Slovník pojmů užívaných v moderní hudbě

 

Abecedně seřazené hudební termíny, doplněné o jejich podrobný výklad
africká hudba – hudba černošských afrických kmenů, jejíž některé prvky si přinesli černošští otroci do Ameriky. Jejími hlavními rysy jsou např. pentatonika (užívání pětitónové stupnice), souběžné vedení hlasů, responzoriální sloh (střídání předzpěváka a sboru), variační technika, polymetrický a polyrytmický charakter aj.
afroamerická hudba – lidová hudba amerických černochů, jež vznikla míšením prvků hudby africké a hudby evropské a jejímž uměleckým vrcholem je jazz.
afrokubánský jazz – označení pro některé projevy moderního jazzu, jež přejímají zvláště některé rytmické prvky z lidové hudby jihoamerické a latinskoamerické
akord – souzvuk tří a více současně znějících tónů, vytvářejících harmonickou funkci.
akordy v blocích – paralelní pohyb akordů (bloků), při němž se doprovodné hlasy pohybují ve stejném rytmu jako melodie – zásadní charakteristika swingového stylu třicátých a čtyřicátých let dvacátého století.
akustický – živý, elektronicky nezesílený zvuk. Výraz se používá k odlišení nástroje od jeho elektrické verze.
akustické nahrávání – způsob nahrávání do příchodu elektrického záznamu v roce 1926.
All-Star Band – orchestr sestavený z nejpřednějších hudebníků
aranžmá – orchestrální úprava hudební myšlenky. Původně pouhá domluva o střídání kolektivní hry a sól, později způsob prokomponování jazzové skladby. Zpravidla podklad pro improvizaci, nikoli její popření.
archaický jazz  – první vývojová fáze historického jazzu (zhruba konec 19. století).
atonalita – potlačení tonálního principu, obvykle pomocí disonancí. Postup se do jazzu dostal z klasické hudby, z níž začala konvenční tonalita mizet počátkem dvacátého století.
backbeat – důraz na lehčí doby v taktu (ve čtyřčtvrtečním taktu na druhou a čtvrtou dobu).
balada – pomalá jazzová skladba charakterizovaná lyrickou melodičností.
ballad – folklórní zpěvní útvar, pro nějž je charakteristické vyprávění dramatické události. Slova ballad se dnes užívá též ve smyslu pomalé populární písně.
banjo – nástroj, jejž vyvinuli muzikanti z řad otroků v devatenáctém století podle afrických vzorů a jenž byl v jazzových skupinách běžný až do třicátých let dvacátého století, kdy jej nahradila kytara. Nejrozšířenější typ má pět strun natažených přes kulatý korpus s koženou blánou; na struny se hraje trsátkem. V raném jazzu byla běžná šestistrunná banja.
barrelhouse piano – lidový způsob klavírní hry uplatňovaný v amerických výčepech hlavně koncem 19. století.
beat – doslova úder, ráz. Pravidelný sled stejně zdůrazněných úderů, tvořící základ, „puls“ jazzového projevu. Proti tomuto základnímu pulsu je stavěno další pásmo, jež je v pružném vztahu k pásmu základnímu, zapadá mezi základní rázy (tzv. off-beat, mezirázová rytmika), což vytváří zvláštní pohybové napětí typické pro jazz.
bebop – jazzový styl, jejž počátkem čtyřicátých let dvacátého století rozvinuly malé soubory a pro nějž jsou typické virtuózní sólové improvizace založené na složitých harmonických postupech a často zahrnující melodickou neuhlazenost a porušování metra.
big band – velký orchestr.
blue – označení pro těžkomyslnou náladu.
blue notes – zvláštní způsob intonace v černošském zpěvu a nástrojové hře, užívaný zejména v blues. Spočívá v tom, že intonace není v evropském slova smyslu „čistá“. Nejdůležitějšími blue tóny jsou tercie a septima, intonují se neurčitě mezi dur a moll.
blue tóny – nepatrné snížení třetího, pátého či sedmého stupně durové stupnice pro zvětšení výrazového napětí, zřejmě odvozené z africké hudby. Na akustických klávesových nástrojích bez možnosti ohýbání tónů znějí bluesové tóny ostřeji.
