Charles Mingus, mistr člověčích vášní

Naposledy aktualizováno: 8.4.2018

Padesátiletý kontrabasista Charles Mingus na dolním Manhattanu 4 července 1976 (Credit Photo: Tom Marcello Webster / Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 2.0)
Padesátiletý kontrabasista Charles Mingus na dolním Manhattanu 4 července 1976 (Credit Photo: Tom Marcello Webster / Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 2.0)

V kontroverzním a výbušném jazzovém kontrabasistovi Charlesu Mingusovi (22. 4. 1922 – 5. 1. 1979, narozen jako Charles Mingus Jr.) se ukrývala hudební genialita.

úžasně bohaté a rozmanité autorské dílo

Charles Mingus; tvrdohlavý typ umělce, jehož hudba jasně deklaruje, že jde o tvůrčí a složitou osobnost, neklidnou a nestálou povahu, která se staví na stranu protirasových protestů, bezvýhradně podporuje svůj národ a jazz je pro něj zásadní příležitostí jak vše vyjádřit.

Proměnil kontrabas z ansámblové role v plnohodnotný jazzový sólový nástroj. Během své kariéry, jež trvala zhruba od roku 1940 do konce sedmdesátých let, navíc nashromáždil úžasně bohaté a rozmanité autorské dílo. Byl muzikantem „třetího proudu“ dříve, než se tento termín vžil, a ovlivnil další jazzmeny, aby ve své tvorbě využívali prvky klasické hudby.

Duke Ellington - Charlie Mingus - Max Roach: Money Jungle (1962, United Artists Jazz)
Duke Ellington – Charlie Mingus – Max Roach: Money Jungle (1962, United Artists Jazz)

Mingus, stejně jako Duke Ellington, nejenže hluboce rozuměl nesčetným kořenům amerického hudebního světa, ale dokázal je také interpretovat ve svých skladbách, kterým přezdíval “rozšířená forma”. Tyto skladby byly častěji než cokoliv jiného hudebními minovými poli. Současně šlo o hudbu čistou, vznešených emocí, rozprostírající se od klidné po divokou polohu, od provokativní po pitoreskní, od posvátné po sardonickou.

Jedním ze zásadních prvků jeho basové hry byla záměrná volba ostré intonace. Dokázal ji zahrát díky rozeznívání půltónů. V titulní skladbě alba Money Jungle (spotify link) rozezněl kontrabas ještě o několik půltónů více. Zároveň používá jedinečný loppingový rytmus. Někdy je rytmický vzorec vpředu a jindy se posouvá zpět – ne nepodobně nekvantovým, přelomovým smyčkám, které o čtyřicet let později naprogramoval producent J Dilla.

Padesátiletý kontrabasista Charles Mingus na dolním Manhattanu 4 července 1976 (Credit Photo: Tom Marcello Webster / Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 2.0)
Padesátiletý kontrabasista Charles Mingus na dolním Manhattanu 4 července 1976 (Credit Photo: Tom Marcello Webster / Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 2.0)
postavil se do čela kontroverzního žánrového přechodu od bebopu / hard bopu

Charles Mingus využíval téměř čtvrt století brilantní sestavy vystupující jako sdružení Jazz Workshop k tomu, aby se mohl postavit do čela kontroverzního žánrového přechodu od bebopu / hard bopu do (tehdy) neprobádaných sfér avantgardy, a přitom byl o krok napřed před ostatními.

V době této hudební revoluce považovali mnozí začínající hudebníci Novou věc (jak byla označována) za prostředek naprosté hudební anarchie. Mingus však svobodu sebevyjádření využil moudře. Jeho kapely po sobě zanechaly úžasné dědictví v podobě nahrávek, z nichž mnohé jsou dnes chápány jako zcela nadčasová záležitost.

První věci, jichž se téměř okamžitě zbavil byly repetitivní, ustálené rytmy a klišovité akordové postupy, které jazz téměř zničily a znemožnily přijít s ničím omezenou fantazií. Místo nich on a jeho hudebníci znovu adaptovali taková dávno zavržené trumfy jako je simultánní vícenásobné sólování, kontrapunkt, změny tempa a troubení a výkřiky. „Dokud hrají své party s citem, mohou sólovat, jak chtějí,“ popsal své požadavky na instrumentalisty.

