Naposledy aktualizováno: 23.9.2026
Když kvarteto přestalo stačit
#MilesAndTrane100, #CernoOranzovaEra, #ImpulseListening, #ImpulseState
Impulse! není label.
Je to stav.
Ascension není beztvarý výbuch ani zkouška posluchačovy jazzové dospělosti. Pod ohromující zvukovou masou pracuje prostý princip: jednotlivec se oddělí od skupiny, získá vlastní tvář a potom se do ní znovu vrátí.
Dosavadní pravidla se začala tavit
Dvě stě jeden den dělí nahrávání A Love Supreme (spotify link) od chvíle, kdy se John Coltrane 28. června 1965 vrátil do studia Rudyho Van Geldera v Englewood Cliffs a natočil Ascension. Mezi oběma daty neleží ani sedm měsíců, v dějinách jazzu přitom působí jako celá epocha.
První deska získala pověst duchovního vyvrcholení, druhá přicházela z místa, kde se dosavadní pravidla začala tavit. Kdo očekává pokojné pokračování modlitby, dostane téměř čtyřicet minut přehuštěné hudby, v níž sedm dechových nástrojů, dva kontrabasy, klavír a bicí hledají způsob, jak společně dýchat.
|
|
|
Po A Love Supreme mohl Coltrane chvíli setrvat na dosaženém místě. Klasické kvarteto s McCoyem Tynerem, Jimmym Garrisonem a Elvinem Jonesem dospělo k téměř telepatické souhře. Dějiny už chystaly piedestal a kapela mohla pokračovat v tom, co se osvědčilo. Coltraneovi však opakování nalezeného řešení zůstávalo cizí. A Love Supreme pro něj nebylo korunou položenou na dokončené dílo.
Jedenáct lidí, kteří neměli znít stejně
Základ sestavy na Ascension stále tvořilo Coltraneovo kvarteto. K němu přibyl druhý kontrabasista Art Davis, trumpetisté Freddie Hubbard a Dewey Johnson, tenorsaxofonisté Archie Shepp a Pharoah Sanders a altsaxofonisté Marion Brown s Johnem Tchicaiem. Do Englewood Cliffs tak přišlo jedenáct hudebníků, mezi nimi několik nastupujících osobností americké avantgardy. Místo běžného big bandu vznikla skupina jedenácti výtečných instrumentalistů. Každý přinesl vlastní představu o tónu, improvizaci i tom, co ještě může držet jazzovou skladbu pohromadě.
Hubbardův jasný tón se dokázal proříznout i nejhustší zvukovou vřavou, zatímco Tchicai zacházel s motivy úsporněji. Shepp vnášel řečovou naléhavost a paměť starších černošských forem, Sanders rozedíral tón až na hranici mezi zvukem a dechem a Brown pracoval s barvou a prudkými emocionálními oblouky. Dewey Johnson, dnes nejméně známé jméno sestavy, dostal v obou verzích prostor hned po Coltraneovi. Už jeho sólo dává najevo, že se tu nebude hrát podle společenského postavení.
Coltrane nepotřeboval jedenáct kopií sebe sama. Pozval rozdílné tvůrčí osobnosti, které nešlo předem uhladit. Zůstal autorem, svolavatelem i člověkem určujícím základní pohyb skladby, výsledek už ale nemohl řídit do posledního tónu. Hudebníci měli výchozí materiál pro ansámblové části, domluvené pořadí sól a pokyny k dynamickým návratům.
Uvnitř tohoto rámce zůstávalo mnoho nevyřčeného. Archie Shepp po půl století vzpomínal, že si nebyl jistý, co přesně od něj Coltrane očekává; věděl jen o několika akordech připravených pro Tynera. Smysl celé nahrávací frekvence později shrnul jednoduše: Coltrane byl „připravený na cokoli, co z experimentu vzejde“.
Po Ornetteovi, jinou cestou
Ornette Coleman už v prosinci 1960 natočil Free Jazz (spotify link), album vyplněné jedinou dlouhou kolektivní improvizací dvou kvartetů. U obou historických seancí byl Freddie Hubbard. Coleman ukázal, že rozsáhlá jazzová kompozice může vyrůst ze souběžného jednání improvizátorů. Coltrane tuto možnost využil po svém.
Coltrane zvolil odlišnou koncepci. Na Ascension se společné pasáže střídají s výstupy jednotlivých hráčů, doprovázených rytmickou sekcí. Po každém sólu se ostatní vrátí a zvuk znovu zaplní celou šířku nahrávky. Celek se rozpíná a smršťuje, přechází od rozpoznatelné osobnosti k mase a zase zpátky. Příběh tentokrát nevyrůstá z melodie, kterou bychom si mohli odnést domů. Vyprávějí jej proměny hustoty, barvy a tlaku.
