Naposledy aktualizováno: 22.3.2019
Pianista a kapelník Count Basie (21. 8. 1904 – 26. 4. 1984, narozen jako William James Basie) byl v průběhu více jak padesát let trvající kariéry jedním z nejdůležitějších katalyzátorů jazzové hudby. Basieho jméno vždy představovalo záruku toho nejlepšího na poli velkokapelového jazzu.
Cestou za Kansas City Shuffle
Bill Count Basie se narodil v Red Bank na východním pobřeží USA. Jako klavíristu ho ovlivnili Earl Hines, Teddy Wilson, Willie „The Lion“ Smith a především Fats Waller. Do Missouri se dostal přes angažmá stride pianisty v zájezdových vaudevillových představeních.
V duchu hesla „Hlavně, aby to bylo hravé!“ se Basiemu podařilo maximálně zjednodušit swingový styl klavírního doprovodu. Lakonicky zdrženlivá interpretace, přitom pečlivě načasovaná, měla dalekosáhlý a trvalý vliv na pojetí jazzového klavírního doprovodu.
Jeho přístup je slyšitelný nejenom v nahrávkách bebopové hvězdy Theloniouse Monka, ale i Johna Lewise, jednoho ze zakládajících členů Modern Jazz Quartetu. Má následovníky mezi mnoha pianisty současných big bandů.
Basieho jazzové kořeny vychází z ragtimu a pradávného hudebního odkazu afrických předků unesených z původní vlasti a zotročených na plantážích na jihu USA. Hojně využívá písňovou formu zvolání a odpovědi, známou nejenom z pracovních písní, jazzu, ale i z blues. Jeho kompozice v sobě zahrnovaly několik krátkých tématických frází „riffů,“ střídajících se mezi jednotlivými částmi skladby.
Hudebníkům se tím uvolnil dostatečný prostor k sólové hře. Uchu posluchačů lahodící nový kansaský styl, ochucený všudypřítomným blues, se postupně ujal. Výrazně tomu napomohla i Basieho novátorská klavírní hra.
Dědic odkazu Bennieho Motena
V roce 1935 Count přebírá po smrti kapelníka Bennieho Motena vedení big bandu Kansas City Orchestra (pozn. on sám to sice v pamětech popírá a tvrdí, že postavil zcela nový orchestr).
Moten na začátku dvacátých let významně ovlivnil přechod místních dobových tanečních orchestrů od původního, čistého „tradičního“ stylu k bluesově temnějšímu a swingově svižnějšímu pojetí.
Pokoušel se nalézt zcela nový zvuk, mnohem méně komplikovaný a čistší, než jak v té době hrály etablované orchestry pod vedením Fletchera Hendersona nebo Dukea Ellingtona.
Kansaská jazzová revoluce měla ohlas i mezi hudebníky v newyorském Harlemu. Mezi nejznámější propagátory nové riffové vlny ze Středozápadu patřili tamní The Missourians.
Přímou lokální konkurencí Motenova big bandu bylo seskupení Blue Devils kontrabasisty Waltera Page působící převážně v Oklahoma City. Hráli v něm trumpetista „Hot Lips“ Page, za pianem seděl náš hrdina Bill Basie a zpíval kansaský shouter Jimmy Rushing. Dalším rivalem byla dnes již polozapomenutá parta George E. Leeho.
Na počátku Velké hospodářské krize se Bennieho konsolidovaná kapela začíná prosazovat a získává mezi fanoušky značnou reputaci. Motenovi se podařil husarský kousek. Nejdříve k sobě přetáhnul Basieho, později Rushinga a nakonec „Hot Lips“ Page. Zanedlouho je následoval trombonista/kytarista Eddie Durham a později i jejich někdejší kapelník, tubista a basista Walter Page.
Základní kameny sestavy budoucího Basieho big bandu tak byly položeny. Na ně se nabalili trombonisté Thamon Hayes a Vic Dickenson, trumpetista Ed Lewis, saxofonisté Woodie Walder a Harlan Leonard.