„Moje skladby jsou výsledkem daru, který mi dal Bůh.“

Bach, MozartBeethoven komponovali hudbu pro význačné hudebníky své doby, stejně tak Mingus, a to s velkým úspěchem. Často opouští jazzový formát a blíží se současné „vážné/klasické“ hudbě. Sám o sobě tvrdil: „To, co jsem dokázal zahrát na kontrabas, bylo výsledkem píle, každodenní práce a cvičení. Moje skladby jsou výsledkem daru, který mi dal Bůh.“

Díky tomu se stal jedním z největších amerických hudebních skladatelů 20. století a to přesto, že ho většina hudební veřejnosti zná pouze coby kontrabasistu, kapelníka a příležitostného hráče na piano. Současně byl povahově nesmírně komplikovanou osobností a bouřlivákem.  Mnozí mu proto „přišili“ přezdívku Rozhněvaný Jazzman.

Narodil se na vojenské základně v arizoně

Narodil se na vojenské základně Nogales na pomezí Arizony a Mexika. Charles Mingus sám o svém původu řekl: „Jsem Charles Mingus. Napůl černoch. Žluťásek. Napůl žlutý. Ani ne žlutý, ani ne dost černý na to, abych byl považovaný jen za černocha, a ani ne dost světlý na to, aby mě se mohli nazvat bílým.“

Prožil dost traumatické dětství. Otec byl míšenec, poloviční černoch, a v US Army sloužil jako poddůstojník. V Mingusově autobiografii je otec popisován jako tvrdý, násilnický typ. Každý den bil synka za noční pomočování a starší dceři zakazoval chodit s černochem. Charlieho maminka umírá, když mu bylo necelých pět měsíců. Vychovávalo ho otcova druhá manželka – pověrčivá žena, v jejichž žilách kolovala krev indiánských předků.

Dospíval v losangeleském černošském ghettu Watts. Na základní škole ho učitelé často s nevybíravou agresivitou poučovali o jeho duševní zaostalosti. Výsledkem byl jeho pocit životního a hudebního ztroskotance a odpor, který tak často choval k bílé většinové Americe.

Sweet'N'Hot Basketball Team. Kontrabasista Charlie Mingus a bubeník Lee Young druzí a třetí zleva, saxofonista Maxwell Davis klečí druhý zleva.
Sweet’N’Hot Basketball Team. Kontrabasista Charlie Mingus a bubeník Lee Young druzí a třetí zleva, saxofonista Maxwell Davis klečí druhý zleva.

Již tehdy odmítal šikanu. „Na střední škole jsem byl v basketbalovém týmu, ale trenér udělal něco, co se mi nelíbilo. Druhý den se podíval ven z tělocvičny a viděl mě, jak trénuji s fotbalovým týmem!“ To byly zhruba příčiny Mingusova hněvu a vzdoru vůči nespravedlnosti. Po celý život se přelévaly do jeho otevřené, neklidné, bouřlivé hudby.

Od začátku ho silně hudebně poznamená gospel, jenž slýchával na církevních setkáních, kam jej pravidelně vodila nevlastní matka a poslech rozhlasových přenosů koncertů Ellingtonova big bandu. Vedle jazzových nahrávek se zajímal i o klasické skladby Johanna Sebastiana Bacha, Igora Stravinského, Maurice RavelaArnolda Schoenberga.

hudební Začátky v LA

Charles Mingus začínal v osmi letech coby pozounista pod dohledem Britta Woodmana. Po pár týdnech zkusil violoncello, u kterého zůstal dalších osm let. Vysnil si, že bude klasickým muzikantem. Jeho první učitelé hudby trvali na tom, aby hrál podle sluchu nikoliv z not. Ve své vzpomínkové knize si stěžuje, že ho to v další muzikantské dráze omezovalo. Zvláštní, protože spoluhráčům nejraději vše předzpívával, případně zahrál na piano, a vyžadoval, aby si vytvořili hlasy podle toho, jak je cítí.