blues – lidová světská píseň amerických černochů, mající základní význam pro vznik jazzu. Její formové a harmonické schéma dosud tvoří nejčastější a nejpřirozenější základ pro improvizované jazzové projevy. Žánr improvizace sólovým hlasem, často doprovázeným jediným nástrojem (např. kytarou), v modelu call-and-response (zvolání-odpověď).
bluesová sekvence viz. dvanáctitaktové blues.
boogie woogie – černošský styl klavírní hry, jenž vznikl z tzv. far western pianahill billy piana jako primitivní způsob doprovodu blues. Typické rysy: stále opakovaná basová figura zpravidla v tečkovaném osminovém rytmu, ostře rytmizovaná pravá ruka (časté trioly), stále udržované velké rozpětí mezi levou a pravou rukou, harmonický základ blues. K nejznámějším boogie woogie pianistům z vrcholného chicagského údobí patří “Cripple” Clarence Lofton, Jimmy “Papa” Yancey, pak Meade Lux Lewis, Albert Ammons. Tento styl přešel i do hry velkých swingových orchestrů, např. Counta Basieho. Stejnojmenný tanec, který k nám pronikl po skončení 2. světové války, byl zkreslenou zkomercionalizovanou odvozeninou.
bop – viz. bebop.
bossa nova – doslova “nová vlna”, jazzový styl oblíbený v šedesátých letech dvacátého století, odrážející silné brazilské vlivy v podobě lyrických melodií a ukázněné synkopace.
break – dvoutaktí na konci hudební myšlenky, v němž mezera mezi zdůrazněnou 1. a 8. dobou je vyplněna sólovým projevem.
cakewalk – tanec podobný ragtimu, oblíbený na přelomu devatenáctého a dvacátého století, vznikl v černošské komunitě původně jako parodie na snobské chování bělochů. Název je odvozen ze zvyku odměnit nejlepší tanečníky koláčem (anglicky cake).
call-and-response – hudební forma „zvolání a odpovědi“, jíž se krátké téma rychle předává mezi jednotlivými umělci (či skupinami). Postup se zřejmě vyvinul z antifonálních zpěvů běžných v otrockých pracovních skupinách.
combo – označení pro malou jazzovou skupinu (odvozeno od anglického „combination„).
cool – stylová fáze moderního jazzu, jež následovala po bebopu (konec čtyřicátých let 20. století). Protiklad „hot„, obvykle užíváno k označení emočně zdrženlivého jazzového stylu.
coon song – píseň zpívaná v tzv. minstrel shows.
crossover – hudební tvorba překračující zavedené stylové či komerční hranice, např. styly spojující jazz a rock (viz. fusion), jazz a klasickou hudbu, jazz a etnickou hudbu apod.
country blues – starší typ blues (venkovské blues)
cutting contest – doslova „ostrý zápas“, neformální hudební souboj hráčů, kteří se snaží přehrát při jam session.
dirty tone – doslova špinavý tón. Označení pro zvláštní způsob intonace zejména při vzrušeném černošském lidovém zpěvu, přeneseno i na nástrojovou hru. V evropském smyslu nečistá intonace, dosahuje se jí silného výrazového účinku.
disonance – kombinace tónů, které znějí „falešně“ (přesněji „disharmonicky“). V klasické hudbě do dvacátého století vyžadovaly disonance rozvedení do „konsonance“, v jazzu se řada mírnějších disonancí stala běžnou součástí harmonické výbavy.
dixieland – označení pro bělošský neworleanský jazz. V revivalistickém hnutí ožil zájem o dixieland a vznikly nové soubory, z nichž ovšem některé patří již spíše oblastem moderní taneční a populární hudby. Termín „Dixie“ odkazuje k jižanským státům USA.
drive – označení pro rytmickou energii a impulzivní sílu typickou pro jazzovou hru.
drums – označení pro bicí nástroje.
dusítko – speciální pomůcka, která po vložení do korpusu žesťového nástroje mění barvu jeho tónu, obecně jej tlumí. Dusítka se vyrábějí z různých materiálů a v různých tvarech, každé má vlastní zvukovou charakteristiku.
dvanáctitaktové blues – nejběžnější harmonický sled v jazzu. Tvoří jej smyčka dvanácti taktů, v nichž se střídá tónika (I), dominanta (V) a subdominanta (IV) podle jednoduchého vzorce I-I-I-I-IV-IV-I-I–V-V–I-I. Pestrost do daného uspořádání vnáší použití vedlejších a rozšířených akordů.
