Naposledy aktualizováno: 25.8.2026
Ikonické album moderního jazzu – formálně vytříbené, zvukově působivé a dodnes inspirující.
#CernoOranzovaEra, #ImpulseListening, #ImpulseState
Impulse! není label.
Je to stav.
Jedno z nejpozoruhodnějších jazzových alb začátku šedesátých let. Oliver Nelson na The Blues and the Abstract Truth předvádí, že blues může být výchozím bodem pro nápaditou hudbu plnou formální elegance i improvizace. Pomáhají mu u toho Eric Dolphy, Freddie Hubbard, Paul Chambers či Roy Haynes. Hlavní slovo má ale promyšlená kompozice..
Více než jen blues
Blues bývá označováno za základní pramen jazzu. Na albu The Blues and the Abstract Truth (1961, Impulse! Records) sedm špičkových jazzmenů – Oliver Nelson, Eric Dolphy, Freddie Hubbard, George Barrow, Bill Evans, Paul Chambers a Roy Haynes – rozehrává své nápady nad proměnlivou, ale jasně slyšitelnou bluesovou strukturou, ať už má 12, 16, 32 nebo 44 taktů.
|
|
|
Nelson napsal všech šest skladeb i doprovodné poznámky na obalu, určené spíše poučeným posluchačům. Hudba však funguje i bez teoretické průpravy: přestože obsazení může svádět k očekávání volné session, jde o precizně zaranžované kompozice, které drží tvar, napětí i jasnou dramaturgii.
Nelsonova práce s formou posouvá The Blues and the Abstract Truth výrazně nad dobový průměr. Využívá dvanáctitaktové blues i gershwinovskou harmonii „I Got Rhythm“ jako výchozí body pro skladby, jež potvrzují jeho místo mezi nejvýraznějšími skladateli své generace. Každá má vlastní logiku, vlastní proud, vlastní způsob, jak se vyrovnat s bluesovou tradicí. Bez omezení a jako s otevřeným prostorem.
Půl tucet skladeb, šest světů
Nelson na saxofon nehraje proti svým skladbám, ale uvnitř nich. Každá fráze má své místo v celku; podobně uvažoval také Benny Golson. Dolphy a Hubbard naproti tomu přinášejí napětí a pohyb. Krátké, sevřené fráze střídají s dlouhými melodickými linkami a oba tu hrají ve vrcholné formě.
Album otevírá „Stolen Moments“. Nelson staví úvod z tlumených, vrstvených dechů a v aranžmá je slyšet příbuznost s Gilem Evansem na Sketches of Spain (1960, Columbia, spotify link). Po Hubbardově přesně vystavěném trumpetovém sólu přichází Dolphy na flétnu a najednou jako by se skladbě otevřel prostor.
K dalším výrazným momentům patří „Hoe‑Down“ a „Cascades“. V „Hoe‑Down“ proti sobě stojí rustikální melodie inspirovaná country houslisty a moderní jazzové linky. „Cascades“, původně školní cvičení v moll, má 56taktové téma volně navazující na „Tickle Toe“ tenorsaxofonisty Lestera Younga.
„Butch and Butch“ Nelson vystavěl na bopové lince pro altku a trubku, proti nimž postavil baryton a tenor. „Teenie’s Blues“, napsaná pro dva alty, se drží bluesové formy. Dolphy v „Yearnin’“ naznačuje jakýsi „obrys“ sóla. Jako by obcházel samotné téma, dotýkal se ho z různých stran, a tím vytvářel napětí, které skladbu táhne kupředu.
Klavírista Bill Evans tentokrát zůstává spíše v pozadí. Kromě kratších sól v „Butch and Butch“ a „Teenie’s Blues“ nejsou jeho party výjimečné. O to silněji vyniká rytmická sekce – Roy Haynes a Paul Chambers. A zvláštní uznání si zaslouží přesná, nenápadná, ale klíčová hra barytonsaxofonisty George Barrowa, který drží strukturu skladeb s neokázalou jistotou.