Nakonec skončil u kontrabasu. V začátcích mu cennými radami pomohl Red Callender. Došlo mu, že jako černoch má brány konzervatoře resp. symfonického orchestru uzavřeny. Na výuku docházel k bývalému členovi Newyorské filharmonie Hermanu Rheinschagenovi, který dohlédl na jeho zdokonalení ve hře smyčcem i prsty. Navíc podpořil Charlesovu lásku ke klasické hudbě.

Základy komponování Mingusovi vtisknul Lloyd Reese. Ten vštěpoval svým žákům, aby považovali celý svět za hudební, a proto do svého hudebního pojetí zahrnovali i přírodní zvuky (ptáky, zvířata, vítr, zvuky ulice). Osmnáctiletý Charles Mingus složil několik pozoruhodných skladeb, v nichž se objevuje syntéza jazzu a vážné hudby, které natolik předběhly svoji dobu, že se dočkaly nahrání na gramodesky až o několik desetiletí později.

Součást bebopového vzepětí a přestěhování do Velkého Jablka
Charles Mingus, John La Porta: Jazzical Moods Vol. 1 (1955, Period Records)
Charles Mingus, John La Porta: Jazzical Moods Vol. 1 (1955, Period Records)

Hudební kariéru odstartoval ve čtyřicátých letech 20. století coby spoluhráč např. Louise Armstronga nebo Kida Oryho. Do orchestru Lionela Hamptona nastoupil v roce 1946 a pobyl dvě sezóny. Hamptona tehdy zaujala Charlesova kompozice Mingus Fingers a nahraje ji na gramodesku. Po kratičké zastávce u Billyho Taylora spolupracoval v letech 1949 – 1951 s kytaristou Talem Farlowem v triu vibrafonisty Reda Norva.

V padesátých letech se stěhuje do New Yorku, kde nahrával a koncertoval s celou elitní bebopovou smetánkou Charliem Parkerem, Milesem Davisem, Budem Powellem a Artem Tatumem. Na chviličku se mihl v kapele milovaného Ellingtona. Vévoda ho ale bez zaváhání nekompromisně vyhodí kvůli potyčce se spoluhráčem, což se prý jinému Dukeovu muzikantovi nestalo. V té samé době dostává přezdívku Baron. Přeci jenom, šlechtické tituly byly v módě – hraběcí nebo vévodský používali jiní skvělí hudebníci.

Debut Records a Jazz Composer’s Workshop

Poměrně záhy se osamostatnil a postavil si vlastní kapelu. Zároveň s tím společně s bubeníkem Maxem Roachem vydupali ze země i nezávislé nakladatelství a vydavatelství Debut Records. Pro realizaci vlastních hudebních představ zakládá volné muzikantské a skladatelské sdružení Jazz Composer’s Workshop.

Coby kontrabasista nahrál pro vlastní label nejen svůj nejlepší materiál silně ovlivněný klasickou hudbou, ale vydával i ranou tvorbu několika vynikajících mladých jazzmanů, včetně pianistů Paula Bleyho (desetipalcová LP deska Paul Bley With Charlie Mingus, Art Blakey: Introducing Paul Bley (1954), spotify link) a Johna Dennise. Bley se později stal mezinárodně uznávaným, ale Dennis, úžasný umělec, zemřel velmi mladý a jeho jediná nahrávka New Piano Expressions (1955, spotify link) vyšla právě na Debutu.

Charles Mingus, Thad Jones: Jazz Collaborations Vol 1 (1955, Debut Records)
Charles Mingus, Thad Jones: Jazz Collaborations Vol 1 (1955, Debut Records)

V roce 1954 Charlie Mingus natáčel s těmi nejlepšími jazzovými avantgardními improvizátory, včetně trumpetisty Thada Jonese, altsaxofonisty/klarinetisty Johna LaPorta a tenorsaxofonisty Teo Macera, který se později stal uznávaným hudebním producentem (mj. Miles Davis).