dvanáctka – slangové hudební označení pro harmonickou kostru blues, jíž se často používá jako základu pro jazzovou improvizaci.
east coast jazz – jazzový styl patřící k modernímu jazzu.
elektrické piano – elektronický klávesový nástroj napodobující zvuk akustického klavíru. Kovový zvuk elektrického piana Fender -Rhodes měly v oblibě fusion soubory sedmdesátých let dvacátého století, dnes však zní zastarale.
far western piano – lidový bělošský způsob klavírní hry, předstupeň boogie woogie piana.
frázování – zvláštní členění melodické linky, příznačné pro jazz. Způsobem frázování se mj. liší navzájem i jednotlivé stylové fáze jazzu a jednotliví hudebníci.
free jazz – termín označující několik avantgardních jazzových stylů šedesátých let. Větší umělecké svobody se snažily dosáhnout opuštěním konvenčních harmonických, melodických a rytmických postupů. Někdy toto narušování tradičních hudebních základů symbolizovalo volání černošské komunity po politické a společenské svobodě.
front line – „Přední řada“, sólisté v jazzovém souboru (v počátcích obvykle trumpetista/kornetista, klarinetista a pozounista) doprovázeni rytmickou sekcí. Termín je odvozen od sestavy pochodových kapel ve starém New Orleans.
funk – výraz užívaný v padesátých letech dvacátého století k označení zemitých jazzových stylů (charakteristických výrazným rytmem a užitím blue tónů), zvláště v kontrastu ke cool jazzu. Výraz „funk“ je synonymem pro soul jazz a neměl by se zaměňovat s moderní popovou odvozeninou.
fusion, fůze – stylová směs prvků jazzu, rhythm and blues a rocku, poprvé představená Milesem Davisem koncem šedesátých let dvacátého století. Viz. též crossover.
gig – v jazzové hantýrce profesionální vystoupení.
glissando – změna výšky tónu provedená plynule, sklouznutím. U klávesových nástrojů jsou jednotlivé tóny slyšitelné; u ostatních nástrojů a zpěvu je efekt zastřený.
gospel – náboženská píseň severoamerických černochů. Vyvinula se později než spirituály, opírá se o texty Nového zákona, improvizace se neuplatňuje tak výrazně jako ve spirituálech. Především sólová, s doprovodem i bez něj.
harlemský jazz – Harlem je černošská čtvrť New Yorku, hlavní jazzové středisko po New Orleansu a Chicagu. Jako harlemský jazz se označuje jazz konce dvacátých let 20. století, většinou hraný velkými orchestry (Duke Ellington, Clarence Williams, Fletcher Henderson), v němž se poprvé výrazně uplatňuje aranžmá.
hard bop – nejednoznačný termín nejčastěji se vztahující k vývoji bebopu v padesátých letech dvacátého století, kdy se využívala energičtější rytmika a bluesové prvky. Někdy synonymum pro funk a soul jazz či jako termín naznačující význam gospelových prvků.
harmon, dusítko – druh dusítka tvořený dvojdílným zvonem, který se dá nasadit na žěsťový nástroj a měnit barvu jeho tónu. Dusítko známé také jako „wah-wah“ je spjaté zvláště s hrou Milese Davise (jenž vnitřní část zcela odstranil).
harmonie – použití akordů jako základů hudební skladby, obvykle v daném „sledu akordů“ (viz. změny harmonie). Pro modální jazz je charakteristická statická harmonie, která sled akordů nevyužívá.
head aranžmá – jednoduché, ústně smluvené aranžmá.
hill billy – další vývojové stádium kovbojské písně. Jako hill billy se dnes označuje též napodobení kovbojských písní.
hlavní téma – anglicky head, uvedení tématu v úvodu a v závěru skladby, před improvizovanými sólovými chórusy či po nich.
honky-tonky piano – obdoba barrelhouse piana.
hot – označení pro specifické vlastnosti jazzu, zejména černošského improvizovaného jazzu. Výraz oblíbený v raném jazzu., označující prvky znějící „jazzově“ (tedy houpavý rytmus, synkopy, blue a expresivní tóny).
hot intonace – pro jazz charakteristický způsob tvoření tónu, spočívající hlavně v prudkém a tvrdém nasazení tónu a jeho ostrém přechodu v následující tón. S tím je spojeno zvláštní tónové vibrato (chvění), glisando (skluzy), blues tonalita atd.
