Eddie Boyd, dal nám více než jen pět dlouhejch let

Naposledy aktualizováno: 22.2.2019

Eddie Boyd
Eddie Boyd

Bluesový zpěvák a klavírista Eddie Boyd (13. 11. 1914 – 13. 7. 1994, narozen jako Edward Riley Boyd) byl současníkem takových slavných bluesmanů, jakými byli Willie Mabon, Champion Jack Dupree nebo Memphis Slim.

Narozeniny slavil dvakrát ročně

Eddie Boyd dokázal propojit typický zvuk bluesových nahrávek z počátku čtyřicátých let s hudebním pojetím moderního, elektrifikovaného městského blues, zrozeného na počátku páté dekády v chudinských oblastech Chicaga. Jeho odměřený, chladně westcoastový zpěv zní v mnoha krásných, dojímavých příbězích o mezilidských vztazích, v nichž je obvykle on tím, kdo věčně prohrává.

Fotografie domu v jižní části Chicaga, použitá až na druhém vydání kompilace Blues Southside Chicago (1967, Flyright Records)
Fotografie domu v jižní části Chicaga, použitá až na druhém vydání kompilace Blues Southside Chicago (1967, Flyright Records)

Do Větrného města na Středozápadě USA se přestěhoval až v roce 1941. Tedy v době, kdy byla v plném proudu tzv. „Velká migrace,“ zahájená v období světové hospodářské krize a vrcholící na přelomu čtvrtého a pátého desetiletí dvacátého století.

V jejím rámci se do městských ghett, rozložených na jižní a západní straně Chicaga, nastěhovalo velké množství černošských rodin původem z jižních států Unie.

Podobně, jako mnozí jiní, si i Eddie Boyd s sebou přinesl do velkoměsta hudební dědictví lidového blues, které slýchával na rodné farmě vlastněné Frankem Moorem v blízkosti Clarksdale, legendárního rodiště desítek mississippipských bluesmanů, a později v chatrči u plantáží rodiny Stovallových, kde se o něj staral dědeček. „Když jsem se narodil, mámě bylo čtrnáct a tátovi dvacet sedm. Táta si nikdy nebyl úplně jistý, kolikátého jsem se přesně narodil. Nejspíš mu to ale bylo úplně jedno. Tvrdil, že to muselo být 25. listopadu.

V matrice je u jeho jména nicméně uvedeno datum narození 13. listopad. „Jsem na to strašně pyšnej, narozeniny slavím hned dvakrát ročně.“ Eddieho táta se doma příliš nezdržoval. Na obživu si vydělával hraním v okolních lokálech. „Pamatuji se, že hrál výhradně blues. Za jeden večer si na taneční zábavě v juke jointu vydělal tolik, co živitelé jiných rodin za celý týden. Hrát mě ale nikdy neučil, a tak jsem se učil poslechem gramodesek.“

Velký útěk z Jihu USA
Eddie Boyd and his Blues Band featuring Peter Green (1967, Decca Records)
Eddie Boyd and his Blues Band featuring Peter Green (1967, Decca Records)

Na Jihu USA byl i přes zrušení otroctví životní úděl černošských rodin nesmírně těžký. Černochům se nedostávalo vzdělání, prakticky neexistovala zdravotní péče a děti musely každý den pomáhat svým rodičům na poli při zajištění minimálních prostředků na obživu.

Podobně na tom byl i Eddie. Do školy mohl chodit jen do jedenácti let a to pouze v měsících, kdy neprobíhala na polích sklizeň. Ve třídě sedával s jakýmsi McKinleyim Morganfieldem, s nímž ho pojilo jisté vzdálené příbuzenství – Eddieho bratranec si vzal za manželku tetu onoho McKinleyho (Muddyho Waterse).