La Porta a Macero byli také vynikajícími skladateli a spolu s Mingusem se stali známými členy „jazzové dílny“. Některé z jejich nejlepších společných počinů byly zachyceny na několika dobových desetipalcových LP deskách s názvy Jazz Collaborations Vol. 1 resp. Jazzical Moods Vol. 1 (spotify link) a Jazzical Moods Vol. 2 (spotify link). Jsou na nich nejenom zajímavé znějící Mingusova basová sóla a také krásné klavírní skladby, které nahrával jen zřídka. Thad Jones se ukrývá na titulech Jazzical Moods pod jménem Oliver King.

V roce 1956 vychází u Roache a Minguse také koncertní záznam z kanadského Toronta v květnu 1953 The Quintet: Jazz At Massey Hall (spotify link), na němž hráli s Charliem Parkerem, Dizzym Gillespiem a Budem Powellem.

Jak muzikanty dohnat k jedinečným výkonům

V polovině páté dekády dvacátého století ale mezi Mingusovými spoluhráči nebyli pouze instrumentalisté, které by primárně zaujala příležitost k avantgardní tvorbě. Objevují se mezi nimi i klasičtí postbopoví muzikanti jako jsou altsaxofonista Jackie McLean a tenorsaxofonista J. R. Monterose. K Mingusovi se připojili v roce 1956 na jeho vynikajícím albu Pithecanthropus Erectus (spotify link) pro Atlantic Records.

V této fázi kariéry se začne rozvíjet jedinečný Charlieho skladatelský přístup. Byl bytostně přesvědčený, že než mistrovské zvládnutí nástroje, je mnohem důležitější, aby byl muzikant schopen tvůrčího přístupu. „Jednoduché věci dokáže zkomplikovat každý. Kreativita promění komplikované v jednoduché,“ prohlásil.

Kompozice nechává kolektivně dopracovávat až v rámci zkoušek a koncertních vystoupení. Muzikanti jsou často – za Mingusova hlasitého povzbuzování – hnáni do improvizací a donuceni k jedinečným instrumentálním výkonům.

Mingusovo snažení mělo širší posluchačský záběr než většina experimentálního umění. Koncem padesátých let nahrával pro několik velkých vydavatelství, včetně RCA Victor, pro které natočil v roce 1957 skvělé album Tijuana Moods (spotify link). Bohužel vyšlo až v roce 1962. Jeho kompozice přitom místy vyvolávaly asociace s mexickou hudbou.

Jinou zajímavou kolekcí, na které je patrná výrazná hráčská stopa trumpetisty Clarence Shawa, jednoho z nejoriginálnějších trumpetistů, kteří se v páté dekádě objevili, je East Coasting (1957, Bethlelem Records, spotify link). Byl to zároveň studiový debut pianisty Billa Evanse.

Zásadní a průlomová alba

Zásadní průlomová alba však Charles Mingus natočil pro společnost Columbia. Jde o úchvatná tituly Mingus Ah Um (spotify link), Mingus Dynasty (spotify link) a Let My Children Hear Music (spotify link), které obsahují krásné skladby jako Goodbye Pork Pie Hat, poctu Lesteru Youngovi, Self Portrait In Three Colors, DianeFar Wells, Mill Valley.

Charkes Mingus: Mingus Plays Piano Spontaneous Compositions And Improvisations (1964, Impulse!)
Charkes Mingus: Mingus Plays Piano Spontaneous Compositions And Improvisations (1964, Impulse!)

Jedním z důvodů, proč byla alba u Columbie tak populární, jsou mnohé zjevně veskrze zemité melodie, jež osloví i poměrně nenáročného posluchače. Současně šlo o hudba čistou, vznešených emocí, sahající od rozvážné po nespoutanou, od pobuřující po půvabný, od velebné po křečovitou. Skočná, gospelová Better Git It in Your Soul byla asi nejpopulárnější ze skladeb, které pro Columbii nahrál, opravdu nakažlivý šlapající hit.

V době smluvního vztahu s významným jazzovým labelem Impulse! Records připraví sólovou klavírní LP desku Mingus Plays Piano (Spontaneous Compositions And Improvisations) (spotify link). O rok dříve vydává u stejného vydavatelství možná jeho životní dílo The Black Saint And The Sinner Lady (spotify link).

newportský rebel

Opět společně s bubeníkem Maxem Roachem přišli v roce 1960 s nápadem na uspořádání alternativního Newport Jazz Festivalu na protest proti konzervativní a stále více komerční politice newportských organizátorů.