Při prvním poslechu se tento půdorys snadno ztratí. Hudba začíná s intenzitou, k níž se běžné jazzové vystoupení propracovává až v závěru. Dechy se tlačí přes sebe, rytmus chvílemi mizí pod jejich vahou a posluchač má pocit, že vstoupil do místnosti, kde už všichni dávno mluví. Úvodní nápor postupně uvolní místo Coltraneovu sólu. Následuje další návrat ansámblu, potom Dewey Johnson, znovu plná sestava a další sólista. Jakmile ucho zachytí tento základní tep, beztvará stěna začne otevírat průchody.
Někteří hráči hledají pevný motiv a rozvíjejí jej, jiní zacházejí s tónem jako s hmotou, kterou lze napnout, zdrsnit nebo roztrhnout. Právě rozdíl mezi Hubbardovou přesností a Sandersovým rozrušováním zvuku dává jejich komunikaci smysl.
Kvarteto bez ochranného pásma
Uvnitř rozšířené sestavy se mění také postavení původního kvarteta. Dva kontrabasy dovolují, aby se pevnější pohyb střetl s volnějšími odpověďmi, ale v nejhustších chvílích ani jejich spodní proud nedokáže masu jednoduše ukotvit. McCoy Tyner se ocitá v prostředí, kde jeho harmonická architektura přestává být samozřejmým středem kapely. Část jeho práce mizí pod náporem dechů a klavír musí hledat místo mezi vrstvami, které se už neřídí pouze jeho akordickou logikou.
Elvin Jones stále dokáže rozkmitat celý ansámbl svým charakteristickým vířením. Tentokrát neudržuje bezpečný rytmický podvozek pod Coltraneovým tenorem. Zvedá tlak, rozbíhá několik proudů současně a chvílemi se zdá, že velkou sestavu pohání silou odporu. Swing nezmizel, jen přestal být jediným společným zákonem.
Klasické kvarteto se na nahrávce nerozpadá před našima ušima. Pořád je slyšet, jen přišlo o chráněné území, v němž si jeho členové dokázali navzájem předvídat pohyb. Tynerovi ani Jonesovi nedocházely nápady; kapelník začal potřebovat prostředí, v němž jejich způsob hry už nebude jediným středem. Ascension zachycuje tlak, který na klasickou sestavu nepřestával působit.
Shromáždění, které se nemusí shodnout
Nahrávka bývá vykládána jako pokus o hudební demokracii. Jedenáct výrazných osobností, žádná obvyklá hierarchie hvězdy a doprovodu, přibližně srovnatelný prostor pro sólisty. Demokracie zní příliš spořádaně pro to, co se ve studiu odehrálo. Ascension připomíná spíš veřejné shromáždění, na němž má každý právo promluvit, nikdo přitom nemá zaručeno, že mu ostatní porozumějí. Hlasy se překrývají, vytlačují a občas si navzájem znemožňují srozumitelnost. Společné dílo nemusí vyrůst ze souhlasu.
Současně nešlo o vypuštění jedenácti improvizátorů do prázdna. Coltrane určoval návraty, dynamický pohyb a chvíle, kdy se má jednotlivec oddělit od celku. Volnost měla stanovené břehy; hudebníci zjišťovali, jak málo řádu stačí, aby se celek ještě udržel pohromadě. Po každém sólu se vrací plná sestava a připomene, že nikdo nebude mít poslední slovo. Ani Coltrane si nenárokuje nahrávku jen pro sebe.
Dvě edice, žádná definitivní odpověď
Během jediného dne vznikla dvě kompletní provedení, dlouhá 38 a půl a 40 a půl minuty. Jako první vyšla jedna z nahrávek, dnes označovaná jako Edition I; později ji na Coltraneovo přání vystřídala Edition II. Pokusy určit, která byla ve studiu skutečně první, narážejí na rozporuplné vzpomínky producenta Boba Thieleho a ztracenou krabici od původního magnetofonového pásu. Jisté zůstává pouze pořadí vydání, nikoli pořadí vzniku.
Obě varianty měly stejný obal i katalogové číslo; označení Edition II bylo vyryto až v dojezdové drážce vinylové desky. Posluchač si tak mohl koupit Ascension podruhé a přinést si domů jiné provedení, aniž by změna křičela z obalu. Základní architektura zůstává, proměňuje se pořadí několika hráčů, délka jejich sól i rozložení energie. Edition I obsahuje také krátké samostatné sólo Elvina Jonese, které ve druhé edici chybí.