houpavý rytmus – sklon jazzových hráčů předjímat hlavní doby prostřednictvím synkopování či zaměňovaní tónů s dlouhými a krátkými rytmickými hodnotami. Oba postupy dodávají hudbě silnou rytmickou energii.
 chain gang songs  – písně z černošských trestaneckých táborů, v nichž dodnes žije tradice černošských pracovních písní
chicagský styl – jazzový styl bílých hudebníků 20. let, tvořící přechod ke swingu
chorus – základní 8-32 taktová melodie nebo její aranžovaná nebo improvizovaná obměna. Jazzová skladba se tvoří zpravidla souřazením chorusů. V jazzu se jedná o základní stavební jednotku s daným sledem akordů. Sólové improvizace bývají delší než jeden chorus. Termín označuje rovněž refrén populární písně, před nímž předchází „sloka“.
chrčení – anglicky growl, způsob tvoření tónu u dechových nástrojů napodobující syrový lidský hlas, také styl „chrčivého“ zpěvu běžný u bluesových zpěváků.
chromatická harmonie – chromatická stupnice zahrnuje všech dvanáct půltǒnů dané oktávy; chromatická harmonie tudíž využívá akordy se základními tóny vzdálenými půltǒn od sebe. Její využití přináší harmonickou složitost a napětí.
idiom – nářečí, způsob vyjadřování. Termín „jazzový idiom“ je zhusta užíván v jazzové publicistice, kde se jím označují specifické rysy jazzu.
improvizace – spontánní vyjádření hudebních myšlenek hráčem bez užití předem zkomponovaného materiálu.
jam session – neorganizované setkání jazzových hudebníků, při němž se sólisticky nebo kolektivně hraje především improvizovaný jazz. Obvykle se konalo po ukončení denního zaměstnání hudebníků, kteří zde nalézali možnost k uplatnění své skutečné jazzové tvořivosti.
jazz age „zlatý věk jazzu“, označení pro léta 1017 – 1929, kdy se jazz (a zejména jeho komerční odvozeniny) stal světovou zábavní hudbou. Označení charakterizuje spíše vnější prosperitu než vnitřní hodnotu.
Jazz at The Philharmonic, zkráceně JATP – nejvýznamnější koncertní agentura zabývající se zejména moderním jazzem. Tvoří každoročně skupiny slavných hráčů, které pod tímto jménem podnikají rozsáhlá koncertní turné a nahrávají snímky.
jump – doslova „skok“, označení pro formu jazzového projevu, v němž je zvlášť silně zdůrazněn rytmický prvek. Vychází ze zjednodušeného blues, dalším vývojovým stupněm je tzv. rhythm’n’blues, z nějž opětovným zjednodušením melodiky a zdůrazněním rytmiky vznikl rock’n’roll, který byl již vytvořen jako komerční hudba a vymyká se z rámce jazzu.
jungle styl – označení pro hru s hojným využíváním dusítek a jiných zvukových efektů, což bylo jistou dobu typické pro hru Ellingtonova orchestru.
kalifornský jazz – viz. west coast jazz.
kansaský jazz – osobitá a důležitá vývojová větev jazzu mající středisko v městě Kansas City na americkém středozápadě. Největší význam měla v letech 1927 – 1935. Je pro ni typický začátek hry v nástrojových sekcích, nejvýraznějším představitelem je orchestr Count Basieho.
klasické blues – blues zpívané v desátých a dvacátých letech velkými zpěvačkami blues (Bessie Smith aj.)
klasický jazz – druhá vývojová fáze tradičního jazzu (vlastní neworleanský jazz, neworleanský dixieland, neworleanský jazz hraný v Chicagu). Zasahuje zhruba první tři desetiletí 20. století.
klavírní válec – papírové role, do nichž se zaznamenávala pianistova hra pomocí řady perforací. Tento záznam poté přehrávaly mechanické klavíry (pianoly).
komerční jazz – nepřesné označení pro hudbu, jež využívá některých jazzových prvků. Jde zpravidla o moderní taneční hudbu netvůrčím způsobem napodobující jazz nebo šířeji o různé typy populární hudby.
kompozice – příprava stavby a hudebních detailů před předvedením skladby, obvykle ve formě notového zápisu. K historickému vývoji jazzu často příspívalo kreativní napětí mezi hotovými a spontánní improvizací.
kontrapunkt – kombinace více než jedné melodické linky; použití protihlasu někdy označované jako polyfonie.