Podpořili je mj. trumpetisté Roy EldridgeKenny Dorham, tenorsaxofonista Walter Benton, altsaxofonista Ornette Coleman, pianista Tommy Flanagan, bubeník Jo Jones nebo zpěvačka Abbey Lincoln.

Záznam jejich koncertní sešlosti vyšel v listopadu 1960 na albu Newport Rebels (spotify link) u Candid Records díky péči jejich tehdejšího producenta a uměleckého šéfa Nata Hentoffa. Škoda, že Mingusovo duchovní děcko mělo jen jepičí život. Šlo u hudebně nesmírně hodnotnou akci.

Součást hnutí za lidská práva

Na přelomu padesátých a šedesátých let se začal věnovat i domácím problémům, jež sužovaly černošské obyvatelstvo. Právě tehdy začal Mingusovu hudbu ovlivňovat free jazz a příbuzná hudba.

Newportské rebelii předcházela Mingusova vlastní katarze. Došlo k ní v roce 1959, když našel způsob, jak nasměrovat svůj vztek na Orvala Faubuse, tehdejšího guvernéra Arkansasu. Během takzvané „Littlerockské krize“ v roce 1957 se Faubus pokusil zabránit devíti afroamerickým dětem navštěvovat rasově segregovanou střední školu Little Rock Central High School.

Skladba Fables Of Faubus se dostala na Mingusovo album Ah Um, které je všeobecně považováno za jedno z jeho nejlepších alb, ale její text byl tak štvavý a přímočarý, že vydavatelství Columbia Records skladbu zařadilo pouze jako instrumentálku. Vokální verze vyšla později a označovala Faubuse za zvrhlého, směšného a “nacistického fašistického nadutce”. K tématu se vrátil ještě v roce 1975. Odpůrce integrace nemilosrdně pranýřoval ve Free Cell Block F. ‚Tis Nazi U.S.A. na LP desce Changes Two (Atlantic, spotify link).

Vrcholné období s Dolphym a onemocnění ALS

Hudebně dosahuje vrcholu v první polovině šedesátých let. Tehdy je jeho nejbližším spolupracovníkem fenomenální flétnista / altsaxofonista / basklarinetista Eric Dolphy. Byl jedním z nejschopnějších a nejvšestrannějších improvizátorů své doby a oheň, se kterým hrál, dodával energii celému souboru.

Charles Mingus: Mingus At Carnegie Hall Deluxe Edition (2021, Atlantic Records)
Charles Mingus: Mingus At Carnegie Hall Deluxe Edition (2021, Atlantic Records)

Dolphy bohužel umírá v roce 1964. Mingus se po zbytek šesté dekády víceméně odmlčel. Umělecky se vrátil na začátku sedmdesátých let, byť již nenahrával s takovou intenzitou. K návratu mu pomohly stipendium Guggenheimovy nadace a úspěch autobiografie Beneath The Underdog.

Znovu postavil vynikající kapelu, v níž byli trumpetista Jack Walrath, tenorista George Adams, pianista Don Pullen a bubeník Danny Richmond. Danny s basistou spolupracoval s přestávkami od padesátých let až do Mingusovy smrti v roce 1979 na Amyotrofickou laterální sklerózu (ALS, známou také jako Lou Gehrigova choroba). Poté založil Mingusovu tribute kapelu Mingus Dynasty.

Jazzová škola v Harlemu

Koncem šedesátých let se pokusil otevřít jazzovou školu v Harlemu. Chtěl, aby talentovaní černošští muzikanti měli svoji vlastní hudební instituci, kterou by si mohli sami spravovat a řídit. Radní newyorské městské části mu ale již po pár týdnech ukončili pronájem.

Záminkou nebylo, že by Charlis Mingus porušil podmínky nájemní smlouvy, ale to, že by pozitivní ohlasy a pověst školy mohly narušit léty vytvářené podvědomí o mladých Afroameričanech coby potencionálních kriminálnících.