Zlom v hledání identity
Nelson v poznámkách k albu otevřeně přiznává, že právě tato nahrávka pro něj znamenala zásadní posun. Jeho reflexe je neobvykle upřímná. Zároveň přesně vystihuje, proč má The Blues and the Abstract Truth takovou sílu.:
Když jsem v březnu 1959 přijel do New Yorku, věřil jsem, že mám vlastní hudební identitu. Brzy se však všechno obrátilo. Velkým vlivem byl Coltrane, další Rollins. Dlouho jsem se hledal. Až tato nahrávka, pořízená 23. února 1961, pro mě znamenala průlom – rozhodnutí hrát a skládat tak, jak to považuji za smysluplné. A hlavně být sám sebou.
Tahle věta je klíčem k celému albu. Zachycuje Nelsona v okamžiku, kdy se z talentovaného aranžéra stává autor s jasným hlasem. Skladatel i hráč, který si ujasňuje, kudy dál. A i když jeho ambice sahaly i do oblasti „vážné“ hudby, The Blues and the Abstract Truth je příkladem, že i v rámci klasických jazzových forem lze vytvořit dílo, které je smysluplné, inovativní a plné života.
Dnešní přínos
The Blues and the Abstract Truth dnes působí jako nahrávka, která překlenula dvě éry: moderní jazz šedesátých let a současné chápání kompozice jako prostoru mezi psaným a improvizovaným. Nelson vychází z blues, ale nenechá se jím svázat. Pevně napsané části skladeb nechává střetávat s otevřeným prostorem pro sólisty. Deska díky tomu nepůsobí ani jako skladatelské cvičení, ani jako pouhá přehlídka sól.
Album nezestárlo. Spíš se postupně odkrývá: s každým poslechem je možné slyšet jinou vrstvu, jiný detail, jiný záměr. Je to hudba, která se neuzavírá do minulosti. Dál rozmlouvá s posluchači, kteří hledají smysl, tvar a vlastní cestu.
Série #ČernoOranžováÉra se vrací k deskám Impulse! Records z let 1960–1979. Ne jako k legendám ve vitríně, ale jako k nahrávkám, které tiše měnily způsob, jak posloucháme jazz. Nové eseje propojuje s archivem cernejpudink.cz a sleduje černo-oranžový katalog jako hudbu, která pořád překvapí.
/dʒæz/
Oliver Nelson: The Blues And The Abstract Truth
Label: Impulse! – A-5
Format: Vinyl, LP, Album, Repress, Mono
Country: US
Released: 1961
Genre: Jazz
Tracklist
A1 Stolen Moments (8:45)
(pořadí sólistů: Hubbard, Dolphy, Nelson, Evans)
A2 Hoe-Down (4:43)
(pořadí sólistů: Hubbard, Dolphy, Nelson, Haynes)
A3 Cascades (5:30)
(pořadí sólistů: Hubbard, Evans)
B1 Yearnin‘ (6:20)
(pořadí sólistů: Dolphy, Hubbard, Evans)
B2 Butch And Butch (4:35)
(pořadí sólistů: Nelson, Hubbard, Dolphy, Evans)
B3 Teenie’s Blues (6:31)
(pořadí sólistů: Dolphy, Nelson, Evans, Chambers)
Arranged By, Composed By, Liner Notes – Oliver Nelson
Credits
Alto Saxophone, Flute – Eric Dolphy
Baritone Saxophone – George Barrow
Bass – Paul Chambers
Drums – Roy Haynes
Piano – Bill Evans
Tenor Saxophone, Alto Saxophone – Oliver Nelson
Trumpet – Freddie Hubbard
Producer – Creed Taylor
Artwork [Sculptured By] – William King
Lacquer Cut By – Rudy Van Gelder
Photography By – Lida Moser
