Hudební magazín o zapomenutých příbězích, jazzu, alternativě a albech s hlubším kontextem
Album, na kterém se hard bop loučí bez patosu
#MilesAndTrane100
LP deska Milestones není přechod ani předzvěst. Je to okamžik, kdy všechno ještě drží pohromadě – kapela, jazyk, energie – a právě tím se loučí. Hard bop tu funguje s téměř samozřejmou jistotou, rytmika drží tvar, dechy zvyšují tlak. Miles Davis váhá, John Coltrane je neklidný, Cannonball Adderley přidává bluesový hlas. Nic se ještě nerozpadá. Ale návrat už není možný.
Na počátku byl pohyb
#MilesAndTrane100
Miles Davis nikdy nezůstal tam, kde ho ostatní chtěli mít. Jakmile se jeho hudba stala srozumitelnou, přestal o ni mít zájem. Tento text sleduje Milese Davise jako proces – jako trvalý pohyb, který formoval moderní jazz tím, že ho nutil měnit jazyk, sestavy i samotná pravidla hry.
Ne památník. Návrat.
#MilesAndTrane100
Úvodní prohlášení k sérii článků, v nichž se budeme věnovat odkazu Milese Davise a Johna Coltranea. Ne jako připomínce dvou „velkých jazzových jmen“, ale jako návratu k hudbě, která vznikala v pohybu a bez jistoty výsledku.
Pokračování textu #MilesAndTrane100: Miles Davis, John Coltrane a proč má smysl poslouchat je znovu
Miles Davis a Gil Evans v roce 1959 vytvořili orchestrální dílo, které překračuje hranice jazzu i času.
#MilesAndTrane100
Ve své recenzi pro červencové číslo Jazz Review z roku 1959 přirovnal Bob Freedman Milesova trumpetová sóla k síle, která málem vynese gramofon z místnosti. Kritika, která nešetří superlativy, ale zároveň upozorňuje na technické nedostatky nahrávky, zůstává svědectvím o tom, jak hluboce Porgy and Bess proměnila vnímání orchestrálního jazzu.
Pokračování textu Porgy and Bess – příběh o barvách, prostoru a dokonalém tónu
Zita Carno, Jazz Review, prosinec 1959 (inspirace)
#MilesAndTrane100
V prosinci 1959 vyšla v americkém magazínu Jazz Review recenze soundtracku k francouzskému filmu Ascenseur pour l’échafaud – první setkání Milese Davise s evropským filmovým jazzem. Minimalistická improvizace, temná atmosféra, Paříž v noci. Tón recenze Zity Carno není jen obdivný. Je fascinovaný, skoro uhranutý. Miles tu podle ní „nemyslí jako filmový skladatel. Myslí jako Miles Davis.“
V roce 1969 byl Miroslav Vitouš (6. 12. 1947) již respektovaným průkopníkem rodícího se fusion stylu a jedním z nejžádanějších hráčů na kontrabas na newyorské jazzové scéně. Na své muzikantské konto si již samozřejmě připsal řadu úspěchů. Nehleděl však jen na kariéru uznávaného spoluhráče, ale vyhlížel i příležitosti, jak zahájit dráhu sólového umělce.
Pokračování textu Miroslav Vitouš: Infinite Search (1970, Embryo Records)
Album Trompeta Toccata (1965, Blue Note Records) bylo bohužel labutí písní texaského trumpetisty Kennyho Dorhama jakožto kapelníka. Kennymu se ale podařil husarský kousek, když si jedno ze svých nejlepších alb schoval až na samý závěr sólové dráhy. Velice zdařile na něm kombinuje hard bop, afro-latinu, modální jazz a bossa novu. Další LP desku s novým materiálem už nikdy nenahrál.
Pokračování textu Kenny Dorham: Trompeta Toccata (1965, Blue Note Records)
Julian Edwin “Cannonball” Adderley (15. 9. 1928 – 8. 8. 1975) byl jedním z nejlepších altsaxofonistů dvacátého století. Jeho hudební putování k posluchačsky srozumitelnějšímu jazzu, byť prozatím akustickému, vyvolávalo u mnohých žánrových příznivců obrovské vzrušení. Svých čtyřicet šest let života prožil se sešlápnutým plynovým pedálem až na podlahu.