David Clayton-Thomas: Hlas, který do naleštěných dechů přinesl ulici

Zpěvák Blood, Sweat & Tears měl všechno, co uhlazený jazzrock potřeboval, aby nepůsobil jen jako přehlídka muzikantské vyspělosti
#LetniLongRead

David Clayton-Thomas (Credit photo: Marie Byers, Wikimedia, GNU Free Documentation License)
David Clayton-Thomas (Credit photo: Marie Byers, Wikimedia, GNU Free Documentation License)

David Clayton-Thomas (1941-2026) měl v hlase naléhavost a zkušenost člověka, který se nejdřív musel naučit přežít. Neptal se, zda smí vstoupit. Do hudby Blood, Sweat & Tears přinesl torontské kluby, vězení, blues a tvrdost člověka, jenž věděl, že pozornost publika se nedostává zadarmo. Bez něj by kapela možná zůstala obdivuhodně přesná. S ním její naleštěné dechy dostaly pot, váhu a trochu špíny za nehty.

Pokračování textu David Clayton-Thomas: Hlas, který do naleštěných dechů přinesl ulici

Be sociable and share

Muž, který slyšel budoucnost: Clive Davis a šedesát let popové revoluce

Clive Davis nikdy nenapsal slavnou píseň. Vlastně nenapsal ani notu. Přesto by bez něj zněla populární hudby druhé poloviny 20. století jinak.
#LetniLongRead

Clive Davis ve své kanceláři, 1980 (Credit photo: Marty Reichental / Associated Press, Wikimedia, Creative Commons Public Domain)
Clive Davis ve své kanceláři, 1980 (Credit photo: Marty Reichental / Associated Press, Wikimedia, Creative Commons Public Domain)

Clive Davis zemřel na konci června 2026 ve věku čtyřiadevadesáti let. Nekrology připomínaly dlouhý seznam jmen: Janis Joplin, Santana, Bruce Springsteen, Whitney Houston, Alicia Keys… jenže právě ten seznam zakrývá to nejzajímavější. Davis nebyl producent ani skladatel. Neproslavil se hlasem ani hrou na nástroj. Jeho nástrojem nebyla kytara ani klavír. Byla to schopnost ve správnou chvíli říct ano. A málokdo v dějinách populární hudby svému úsudku věřil tak neochvějně jako on.

Pokračování textu Muž, který slyšel budoucnost: Clive Davis a šedesát let popové revoluce

Be sociable and share

Sade: hudba, která nikdy nemusela zvyšovat hlas

Kapela, která uspěla tím, co popový průmysl obvykle trestá
#LondonBetween, #QuietSoulUK | Soul & Style

Zpěvačka Sade Adu, SAP-Arena Mannheim, Německo (2011) (Credit photo: Thilo Parg, Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0)
Zpěvačka Sade Adu, SAP-Arena Mannheim, Německo (2011) (Credit photo: Thilo Parg, Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0)

Sade budou na podzim 2026 uvedeni do Rock and Roll Hall of Fame – a je v tom určitý paradox. Uspěli totiž přesně tím, co popový průmysl obvykle považuje za profesní sebevraždu: odmítli žít v permanentní viditelnosti, netlačili sami sebe do médií a mezi deskami klidně na dlouhé roky zmizeli. Hudbu nechali mluvit bez přebytečného hluku kolem. A možná právě tím mimoděk ukázali, jak moc moderní pop stojí na póze, marketingu a neustálé přítomnosti.

Pokračování textu Sade: hudba, která nikdy nemusela zvyšovat hlas

Be sociable and share

Working Week: Kapela, která chtěla tančit mezi žánry

Jazz, politika a klubová energie Londýna mimo hlavní proud
#LondonBetween, #QuietSoulUK | Soul & Style

Dvanáctipalcový singl Working Week: Too Much Time (1986, Virgin)
Dvanáctipalcový singl Working Week: Too Much Time (1986, Virgin)

Britské osmdesáté roky nebyly jednotné – a Working Week patří k těm kapelám, na kterých je to slyšet nejzřetelněji. Zatímco Birmingham reagoval na vlastní sociální realitu, Londýn se měnil v prostor, kde se míchaly rytmy, ideje i identity. Kluby, malé labely, pirátská rádia. Hudba, která se neptala, kam patří. Working Week z ní nevznikli jako plán, ale jako důsledek – jako zvuk, který dává smysl právě ve chvíli, kdy se věci přestanou snažit zapadnout.

