de Moraes. Diplomat, básník a dramatik hledal v polovině padesátých let skladatele pro hru Orfeu da Conceição, která přenesla antický příběh Orfea a a Eurydicy do prostředí faléy, chudinské čtvrti Rio de Janeira. Jobim napsal hudbu a aranžmá; mezi skladbami byla také „Se Todos Fossem Iguais a Você“. V Brazílii píseň okamžitě zlidověla.
Inscenace měla premiéru v roce 1956 a ze spolupráce vzniklo partnerství, které brzy přesáhlo divadlo. Vinicius přinášel texty a Jobim pro ně psal hudbu. Jejich společné písně se během několika let staly jedním ze základů nového brazilského repertoáru. V roce 1956 to ale pořád byly hlavně nové písně dvou Brazilců.
„Chega de Saudade“
„Chega de Saudade“ bývá používána jako datum narození bossa novy. Skutečnost je méně čistá a právě proto zajímavější. První nahrávka vznikla roku 1958 pro album Elizeth Cardoso Canção do Amor Demais (spotify link). Hudbu napsal Jobim, text Vinicius, Jobim rovněž vytvořil aranžmá a João Gilberto hrál na kytaru.
Už v jeho doprovodu je slyšet rytmický způsob hry, který se později stane jedním z poznávacích znamení bossa novy. Když potom Gilberto skladbu natočil sám, dostala jiný rozměr. Gilberto ztišil hlas i doprovod, čímž dal nahrávce menší dynamiku a rytmus samby přenesl do kytary.
Nemá proto velký smysl hledat jednoho člověka, který bossa novu „vynalezl“. Jobim s Viniciem přinesli skladby a harmonický materiál, João Gilberto způsob, jak je zahrát a zazpívat.
New York
Americké publikum se nejprve seznamovalo se skladbami a teprve potom se jménem jejich autora. „Desafinado“ a „Samba de Uma Nota Só“ se stávaly běžnou součástí jazzového repertoáru, Stan Getz a Charlie Byrd uspěli s albem Jazz Samba (spotify link) a v listopadu 1962 dorazila početná skupina brazilských hudebníků do Carnegie Hall.
Koncert se později stal součástí zakladatelského příběhu bossa novy v Americe, ačkoli samotný večer byl zároveň organizátory nezvládnutý a pro mnohé účastníky poněkud drsným prvním setkáním s americkým hudebním chaosem.
Pro Jobima byl důležitější následující rok. V květnu 1963 natočil v New Yorku během dvou dnů první album vydané pod vlastním jménem, The Composer of Desafinado, Plays (spotify link). Aranže napsal Claus Ogerman, producentem byl Creed Taylor a ve studiu vše řídil Phil Ramone. Na desce byly „The Girl from Ipanema“, „Água de Beber“, „Insensatez“, „Corcovado“ nebo „One Note Samba“.
|
|
|
Getz, Gilberto a jedna píseň navíc
Ještě před vydáním Jobimova vlastního alba proběhly v březnu 1963 nahrávací frekvence pro LP desku Getz/Gilberto (spotify link). Stan Getz, João Gilberto a Jobim se sešli v newyorském studiu A&R, Astrud Gilberto zazpívala anglickou část „The Girl from Ipanema“ a deska vydaná následující rok změnila měřítko celého příběhu.
Getz/Gilberto uspělo daleko za hranicemi jazzu. Grammy, prodeje a další nahrávky udělaly z „The Girl from Ipanema“, „Corcovado“ nebo „Desafinado“ světové standardy. Od té chvíle se Jobimovo jméno mimo Brazílii pevně spojilo s několika skladbami z přelomu padesátých a šedesátých let.
Tehdy mu bylo šestatřicet let.
|
|
|
Sinatra, Creed Taylor a Wave
Rok 1967 ukazuje, jak rychle se jeho postavení změnilo. Frank Sinatra s ním natočil Francis Albert Sinatra & Antônio Carlos Jobim (spotify link). Ve stejném roce vyšla Wave (spotify link) a také A Certain Mr. Jobim (spotify link). Z brazilského skladatele, jehož písně před několika lety objevovali američtí jazzmani, byl pravidelný účastník newyorského studiového provozu.
Na Wave znovu pracoval s Clausem Ogermanem a Creedem Taylorem. U kontrabasu seděl Ron Carter, mezi dalšími hudebníky byli Dom Um Romão, Urbie Green nebo Jerome Richardson. Nahrávalo se ve Van Gelderově studiu. Pete Turner dodal na obal LP fotografii žirafy.
Stone Flower, Tide a rok 1971
V roce 1970 se Jobim vrátil do Van Gelderova studia. Během sedmi frekvencí mezi březnem a květnem tam současně vznikaly desky Tide (spotify link) a Stone Flower (spotify link). Tentokrát aranžoval Eumir Deodato a vedle Rona Cartera, Joea Farrella nebo Huberta Lawse se ve studiu potkávali Airto Moreira, João Palma a další brazilští muzikanti.
Do života brazilských hudebníků navíc vstupovala vojenská diktatura. V roce 1971 patřil Jobim k autorům, kteří stáhli své skladby z Festival Internacional da Canção na protest proti cenzuře. Protest měl dohru u DOPS (státní politická policie zřízená vojenskou juntou): Jobim byl zadržen a vyslýchán.
