Naposledy aktualizováno: 12.4.2019
Bebopová pozounová jednička J.J. Johnson, někdy také jako Jay Jay Johnson, (22. 1. 1924 – 4. 2. 2001, narozen jako James Louis Johnson) od druhé poloviny čtyřicátých let dvacátého století stylově ovlivnil všechny jazzové trombonisty.
Tvůrce rovného pozounového tónu
J. J. Johnson přišel s čistým, hybným a rovným tónem, jímž se chtěl přiblížit bebopovým saxofonistům. Mnozí z fanoušků byli přesvědčeni, že hraje na pístový nástroj – nikoliv na mnohem technicky hůře zvládnutelném snížcovém.
Byla to zcela nová, a zásadní, změna stylu hry. Do té doby dixielandoví a swingoví trombonisté používali tzv. mručivé vázání not. Zatím se nikomu z generací Johnsonových následovníků nepodařilo zcela napodobit jeho technicky brilantní hru.
Vyrůstal na Indiana Avenue
Jay Jay se narodil v Indianapolisu ve státě Indiana. Rodina žila nedaleko od tamní nejznámější zábavní čtvrti se spoustou barů a hudebních klubů soustředěných okolo ulice Indiana Avenue.
Od jedenácti chodí na piano, ale rychle přejde na barytonsaxofon. Vybere si ho ve školním skladu hudebních nástrojů. Obdivoval sice tenorsaxofonistu Lestera Younga, tenorový nástroj nebyl bohužel k dispozici.
Ve čtrnácti dostane první „muzikantské laso“ do středoškolské kapely, ale pod podmínkou, že bude hrát na trombon. O tři roky později, ještě jako středoškolák, objíždí místní štace s partičkou okolo Clarence Lovea.
Po půlročním angažmá odchází v březnu 1942 za nabídkou od kapelníka Isaaca „Snookuma“ Russella, v jehož kapele hraje i trumpetista Fats Navarro a později i fenomenální basista Ray Brown.
Byl u začátků Jazz At The Philharmonic
U Russella se ale dlouho neohřeje. V roce 1943 již nahrává coby člen orchestru Bennyho Cartera první gramodesky. Z nich určitě zaujme skladba Love for Sale. Ještě v průběhu druhého celosvětového válečného konfliktu se přidá k hudebnímu projektu producenta Normana Granze, pod názvem Jazz at The Philharmonic (JATP) a zůstane jeho součástí více jak čtyři desítky let.
V květnu 1945 se stává členem big bandu Counta Basieho. S jeho kapelou nahraje v únoru 1946 kompozice Rambo a The King.
do newyOrských klubů na 52nd Street
V té době je již na cestě do centra bebopu – do klubů na proslavené 52. ulici v New Yorku, kde na něj již čeká bebopový kazatel, trumpetista Dizzy Gillespie. Právě s jeho pomocí nachází vlastní styl a zvuk.
V Big Apple hraje snad s každým, kdo v moderním jazzu něco znamenal – Charlie Parker, Miles Davis, John Lewis, Illinois Jacquet nebo Babs Gonzalez. Čtenáři magazínu Metronome ho svým hlasováním zařadí do hvězdami našlapané studiové sestavy Metronome All-Stars.
J.J. něco měl…
Rok 1946 nezačal pro Johnsona úspěšně. Na dlouhých třináct let přichází o tzv. kabaretní licenci. Bez ní nemohl vystupovat v nočních klubech na území New Yorku, což značně omezovalo jeho zapojení do tamního koncertního života. Odebrání povolení bylo oblíbeným nástrojem městské policie k potrestání nepohodlných hudebníků.
Nechybí u toho, když Gil Evans sestaví netradiční noneto okolo Milese Davise a v průběhu tří sessions společně nahrají revoluční repertoár, později dostupný na LP Birth of The Cool (1956, Capitol).
Jay Jay se mohl zúčastnit pouze jediné studiové frekvence. Na dalších ho musel nahradit „bělouš“ Mike Zwerin. Pro Milese byl tehdy Johnson nepostradatelný. Ve svých pamětech píše: „J.J.něco měl, tak jsme holt vzali toho bílýho kocoura.“
Jako kapelník J.J. šéfoval sextetu, v jehož sestavě hrál fenomenální trumpetista Clifford Brown. Výsledkem jejich spolupráce byly nahrávky, jež definovaly tónově stálou bebopovou hru na trombon.
Důkazem jsou výtečné skladby Turnpike a Get Happy, vydané v roce 1955 u Blue Note Records na výborném dvoudílném LP The Eminent Jay Jay Johnson Volume 1 a Volume 2.
Jay & Kai
Klíčovou Jayovou spoluprací je setkání s hudebně blízkým pozounistou Kaiem Windingem. Dají se dohromady v roce 1954 ve Philadelphii. Později se přesunou do Birdlandu v New Yorku.