kráčející bas – anglicky walking bass line, improvizovaná basová linka vyplňující mezery mezi harmonickými tóny pomocí záměrně rovnoměrné kráčející melodie; postup využívaný ve všech jazzových stylech od třicátých let dvacátého století.
kreolský jazz – označení pro jazz hraný kreolskými hudebníky, kteří do něj vnesli své osobité tradice. Jedna z vývojových větví neworleanského jazzu.
křížový rytmus – kombinace rytmických fugur vytvářející zvláštní důrazy (viz. synkopace), které  se neshodují s hlavním pulsem metra.
leader – vůdce, vedoucí orchestru nebo nástrojové skupiny.
lick – charakteristická melodická či rytmická fráze pravidelně používaná konkrétním hráčem; někdy se jí říká „signatura“.
 mainstream – doslova hlavní proud. Souvislá vývojová linka jazzu od údobí swingu dodnes. V době swingu hudba malých skupin, v níž se uplatňovaly typicky jazzové rysy (především improvizace), později rozvíjení tohoto swingového způsobu hry střídmým využíváním prvků moderního jazzu.
metrum – pravidelné uspořádání přízvuných a nepřízvučných dob v rámci taktu.
minstrel show – kočovný kabaret nebo též komické hudební vystoupení. Velmi rozšířené v USA od čtyčicátých let devatenáctého století. Hlavní součástí vystoupení bylo napodobování černochů a jejich hudby bělochy, jež si za tím účelem začerňovali tváře. Byl to primitivní a hrubý příspěvek kulturní výměně mezi bělochy a černochy. Později se na minstrelských představeních podíleli i černoši. Z minstrel show vychází americká populární hudba (např. písně Nelly Gray, Virginia).
modální jazz – jazzový styl, jejž prosazoval Miles Davis a další koncem padesátých let dvacátého století. Improvizace jsou místo konvenční harmonie založené na modech, tónových řadách. Viz. také harmonie.
moderní jazz – souborné označení pro všechny novější jazzové směry a slohy (zhruba od třicátých let dvacátého století). Přechodným údobím mezi tradičním a moderním jazzem je éra swingu.
modus – hudební škála. Ve dvacátém století se klasičtí i jazzoví hudebníci cítili omezováni durovými a mollovými stupnicemi, které západní hudbě vévodily po staletí, a začali experimentovat s méně obvyklými módy. Některé z nich vycházely ze staré renesanční hudby, jiné z východních hudebních tradic.
multifonie – technika používaná avantgardními hráči na dechové nástroje umožňující zároveň hrát více tónů na nástroj původně jednohlasý.
neworleánská renesance – označení pro tu část revivalistického hnutí, která usiluje o oživení tradic černošského neworleánského jazzu, tedy nikoliv dixielandu.
neworleánský jazz – původní černošský jazz hraný v New Orleans a později (zejména na počátku dvacátých let dvacátého století) i neworleánskými hudebníky v Chicagu.
novelty – anglicky „novinka“, populární styl ragtimů počátku dvacátého století, pro něž byly typické žertovné názvy a časté hudební vtipy.
off beat – vkládání melodických akcentů (důrazů) mezi základní úderovou pulsaci. Typický rys černošské hudby. Viz. beat.
ostinato – italsky „tvrdošijný“; vícečetné opakování krátkého hudebního motivu. Viz. také riff.
overdubbing – nahrávací postup, při němž jsou dodatečné, zvlášť snímané hlasy přidávané k původní nahrávce.
pochod – žánr odvozený od vojenské hudby, v USA oblíbený v devatenáctém století. Jeho repetitivní stavba a prostá harmonická schémata byly základem pro ragtime.
poll – doslova hlasování. Žebříčky jazzových hudebníků a souborů sestavované hlavně jazzovými časopisy a mající zachytit popularitu nebo úroveň předních hudebníků a souborů v daném roce.
polní popěvek – anglicky field holler, pracovní píseň (či pokřik) otroků na amerických plantážích.
polyfonie – viz. kontrapunkt.
polymetrie – současné probíhání několika různých meter, typické pro hudbu africkou a jihoamerickou.
polyrytmika – pro jazz typické současné užití několika různých rytmů v rámci společného metra.
polytonalita – současné užití dvou nebo více tónin v různých hlasech.
profesor – neformální titul, jímž se označovali první jazzoví klavíristé schopní hrát z listu.
