Charles Mingus, mistr člověčích vášní

Naposledy aktualizováno: 8.4.2018

Charles Mingus
Charles Mingus

V jazzovém kontrabasistovi Charlesu Mingusovi (22. 4. 1922 – 5. 1. 1979, narozen jako Charles Mingus Jr.) se ukrývala hudební genialita.

Moje skladby jsou výsledkem daru, který mi dal Bůh

Charles Mingus během své kariéry, která trvala zhruba od roku 1940 do konce sedmdesátých let, nashromáždil úžasně bohaté a rozmanité autorské dílo. Byl umělcem „třetího proudu“ dříve, než se tento termín vžil, a ovlivnil další jazzové umělce, aby ve své tvorbě využívali prvky klasické hudby.

Jedním ze zásadních prvků jeho basové hry byla záměrná volba ostré intonace, kterou dokázal zahrát díky rozeznívání půltónů. V titulní skladbě alba Money Jungle Mingusův kontrabas zní o několik půltónů více. Charles zároveň používá také jedinečný, lopingový rytmus. Někdy je rytmický vzorec vpředu a jindy se posouvá zpět – ne nepodobně těm nekvantovým, přelomovým smyčkám, které o čtyřicet let později naprogramoval producent J Dilla.

Vedl jednu brilantní kapelu za druhou, které po sobě zanechaly úžasné dědictví v podobě nahrávek, z nichž mnohé jsou dnes chápány jako zcela nadčasová záležitost.

Bach, MozartBeethoven komponovali hudbu pro význačné hudebníky své doby, stejně tak Mingus, a to s velkým úspěchem. Často opouští jazzový formát a blíží se současné „vážné/klasické“ hudbě. Sám o sobě tvrdil: „To, co jsem dokázal zahrát na kontrabas, bylo výsledkem píle, každodenní práce a cvičení. Moje skladby jsou výsledkem daru, který mi dal Bůh.“

Stal se jedním z největších amerických hudebních skladatelů 20. století a to přes to, že ho většina hudební veřejnosti zná pouze coby hráče na kontrabas, kapelníka a příležitostného hráče na piano. Současně byl povahově nesmírně komplikovanou osobností a bouřlivákem.  Mnozí mu proto „přišili“ přezdívku Rozhněvaný Jazzman.

Charles Mingus ve Five Spot Cafe, New York 1958
Charles Mingus ve Five Spot Cafe, New York 1958
Narodil se na vojenské základně v arizoně

Narodil se na vojenské základně Nogales na pomezí Arizony a Mexika. Otec byl míšenec, poloviční černoch, a v US Army sloužil jako poddůstojník. V Mingusově autobiografii je popisován jako tvrdý, násilnický typ. Každý den bil synka za noční pomočování a starší dceři zakazoval chodit s černochem.

Charlieho maminka umírá, když mu bylo necelých pět měsíců. Vychovávalo ho otcova druhá manželka – pověrčivá žena, v jejichž žilách kolovala krev indiánských předků.

Dětství prožil v nechvalně proslulém černošském ghettu Watts u Los Angeles. Od začátku ho silně hudebně poznamená gospel, jenž slýchával na církevních setkáních, kam jej pravidelně vodila nevlastní matka a poslech rozhlasových přenosů koncertů big bandu Dukea Ellingtona. Vedle jazzových nahrávek se zajímal i o klasické skladby Johanna Sebastiana Bacha, Igora Stravinského, Maurice RavelaArnolda Schoenberga.

hudební Začátky v LA

Charlie Mingus začínal v osmi letech coby pozounista. Po pár týdnech zkusil violoncello, u kterého zůstal dalších osm let. Vysnil si, že bude klasickým muzikantem. Jeho první učitelé hudby trvali na tom, aby hrál podle sluchu nikoliv z not.

Ve své vzpomínkové knize si stěžuje, že ho to v další muzikantské dráze omezovalo. Zvláštní, protože spoluhráčům nejraději vše předzpívával, případně zahrál na piano, a vyžadoval, aby si vytvořili hlasy podle toho, jak je cítí.

Nakonec skončil u kontrabasu. Došlo mu, že jako černoch má brány konzervatoře resp. symfonického orchestru uzavřeny. Na výuku docházel k Hermanu Rheinschagenovi, který dohlédl na zdokonalení hry smyčcem i prsty. Navíc podpořil Charlesovu lásku ke klasické hudbě. Základy komponování Mingusovi vštípil Lloyd Reese.