Vzhůru na Padesátou druhou
Moten umírá po banálním chirurgickém zákroku a jeho odkaz dále rozvíjí nový Basieho nonet Barons of Rhythm. Baroni, v jejichž sestavě působí i altsaxofonista Buster Smith, odehrají v kansaském klubu Reno vystoupení přenášené místní rozhlasovou stanicí.
Kapela zaujme jazzového nadšence a impresária Johna Hammonda. Nabídne Baronům rytmu účinkování v New Yorku a první celonárodní turné. Bill si před odjezdem na Sever přidá před příjmení Basie přezdívku Hrabě (Count) – jeden Vévoda (Duke) již na swingové scéně vládnul několik let před ním.
Nejdříve se nová swingová naděje zastaví ve vyhlášené chicagské Grand Terrace. Tamní show ale hrozilo fiaskem. Většina fanoušků evidentně očekávala vystoupení dalších epigonů kapely Fletchera Hendersona a na nový styl s výraznou příměsí blues nebyli připraveni.
S Hammondovou pomocí Basie postupně rozšíří základní sestavu tvořenou několika původními členy Motenova orchestru na patnáct hudebníků.
Jsou mezi nimi velice mladí a nadějní muzikanti, jakými byli bubeník Jo „Papa“ Jones, kytarista Freddie Green nebo saxofonista Lester Young. Jo Jones se postupně vypracoval mezi bubenické titány swingové éry. Významně přispěl revoluční změnou v držení metra. Namísto basového bubnu začal využívat hi-hat.
U mikrofonu stál stále populární pěvecký shouter Jimmy Rushing. Později ho doplnila vokalistka Helen Humes a s doprovodnými vokály vypomáhal vedoucí saxofonové sekce Earle Warren.
Big Band, nyní již pod hlavičkou Count Basie Orchestra, se vydává za několik desítek let trvající slávou a celosvětovým renomé. Hlavními sólisty slibného dynamického tělesa jsou v jeho počátcích saxofonisté Lester Young, Herschel Evans, trumpetista Buck Clayton a samozřejmě i samotný kapelník.
V New Yorku
Začátky ve Velkém jablku nebyly zdaleka jednoduché. První důležitá vystoupení odehráli v rámci trvalého angažmá v Roseland Ballroom.
Prakticky souběžně s tím oficiálně odstartovali dnes již legendární jízdu pro Decca Records. Ke konci ledna 1937 nahráli klasické swingové kousky – Honeysuckle Rose, Pennies From Heaven, Swingin‘ The Daisy Chain a Roseland Shuffle.
Nahrávky z té doby jsou dostupné na vinylovém The Best of Basie (1937 – 1938) vydaném u MCA Records v roce 1972. Později se objevily na kompilaci The Best of Early Basie (1996, Decca Jazz).
Na deskách jsou k dispozici i záznamy rozhlasových pořadů z konce roku 1937, kdy kapela hrála v Meadowbrow v New Jersey a v pittsburghském hotelu William Penn. Vyšly na dlouhohrajícíh deskách William & The Famous Door (1975, DJM) a The Count At The Chatterbox (1974, Jazz Archives).
Zárodečné období Countova big bandu
Archetypálním příkladem zárodečného období Countova big bandu je skladba Roseland Shuffle – úvod obstará Count společně s vynikající rytmickou sekcí, v níž hrají Jo Jones (bicí), Walter Page (basa) a kytarista Claude Williamson, jenž byl záhy nahrazen Freddie Greenem – jedním z nejvěrnějších Basieho side-manů.
Sóla podporuje rychlá riffová výměna mezi jednotlivými dechovými sekcemi. Společně s obrovským hitem One O’Clock Jump se jedná o doslova školní ukázky tvůrčího zpracování jednoduchoučkého riffu hudebníky z K-City.