Na první společné dlouhohrající desce Jay & Kai (1955) pro label Savoy je asi nejznámější Jay Jayova kompozice Lament. V dalších letech vydají devět společných alb, na nichž jsou zásadní nahrávky, jež dodnes právem náleží mezi moderní jazzový trombonový repertoár.
Mezi Johnsonova významná angažmá patří hraní s kapelou saxofonisty Sonnyho Stitta. Účastnil se studiového natáčení standardů Blue Mode, Teapot a Elora, které se později objeví na gramodesce Sonny Stitt / Bud Powell / J.J. Johnson (1956, Prestige).
Další hvězdou, se kterou spolupracoval, je vyhlášený lyrik, tenorsaxofonista Stan Getz. Společně vydají kompilační dvojalbum Getz & J.J. ‚Live‘ (1958, Verve) s výbornými koncertními čísly Yesterdays a I Waited For You. Johnson na něm hraje ve vrcholové formě. V doprovodné sestavě nechybí pianista Oscar Peterson, Ray Brown na basu, bubeník Connie Kay nebo trumpetista Dizzy Gillespie.
Na cestě k respektovanému skladateli jazzové hudby
Od šedesátých let se stále více věnuje komponování. Zaměřuje se na rozsáhlé kompoziční celky, mezi nimiž vynikají Sketch for Trombone and Orchestra, El Camino Real a šestidílná Perceptions, napsaná speciálně pro Gillespieho, a Third Stream Orchestra, pod vedením Gunthera Schullera.
V průběhu spolupráce se Schullerem vznikají i další zajímavé nahrávky, na nichž se propojují jazzové přístupy s klasickým pojetím.
Dobrým příkladem je album Music For Brass (1957, Columbia). Studiový orchestr pod vedením dirigenta Dimitri Mitropoulose interpretuje kompozice Gunthera Schullera, Johna Lewise, Jimmy Giuffreie a J. J. Johnsona.
V době nástupu nové hráčské generace a směřování do hájemství fusion music se J.J. promění ve vyhledávaného skladatele filmové a televizní hudby. Společně s Bobby Womackem připravili hudbu pro film Across 110th Street. Dalším zajímavým soundtrackem byl Trouble Man, tentokrát ve spolupráci s Marvinem Gayem.
Pozoruhodným, neočekávaným uměleckým krokem je LP deska z roku 1979. Jay Jay na ní překvapivě experimentuje s elektronickými nástroji. Album dostalo název Pinnacles (1980, Milestone) a podílela se na něm opravdu hvězdná sestava v čele s pianistou Tommym Flanaganem, basistou Ronem Carterem, bubeníkem Billym Higginsem, saxofonistou Joe Hendersonem, Oscarem Brashearem na trubku a Kennethem Nashem na perkašny.
Tragická životní tečka vyčerpaného virtuoza
Přelom osmdesátých a devadesátých lét je ve znamení postupného ubývání tvůrčích i interpretačních sil. Navíc během jednoho roku přichází o oba rodiče a manželku. Na krátkou dobu se stáhne do soukromí, aby se na začátku 1991 znovu vrátil na hudební scénu.
V poměrně rychlém sledu vychází CD disky Vivian (1991, Concord), Let’s Hang Out (1992), Heroes (1996) a poslední studiové The Brass Orchestra (1997) – všechny tři u Verve.
Ke konci druhého tisíciletí je Jay Jayovi diagnostikována rakovina. Na začátku února 2001 se rozhodne k dobrovolnému odchodu z našeho světa za pomoci střelné zbraně.
Jazz tehdy přišel o výjimečnou osobnost, jejíž kariéru vždy zdobily tři základní vlastnosti každého vynikajícího jazzmana – cit, vášeň a duše.
O své úloze v jazzové historii J.J.Johnson řekl: „Nikdy jsem se nesnažil upřednostňovat rychlost a virtuózní techniku. Nikdy! Byl jsem, jsem a budu vždy zaměřen na přednes a nalezení pevného bodu, ke kterému bych chtěl výrazově dojít. Moje hra musí být vždy osobitá. Snažím se moje úsilí přenést i na samotný nástroj, aby z něho vycházely tóny s jasným a zřejmým zvukem, aby si posluchači nemuseli pokládat otázky typu, o co se vlastně snažím.“
Ukázky:
Love for Sale – https://youtu.be/DOZTTCFlTMU
Rambo – https://youtu.be/D_CsHvEqIuA
Turnpike – https://youtu.be/_2qiwZRU8ZQ
Get Happy – https://youtu.be/3UVD4aO1yTQ
Lament – https://youtu.be/u5NYI-BYUn0
Teapot – https://youtu.be/jJwp1bdXwyo
Yesterdays – https://youtu.be/2jbkQo0cpYU
El Camino Real – https://youtu.be/8szlAP-E174
Perceptions, část Horn of Plenty – https://youtu.be/8u_nMIJ0y00
