Naposledy aktualizováno: 7.9.2026
Od soul-jazzu přes Beatles a taneční parket zase zpátky k blues.
George Benson dokázal měnit prostředí, aniž by přestal znít jako George Benson. Šest skladeb vede od tvrdšího soul-jazzu přes Beatles, Breezin’ a Quincyho Jonese až k pozdnímu návratu k rhythm’n’blues.
Když krása nepotřebovala omluvu
V hudbě George Bensona nikdy nevedla ostrá hranice mezi jazzem a hudbou, kterou si lidé prostě chtějí pustit znovu. Na kytaru měl techniku jazzového virtuosa, melodii uměl podat tak, aby obstála i v rádiu, a později přidal hlas, který z něj udělal hvězdu daleko za hranicemi jazzového publika. Ani když se Benson přiblížil popu, blues z jeho hudby nezmizelo.
Následujících šest skladeb není pokus vměstnat dlouhou kariéru do půlhodiny. Spíš šest okamžiků, kdy je dobře slyšet, jak Benson dokázal měnit prostředí, aniž by přestal znít jako George Benson: soul-jazz, Beatles, instrumentální pop, vlastní hlas, taneční parket a nakonec cesta zpátky.
Hlas a kytara pod jedním jménem
1. Body Talk
Body Talk (1973, spotify link)
Tady ještě není crooner ani multiplatinová hvězda. V „Body Talk“ chvíli trvá, než si kytara vezme hlavní slovo. Nejdřív ucho zachytí neúnavnou DeJohnetteovu hi-hatku a pevnou rytmiku; Benson do ní přihazuje krátké fráze a teprve postupně skladba nabírá na objemu. Když přijdou dechy, groove už dávno běží vlastní silou.
Na albu se objevuje i mladý Earl Klugh na druhé kytaře, titulní skladba ale především zachycuje Bensona ve chvíli, kdy má soul-jazz ještě pod nehty. Pozdější uhlazenost už lze tušit. Zatím však hudba pořád tlačí odspodu.
2. Here Comes The Sun / I Want You (She’s So Heavy)
The Other Side of Abbey Road (1970, spotify link)
Na Spotify najdeme obě skladby spojené do téměř devítiminutového celku – a pro tenhle playlist je to vlastně výhoda. „Here Comes The Sun“ nejprve otevře prostor, který se postupně zatáhne, až se hudba přelomí do těžkého opakování „I Want You (She’s So Heavy)“. Právě ten kontrast stojí za výběrem celé nahrávky.
Beatles tu nejsou nedotknutelný originál. Jsou materiál. Na albu se vedle Bensona objevují Herbie Hancock, Ron Carter, Freddie Hubbard, Bob James nebo Ray Barretto; produkci vedl Creed Taylor a aranžmá Don Sebesky. Benson důraznou druhou polovinu neodlehčuje; ukazuje, jak dobře její opakující se napětí snese jazzovou pružnost. Výsledek nepůsobí jako Beatles zahraní jazzmeny. Spíš jako píseň, která na chvíli zapomněla, komu původně patřila.
3. Breezin’
Breezin’ (1976, spotify link)
„Breezin’“ se poslouchá skoro podezřele snadno. Melodie plyne, kytarový tón je jasný a nic se netváří složitě. Právě proto lze přeslechnout, kolik přesnosti je potřeba, aby hudba působila tak nenuceně.
Autorem skladby je Bobby Womack a před Bensonem ji nahrál Gábor Szabó. Benson nechá Womackovu melodii být prostě krásnou. Nikam nespěchá, jednotlivým tónům nechává prostor a nemusí každých pár taktů dokazovat jazzový rodokmen. Právě tady se naplno ukazuje něco, co bude pro jeho další kariéru zásadní: Benson se krásy nebál.
Z tanečního parketu zpátky k rhythm’n’blues
4. This Masquerade
Breezin’ (1976, spotify link)
A na albu Breezin’ se ozve i jeho hlas. „This Masquerade“ je jedinou vokální skladbou původního alba. Její vznik Benson později popisoval jako jednorázový pokus po debatě s producentem Tommym LiPumou; nahrávka, která na desce zůstala, vznikla na první pokus.
Nejzajímavější nejsou chvíle, kdy zpěv a kytara stojí vedle sebe, ale okamžiky, kdy se začnou překrývat. Benson scatuje spolu s kytarovým sólem a hlas sleduje fráze nástroje tak těsně, až hranice mezi oběma způsoby vyprávění skoro zmizí. Později z toho vznikne jeden z jeho poznávacích znaků. Tady je slyšet okamžik, kdy se kytarista a zpěvák přestali přetahovat o jedno jméno.
5. Give Me the Night
Give Me the Night (1980, spotify link)
Quincy Jones pochopil, že Benson nemusí být mezi jazzem a popem rozhodčím. Stačí jej postavit doprostřed. „Give Me the Night“ už žije v úplně jiném světě než „Body Talk“. Pevný taneční rytmus, skladba Roda Tempertona – jednoho z dodavatelů písní pro Michaela Jacksona – studiová přesnost a refrén připravený pro rádio i disco. Jeden z nejvýraznějších kytarových motivů původně zazněl uprostřed skladby. Quincy Jones ho přesunul i do úvodu a z pár Bensonových tónů udělal poznávací znamení celé nahrávky.
Kytara se pod produkcí nikam nevytratila. Quincy Jones ji jen přesunul tam, kde mohla udělat největší práci několika tóny. A pro #NocniPlaylisty je těžké najít vhodnější Bensonovu skladbu. Není to noc po zavíračce. Je to chvíle, kdy se teprve rozhoduje, kam se půjde dál.
6. I Hear You Knocking
Walking to New Orleans (2019, spotify link)
Na Walking to New Orleans Benson na chvíli odloží vlastní písňový katalog a sáhne do rhythm’n’blues a raného rock’n’rollu, které poslouchal dávno předtím, než se jeho jméno začalo spojovat s Grammy a multiplatinovými deskami.
„I Hear You Knocking“ má přitom ještě o jednu odbočku navíc. Píseň jako první nahrál v roce 1955 neworleanský zpěvák Smiley Lewis; Fats Domino ji natočil v listopadu 1958. Benson se tedy nevrací k jednomu konkrétnímu idolu, ale k celému hudebnímu prostředí, z něhož Domino i Lewis vyrostli.
Starou píseň nepovyšuje na „jazzový materiál“ a zbytečně ji nerozebírá. Nechá její jednoduchý rytmický motor běžet a přidá vlastní tón, přesnost a zkušenost člověka, který se po dlouhé cestě nemusí před kořeny předvádět.
Závěrečné rozloučení
Šest zastavení nás dovedlo od soul-jazzu přes Beatles a taneční parket zase zpátky ke kořenům. Ne k naleštěnému vrcholu kariéry, ale k blues. Příště se noc rozšíří na celý orchestr. Count Basie předvede, kolik hudby se vejde mezi dva údery. Pro dnešek zhasínáme světla. Nechte Bensonovu kytaru ještě chvíli doznít.
Dobrou noc.