Již od mládí se Boyd odmítal vyrovnat s takovým životním údělem. Hořce vnímal každou nespravedlnost, zvláště dopady segregace podle Crowových zákonů. Ve čtrnácti se připletl do nebezpečné, smrtící bitky s bílým farmářem a utekl do Memphisu v Tennessee. Na tamní vykřičené Beale Street se pokoušel uchytit zprvu jako hráč na foukací harmoniku a kytarista.

Na repertoáru měl jen několik skladeb odposlouchaných z gramodesek od Memphis Minnie. Netrvalo dlouho a začal hrát na piano, které ho doslova uhranulo.

První angažmá, coby klavírista a zpěvák, získá u comba pod vedením Willieho Hurda. „Na klavír jsem naplno začal hrát až v Arkansasu. V Memphisu jsem to zkoušel u bubeníka jménem Willie Hurd. Byl to schopný chlápek, co si dovedl sehnat kšeft i po okolních okresech. Nikdo z kapely neuměl zpívat a hrát na piano. To byla moje velká příležitost a já ji využil.“ Během několika měsíců se osamostatní, když si najde svoje první spoluhráče – klarinetistu Alexe Atkinse a bubeníka s přezdívkou Sims.

Přehrávají především kovbojské popěvky a tehdejší populární písničky, aby se přizpůsobili dobovému vkusu bílých, pro které hráli nejčastěji. Zahrát bělochům nějaké blues nepřipadalo v žádném případě v úvahu. Zařazovali jej až podle rasového složení publika. Eddie tehdy poslouchal bluesové nahrávky z desek Fatse Wallera, Leroye Carra nebo Roosevelta Sykese.

Vzhledem k malému počtu vystoupení v měsících, kdy na polích vrcholila sklizeň, bylo těžké muzikanty udržet pohromadě. Eddie trio rozpouští a vrací se k práci na bavlníkových plantážích, aby si vydělal dostatek finančních prostředků, které mu umožní dojet až do Chicaga.

Při prvním pokusu se cestou na několik týdnů zdržel v jižní Missouri, odkud se musel ještě jednou vrátit do Memphisu. Příště si již pro jistotu koupil lístek na přímou autobusovou linku do Chicaga.

Spojené státy na začátku roku 1941 sice ještě dodržovaly neutralitu a pouze podporovaly vládu Jejího Veličenstva, anglického krále Jiřího VI., ve válce se státy tzv. Osy. Obecně se očekávalo, kdy, a ne zda, USA vstoupí do zuřícího válečného konfliktu.

Eddie rozhodně neměl pocit, že by to měla být jeho válka. On v té své musel bojovat již od narození. Pokusil se vyhnout případné branecké povinnosti tím, že se nechal najmout na práci na plantáži, na níž se pěstovaly potraviny pro armádu.

V království promotéra Lestera Melrose
Eddie Boyd: 7936 South Rhodes (1968, Blue Horizon Records)
Eddie Boyd: 7936 South Rhodes (1968, Blue Horizon Records)

Chicagskou bluesovou scénu první poloviny čtyřicátých let ovládá rodinný muzikantský klan podřízený Lesterovi Melroseovi a jeho bratrovi. Součástí jejich impéria, budovaného od roku 1922, byl obchod s gramofonovými deskami na Cottage Grove Avenue.

Později naváží spolupráci s hudebními labely Paramount, ColumbiaRCA Victor, pro něž produkují nahrávky tzv. „race music“ a vedou úspěšnou uměleckou agenturu. Každý černošský muzikant, který si chtěl v Chicagu pravidelně vydělávat hraním, musel být s nimi zadobře.

Byla to také doba, kdy se nejsnáze získavala práce v muzikantském duu. Eddie se proto nejdříve přidá ke zpěvákovi a kytaristovi Johnnymu Shinesovi. Zkoušejí štestí v pajzlu Jerry’s Cozy Corner. Shines si ale brzy najde náhradu a hraje s pianistou Curtisem Jonesem.

Boyd si do party přibere hráče na foukací harmoniku Johna Leeho, kterého znají dnešní bluesoví nadšenci jako Sonnyho Boy Williamsona (I) (pozn. neplést s Ricem Millerem, který používal stejné umělecké jméno).