Hledání jediné správné verze by minulo podstatu. Coltrane připravil podmínky, za nichž mohla skladba vzniknout; přesné zopakování k nim nepatřilo. Výroční dvojalbum vydané v roce 2026 v řadě Verve Vault spojuje obě provedení poprvé na vinylu. Poslech jednoho po druhém ukazuje, co se během stejného odpoledne udrželo a co se opakovat nedalo. Ascension přestává připomínat monolit a mění se v mechanismus, který lze znovu spustit, ovšem bez záruky stejného výsledku.
Stejné zadání, stejné odpoledne, dva různé výsledky. Zkuste první poloviny obou vydaných edic bez hledání vítěze: poslouchejte, co zůstalo pevné a co se při druhém spuštění mechanismu změnilo.
Posluchač v defenzivním postavení
Po vydání v roce 1966 vyvolalo album prudké reakce. Čtyřicet minut bez přestávky, bez úlevného tématu a bez známého rozdělení rolí útočilo na kritéria, podle nichž se posuzovala srozumitelnost jazzové nahrávky. Průvodní text A. B. Spellmana rovnou varoval, že desku nelze pochopit při náhodném dvouminutovém poslechu v obchodě. William Mathieu potom v květnovém Down Beatu napsal, že jde snad o „nejmocnější lidský zvuk, jaký byl kdy zaznamenán“. Na konci roku přitom čtenáři časopisu zvolili Ascension za třetí nejlepší desku roku. Pověst díla odmítnutého celým jazzovým světem je stejně zjednodušená jako představa, že jedenáct hudebníků pouze bezcílně hraje co nejhlasitěji.
Dnes už album nešokuje úplně stejnými prostředky. Free jazz, evropská improvizace, hluková hudba a desítky dalších kolektivních experimentů naučily naše uši rozpoznávat postupy, které v roce 1966 mohly připomínat rozpad základní hudební mluvy. Snadný poslech z něj přesto nevznikl. Nahrávka vyžaduje čas, soustředění a ochotu měnit přístup: chvíli sledovat jen jednoho určitého hráče, potom jej nechat zmizet a vnímat ansámbl jako jedinou hmotu. Při každém návratu se může do popředí dostat něco jiného.
Za prvním nárazem neleží tajný význam přístupný jen zasvěceným. Je tam práce: vystupování a ustupování, prosazování vlastního tónu, poslouchání ostatních a hledání společné řeči tam, kde se porozumění nedá předpokládat.
Konec, který nic neuzavírá
Ascension nebylo posledním Coltraneovým albem ani konečnou podobou jeho hudby. V následujících dvou letech se proměnila sestava a hledání pokračovalo ještě dál od jistot, které kdysi poskytovaly harmonie, pravidelný puls nebo uzavřená skladba. Přesto právě tady vede jedna z nejzřetelnějších hranic. Starší disciplína zůstává uvnitř nové volnosti, ale Coltraneovy otázky už nemohou zůstat uvnitř jednoho kvarteta.
Od Blue Train (spotify link) přes Soultrane (spotify link), Giant Steps (spotify link), Coltrane Jazz (spotify link) a Crescent (spotify link) jsme sledovali hudebníka, který budoval vlastní hlas, systém i jednu z nejsevřenějších sestav jazzových dějin. A Love Supreme dalo tomuto úsilí duchovní tvar. O 201 dní později Coltrane pevný obraz znovu otevřel a vpustil dovnitř hlasy, které se nedaly seřadit do klidné kompozice.
Stoleté výročí svádí k tomu znovu obdivovat, jak radikálně Ascension pořád vyznívá. Podstatnější je, že se nezměnilo v památník někdejší avantgardy. Pořád v něm slyšíme společenství, které se rodí ze střetu rozdílných hlasů a z jejich hledání společného prostoru. Jedenáct lidí se pokouší mluvit současně, aniž by se vzdali vlastní řeči. Někdy se překřikují, jindy se na několik vteřin skutečně potkají. Ani po dvou úplných provedeních nedojdou k jediné odpovědi.
Deset dní před Coltraneovými stými narozeninami vedl dvaaosmdesátiletý Evan Parker v londýnském Cafe OTO koncert nazvaný Ritual for John Coltrane. Nesnažil se vrátit k jeho tónu ani znovu sestavit hudbu šedesátých let. Britský publicista Richard Williams v Parkerově hře slyšel něco jiného: přímé, ale zcela osobní pokračování toho, co Coltrane začal před více než šedesáti lety.
Coltraneovu větev série #MilesAndTrane100 můžeme na tomto místě uzavřít. Ascension však žádnou tečku nedělá.
Text je součástí seriálu #MilesAndTrane100, věnovanému stému výročí narození Milese Davise a Johna Coltranea. Ne jako katalog faktů, ale jako série návratů k hudbě, která se pořád ještě ptá.
