Naposledy aktualizováno: 31.8.2020
Pětidenní hudební festival na hraně snu a chaosu
Koncem srpna 1970 se na malém britském ostrově odehrála hudební událost, která přepsala dějiny rocku – a zároveň ukázala limity obřích open-air akcí. Ostrov Wight se mění v epicentrum hudebního světa. Na festival přijíždí odhadem 600 000 lidí – největší dav, jaký kdy britský rockový festival hostil. Na pódiu se střídají ikony doby, v publiku panuje směs euforie a chaosu. Nad vším se vznáší vědomí, že tahle éra právě vrcholí – a zároveň končí.
Největší festival, největší problém
Pondělí 31. srpna 1970 ráno. Statisíce návštěvníků se snaží dostat zpět na pevninu. Fronty na trajekt z Ryde do Portsmouthu připomínají pomalý ústup Napoleonovy Velké armády od Moskvy – jen místo sněhu a mrazu vládne vlhké letní ráno a ospalá únava po několika dnech hudebního maratonu.
Festival Isle of Wight 1970 byl z hlediska hudební nabídky velkolepý, z hlediska organizace však hraničil s neudržitelným. Pořadatelé podcenili rozsah zájmu: původně očekávaných několik desítek tisíc diváků se proměnilo v dav přesahující půl milionu. Úřady ani místní komunita nebyly na takový nápor připraveny.
Hudební maraton
Navzdory logistickému kolapsu se na pódiu odehrál program, který dodnes bere dech. The Who v plné síle, Joni Mitchell s křehkým, ale pevně soustředěným setem, charismatický Richie Havens, John Sebastian, Leonard Cohen, The Doors, Sly and the Family Stone, legendární Miles Davis s elektrickým bandem, který bořil hranice mezi jazzem, rockem a funkem. Jim sekundovali mj. Jethro Tull, Cactus, Ten Years After nebo Emerson, Lake & Palmer.
A pak Jimi Hendrix – jen tři týdny před svou smrtí. Jeho vystoupení začalo rozpačitě, ale postupně přerostlo v hypnotickou show, kterou publikum sledovalo s fascinací. V pestrobarevném hedvábném oblečení odcházel z pódia nad ránem. To byla jeho poslední britská festivalová noc. Brzy poté odletěl vrtulníkem z nedalekého letiště Bembridge. O osmnáct dní později, po návratu do Londýna z koncertů v Dánsku a západním Německu, byl mrtvý.
Protesty a konec jedné éry
Festival se stal také ohniskem politického a kulturního napětí. Proti vstupnému se postavily tisíce lidí – někteří z nich prolomili oplocení a dostali se dovnitř zdarma. Na kopci nad areálem vznikla improvizovaná „Free Stage“, na níž se utábořili ti, kdo odmítali platit. Měli nejenom dobrý výhled, ale také dobře slyšeli hudbu z pódia. Spor o peníze byl zároveň sporem o to, zda hudba patří všem, nebo má být součástí komerčního byznysu.
Masovost, technické problémy a konfrontace s protestujícími vedly k tomu, že britské úřady na dlouhá léta podobným akcím nepřály. Isle of Wight 1970 tak zůstává nejen symbolem hudební svobody a kreativity, ale i varováním, že každá éra má své hranice.
Odkaz Isle of Wight 1970
Dnes je Isle of Wight 1970 vnímán jako vrchol a zároveň závěr zlatého období velkých open-air festivalů v Británii. Byla to událost, která na pár dnů spojila na jednom místě hudební ikony a stovky tisíc lidí. A přestože se z ní vraceli vyčerpaní a promočení, pro mnohé mladé Brity zůstala životním zážitkem.
Z archivních záznamů, zejména z Hendrixova vystoupení, se staly ceněné dokumenty. Vzpomínka na ten víkend – plný hudby, chaosu, protestů i nezapomenutelných momentů – dnes připomíná dobu, kdy festival nebyl jen koncertem, ale společenským a kulturním manifestem.