Díky osobnímu doporučení kytaristy s přezdívkou Tampa Red, který neoficiálně plnil roli jakéhosi Melroseova talent-scouta a mapoval pro něj nově příchozí talenty, se Eddie 7. února 1945 poprvé dostane do nahrávacího studia.

Výsledkem je vedle nahrávky blues Elevator Woman, na níž ho doprovází Sonny Boy, ještě dalších osm kousků. Zároveň ten den natáčí jako side-man s dalšími Melroseovými akvizicemi – je mezi nimi Eddieho velký vzor Big Maceo, ale také Jazz Gillum a Tampa Red.

Eddie na sobě tvrdě pracuje a další příležitost natočit vlastní materál dostane 3. dubna 1947. Na snímcích I Had To Let Her Go / Kilroy Won’t Be Back s ním hraje kapela J. T. Browna, byť ho, po Melroseově rozhodnutí, za pianem nahradil James Clark.

Ještě na podzim dostává znovu šanci. Tentokrát si klavírní party v osmi nahrávkách zahraje sám. Snímky vychází pod poněkud zavádějícím a kuriozním názvem Little Eddie Boyd & His Boogie Band.

Eddie Boyd na American Blues Festival v roce 1965, v pozadí Buddy Guy
Eddie Boyd na American Blues Festival v roce 1965, v pozadí Buddy Guy

Na konci roku 1947 mu nabídne smlouvu disc-jockey Al Benson. Boyd je sice smluvně stále vázán u RCA Victor, přesto se rozhodne natočit čtyři skladby pro bratry Chessovi, kteří právě majetkově vstoupili do labelu Aristocrat Records.

Ti nakonec nahrávky nevydají a přichází s alternativní nabídkou, aby Eddie psal texty pro jejich novou akvizici jménem Muddy Waters.

V letech 1948-1949 Boyd připraví k vydání u RCA Victor dalších osm skladeb. Je mezi nimi i textově silná, trpká pocta městu s názvem Chicago Is Just A That Way, kterou napsal několik dnů po příjezdu do Windy City, když zjistil, že zde panuje prakticky stejný rasismus, s jakým se tak důvěrně poznal na Jihu.

K Boydově definitivnímu odchodu od RCA Victor přispěl jejich nedokonalý distribuční systém, díky němuž se gramodesky prakticky nedostaly do obchodů mimo město. Navíc, objevil značný nepořádek při vyplácení tantiém.

Melrose svoje ovečky odíral s rozkoší a evidentní náruživostí. Nechal je podepsat individuální smlouvy se svojí agenturou, v nichž se „vesničtí balíci“ zavázali odvádět v jeho prospěch neuvěřitelných dvacet pět procent z každého vydělaného centu.

V roce 1950 má Eddie evidentně všech podrazů a nespravedlností dost. Zkusí sice ještě spolupracovat s labelem Regal Records, za nímž stojí jakýsi Fred Mendelhson, ale Fredovy pokusy o podvod při vydání jediného singlu Why Don’t You Be Wise, Baby / I Gotta Find My Baby Boyda přivedou k rozhodnutí načas se stáhnout z hudebního byznysu.

Nastoupí jako dělník do ocelárny a šetří peníze, aby si mohl financovat vlastní studiové frekvence. Občas přijímá pozvání od svého švagra, kytaristy Lonnieho Grahama a společně si zahrají v menších klubech.

Dlouhejch pět let
Eddie Boyd: Five Long Years (1966, Fontana Records)
Eddie Boyd: Five Long Years (1966, Fontana Records)

V květnu 1951 je připraven k dalšímu nahrávání. V průběhu pauzy si připravil dnes klasickou Five Long Years, postavenou na kolovrátkovém rytmu, který pravidelně slýchával u stroje, na němž v ocelárně pracoval.