Již coby osmnáctiletý mladíček složil několik pozoruhodných skladeb, v nichž se objevuje syntéza jazzu a vážné hudby, které natolik předběhly svoji dobu, že se dočkaly nahrání na gramodesky až o několik desetiletí později.

Součást bebopového vzepětí a přestěhování do Velkého Jablka

Hudební kariéru odstartoval ve čtyřicátých letech 20. století coby spoluhráč např. Louise Armstronga nebo Kida Oryho. Do orchestru Lionela Hamptona nastoupil v roce 1946 a pobyl dvě sezóny. Hamptona tehdy zaujala Charlesova kompozice Mingus Fingers a nahraje ji na gramodesku. V letech 1949 – 1951 Mingus hrál společně s kytaristou Talem Farlowem v triu vibrafonisty Reda Norva.

V padesátých letech se stěhuje do New Yorku, kde nahrával a koncertoval s Charliem Parkerem, Milesem Davisem, Budem Powellem a Artem Tatumem. Na chviličku se mihl v kapele milovaného Ellingtona. Vévoda ho ale bez zaváhání nekompromisně vyhodí kvůli potyčce se spoluhráčem, což se prý jinému Dukeovu muzikantovi nestalo. V té samé době dostává přezdívku Baron. Přeci jenom, šlechtické tituly byly v módě – hraběcí nebo vévodský používali jiní skvělí hudebníci.

Charles Mingus, Roy Haynes, Thelonious Monk a Bird Parker v Open Door Cafe (1953)
Charles Mingus, Roy Haynes, Thelonious Monk a Bird Parker v Open Door Cafe (1953)
Debut Records a Jazz Composer’s Workshop

Poměrně záhy se osamostatnil a postavil si vlastní kapelu. Zároveň s tím také společně s bubeníkem Maxem Roachem vydupali ze země i nezávislé nakladatelství a vydavatelství Debut Records. Pro realizaci vlastních hudebních představ zakládá volné muzikantské a skladatelské sdružení Jazz Composer’s Workshop.

Basista nahrál pro vlastní label nejen svůj nejlepší materiál silně ovlivněný klasickou hudbou, ale vydával i ranou tvorbu několika vynikajících mladých jazzmanů, včetně pianistů Paula Bleyho (desetipalcová LP deska Paul Bley With Charlie Mingus, Art Blakey: Introducing Paul Bley (1954)) a Johna Dennise. Bley se později stal mezinárodně uznávaným, ale Dennis, úžasný umělec, zemřel mladý a jeho jediná nahrávka New Piano Expressions (1955) vyšla právě na Debutu.

Charles Mingus, John La Porta: Jazzical Moods Vol. 1 (1955, Period Records)
Charles Mingus, John La Porta: Jazzical Moods Vol. 1 (1955, Period Records)

V roce 1954 Charlie Mingus nahrával s těmi nejlepšími jazzovými avantgardními improvizátory, včetně trumpetisty Thada Jonese, altsaxofonisty/klarinetisty Johna LaPorta a tenorsaxofonisty Teo Macera, který se později stal uznávaným hudebním producentem.

La Porta a Macero byli také vynikajícími skladateli a spolu s Mingusem se stali známými členy „jazzové dílny“. Některé z jejich nejlepších společných počinů byly zachyceny na několika dobových desetipalcových LP deskách s názvy Jazz Collaborations Vol. 1 resp. Jazzical Moods Vol. 1Vol. 2. Jsou na nich slyšet nejenom zajímavé znějící Mingusova basová sóla a také krásné klavírní skladby, které nahrával jen zřídka. Thad Jones se ukrývá na titulech Jazzical Moods pod jménem Oliver King.

V roce 1956 vychází u Debutu také koncertní záznam z kanadského Toronta v květnu 1953 The Quintet: Jazz At Massey Hall, na kterém Mingus hrál s Roachem, Charliem Parkerem, Dizzym Gillespiem a Budem Powellem.

Jak muzikanty dohnat k jedinečným výkonům

Mezi Mingusovými spoluhráči v polovině páté dekády dvacátého století ale nebyli pouze instrumentalisté, které by primárně zaujala příležitost k avantgardní tvorbě. Objevují se mezi nimi i klasičtí postbopoví muzikanti jako například altsaxofonista Jackie McLean a tenorsaxofonista J. R. Monterose. K Mingusovi se připojili v roce 1956 na jeho vynikajícím albu Pithecanthropus Erectus pro Atlantic Records.

V této fázi kariéry se začne rozvíjet jedinečný Charlieho skladatelský přístup. Byl bytostně přesvědčený, že než mistrovské zvládnutí nástroje, je mnohem důležitější, aby byl muzikant schopen tvůrčího přístupu. „Jednoduché věci dokáže zkomplikovat každý. Kreativita promění komplikované v jednoduché,“ prohlásil.

