Šest skladeb z Mottovy sbírky brazilských vinylů – od raritního privátního singlu a Yamahy CP-80 přes Lincolna Olivettiho až k Ritě Lee.
#MPBMapa
Stažená střecha Corvetty, jedna ruka na volantu a teplý vítr v bujné – nebo pomalu řídnoucí – kštici. Tak na FluxFM uváděli Too Slow to Disco Brasil, kompilaci, pro niž Ed Motta vybral devatenáct brazilských nahrávek ze sedmdesátých a osmdesátých let. U šesti z nich se zastavujeme den před jeho narozeninami.
Pokračování textu Ed Motta za gramofonem: šest zastavení na Too Slow to Disco Brasil
Od mladého, zastřeného hlasu v „Black Coffee“ až k okamžiku, kdy si v Tokiu sama sedla ke klavíru. Šest nahrávek Sarah Vaughan, šest různých způsobů, jak přestat poslouchat melodii jako pevně danou věc.
Po Mingusových výbuších přichází jiný druh nočního světla. Ray Charles spojil gospel, blues, jazz, country i pop způsobem, který změnil americkou hudbu. Šest skladeb z různých období jeho kariéry ukazuje nejen zrod soulu, ale především hlas, který dokázal být chraplavý i něžný zároveň. Hudba pro chvíle, kdy město zpomalí a člověk zůstane sám se svými vzpomínkami.
Sever Anglie a Midlands měly vždycky svůj druh tmy. Ne dramatickou, filmovou, ale obyčejnou — tmu továren, které se zastavily, ulic, které se vyprázdnily, a lidí, kteří si zvykli, že svět se zmenšil na pár známých tras. Mezi domovem, prací a hospodou. A právě v téhle tmě vznikla hudba, která nebyla ani severní, ani britská. Byla dovezená v krabicích, přehrávaná z opotřebovaných singlů, přivlastněná bez nároku na původ. Podobně jako později belgický Popcorn vznikala z hudby, která původně patřila někomu jinému — a přesto si našla nový domov v jiných ulicích, mezi jinými lidmi a jinou nocí.
Noc je ideální čas na hudbu, která se nebojí být pravdivá. A Charles Mingus byl pravdivý až na dřeň. Narodil se v Arizoně, vyrůstal v Los Angeles v domě, kde se směla hrát jen církevní hudba – ale dlouho to nevydrželo. Díky Ellingtonovi objevil jazz, a pak našel i vlastní tvůrčí hlas. A ten byl silný, neústupný, někdy hněvivý, vždycky lidský.
Hammondky nejsou jen nástroj. Jsou to varhany, které se naučily dýchat mimo kostel – v klubech, na pódiích, v zakouřených místnostech, kde groove držel večer pohromadě. Soul‑jazz z nich udělal hlas těla i paměti: rytmus, který se opakuje, ale nikdy nezní stejně.
Je noc. Okno je pootevřené a z ulice sem doléhá jen vzdálený šum. Rádio hraje potichu — ne dost nahlas, aby rušilo, ale dost, aby člověk nezůstal sám.