Nahrávku, včetně další skladby Blue Coat Man, nabídne Joeovi Brownovi, který vlastní, společně se zpěvákem a skladatelem St. Louis Jimmym Odenem, label JOB Records.

Singl vychází v září roku 1952. Na žebříčku vydrží až do 6. prosince 1952, kdy se stane jedničkou hitparády. Brown ale obchodně zcela propadne. Nezvládne úspěšnou desku propagovat a prodávat. Po tvrdém a náročném vymáhání tantiém se s ním Eddie rozchází.

Nového obchodního partnera získává opět v Alovi Bensonovi, tehdy již významném rozhlasovém disc-jockeyovi, působícím na stanici WGES a majiteli labelu Parrot Records.

Plakát finského hudebního festivalu Puisto Blues '82
Plakát finského hudebního festivalu Puisto Blues ’82

Podepíši spolu zprostředkovatelskou smlouvu, kterou Al později nabídne ke koupi Leonardovi Chessovi, jehož zaujala Boydova skladba 24 Hours.

Leonardova Chess Records zároveň Eddiemu doporučí služby jejich elitního studiového saxofonisty Roberta „Little Sax“ Crowdera, který prošel jazzovými soubory Earla HineseLionela Hamptona.

Za bicími seděl spolehlivý Percy Walker. Kytarové party zprvu natáčí nesmírně šikovný hráč Lee Cooper, jež se bohužel v dalších letech věnoval pouze nezřízenému popíjení alkoholu. Brzy ho nahradí Robert Lockwood Jr. Samozřejmě, nablízku byl i Willie Dixon, kontrabasista, nepostradatelná umělecká duše a hybatel veškerého studiového a hudebního dění v Chessovic stáji.

Blues 24 Hours vychází na singlu, který se dostane, podobně jako jeho následovník Third Degree, do TOP 10 rhythm’n’bluesového žebříčku časopisu Billboard. Hitparádový úspěch podpoří rozsáhlé turné po Jihozápadě USA, na kterém Eddieho doprovází oktet pod vedením Roberta Lockwooda Jr.

Eddie stále píše výsostně zajímavá blues, ve kterých se vyjadřuje k závažným společenským tématům, kvůli kterým se několikrát zle nepohodne s Leonardem Chessem. Konflikt s producentem, a zároveň vlastníkem hudebního labelu, nemůže pro bluesmana dopadnout dobře. Leonard ho defacto umělecky odřízne. Udělí mu distanc a znemožní mu natáčet ve studiu.

Z těžké osobní krize až k dobrovolnému azylu v Evropě
Kompilace American Folk Blues Festival '65 "Studio Session" (1965, Fontana Records)
Kompilace American Folk Blues Festival ’65 „Studio Session“ (1965, Fontana Records)

Boyd se dostal do těžké osobní krize. Situaci zkomplikuje jeho vážná dopravní nehoda v roce 1957. Podle interview, jež novinám poskytl St. Louis Jimmy Oden, byl na vině řidič náklaďáku. Ztratil nad vozidlem kontrolu a vytlačil automobil, ve kterém seděli Oden a Eddie Boyd ze silnice. Ti narazili do stromu. Boyd měl tři zlomená žebra a nohu plus několik škrábanců.

Léčení a hospitalizace ho stály mnoho finančních prostředků. Přesto nedokáže překonat svoji hrdost a raději ukončí smluvní vztah s Chess Records, tehdy nesmírně prosperující společností, než aby Leonarda požádal o peněžní výpomoc.

Po uzdravení se znovu obrátí s nabídkou spolupráce na Joe Browna, který mezitím založil novou značku Oriole Records. V roce 1958 u nich vydá novou verzi Five Long Years, na níž hraje harmonikář Willie Cobbs.