progressive jazz – směr moderního jazzu experimentující v oblasti velkých souborů a sbližující oblast jazzové a vážné hudby koncertní.Ve čtyřicátých a padesátých letech dvacátého století jej prosazoval Stan Kenton.
rag – skladba ve stylu ragtimu.
ragtime – doslova roztržený takt. Označení pro lidový způsob nástrojové hry (zvláště klavírní), pro nějž je typické hojné užití synkop. Zpravidla psaný. Rozšířen v USA zejména koncem devatenáctého století, důležitý pro vznik jazzu. Viz. též cakewalk.
rasové nahrávky – anglicky race music, nahrávky cílené speciálně na rostoucí černošský trh ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století.
rent party piano – pozdní ragtime hraný při černošských domácích večírcích, zvláště v Harlemu.
revivalismus hnutí za oživení a obrodu tradičního jazzu, objevilo se koncem třicátých let dvacátého století. Projevilo se hlavně vznikem četných dixielandových skupin.
rhythm and blues viz. heslo jump.
riff – stereotypní, opakovaná, krátká a jednoduchá melodická myšlenka, která původně často vyplňovala stop time. Tzv. riffová technika byla hojně využívána zvláště ve swingu, v němž fungovala jako doprovodná figura nebo jako hlavní melodie. Bebop je využíval jako charakteristický prvek stylu.
rip – expresivní stoupající glissando hrané žesťovým nástrojem.
rock’n’roll – výrazně rytmická taneční hudba, jež se objevila v USA v padesátých letech dvacátého století a ihned začala být přijímána takřka po celém světě. Rock’n’roll vyhověl touze mladistvých po strhujícím rytmickém působení, jež postrádali v běžné taneční hudbě i v moderním jazzu. Rock’n’roll na vazuje na rhythm and blues (viz. jump), zaměřuje všechny složky na rytmický účin. Proto je základem jednoduchý, ale výrazný a stále opakovaný rytmus, melodie se omezuje na vtíravý riff, harmonie na základní schéma blues.
rytmická sekce, rytmická skupina – skupina nástrojů, jejichž úkolem je dávat jazzovému projevu základní puls – beat. Zpravidla bicí nástroje, banjo, kytara, kontrabas, částečně i klavír. Nesměšovat s „rytmickými skupinami“, jak se někdy nevhodně označují malé skupiny hrající taneční a populární hudbu.
rytmus – organizace hudebního dění v čase, jeho uspořádání skladby do pravidelně se střídajícíh přízvučných, nepřízvučných, dlouhých a krátkých dob v daném metru.
sampling – postup využívaný v elektronické hudbě, převzetí vzorku přirozeného zvuku a jeho převedení do digitální podoby, v níž slouží jako základní materiál pro další zpracování.
scat – označení pro jazzový zpěv neužívající souvislého textu, ale pouhých slabik. Původně měl horečnatě vzrušený ráz, později představuje jakési přizpůsobení zpěvu nástrojové hře.
sekvencování – počítačové opakování či vrstvení digitálně samplovaných zvuků.
 shout, shouting  – doslova zvolání. Lidový způsob přednesu, v němž se spojuje zpěv se vzrušeným zvolání (např. shouting blues – „křičené“ blues).
show – označení pro vnějškové efektní projevy.
signatura – viz. lick.
skiffle – totéž co spasm band; vývojové stádium předcházející vzniku jazzové hudby (kapely složené z primitivních nástrojů s těžištěm ve vokálním projevu); ve dvacátých letech dvacátého století se za skiffle označovaly malé instrumentální skupiny, v nichž byly zastoupeny některé primitivní nástroje; soudobý skiffle (zejména anglický) má vokální charakter (primitivní lidové nástroje obstarávají jen doprovod) a skifflové skupiny provozují hlavně lidové písně všech národů (ve 4/4 taktu).
sofistikace – označení pro proces přizpůsobování původní černoššské hudby hudbě bělošské a umělé.
soul jazz – odrůda hard bopu využívající prvky vypůjčené z černošské církevní hudby.
spasm bands – orchestry užívající primitivních lidových nástrojů.
spirituál – duchovní píseň založená na improvizaci, důležitá součást afroamerické hudby. Jeden z kořenů jazzu. Vznikl pod vlivem evropských chvalozpěvů koncem devatenáctého století.
standard – jakákoli melodie tvořící součást „standardního“ repertoáru témat, jež jazzoví hudebnící využívají jako základní materiál ke svým improvizacím.
stomp – původně afroamerický tanec, pak označení pro rychlejší tempo.
stop time – odmlka rytmické skupiny vyplněná nástrojovým nebo zpěvním sólem.
