Na přeskáčku

Jamie Reid nebyl jen autorem grafiky Sex Pistols. Profil muže, který spojil punk, aktivismus, Suburban Press a víru ve změnu.

Punk byl jen nejviditelnější částí jeho práce

Po smrti Jamieho Reida se většina nekrologů vracela ke grafice Sex Pistols. Dávalo to smysl. Koláže a obaly, které vytvořil v druhé polovině sedmdesátých let, patří k nejznámějším symbolům britského punku. Jenže Reidův příběh začal dávno před nimi a pokračoval ještě dlouho poté. Je to příběh člověka, který prošel Paříží roku 1968, vydával komunitní noviny, obdivoval Minguse a Coltranea, nadšeně zahradničil, podporoval protestní hnutí a celý život odmítal stát se správcem vlastní legendy. Punk byl jen nejviditelnější částí jeho práce.

Pokračování textu Jamie Reid nebyl jen autorem grafiky Sex Pistols. Profil muže, který spojil punk, aktivismus, Suburban Press a víru ve změnu.

Počet přečtení: 977

Be sociable and share

Northern Soul: města, která tančila proti tmě

Hudba, která vznikla jinde — a přesto roztančila sever Anglie

Sever Anglie a Midlands měly vždycky svůj druh tmy. Ne dramatickou, filmovou, ale obyčejnou — tmu továren, které se zastavily, ulic, které se vyprázdnily, a lidí, kteří si zvykli, že svět se zmenšil na pár známých tras. Mezi domovem, prací a hospodou. A právě v téhle tmě vznikla hudba, která nebyla ani severní, ani britská. Byla dovezená v krabicích, přehrávaná z opotřebovaných singlů, přivlastněná bez nároku na původ. Podobně jako později belgický Popcorn vznikala z hudby, která původně patřila někomu jinému — a přesto si našla nový domov v jiných ulicích, mezi jinými lidmi a jinou nocí.

Pokračování textu Northern Soul: města, která tančila proti tmě

Počet přečtení: 1 004

Be sociable and share

Teo Macero: producent, který slyšel Milese jinak

O muži, který proměnil studio v další nástroj Milesovy kapely
#MilesAndTrane100

Jazzový skladatel a producent Teo Macero, 11. 5. 1996 na první konferenci o Miles Davisovi (Washington University v St. Louis, MO. (Credit photo: Catherine Rankovic, Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 2.0 Generic)

Když se mluví o albech Milese Davise z přelomu 60. a 70. let, pořád se ještě často mluví o „kapelách“, „sessions“ a „geniálních improvizacích“. Jenže tahle vyprávění mají jednu zásadní slepou skvrnu: nepočítají s producentem jako aktivním hráčem. V případě Milese Davise to ale bez něj jednoduše nejde.

Pokračování textu Teo Macero: producent, který slyšel Milese jinak

Počet přečtení: 588

Be sociable and share

Druhý velký kvintet Milese Davise: když se jazz naučil plout

Wayne Shorter, Herbie Hancock, Ron Carter a Tony Williams v kvintetu, jež přestal počítat rytmus tradičním způsobem
#MilesAndTrane100

Kontrabasista Ron Carter a trumpetista Miles Davis, 1964 (Credit Photo: Swing Journal / Wikimedia, Public Domain)

Existují kapely, které hrají skvěle. A pak existují kapely, které změní samotný způsob, jak hudbu slyšíme. Druhý velký kvintet Milese Davise patří k těm druhým.

Pokračování textu Druhý velký kvintet Milese Davise: když se jazz naučil plout

Počet přečtení: 848

Be sociable and share

„Tuhle fašistickou vlnu fakt nepotřebujeme.“ Heaven 17 a píseň, která po 45 letech zní jako varování pro dnešek

Název Fascist Groove Thang není hudební pojem, ale ironická metafora pro fašistický trend, který se začal šířit začátkem 80. let. A který se dnes vrací v uhlazenějších, ale o to nebezpečnějších podobách.

Heaven 17: (We Don't Need This) Fascist Groove Thang (1981, Virgin) — Heaven 17: (We Don’t Need This) Fascist Groove Thang (1981, Virgin)

Když Heaven 17 v březnu 1981 vydali singl „(We Don’t Need This) Fascist Groove Thang“, vzali si jazyk amerického funku a obrátili ho proti politické realitě své doby. „Tuhle fašistickou vlnu nepotřebujeme,“ říká v překladu název — a BBC skladbu okamžitě zakázala kvůli ostrým narážkám na Reagana. Po 45 letech ale tahle ironická taneční výstraha působí ještě naléhavěji: svět znovu řeší populismus, autoritářské tendence a návrat nálad, které Heaven 17 pojmenovali dávno předtím, než se staly mainstreamem.

Pokračování textu „Tuhle fašistickou vlnu fakt nepotřebujeme.“ Heaven 17 a píseň, která po 45 letech zní jako varování pro dnešek

Počet přečtení: 1 307

Be sociable and share

Mod: elegance na amfetaminu

Jak londýnské kluby, americký soul a posedlost stylem vytvořily jednu z nejvlivnějších městských kultur šedesátých let.

Mods na Lambrettě 175 TV 3. série z roku 1962 (Credit photo: Sergio Calleja (Life is a trip), Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 2.0)

Mod nebyl hudební žánr. Byl to způsob, jak projít městem, aniž by člověk ztratil tvář. Jak nastoupit do autobusu, stát u baru v Soho, tančit ve tři ráno, když se Londýn teprve nadechuje. Hudba byla kulisa i kompas. Ale Mod byl především styl. A styl je disciplína, která neodpouští.

Pokračování textu Mod: elegance na amfetaminu

Počet přečtení: 566

Be sociable and share

Dřív než měl punk jméno | Nuggets – zapomenuté klenoty garage rocku (1965–1968)

Amerika garáží, singlů a elektrického neklidu let 1965–1968

Různí: Nuggets (Original Artyfacts from the First Psychedelic Era 1965–1968) (1972, Elektra Records)

Lenny Kaye patří k těm osobnostem americké hudby, které nestojí jen na jedné straně jeviště. Je kytaristou, autorem, producentem i pozorným posluchačem rock’n’rollu jako kulturního jevu. Od počátku sedmdesátých let je spojen především s Patti Smith Group, jejíž první veřejné vystoupení se odehrálo v roce 1971 v kostele St. Mark’s v newyorském East Village.

Vedle vlastní hudební dráhy spolupracoval s řadou výrazných osobností americké scény – od Suzanne Vega přes Jima Carrolla až po Allena Ginsberga – a zároveň se věnoval psaní a editorským projektům, které mapují méně zjevné kapitoly populární hudby.

Pokračování textu Dřív než měl punk jméno | Nuggets – zapomenuté klenoty garage rocku (1965–1968)

Počet přečtení: 668

Be sociable and share

Unfinished Sympathy: městská liturgie, která dodnes patří k nejpůsobivějším momentům popové kultury

Massive Attack proměnili ulici v hudební obraz doby

Z videoklipu Massive: Unfinished Sympathy (1991, zdroj YouTube)

Jeden záběr, jedna ulice, jeden hlas. Videoklip Massive Attack k písni „Unfinished Sympathy“ z roku 1991 je víc než doprovod k hudbě. Je to krátká městská bohoslužba, v níž se Los Angeles na chvíli srovná do rytmu jedné melodie.

Pokračování textu Unfinished Sympathy: městská liturgie, která dodnes patří k nejpůsobivějším momentům popové kultury

Počet přečtení: 744

Be sociable and share