Následující rok se vrací ke spolupráci s Robertem Lockwoodem Jr. a upíše se značce Bea & Baby Records. Prvních pár let šesté dekády nahrává pro několik malých chicagských vydavatelství, jako Art-Tone, Mojo, Push, La Salle nebo Palos. Finanční možnosti těchto obskurních firmiček nemohou Boydovi zajistit příležitost navázat na obchodní a umělecké úspěchy, jichž dosáhnul v dobách spolupráce s Chess Records.

Zdálo se, že se tím jeho hudební kariéra uzavřela a on skončí v zapomnění. Na přelomu padesátých a šedesátých let dvacátého století se ale na britských ostrovech a v Západní Evropě zvedá obrovská vlna zájmu o nahrávky amerických černošských bluesmanů.

Horečku, vyvolanou v roce 1958 během turné Muddyho Waterse a Otise Spanna, a trvající prakticky následujících patnáct let, podpoří mj. Carlo Krahmer, když v roce 1962 vydá na svém labelu Esquire Records sedmipalcovou EP desku Eddie Boyd Blues Combo: Boyds Blues se čtyřmi snímky natočenými v průběhu Boydovy chicagské studiové session v říjnu 1960.

Cuby+Blizzards & Eddy Boyd: Praise The Blues (1967, Philips)

V polovině šedesátých let se u Eddieho dveří objeví s nabídkou spolupráce němečtí producenti Horst LippmanFritz Rau, vlastnící labelu L&R Records. Chtějí ho získat pro vystoupení na jejich evropském turné, organizovaném pod hlavičkou American Folk Blues Festival.

Mezi účinkujícími jsou Fred Below, Big Mama Thornton, Buddy Guy, Jimmy Lee Robinson, Fred McDowell a další. V plánu je také několik studiových frekvencí v Hamburku, na kterých vznikají nahrávky pro kompilační LP desku American Folk Blues Festival ’65 – Studio Session (1965, Fontana Records).

Turné skončí velkým úspěchem. Eddie se nechce dále potýkat s rasismem na Jihu USA a rozhodne se raději zůstat na evropském kontinentě. Usídlí se v Belgii a další dva roky hraje po tehdejší Západní Evropě. Naváže mj. spolupráci s mladými Holanďany ze skupiny Cuby + Blizzards, s nimiž natočí dlouhohrající desku Cuby + Blizzards & Eddy Boyd: Praise The Blues (1967, Philips).

Do USA se vrací na skok v roce 1967, aby prodal rodinnou farmu Williemu Dixonovi a okamžitě se vrací do Evropy. Tehdy žil v Antverpách, před tím, než se krátce přestěhoval do Švýcarska a odtud do Dánska, kde zůstal až do konce roku 1969.

Během dobrovolného azylu nahraje dvě LP desky s fenomenálním anglickým kytaristou Peterem Greenem pro mladého producenta Mikea Vernona. Na Eddie Boyd and his Blues Band featuring Peter Green (1967, Decca Records) jej doprovází členové Bluesbreakers, včetně Johna Mayalla. Na druhém titulu 7936 South Rhodes (1968, Blue Horizon Records) se již podíleli členové Greenovy nové skupiny Fleetwood Mac.

Dlouhé helsinské noci a cesta k domu mého Otce
Leila s Eddiem v roce 1978
Leila s Eddiem v roce 1978

V březnu 1970 je pozván na slavnostní otevření Safari Clubu v Helsinkách. Tam se setkal se svou budoucí ženou Leilou. V červnu 1970 se ve Finsku usadí natrvalo. Po dalších sedmi letech se s Leilou ožení.

Nový hudební materiál vydává výhradně na evropských značkách, např. na LP deskách Praise To Helsinki (1970, Love Records), Brotherhood (1975, Finnish Blues Society) nebo na dvou titulech z roku 1978 My Lady (Lobo Records), resp. Eddie Boyd with Ulli’s Blues Band: Hand In Hand (Blue Angel Records), na něž naváže o dva roky mladší titul Eddie Boyd with Ulli’s Blues Band: Soulful (Magic Angel Records). Z liberálního finského prostředí pravidelně vyráží na koncertní šňůry po Evropě.