O Basieho big bandu se stále častěji hovoří v superlativech. Koncerty jsou hojně navštěvovány, čemuž přispěje spolupráce se skvělou zpěvačkou Billie Holiday. Vzhledem k podepsané smlouvě s jinou vydavatelskou společností nemůže s kapelou nahrávat. Po několika měsících společného koncertování a trmácení se po těch nejhorších hotelích a černošských špeluňkách na Jihu USA Lady Day od Basieho odchází.
Komerční úspěch a druhá světová válka
Jediné, co Basieho big bandu chybí, je celonárodní komerční úspěch, který mu zatím unikal. Poněkud překvapivě přichází v průběhu měsíčního angažmá v klubu Savoy Ballroom na začátku roku 1938 a na něj navazující každý den vyprodaná show během půlročního účinkování na pódiu klubu Famous Door na legendární newyorské 52. ulici.
Kýžený úspěch je vykoupen nečekaným úmrtím Herschela Evanse. Toho naštěstí úspěšně nahradí na prakticky celou jednu dekádu jeho blízký přítel, Texasan Buddy Tate. Po napadení americké základny na Havaji japonským letectvem narukují do armády klíčové opory Buck Clayton, Jo Jones, Jack Washington a další.
Count se s odchody hudebníků vyrovná a dalších deset let natáčí řadu zásadních swingových skladeb, jež nejlépe rekapitulují pozdější kompilační dlouhohrající desky. Jednou z nich je pocta sólistům Lesterovi Youngovi a Buckovi Claytonovi na dvojalbu Super Chief (1972, Columbia), jíž předcházely Blues By Basie (1956, Columbia) nebo Basie’s Back In Town (1955, Epic).
Krize velkých orchestrů a nástup malých kapel
Na přelomu čtvrté a páté dekády minulého století dochází k zásadní proměně populární hudby. Zájem o finančně nákladné velkokapelové produkce klesá a na jejich místa nastupují menší comba. Ještě v roce 1947 se umístí Basieho šelaková deska se skladbou Open The Door, Richard! na špičce hitparády.
O tři roky později Count musí po skoro dvaceti letech rozpustit velkou kapelu a vystupuje pouze s oktetem, v jehož první sestavě hrají trumpetista Harry Edison, trombonista Dicky Wells, kanadský tenorsaxofonista Georgie Auld, saxofonista Gene Ammons, kontrabasista Al McKibbon, bubeník Gus Johnson a samozřejmě věrný kytarista Freddie Green. V průběhu dvou let existence comba se několik hudebníků vymění, např. Gus Johnson alternuje s Buddym Richem a Basie znovu nabídne spolupráci Billie Holiday.
Návrat k big bandu
V roce 1951 Count sestaví nový big band. Nejdříve jen jako studiovou kapelu, která nahraje materiál pro dlouhohrající desku One O’Clock Jump (1957, Columbia).
Tvoří ji noví špičkoví hráči – tenorsaxofonisté Paul Quinichette, Eddie „Lockjaw“ Davis, Wardell Gray, sopranosaxofonista Lucky Thompson a trumpetisté Joe Newman, Thad Jones a Charlie Shavers.
Sestavu doplňují ellingtonovský trumpetista Clark Terry a rytmika ve složení Count Basie (piano), Gus Johnson (bicí), Freddie Green (kytara) a Jimmy Lewis (basa).
Éra New Testament Bandu
S nováčky může Basie zareagovat na nejnovější jazzový vývoj. S proměnou stylu mu vydatně pomáhá uznávaný aranžér Quincy Jones. Hlavní devizou nových aranžmá je opuštění riffového formátu a větší propracovanost. Countův „druhý“ big band má mezi fanoušky přezdívku New Testament Band. Hraje s nadšením, výrazným swingem a současně s cituplným bluesovým feelingem.
Potvrzují to tituly natočené za dohledu producenta Normana Granze – Count Basie Dance Sessions, Nos 1 & 2 (1954, Clef Records) a kompilační dvojalbum ze studiových sessions v letech 1953-1954 Sixteen Men Swinging (1977, Polydor).