Při násilném vystěhování policisté zabavili Mingusovy osobní věci a zatkli ho. Ještě na zadním sedadle policejního vozu, který ho odvážel, volal, že na ulici leží notové papíry s jeho skladbami a prosil příslušníky, aby je nenechali odnést větrem. Od té doby se o založení žádné takové školy město New York nepokusilo. Černá hudba se tak vyučuje výhradně v institucích spravovaných bílou většinou.

Mingusův odkaz

Charles Mingus za svoji relativně krátkou životní dráhu, zemřel v padesáti šesti letech, natočil okolo stovky alb a složil více jak tři sta skladeb. Za svůj život údajně neprodal více než padesát tisíc kopií jednoho alba, přičemž průměr se pohyboval okolo pouhých patnásti tisíc. Mezi nejdůležitější díla patří LP desky Pithecanthropus Erectus, The Clown (spotify link), Tijuana Moods, Mingus Dynasty, Mingus Ah Um, Cumbia and Jazz Fusion (spotify link)nebo Let My Children Hear Music.

Nedokumentují jen Mingusovu velkolepost ani jeho schopnost vychovávat instrumentální ranaře ranku Bookera Ervina, Clifforda Jordana, Bennyho Golsona, Rolanda Kirka, Jimmyho Kneppera, Jaki Byarda a dalších pro jejich vlastní kariéru.

Měla významný vliv přesahující oblast jazzu. Na jedné straně se dotýkaly britských rhythm’n’bluesových kapel s výtečnými hráči na Hammond B3 Organ a dechaři, na druhé straně velké části raných Zappových alb a období Captain Beefheartova dvojalba Trout Mask Replica (spotify link).

Byl nezaměnitelnou a zcela jedinečnou uměleckou osobností. Je jen málo hudebníků, pokud vůbec nějací žili či žijí, kteří přišli se směsí neworleanského jazzu, swingu a bopu s prvky blues a gospelu a zahrnuli do ni jak výkřiky radosti a bolesti tak tleskání rukama. A k tomu by dokázali přimět pět svých spoluhráčů k neuvěřitelným výkonům že kvintet zněl, jako by šlo o big band.

Jedním z mnoha paradoxů Mingusova života je i skutečnost, že na cenu Grammy byl nominován nikoliv jako hudebník nebo skladatel, ale coby autor textu s názvem „What Is a Jazz Composer“, který se objevil na zadní straně obalu alba “Let My Children Hear Music” vydaného v roce 1972.

Já jsme tři

Charles Mingus sám sebe popsal takto:

Ve skutečnosti já jsme tři. Jeden, který stojí v popředí a lidé ho znají jako emocionálně chladného a nezúčastněného, sledujícího a čekajícího, co mu přikáží udělat ti druzí dva, kteří ve mně přebývají.

Ten druhý je jako vystrašené zvíře, které napadá lidi okolo sebe. Dělá to ze strachu z toho, aby nebyl sám napaden.

A potom je zde ten třetí… milující a křehká osoba, která dovolí lidem nahlédnout do nejhlubších zákoutí svého vnitřního světa. To je ona osoba, která je později lidmi zrazována a zneužívána pro svoji dobrosrdečnost. To on podepisuje smlouvy, aniž by si je předtím přečetl. Zúčastňuje se nahrávacích frekvencí a koncertů, za které nedostane později zaplaceno nebo dostane jen symbolickou odměnu. A když si uvědomí, co se mu stalo a jak byl naivní, začne zuřit, ničit a „pálit“ za sebou veškeré vztahy se svým okolím a spolupracovníky.

Který z nich je ten pravý a skutečný Charlie Mingus?

Jsou to všichni tři!

Ne nadarmo se jedno jeho album a oficiální webové stránky jmenují MingusMingusMingus.

P.S.

Mingusův popel vysypala manželka do indické posvátné řeky Gangha. Říká se, že v den, kdy zemřel, najelo v Mexiku na břeh stádo velryb a spáchaly sebevraždu…

Be sociable and share

Autor

mingus

Nalezli jste v článku chybu? Nebo máte zajímavou informaci, která v článku chybí? Napište mi přes kontaktní formulář. Děkuji. Moje texty šířím pod licencí CC BY-SA 4.0.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..