Storyville – vykřičená neworleánská čtvrť, v níž byly v letech 1897 – 1917 soustředěny zábavní podniky a v níž našlo zaměstnání mnoho jazzových hudebníků. Tradičně považována za kolébku jazzu.
straight jazz – “sladká” hudba, populární šlágrová hudba.
strana – anglicky side. Před zavedením dlouhohrajících desek se nahrané skladby často označovaly jako „strany“, protože běžně zabíraly celou stranu desek na sedmdesát osm otáček.
stride – první výrazný styl jazzové klavírní hry s vrcholem ve dvacátých a třicátých letech dvacátého století. Vyvinul se přímo z ragtimu a název získal podle „kráčivého“ pohybu levé ruky, střídající basy a přiznávky.
stupnice – uspořádání libovolné řady tónů podle určitých pravidel. Viz. též modus.
swing – doslova švih, v podstatě však nepřeložitelný výraz. Používá se ho 1. jako označení pro základní rys každého jazzového projevu. Je těžko definovatelný, příznačná je pro něj zvláštní, napjatá rytmická rovnováha, uvolněnost projevu, drive atd.; 2. jako označení pro stylové údobí jazzu na přelomu mezi jazzem tradičbím a moderním (třicátá léta dvacátého století).
symfonický jazz – označení pro velké kapely, jež ve dvacátých letech dvacátého století hrály v symfonickém obsazení (ovšem se saxofony atd.) taneční hudbu s příměsí některých jazzových prvků (Paul Whiteman, Jack Hylton). Byl mj. propagován Georgem Gershwinem. Nepatří do vlastního jazzu.
synkopace – přesunutí důrazu z těžké doby na lehkou vedoucí k porušování očekávaných rytmických vzorců pravidelného metra. Typická pro ragtime, mylně se ztotožňovala s off beatem a považovala za nejtypičtější znak jazzu. Viz též křížový rytmus.
syntezátor – elektronický hudební nástroj schopný vytvářet teoreticky nekonečné škály zvukových barev.
tonalita – konvenční systém durových a mollových tónin převládajících v západní hudbě od baroka do dvacátého století. Viz. též atonalita.
trumpetový styl – způsob melodické klavírní hry, jejž koncem dvacátých let dvacátého století vyvinul Earl Hines.
třetí proud – modernizovaná forma symfonického jazzu, propagovaná od konce padesátých let dvacátého století Guntherem Schullerem. Spojuje prvky jazzu a klasické hudby, ale na rozdíl od symfonického jazzu zahrnuje třetí proud kromě připravených kompozic  i improvizaci.
two beat – označení pro jazzové projevy, v nichž se zdůrazňuje první a třetí doba taktu (dixieland) na rozdíl od základního four beatu (všechny čtyři údery stejné).
unisono – současná hra stejných tónů více než jedním hráčem; jednohlas.
vaudeville – kabaretní divadlo oblíbené v USA na přelomu devatenáctého a dvacátého století, zhruba srovnatelné s minstrelskými představeními. Hudební obsah byl významný pro vznik jazzu.
vibrato – způsob utváření bohaté barvy tónu přirozeným zvlněním výšky a síly tónu. Zpěváci, hráči na strunné a dechové nástroje používají různé techniky; akustické klávesové nástroje tvorbu vibrata neumožňují.
west coast jazz – směr moderního jazzu, který vznikl v padesátých letech dvacátého století na západním pobřeží USA (nazýván též kalifornský jazz).
work song – pracovní píseň, důležitá oblast afroamerické hudby.
změny harmonie – opakovaný sled akordů, na nichž se staví improvizace v konvenčním jazzu.

Převzato z:

  • Kapitolky o jazzu
    (autor Ivan Poledňák, vydalo Státní hudební nakladatelství n. p. Praha v roce 1961).
  • Kronika jazzu (The Chronicle of Jazz)
    (autor Mervyn Cooke, vydalo Thames & Hudson Ltd., London v roce 1997, 2013, v českém překladu Kateřiny Jirčíkové vydal Euromedia Group, k.s. – Knižní klub v edici Universum, Praha v roce 2016).