Pokračování textu Working Week: Kapela, která chtěla tančit mezi žánry

Be sociable and share

Tony Wilson: autor, který věděl, co píseň unese

Hudebník, který stál u zrodu jedné z nejúspěšnějších britských kapel sedmdesátých let

Singl Tony Wilson: I Like Your Style / What Does It Take (1980, Edigsa)
Singl Tony Wilson: I Like Your Style / What Does It Take (1980, Edigsa)

Tony Wilson byl typem muzikanta, který rozumí tomu, jak píseň funguje zevnitř — jak drží rytmus, jak se staví melodie, co unese aranž a co už ne. Když 24. dubna 2026 zemřel ve svém domě na Trinidadu ve věku 89 let, odešel člověk, který spoluvytvářel rané Hot Chocolate způsobem, který není na první poslech okázalý, ale je pro jejich nahrávky zásadní.

Pokračování textu Tony Wilson: autor, který věděl, co píseň unese

Be sociable and share

Fine Young Cannibals nikdy nezpívali z pozice vítězů

Soul bez pózy, hlas bez alibi
#LondonBetween, #QuietSoulUK | Soul & Style

Raději budu lopatou kydat hovna, než žít ze své minulosti.“

Fine Young Cannibals (1985, London Records)
Fine Young Cannibals (1985, London Records)

Když to v roce 1999 prohlásil Roland Gift v interview pro deník The Guardian, nešlo o bonmot. Bylo to vymezení. Gift tím pojmenoval něco, co bylo pro Fine Young Cannibals vždy zásadní: odpor k pohodlí, které přichází s úspěchem, a nedůvěru k vlastní legendě.

O tři roky později se kapela vrátila na pódia. Bez lopaty. Bez triumfální nostalgie. A bez potřeby předstírat, že se nic nestalo.

Pokračování textu Fine Young Cannibals nikdy nezpívali z pozice vítězů

Be sociable and share

Lovin’ Spoonful: Hudba, která nechtěla změnit svět

Americká odpověď na příval ostrovní hudby. Místo revoluce nabízela dobrý den.

The Lovin' Spoonful (1965) (Credit photo: Unknown author, Wikimedia, Creative Commons Public Domain)
The Lovin‘ Spoonful (1965) (Credit photo: Unknown author, Wikimedia, Creative Commons Public Domain)

V polovině šedesátých let se populární hudba tvářila, že musí mít směr. Jedni chtěli měnit svět, druzí ho aspoň komentovat, a třetí se snažili být u toho, aby se na ně nezapomnělo. Lovin’ Spoonful patří k těm, kteří zvolili jinou cestu. Psali písničky, které nic nehlásají, nic nebourají, a přesto mají v sobě zvláštní přesnost. Byla to „good-time music“ — hudba dobrého dne v době, která se začínala lámat.

Pokračování textu Lovin’ Spoonful: Hudba, která nechtěla změnit svět

Be sociable and share

Peter Gabriel (Melt) 1980: Hudebník, který se konečně našel

Dům, který se rozhodl vyrůst sám

Peter Gabriel (1980, Charisma)
Peter Gabriel (1980, Charisma)

Některá alba přicházejí na svět jako hotové stavby: pevné, hladké, bez viditelných ostrých hran. Třetí album Petera Gabriela je spíš jako dům, který se rozhodl vyrůst sám — z okolních tlaků, z neklidu, z touhy po světle. Je to konstrukce, která se neřídí plánem, ale instinktem. A přesto stojí pevněji než cokoli, co Gabriel postavil předtím.

Pokračování textu Peter Gabriel (Melt) 1980: Hudebník, který se konečně našel

Be sociable and share