Kompozice nechává kolektivně dopracovávat až v rámci zkoušek a koncertních vystoupení. Muzikanti jsou často – za Mingusova hlasitého povzbuzování – hnáni do improvizací a donuceni k jedinečným instrumentálním výkonům.

Mingusovo snažení mělo širší posluchačský záběr než většina experimentálního umění. Koncem padesátých let nahrával pro několik velkých vydavatelství, včetně RCA Victor, pro které natočil v roce 1957 skvělé album Tijuana Moods. Bohužel vyšlo až v roce 1962Jeho kompozice přitom místy vyvolávaly asociace s mexickou hudbou.

Jinou zajímavou kolekcí, na které je rovněž patrná hráčská stopa trumpetisty Clarence Shawa, jednoho z nejoriginálnějších trumpetistů, kteří se v páté dekádě objevili, je East Coasting (1957, Bethlelem Records). Byl to zároveň studiový debut pianisty Billa Evanse.

Zásadní a průlomová alba

Zásadní průlomová alba však Charles Mingus natočil pro společnost Columbia v roce 1959. Jde o úchvatná tituly (Mingus Ah Um, Mingus DynastyLet My Children Hear Music), která obsahují krásné skladby jako Goodbye Pork Pie Hat, poctu Lesteru Youngovi, Self Portrait In Three Colors, DianeFar Wells, Mill Valley.

Jedním z důvodů, proč byla alba u Columbie tak populární, jsou některé zjevně veskrze zemité melodie, které osloví i poměrně nenáročného posluchače. Skočná, gospelová Better Git It in Your Soul byla asi nejpopulárnější ze skladeb, které  pro Columbii natočil, opravdu nakažlivý šlapající hit.

V době smluvního vztahu s významným jazzovým labelem Impulse! Records připraví sólovou klavírní LP desku Mingus Plays Piano (Spontaneous Compositions And Improvisations). O rok dříve vydává u stejného vydavatelství možná jeho životní dílo The Black Saint And The Sinner Lady.

newportský rebel

Společně s bubeníkem Maxem Roachem přišli v roce 1960 s nápadem na uspořádání alternativního Newport Jazz Festivalu na protest proti konzervativní a stále více komerční politice newportských organizátorů.

Podpořili je mj. trumpetisté Roy EldridgeKenny Dorham, tenorsaxofonista Walter Benton, altsaxofonista Ornette Coleman, pianista Tommy Flanagan, bubeník Jo Jones nebo zpěvačka Abbey Lincoln.

Záznam jejich koncertní sešlosti vyšel v listopadu 1960 na albu Newport RebelsCandid Records díky péči jejich tehdejšího producenta a uměleckého šéfa Nata Hentoffa. Škoda, že Mingusovo duchovní děcko mělo jen jepičí život. Šlo u hudebně nesmírně hodnotnou akci.

Kenny Dorham s kontrabasistou Charlesem Mingusem a altsaxofonistou Ornettem Colemanem během vystoupení na alternativním Newport Jazz Festivalu v roce 1960
Kenny Dorham s kontrabasistou Charlesem Mingusem a altsaxofonistou Ornettem Colemanem během vystoupení na alternativním Newport Jazz Festivalu v roce 1960
Součást hnutí za lidská práva

Na přelomu padesátých a šedesátých let se začal věnovat i domácím problémům, které sužovaly černošské obyvatelstvo. Právě tehdy začal Mingusovu hudbu ovlivňovat free jazz a příbuzná hudba.

Newportské rebelii předcházela Mingusova vlastní katarze. Došlo k ní v roce 1959, když našel způsob, jak nasměrovat svůj vztek na Orvala Faubuse, tehdejšího guvernéra Arkansasu. Během takzvané „Littlerockské krize“ v roce 1957 se Faubus pokusil zabránit devíti afroamerickým dětem navštěvovat rasově segregovanou střední školu Little Rock Central High School.

Skladba Fables of Faubus se dostala na Mingusovo album Ah Um, které je všeobecně považováno za jedno z jeho nejlepších alb, ale jejich text byl tak štvavý a přímočarý, že vydavatelství Columbia Records skladbu zařadilo pouze jako instrumentálku. Vokální verze vyšla později a označovala Faubuse za zvrhlého, směšného a “nacistického fašistického nadutce”.

