Hudební magazín o zapomenutých příbězích, jazzu, alternativě a albech s hlubším kontextem
Texty, které se nevešly jinam, ale mají co říct. Eseje, tipy, glosy, postřehy, miniatury, osobní výlety mimo zaběhnuté škatulky. Zkrátka černopudinkovský pelmel.
Pianista z Výtahu na popraviště věděl, že napětí nevzniká množstvím not
Zemřel francouzský pianista René Urtreger (6. 7. 1934 – 16. 7.2026), poslední žijící člen kvintetu, s nímž Miles Davis v prosinci 1957 nahrál hudbu k filmu Louise Mallea Výtah na popraviště. Bylo mu dvaadevadesát let. Do dějin jazzu vstoupil během jedné z jeho nejslavnějších nocí. Jeho vlastní příběh byl ovšem podstatně delší.
Pokračování textu Poslední z pařížské noci. Zemřel René Urtreger
Junior Beret z Melody Makeru sbíral jazzové příběhy, filmové postavy a přehlížené životní momenty.
Ve věku 88 let zemřel britský publicista Brian Case (1937-2026). Psával o jazzových velikánech, filmu noir i detektivkách, ale nejlépe jej vystihují krátké výjevy z jeho vlastních textů: zamlžené okno nad Greek Street, umělé kytice z amerických vetešnictví nebo láhev červeného objednaná jako další voják.
Pokračování textu Brian Case, muž ze zkušební komise rock’n’rollu
Punk byl jen nejviditelnější částí jeho práce
Po smrti Jamieho Reida se většina nekrologů vracela ke grafice Sex Pistols. Dávalo to smysl. Koláže a obaly, které vytvořil v druhé polovině sedmdesátých let, patří k nejznámějším symbolům britského punku. Jenže Reidův příběh začal dávno před nimi a pokračoval ještě dlouho poté. Je to příběh člověka, který prošel Paříží roku 1968, vydával komunitní noviny, obdivoval Minguse a Coltranea, nadšeně zahradničil, podporoval protestní hnutí a celý život odmítal stát se správcem vlastní legendy. Punk byl jen nejviditelnější částí jeho práce.
Hudba, která vznikla jinde — a přesto roztančila sever Anglie
Sever Anglie a Midlands měly vždycky svůj druh tmy. Ne dramatickou, filmovou, ale obyčejnou — tmu továren, které se zastavily, ulic, které se vyprázdnily, a lidí, kteří si zvykli, že svět se zmenšil na pár známých tras. Mezi domovem, prací a hospodou. A právě v téhle tmě vznikla hudba, která nebyla ani severní, ani britská. Byla dovezená v krabicích, přehrávaná z opotřebovaných singlů, přivlastněná bez nároku na původ. Podobně jako později belgický Popcorn vznikala z hudby, která původně patřila někomu jinému — a přesto si našla nový domov v jiných ulicích, mezi jinými lidmi a jinou nocí.
Pokračování textu Northern Soul: města, která tančila proti tmě
O muži, který proměnil studio v další nástroj Milesovy kapely
#MilesAndTrane100
Když se mluví o albech Milese Davise z přelomu 60. a 70. let, pořád se ještě často mluví o „kapelách“, „sessions“ a „geniálních improvizacích“. Jenže tahle vyprávění mají jednu zásadní slepou skvrnu: nepočítají s producentem jako aktivním hráčem. V případě Milese Davise to ale bez něj jednoduše nejde.
Wayne Shorter, Herbie Hancock, Ron Carter a Tony Williams v kvintetu, jež přestal počítat rytmus tradičním způsobem
#MilesAndTrane100
Existují kapely, které hrají skvěle. A pak existují kapely, které změní samotný způsob, jak hudbu slyšíme. Druhý velký kvintet Milese Davise patří k těm druhým.
Pokračování textu Druhý velký kvintet Milese Davise: když se jazz naučil plout
Název Fascist Groove Thang není hudební pojem, ale ironická metafora pro fašistický trend, který se začal šířit začátkem 80. let. A který se dnes vrací v uhlazenějších, ale o to nebezpečnějších podobách.
Když Heaven 17 v březnu 1981 vydali singl „(We Don’t Need This) Fascist Groove Thang“, vzali si jazyk amerického funku a obrátili ho proti politické realitě své doby. „Tuhle fašistickou vlnu nepotřebujeme,“ říká v překladu název — a BBC skladbu okamžitě zakázala kvůli ostrým narážkám na Reagana. Po 45 letech ale tahle ironická taneční výstraha působí ještě naléhavěji: svět znovu řeší populismus, autoritářské tendence a návrat nálad, které Heaven 17 pojmenovali dávno předtím, než se staly mainstreamem.
Jak londýnské kluby, americký soul a posedlost stylem vytvořily jednu z nejvlivnějších městských kultur šedesátých let.
Mod nebyl hudební žánr. Byl to způsob, jak projít městem, aniž by člověk ztratil tvář. Jak nastoupit do autobusu, stát u baru v Soho, tančit ve tři ráno, když se Londýn teprve nadechuje. Hudba byla kulisa i kompas. Ale Mod byl především styl. A styl je disciplína, která neodpouští.