Do nově vybudovaného autorského týmu se zařadí talentovaní skladatelé a aranžéři Buster Harding (Bleeb Bob Blues, Nails), Neal Hefti (Fancy Meeting You, Little Pony) a Ernie Wilkins (Bread, Bootsie).
Významný úspěch zažívá Heftiho skladba Li’l Darlin. Díky až vražedně zrychlenému tempu, jenž autor dodatečně přepracoval na základě Countova přání, patří dodnes mezi největší Basieho hity.
Atomový Mr. Basie
Na konci páté dekády dospěla Basieho kapela k jednomu z vrcholů dosavadní existence. Při porovnání s předválečným big bandem působí složení z padesátých let mnohem soudržněji a profesionálněji.
V roce 1958 vychází výtečné album Basie, později spíše známe coby The Atomic Mr. Basie (Roulette) na němž vyvrcholila spolupráce s obdivovaným aranžérem Nealem Heftim. Přípravné studiové práce na desce začaly již dva roky před vydáním. Nahrávky původně vyšly pod prostým názvem Basie a někdy se v diskografii objevují i pod titulem E=MC2.
V té době se v orchestru sešli vynikající sólisté a každý z nich dostal příležitost ukázat svoje mistrovství. Ve Whirly-Bird exceluje tenorsaxofonista Eddie „Lockjaw“ Davis, saxofonista Frank Wess se předvede v Splanky a v autobiografické The Kid From Red Bank samotný pan kapelník za podpory trumpetistů Thada Jonese a Joe Newmana.
Basieho orchestru se daří. Fandové jej zbožňují a prodeje desek strmě stoupají. Během několika měsíců vychází vyrovnaná řada špičkových gramofonových titulů, jako jsou The Band of Distinction (1957, Clef), Count Basie At Newport (1957, Verve) Chairman Of The Board (1959, Roulette), Kansas City Suite – The Music Of Benny Carter (1960, Roulette) Li’l Ol‘ Groovemaker… Basie! (1963, Verve). Hitové ambice v sobě skrývá i titulní skladba LP April In Paris (1957, Verve) v aranžmá varhaníka Wild Billa Davise.
„Křiklouni“ jimmy rushing, Joe Williams A big joe turner
Důležitou součástí Countových sestav vždy byli zpěváci „křičených“ městských blues. V počátcích to byl tlouštík Jimmy Rushing, známý jako Mr. Five by Five (česky nejlépe Pan Pětkrátpět, narážka na Jimmyho tloušťku, resp. objem pasu a stejnou výšku v palcích). Zpíval již v Pageových Blue Devils, po dvou letech přešel k Benniemu Motenovi a s Countem zůstal až do roku 1948.
V letech 1954 – 1961 jím byl shouter Joe Williams, o němž Count prohlašoval: „Tohle je můj kluk.“ Narodil se na Jihu, ale od tří let vyrůstal v jižním Chicagu. Charismatická osobnost s úžasným citem pro interpretaci městských blues, rhythm’n’bluesových čísel, ale i popově přislazených balad a standardů. Říká se o něm, že zpíval blues tak, že všechny vaše starosti odplynuly kamsi do neznáma.
Debutuje na dlouhohrající desce Count Basie Swings, Joe Williams Sings (1955, Clef Records) na níž jsou zařazeny výborné verze klasických písní, jako jsou Roll ‚Em Pete, Alright, Okay, You Win, Please Send Me Someone To Love a především blues z dílny Memphise Slima Every Day (I Have The Blues), jež se stalo Williamsovým prvním hitem.
Na konci šedesátých a v průběhu sedmdesátých bývá častým hostem Basieho studiových frekvencí a koncertních vystoupení kansaský rodák a vynikající boogie woogie zpěvák Big Joe Turner. Nejzajímavější nahrávky z tohoto období naleznou fanoušci na vinylu Count Basie/Joe Turner: The Bosses (1974, Pablo Records)
Hurá do šedesátých, ale co dál?