Vrcholné období s Dolphym a onemocnění ALS

Hudebně dosahuje vrcholu v první polovině šedesátých let. Tehdy je jeho nejbližším spolupracovníkem fenomenální flétnista/altsaxofonista/basklarinetista Eric Dolphy. Byl jedním z nejschopnějších a nejvšestrannějších improvizátorů své doby a oheň, se kterým hrál, dodával energii celému souboru.

Dolphy bohužel umírá v roce 1964. Mingus se po zbytek šesté dekády víceméně odmlčel. Umělecky se vrátil na začátku sedmdesátých let, byť již nenahrával s takovou intenzitou. K návratu mu pomohly stipendium Guggenheimovy nadace a úspěch autobiografie Beneath the Underdog.

Znovu postavil vynikající kapelu, v níž byli trumpetista Jack Walrath, tenorista George Adams, pianista Don Pullen a bubeník Danny Richmond. Danny s basistou spolupracoval s přestávkami od padesátých let až do Mingusovy smrti v roce 1979 na Amyotrofickou laterální sklerózu. Poté založil Mingusovu tribute kapelu Mingus Dynasty.

Jazzová škola v Harlemu

Koncem šedesátých let se pokusil otevřít jazzovou školu v Harlemu. Chtěl, aby talentovaní černošští muzikanti měli svoji vlastní hudební instituci, kterou by si mohli sami spravovat a řídit. Radní newyorské městské části mu ale již po pár týdnech ukončili pronájem.

Záminkou nebylo, že by Charlie porušil podmínky nájemní smlouvy, ale to, že by pozitivní ohlasy a pověst školy mohly narušit léty vytvářené podvědomí o mladých Afroameričanech coby potencionálních kriminálnících.

Při násilném vystěhování policisté zabavili Mingusovy osobní věci a zatkli ho. Ještě na zadním sedadle policejního vozu, který ho odvážel, volal, že na ulici leží notové papíry s jeho skladbami a prosil příslušníky, aby je nenechali odnést větrem. Od té doby se o založení žádné takové školy město New York nepokusilo. Černá hudba se tak vyučuje výhradně v institucích spravovaných bílou většinou.

Charles Mingus v první polovině sedmé dekády 20. století.
Charles Mingus v první polovině sedmé dekády 20. století.
Mingusův odkaz

Mingus za svoji relativně krátkou životní dráhu, zemřel v padesáti šesti letech na ALS (amyotrofická laterální skleróza), natočil okolo stovky alb a složil více jak tři sta skladeb.

Mezi nejdůležitější nahrávky patří alba Pithecanthropus Erectus, The Clown, Tijuana Moods, Mingus Dynasty, Mingus Ah Um, Cumbia and Jazz Fusion nebo Let My Children Hear.

Jedním z mnoha paradoxů Mingusova života je i skutečnost, že na cenu Grammy byl nominován nikoliv jako hudebník nebo skladatel, ale coby autor textu s názvem „What Is a Jazz Composer“, který se objevil na zadní straně obalu alba “Let My Children Hear Music” vydaného v roce 1971.

Já jsme tři

Charles Mingus sám sebe popsal takto:

Ve skutečnosti já jsme tři. Jeden, který stojí v popředí a lidé ho znají jako emocionálně chladného a nezúčastněného, sledujícího a čekajícího, co mu přikáží udělat ti druzí dva, kteří ve mně přebývají.

Ten druhý je jako vystrašené zvíře, které napadá lidi okolo sebe. Dělá to ze strachu z toho, aby nebyl sám napaden.

A potom je zde ten třetí… milující a křehká osoba, která dovolí lidem nahlédnout do nejhlubších zákoutí svého vnitřního světa. To je ona osoba, která je později lidmi zrazována a zneužívána pro svoji dobrosrdečnost. To on podepisuje smlouvy, aniž by si je předtím přečetl. Zúčastňuje se nahrávacích frekvencí a koncertů, za které nedostane později zaplaceno nebo dostane jen symbolickou odměnu. A když si uvědomí, co se mu stalo a jak byl naivní, začne zuřit, ničit a „pálit“ za sebou veškeré vztahy se svým okolím a spolupracovníky.

Který z nich je ten pravý a skutečný Charlie Mingus?

Jsou to všichni tři!

Ne nadarmo se jedno jeho album a oficiální webové stránky jmenují MingusMingusMingus.

P.S.

Mingusův popel vysypala manželka do indické posvátné řeky Gangha. Říká se, že v den, kdy zemřel, najelo v Mexiku na břeh stádo velryb a spáchaly sebevraždu…

Autor

mingus

Nalezli jste v článku chybu? Nebo máte zajímavou informaci, která v článku chybí? Napište mi přes kontaktní formulář. Děkuji.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..