Naposledy aktualizováno: 1.10.2026
Kevin Rowland už nic nemusí dokazovat.
Dexys Midnight Runners se na albu LOVE nevracejí ke své minulosti, ale ohlížejí se za životem, který mezitím prožil jejich zpěvák.
Zpátky jako Dexys Midnight Runners
Dexys Midnight Runners po jednačtyřiceti letech znovu používají plný název. Nikdy nebyli kapelou, u které se dalo spolehnout na pokračování toho, co fungovalo naposledy. Kevin Rowland vždy raději zahodil úspěšný model a začal znovu: z ostrého soulu přešel k houslím a irské romantice, po celosvětovém úspěchu „Come On Eileen“ natočil zvláštní, konverzační a tehdy téměř neprodejné Don’t Stand Me Down (spotify link). Měnili se hudebníci, oblečení i zvuk, jedna věc však zůstávala. Rowland věřil, že hudba má smysl jen tehdy, když v ní člověk riskuje kus sebe. Proto Dexys nikdy pořádně neuměli hrát na jistotu.
Také jejich návrat po dlouhých letech dával větší smysl než obyčejný comeback. Na One Day I’m Going to Soar (spotify link) z roku 2012 už Rowland nepotřeboval předstírat mladickou vzpouru; zajímalo ho vykořenění, vztahy, vlastní selhání a otázka, co z člověka zbude po všech jeho velkých představách o sobě samém. The Feminine Divine (spotify link) z roku 2023 zašlo ještě dál. Rowland tam rozebíral vlastní představy o mužství, ženách a chování, které si po letech musel přiznat jako mylné. Starší Dexys křičeli, protože potřebovali přesvědčit svět. Dnešní si čím dál častěji vystačí s tím, že se Rowland pokouší přesvědčit sám sebe.
Teď se vrátilo i celé jméno Dexys Midnight Runners. Ne jako retro atrakce. Rowland jednoduše zjistil, že část mladších posluchačů zná jméno Dexys Midnight Runners ze starých písní, ale netuší, že pozdější Dexys jsou tatáž skupina. Po jednačtyřiceti letech tak vyšlo nové album znovu pod názvem, pod kterým vyšlo naposledy Don’t Stand Me Down. Je v tom pěkná ironie: kapela proslulá tím, že každou chvíli měnila vlastní podobu, se nakonec vrátila ke jménu, od kterého kdysi utekla. Ne však ke své minulosti.
Novinka LOVE je možná nejosobnější nahrávka, jakou Rowland udělal. Láska tu není jedna velká romantická emoce. Má podobu irského přistěhovaleckého dětství v „My Life in England Pt. 1“, dopisu vnoučatům v „You’re Alright“, času stráveného s umírajícím otcem v „Once A Man, Twice A Child“ i vztahů ve vyšším věku v „Old Love“. Rowland si prý až během práce uvědomil, co ty rozdílné příběhy spojuje: všechny jsou to svým způsobem písně o lásce. Proto album dostalo tak prostý název.
Dětství za zataženými závěsy
Právě „My Life in England Pt. 1“ je příkladem, jak hluboko Rowland tentokrát sahá do vlastní paměti. Skladbu napsal už dávno s Jimem Patersonem a její starší verze vyšla na kompilaci v roce 2003; vrátil se k ní, protože měl pocit, že ji lze udělat lépe. „Pete“ v textu je jeho bratr, kterého v knize Bless Me Father přejmenoval na Pata. Vzpomínky míří do doby před Beatles, kdy pro něj Amerika znamenala Elvise, Sonnyho Listona, Cassia Claye, oblečení i nové desky.
A také do irského společenského klubu se zataženými závěsy, kde lidé zpívali „Kevin Barry“ a matka mu vysvětlovala, že tahle píseň v Anglii není dovolená. Teprve později mu došlo, kolik dětí druhé generace irských přistěhovalců vyrůstalo v severozápadním Londýně podobně: chtěly být první u nových desek, nejlépe oblečené a co nejblíž dění. Rowland to shrnul prostě: „Prostě jsem si zapsal vzpomínky z dětství.“
Producent David Holmes k Dexys nepřišel jako nezúčastněný řemeslník. Byli první skupinou, které skutečně propadl, a jejich albový debut Searching for the Young Soul Rebels (spotify link) byla první kazeta, kterou měl v jedenácti letech ve svém walkmanu. Když mu Rowland poslal demo „Once A Man, Twice A Child“, bylo rozhodnuto. Holmes na albu nechává Rowlandův hlas stárnout bez kosmetických úprav. Občas zpívá, jindy skoro mluví. Nikdo se tu nepokouší znít jako v roce 1982.
Rowland připouští, že LOVE může být posledním albem Dexys Midnight Runners, i když si odmítá definitivně zavřít dveře. Kdyby jím nakonec zůstalo, bylo by to překvapivě přesné rozloučení. Kapela, která začínala posedlostí intenzitou, identitou a vírou v hudbu, by nekončila velkým návratem k vlastním hitům. Skončila by u rodiny, vzpomínek, odpuštění a poznání, že člověk se celý život nemusí dopracovat k odpovědi, aby pochopil, co bylo důležité.
Dexys jsou stále jiní. A právě proto jsou to stále Dexys.
