Hudební magazín o zapomenutých příbězích, jazzu, alternativě a albech s hlubším kontextem
Texty, které se nevešly jinam, ale mají co říct. Eseje, tipy, glosy, postřehy, miniatury, osobní výlety mimo zaběhnuté škatulky. Zkrátka černopudinkovský pelmel.
Kevin Rowland už nic nemusí dokazovat.
Dexys Midnight Runners se na albu LOVE nevracejí ke své minulosti, ale ohlížejí se za životem, který mezitím prožil jejich zpěvák.
Pokračování textu Dexys Midnight Runners vydali LOVE. Možná poslední album své kariéry
Když kvarteto přestalo stačit
#MilesAndTrane100, #CernoOranzovaEra, #ImpulseListening, #ImpulseState
Impulse! není label.
Je to stav.
Ascension není beztvarý výbuch ani zkouška posluchačovy jazzové dospělosti. Pod ohromující zvukovou masou pracuje prostý princip: jednotlivec se oddělí od skupiny, získá vlastní tvář a potom se do ní znovu vrátí.
Benjamin William Lattimore zemřel ve věku 86 let. Připomínáme nahrávku, která z několika nástrojů a jednoho rozhovoru udělala soulovou klasiku.
Benjamin William Lattimore dokázal z několika akordů, pomalého pulsu a hlubokého barytonu udělat jednu z nejtrvalejších soulových nahrávek sedmdesátých let. „Let’s Straighten It Out“ nebyla píseň velkých gest. Zachytila chvíli, kdy dva lidé ještě nevědí, co bude dál. Hudba jim nechává dost prostoru, aby to zjistili.
Pokračování textu Latimore: Let’s Straighten It Out, soul bez příkras
Pianista z Výtahu na popraviště věděl, že napětí nevzniká množstvím not
Zemřel francouzský pianista René Urtreger (6. 7. 1934 – 16. 7.2026), poslední žijící člen kvintetu, s nímž Miles Davis v prosinci 1957 nahrál hudbu k filmu Louise Mallea Výtah na popraviště. Bylo mu dvaadevadesát let. Do dějin jazzu vstoupil během jedné z jeho nejslavnějších nocí. Jeho vlastní příběh byl ovšem podstatně delší.
Pokračování textu Poslední z pařížské noci. Zemřel René Urtreger
Junior Beret z Melody Makeru sbíral jazzové příběhy, filmové postavy a přehlížené životní momenty.
Ve věku 88 let zemřel britský publicista Brian Case (1937-2026). Psával o jazzových velikánech, filmu noir i detektivkách, ale nejlépe jej vystihují krátké výjevy z jeho vlastních textů: zamlžené okno nad Greek Street, umělé kytice z amerických vetešnictví nebo láhev červeného objednaná jako další voják.
Pokračování textu Brian Case, muž ze zkušební komise rock’n’rollu
Punk byl jen nejviditelnější částí jeho práce
Po smrti Jamieho Reida se většina nekrologů vracela ke grafice Sex Pistols. Dávalo to smysl. Koláže a obaly, které vytvořil v druhé polovině sedmdesátých let, patří k nejznámějším symbolům britského punku. Jenže Reidův příběh začal dávno před nimi a pokračoval ještě dlouho poté. Je to příběh člověka, který prošel Paříží roku 1968, vydával komunitní noviny, obdivoval Minguse a Coltranea, nadšeně zahradničil, podporoval protestní hnutí a celý život odmítal stát se správcem vlastní legendy. Punk byl jen nejviditelnější částí jeho práce.
Hudba, která vznikla jinde — a přesto roztančila sever Anglie
Sever Anglie a Midlands měly vždycky svůj druh tmy. Ne dramatickou, filmovou, ale obyčejnou — tmu továren, které se zastavily, ulic, které se vyprázdnily, a lidí, kteří si zvykli, že svět se zmenšil na pár známých tras. Mezi domovem, prací a hospodou. A právě v téhle tmě vznikla hudba, která nebyla ani severní, ani britská. Byla dovezená v krabicích, přehrávaná z opotřebovaných singlů, přivlastněná bez nároku na původ. Podobně jako později belgický Popcorn vznikala z hudby, která původně patřila někomu jinému — a přesto si našla nový domov v jiných ulicích, mezi jinými lidmi a jinou nocí.
Pokračování textu Northern Soul: města, která tančila proti tmě
O muži, který proměnil studio v další nástroj Milesovy kapely
#MilesAndTrane100
Když se mluví o albech Milese Davise z přelomu 60. a 70. let, pořád se ještě často mluví o „kapelách“, „sessions“ a „geniálních improvizacích“. Jenže tahle vyprávění mají jednu zásadní slepou skvrnu: nepočítají s producentem jako aktivním hráčem. V případě Milese Davise to ale bez něj jednoduše nejde.