V páté dekádě se Basiemu vše dařilo. Díky mladým spolupracovníkům si nový bigbandový zvuk získával široké fanouškovské zázemí a další obchodní příležitosti. Napomohla tomu i tři evropská turné. Udržet v provozu tak velkou kapelu si však vyžaduje stále více kompromisů a značný ústup z dosavadní progresivní dramaturgické koncepce.
Basieho orchestr vstoupil do šedesátých let více jak rozpačitě. Na vině byla i neujasněné produkční rozhodnutí. Tehdejší diskografie nabízí muzikalové melodie Broadway Basie’s…Way (1966, Command), témata ze série o agentovi jeho Veličenstva Basie Meets Bond (1966, United Artists), ale také přepracování skladeb The Beatles na albech Basie’s Beatle Bag (1966, Verve) a o tři roky později vydaném Basie On The Beatles (1969, Happy Tiger Records).
To vše otevírá dveře k lukrativním večerním show pro americkou společenskou smetánkou v Las Vegas. Pokračuje vystoupením v londýnské Royal Variety Show před britskou královnou Alžbětou II. Basieho big band doprovází slavné popové zpěváky Billyho Eckstinea, Tonyho Bennetta, Millse Brose, Sammyho Davise Jr., Kaye Starra, Binga Crosbyho a Franka Sinatru. Count Basie v polovině šedesátých let se Sinatrou intenzivně spolupracoval mj. společně vystoupili na jazzovém festivalu v Newportu v roce 1965.
Za doprovodu Basieho big bandu nazpívá vynikající jazzová zpěvačka Ella Fitzgerald dlouhohrající desku On The Sunny Side of The Street, známou také jako Ella & Basie! (1963, Verve),.
Společná album No Count Sarah (1959, Mercury), Count Basie/Sarah Vaughan (1961, Roulette) a několik dalších nazpívá za doprovodu Basieho hochů také Sarah Vaughan.
Léta sedmdesátá… obnovení spolupráce s Normanem Granzem
V samém úvodu sedmdesátých let se zdá, že by se i v případě Basieho big bandu mohlo začít blýskat na odvážnější a experimentální časy.
Vychází pozoruhodná, moderně pojatá, LP deska Afrique (1970, Flying Dutchman). Kapelu tehdy vede vynikající aranžér, skladatel a altsaxofonista Oliver Nelson. Sám připravil pro album pět z osmi témat, zbývající dodali maďarský kytarista Gabor Szabo a avantgardní saxofonisté Albert Ayler a Pharoah Sanders.
Vnímání populární hudby se v předchozích dvou desetiletkách proměnilo především díky nástupu rockových skupin. Došlo k významné transformaci v požadavcích publika a jeho očekávání. Swingové hvězdy a velkokapelový jazz již tolik netáhly. Výjimkou nebyl ani big band Counta Basieho.
Pod křídly Pablo Records
Na situaci zareagoval majitel labelu Pablo Records a uznávaný producent Norman Granz. Zaměřil se na úspěšné kapely a interprety dřívějška. Řadě z nich pomohl oživit uvadající kariéru. V Basieho případě mu předložil několika návrhů na zajímavé projekty, v jejichž rámci měl spolupracovat s menšími jazzovými seskupeními.
Normanovým záměrem bylo připomenout jazzovým fanouškům, jak vynikajícím pianistou Basie je. Pro Counta i Granze se samozřejmě nejednalo o nic nového.
Před dvaceti lety již připravili LP Jam Sessions, Nos 2 & 3 (1953, Clef). na které se Basie předvedl coby inovativní, tvořivý pianista a varhaník. Tehdy ho doprovázeli saxofonista Stan Getz, trumpetista Benny Carter, bubeník Buddy Rich a bývalí členové jeho big bandu, tenorsaxofonista Wardell Gray, klarinetista Buddy DeFranco a trumpetista Harry Edison.
