Hudební magazín o zapomenutých příbězích, jazzu, alternativě a albech s hlubším kontextem
Texty, které se nevešly jinam, ale mají co říct. Eseje, tipy, glosy, postřehy, miniatury, osobní výlety mimo zaběhnuté škatulky. Zkrátka černopudinkovský pelmel.
O muži, který proměnil studio v další nástroj Milesovy kapely
#MilesAndTrane100
Když se mluví o albech Milese Davise z přelomu 60. a 70. let, pořád se ještě často mluví o „kapelách“, „sessions“ a „geniálních improvizacích“. Jenže tahle vyprávění mají jednu zásadní slepou skvrnu: nepočítají s producentem jako aktivním hráčem. V případě Milese Davise to ale bez něj jednoduše nejde.
Wayne Shorter, Herbie Hancock, Ron Carter a Tony Williams v kvintetu, jež přestal počítat rytmus tradičním způsobem
#MilesAndTrane100
Existují kapely, které hrají skvěle. A pak existují kapely, které změní samotný způsob, jak hudbu slyšíme. Druhý velký kvintet Milese Davise patří k těm druhým.
Pokračování textu Druhý velký kvintet Milese Davise: když se jazz naučil plout
Název Fascist Groove Thang není hudební pojem, ale ironická metafora pro fašistický trend, který se začal šířit začátkem 80. let. A který se dnes vrací v uhlazenějších, ale o to nebezpečnějších podobách.
Když Heaven 17 v březnu 1981 vydali singl „(We Don’t Need This) Fascist Groove Thang“, vzali si jazyk amerického funku a obrátili ho proti politické realitě své doby. „Tuhle fašistickou vlnu nepotřebujeme,“ říká v překladu název — a BBC skladbu okamžitě zakázala kvůli ostrým narážkám na Reagana. Po 45 letech ale tahle ironická taneční výstraha působí ještě naléhavěji: svět znovu řeší populismus, autoritářské tendence a návrat nálad, které Heaven 17 pojmenovali dávno předtím, než se staly mainstreamem.
Jak londýnské kluby, americký soul a posedlost stylem vytvořily jednu z nejvlivnějších městských kultur šedesátých let.
Mod nebyl hudební žánr. Byl to způsob, jak projít městem, aniž by člověk ztratil tvář. Jak nastoupit do autobusu, stát u baru v Soho, tančit ve tři ráno, když se Londýn teprve nadechuje. Hudba byla kulisa i kompas. Ale Mod byl především styl. A styl je disciplína, která neodpouští.
Amerika garáží, singlů a elektrického neklidu let 1965–1968
Lenny Kaye patří k těm osobnostem americké hudby, které nestojí jen na jedné straně jeviště. Je kytaristou, autorem, producentem i pozorným posluchačem rock’n’rollu jako kulturního jevu. Od počátku sedmdesátých let je spojen především s Patti Smith Group, jejíž první veřejné vystoupení se odehrálo v roce 1971 v kostele St. Mark’s v newyorském East Village.
Vedle vlastní hudební dráhy spolupracoval s řadou výrazných osobností americké scény – od Suzanne Vega přes Jima Carrolla až po Allena Ginsberga – a zároveň se věnoval psaní a editorským projektům, které mapují méně zjevné kapitoly populární hudby.
Pokračování textu Dřív než měl punk jméno | Nuggets – zapomenuté klenoty garage rocku (1965–1968)
Massive Attack proměnili ulici v hudební obraz doby
Jeden záběr, jedna ulice, jeden hlas. Videoklip Massive Attack k písni „Unfinished Sympathy“ z roku 1991 je víc než doprovod k hudbě. Je to krátká městská bohoslužba, v níž se Los Angeles na chvíli srovná do rytmu jedné melodie.
Lou Reed psal o světě bez iluzí. A právě proto jeho hudba nezestárla ani o den.
Lou Reed se mi dostal pod kůži dávno předtím, než jsem o něm věděl víc než jen to, že jeho jméno stojí na obalu desky. Reedice jeho raných alb jsou spíš připomínkou než oslavou: Reed byl člověk, který se nebál říkat věci nahlas, i když zněly nepříjemně.
Pokračování textu Lou Reed a svět, který nezmizí ani po vypnutí zesilovače
Poznámka na okraj ke zvuku, který měl jen jeden směr
Mono není nostalgie ani „audiofilská disciplína“. U raných Rolling Stones je to návrat k tomu, jak měla hudba fungovat: jako jeden proud, jeden kurz. Krátká poznámka o zvuku, který se nenechá rozkrojit mezi levou a pravou reprobednu.