Matita Perê: Guimarães Rosa, sertão a ptáci
Na rodinném sídle Poço Fundo, které jeho rodiče koupili ve čtyřicátých letech, pracoval Jobim v březnu 1972 na rozsáhlé skladbě „Matita Perê“, když ho přerušil jiný nápad. Seděl s kytarou na verandě, venku pršelo, kolem se válely cihly, prkna a sklo ze stavby, a z toho improvizovaného nepořádku se začal rodit nový motiv. První slova „Águas de Março“ si poznamenal na kus balicího papíru: “É pau, é pedra…”.
Matita Perê (spotify link) vyšlo v roce 1973 a bylo Jobimovou první nezávislou produkcí. Album natočil v lednu v newyorských studiích Columbia s aranžemi Clause Ogermana a Doriho Caymmiho a věnoval je třem brazilským spisovatelům: Guimarãesi Rosovi, Carlosi Drummondovi de Andrade a Máriu Palmériovi.
Titulní „Matita Perê“ se obrací k sertãu, Guimarãesi Rosovi a ptačím hlasům. Jobim v té době stále víc hledal materiál v brazilské krajině, literatuře a přírodě. Měnilo se měřítko skladeb i způsob, jakým zacházel s orchestrem, slovem a zvukem.
O rok později „Águas de Março“ s Elis Reginou natočil pro Elis & Tom (spotify link). Album vzniklo v lednu 1974 v Los Angeles a vedle starších Jobimových skladeb přineslo i hudbu z jeho tehdejšího období. Z „Águas de Março“ se rázem stala nová píseň.
Pak přišlo Urubu (spotify link). Claus Ogerman znovu aranžoval, Jobim ale pracoval s mnohem širším zvukovým prostorem než na deskách, které ho proslavily o desetiletí dřív. Písně stojí vedle orchestrálních skladeb a přírodní motivy vedle hudby, která už vůbec nepotřebuje malou bossa-novovou sestavu. „Saudade do Brasil“ dostala rozsáhlou orchestraci a podle Jobimova archivu se po posledním snímku hudebníci newyorského symfonického orchestru zvedli a zatleskali skladateli.
Na Bratislavských jazzových dnech roku 1977 zahrálo Combo Petera Lipy „Água de Beber“. Ptáci přitom nebyli jen součástí názvů a textů. Jobim je skutečně pozoroval a sám se označoval za amatérského ornitologa. Ekologii, brazilskou přírodu a osud původních obyvatel později spojoval otevřeně i s novými skladbami.
|
|
|
Banda Nova
Když Jobim v osmdesátých letech začal znovu častěji koncertovat, snadno se nabízelo slovo comeback. On sám ho odmítal. V roce 1985 řekl, že nejde o revival, ale o pokračování jeho práce.
Když Jobim 5. března 1984 vystoupil ve vídeňském Konzerthausu, vedle něj už nestáli jen najatí doprovodní hráči. Hrál syn Paulo, Danilo Caymmi, Tião Neto a Paulo Braga a dechovou sekci nahradily ženské hlasy. Sestava vznikla poté, co Jobim dostal nabídku vystoupit s ORF-Sinfoniettou a rozhodl se, že nechce přijet sám. Postupně se přidali další členové rodiny a blízcí muzikanti včetně Mauchi Adnet a Pauly a Jaquese Morelenbaumových.
Vídeňský repertoár spojoval „Chega de Saudade“, „Desafinado“, „Corcovado“ nebo „Água de Beber“ s novějšími skladbami. Byla mezi nimi také „Luiza“, kterou Jobim původně napsal roku 1981 pro televizní seriál Brilhante.
Banda Nova ho pak pravidelně doprovázela na koncertech i při nahrávání a roku 1987 s ní vzniklo Passarim (spotify link). Deska navazovala na přírodní a ptačí motivy Matita Perê a Urubu. U „Borzeguim“ máme dokonce Jobimův vlastní rukopis z roku 1981. Skladbu nadepsal „Contracanção pseudofolclórica dos índios e mamelucos do Brazil“ – pseudofolklorní protipíseň brazilských Indiánů a mameluků.
Poslední New York
Poslední studiové album Antonio Brasileiro (spotify link) vznikalo v letech 1993 a 1994. Vedle vlastních skladeb a brazilských hostů se na něm objevila také anglická verze „Insensatez“ se Stingem. Dochovaná studiová páska v Jobimově archivu obsahuje také ženský sbor pro „Insensatez“.
Na výslednou desku se nedostal; použita byla anglická „How Insensitive“ se Stingem. Naštěstí je dostupná live verze a DVD
V dubnu 1994 Jobim vystoupil v Carnegie Hall při oslavě padesáti let Verve. Antônio Carlos Jobim zemřel 8. prosince 1994 v New Yorku během nemocniční léčby. Bylo mu sedmašedesát let.
Za Ipanemou
„The Girl from Ipanema“, „Desafinado“, „Corcovado“ nebo „Wave“ se oddělily od desek a okolností svého vzniku a staly se standardy.
Alba Matita Perê, Urubu a Passarim představují jinou část Jobimovy práce. Vedle pláže je v ní sertão, brazilská literatura, ptáci, déšť, les, velký orchestr a nakonec i rodina kolem mikrofonů. Jeho nejslavnější písně nezestárly. Jen za nimi zůstala snadno přehlédnutelná další tři desetiletí práce.
Brazilské hudební styly Bossa Nova a Música popular brasileira (MPB) si uchovaly vliv i na současnou jazzovou scénu. Slyšíme je nejenom ve skladbách řady fusion skupin, ale i z katalogu nahrávek převážně souljazzových interpretů soustředěných okolo značky GRP Records.
