Hudební magazín o zapomenutých příbězích, jazzu, alternativě a albech s hlubším kontextem
Zapomenuté ozvěny z časopisů, katalogů a obalů – čteme je, komentujeme a rekonstruujeme. Vycházíme z dobových textů, které interpretujeme s odstupem i respektem. Veškeré citace používáme v souladu s § 31 autorského zákona, a to pro účely kritiky, recenze a informování veřejnosti.
Hudba, v níž se našel
„You Can’t Escape Your Influences“ Mark Lanegan’s Favourite Albums
Julian Marszalek, The Quietus, leden 2012 (inspirace)
Skladby v tomhle playlistu nejsou zdrojem inspirace ani přehledem vlivů. Spíš místy, kam se dá vracet. V zimě. Uprostřed noci. V tichu.
Text vychází ze vzpomínek Marka Lanegana a ukazuje poslech hudby ne jako únik, ale jako opakující se návrat k místům, situacím a hlasům, díky nimž se dalo vydržet takřka vše.
Joe Harriott popsal svou hudbu jako “v zásadě pokus o volné malování”.
Jamajský altsaxofonista Joe Harriott natočil v roce 1962 album Abstract – nahrávku, která britskému jazzu dodala odvahu mluvit vlastním jazykem. V dobovém textu Vala Wilmera pro DownBeat se dočteme o respektu, ale také o údivu i lehké nedůvěře k tomuto dílu.
Pokračování textu Abstract Joe Harriotta (1963) – průlom britského jazzu
Miles Davis a Gil Evans v roce 1959 vytvořili orchestrální dílo, které překračuje hranice jazzu i času.
#MilesAndTrane100
Ve své recenzi pro červencové číslo Jazz Review z roku 1959 přirovnal Bob Freedman Milesova trumpetová sóla k síle, která málem vynese gramofon z místnosti. Kritika, která nešetří superlativy, ale zároveň upozorňuje na technické nedostatky nahrávky, zůstává svědectvím o tom, jak hluboce Porgy and Bess proměnila vnímání orchestrálního jazzu.
Pokračování textu Porgy and Bess – příběh o barvách, prostoru a dokonalém tónu
Jazz bez balastu
Když Blue Note vydali album Afro-Cuban, bylo to jako by Kenny Dorham tiše představil dvě své tváře: jednu ponořenou do bopu, druhou napojenou na latinské rytmy. Dobové recenze si všímají obojího – a ukazují, jak silně dokázal Dorham hrát, když zrovna nemusel stát ve stínu jiných.
Pokračování textu Kenny Dorham – Afro-Cuban: Tiše, ale přesně
Zita Carno, Jazz Review, prosinec 1959 (inspirace)
#MilesAndTrane100
V prosinci 1959 vyšla v americkém magazínu Jazz Review recenze soundtracku k francouzskému filmu Ascenseur pour l’échafaud – první setkání Milese Davise s evropským filmovým jazzem. Minimalistická improvizace, temná atmosféra, Paříž v noci. Tón recenze Zity Carno není jen obdivný. Je fascinovaný, skoro uhranutý. Miles tu podle ní „nemyslí jako filmový skladatel. Myslí jako Miles Davis.“