Album For The First Time (1974, Pablo Records) vzniklo v klasickém jazzovém triu s kontrabasistou Rayem Brownem a bubeníkem Louiem Bellsonem (mimochodem, prvním bubeníkem, který při hře využíval dva basové bubny tzv. kopáky).
S kvartetem, v němž hrál tenorsaxofonista Zoot Sims, natočí Basie & Zoot (1976, Pablo). Na o rok mladším Basie Jam (1975, Pablo) hraje se septetem a na koncertním Count Basie Jam Session At The Montreaux Jazz Festival (1975, Pablo) Basieho doprovází sextet.
V proměnlivých sestavách se prostřídá řada pozoruhodných jazzových hráčů. Jsou mezi nimi kytarista Joe Pass, trumpetista Roy Eldridge, ale také malý velký muž jazzového tenorsaxofonu Johnny Griffin nebo významný bebopový pozounista J.J. Johnson.
Basieho organové dílo
Hraběcí Milost si zaslouží pozornost nejenom jako pianista, ale také coby hráč na Hammond B3 Organ. Nástroj ovládl mistrovsky. Bez problémů do hry zabudoval základní principy jeho jedinečného klavírního stylu.
Mezi vynikající příklady Countova organového mistrovství patří album Illinois Jacquet And His Orchestra featuring Count Basie: Port Of Rico (1957, Clef) s výborným texaským tenorsaxofonistou Illinois Jacquetem nebo Countovy vlastní tituly s menšími kapelami, mezi něž patří i společná LP deska s kanadským pianistou Oscarem Petersononem pod názvem Count Basie Encounters Oscar Peterson: „Satch“ And „Josh“ (1975, Pablo Records).
Při nahrávání s big bandem využíval hammondek jako šafránu. Nejvíce při studiových sessions v letech 1952 – 1954 dostupných na kompilačním dvojalbu Count Basie Dance Sessions (1967, VSP).
Ubývání sil
Neustálé cestování, koncertování a práce ve studiu si vybírají svoji zdravotní daň i u Counta Basieho. Ačkoliv byl znám jako čestná výjimka mezi jazzmany a nebyl závislý na drogách a alkoholu. Ve druhé polovině sedmdesátých let se u něj začnou projevovat příznaky artritidy páteře a na pódiu přijíždí na invalidním vozíku. V roce 1976 prodělá infarkt. Přesto se v dalších letech nevzdává aktivního muzikantského života.
Hudbu, členy milovaného orchestru a své fanoušky po celém světě zarmoutí možná poprvé v životě 26. dubna onoho magického orwellovského roku. Count Basie umírá po více jak padesátileté úspěšné kariéře pianisty, bandleadera, skladatele, aranžéra a významného jazzového hybatele na rakovinu.
Ukázky:
Roseland Shuffle – https://youtu.be/ox7qC5SGvz8
Boogie Woogie (I May Be Wrong) – https://youtu.be/5uT4X2kqoMs
One O’Clock Jump – https://youtu.be/g3JyQnYPkZk
Open The Door, Richard! – https://youtu.be/KXgOb6ek_Fw
Bluebeard Blues – https://youtu.be/iw1trW8bJYo
Everyday I Have the Blues – https://youtu.be/L31pDORVifQ
Li’l Darlin‘ – https://youtu.be/apDnj1Ok3Us
April In Paris – https://youtu.be/wCmcoZktZG4
Oscar Peterson & Count Basie – Slow Blues
– https://youtu.be/3drqJ1bUmEA
Count Basie & His Orchestra – Can’t Buy Me Love
– https://youtu.be/7vRI2jlXkHI
Kilimanjaro – https://youtu.be/ypyeIXG-oN8
Count Basie Trio – As Long As I Live
– https://youtu.be/v1wMqlj_Z3c