V říjnu 1980 se podrobil komplikované operaci srdce na helsinské klinice. Lékaři mu nahradili nefunkční chlopeň a voperovali kardiostimulátor, který zlepšil srdeční činnost. Z nemocnice byl propuštěn již dva týdny po operaci.

Eddie Boyd: Lovers Playground (1984, Stockholm Records)
Eddie Boyd: Lovers Playground (1984, Stockholm Records)

Dvaapůl roku poté se nastěhuje do helsinského studia, kde natáčí s triem finských spoluhráčů ve složení Pedro Hietanen (kytara) Pekka Pohjola (basa) Tomi Parkkonen (bicí) pro agilní švédský fanouškovský label Stockholm Records písně pro album Lovers Playground (1984).

V roce 1986 odlétá naposledy do USA. Na jeho koncert v rámci festivalu Chicago Blues se dodnes vzpomíná. Emoce tehdy ovládaly Eddieho i nadšené a vděčné festivalové publikum.

Na konci osmdesátých let se Boydův zdravotní stav neustále zhoršuje. Většinu času musí trávit doma v láskyplné péči manželky.

Hudebně se pokouší o návrat do dětství a mládí, když hledá cestu ke gospelu. Jeho poslední nahrávky jsou inspirovány biblickými texty, mj. veršem „V domě mého Otce je mnoho pokojů. Kdyby to tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo.“

Místo posledního odpočinku Eddieho Boyda
Místo posledního odpočinku Eddieho Boyda

Kolekce osmi písní proto logicky dostává název In My Father’s House. Vychází v roce 1993 pouze na magnetofonové kazetě obsahující takové písně, jako I Testify, Dark Was The NightIn My Father’s House. Ve dvou písních (Thank YouThe Only Choice) s Eddiem zpívá Charles Knox.

Minimálně dvě písně z jeho repertoáru koncertně uváděli, nebo vydali na gramofonových deskách, velcí světoví interpreti, jako Eric Clapton, B.B. King, Ike a Tina Turner, Muddy Waters, John Lee Hooker, Steve Marriott, Johnny Winter, The Yardbirds, Freddie King, Bobby „Blue“ Bland nebo Buddy Guy.

Eddie Boyd je pochován v manželčině rodinné hrobce na hřbitově ve Vantaa, nedaleko od Helsinek. Finský bluesový magazín Blues News se s ním naposledy rozloučil nekrologem mj. s touto větou, v níž připomenul jeho dlouhodobý pobyt na severu Evropy „Eddie, nejdříve jsi nám daroval pět dlouhých let, poté jsi naše životy obohatil na dlouhých dvacet čtyři roků.“

Ukázky:

I Had To Let Her Go
https://youtu.be/7CXD7dEs4Jc
Rosa Lee Swing
https://youtu.be/XUpxoRqWPSk
Chicago Is Just That Way
https://youtu.be/3_Jxj3WC0ag
24 Hours
https://www.youtube.com/embed/2TKBLp6qew0
Third Degree
https://youtu.be/Smo9SiDOix0
The Nightmare Is Over
https://youtu.be/y6JWKEtuTO4
Five Long Years (Oriole Records re-make)
https://youtu.be/OCuVFI9XDGg
Early Grave
https://youtu.be/YpJrWSyzOVE
Five Long Years (American Folk Blues Festival, 1965)
https://youtu.be/3FjT5uXS788
Eddie Boyd and Peter Green: Just The Blues
https://youtu.be/HnvZXuEcTtk
Praise To My Baby (Live Helsinki, 1980)
https://youtu.be/hLU_YS3v-Pg

Autor

mingus

Nalezli jste v článku chybu? Nebo máte zajímavou informaci, která v článku chybí? Napište mi přes kontaktní formulář. Děkuji.

Jedna myšlenka na “Eddie Boyd, dal nám více než jen pět dlouhejch let”

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..