Hudební magazín o zapomenutých příbězích, jazzu, alternativě a albech s hlubším kontextem
Písně nesly jeho jméno. Jejich zvuk patřil celé kapele.
#LetníLongRead
Narodil se v Torontu, hudebně dospěl v barech amerického Jihu a v The Band napsal písně, které zněly, jako by tu byly odjakživa. Hudební životopis Robbieho Robertsona je však také příběhem pěti mužů, kteří společně vytvořili zvuk, o nějž se později nedokázali spravedlivě podělit.
Pokračování textu Robbie Robertson – Kanaďan, který Americe vrátil její vlastní hudbu
Kytarista, který nevěřil na mučené génie
Mike Bloomfield (28. 7. 1943 – 15. 2. 1981, narozen jako Michael Bernard Bloomfield) byl u zrodu elektrické revoluce šedesátých let, hrál s Dylanem, otevřel blues bílému publiku a mohl se stát legendou své generace. Jenže on sám na legendy nevěřil. Odmítal mýtus mučeného génia, nevěřil, že bolest je podmínkou velikosti – a celý život se snažil najít rovnováhu mezi výjimečným talentem a obyčejným, lidským bytím. Tento portrét sleduje právě ten rozpor.
Poslech jako přítomnost, ne jako sokl pod kamenný pomník
Komentovaný playlist Mark Lanegan zpívá volně navazuje na text a playlist Mark Lanegan poslouchá. Zatímco první se vracel k deskám, které formovaly Laneganův umělecký vkus a vzpomínky na konkrétní chvíle a místa, druhý sleduje hlas v pohybu – v kapele, v dialogu i v tichu. Ne jako monument, ale jako stále přítomnou skutečnost, která zůstala i po Markově odchodu na věčnost.
Hudba, v níž se našel
„You Can’t Escape Your Influences“ Mark Lanegan’s Favourite Albums
Julian Marszalek, The Quietus, leden 2012 (inspirace)
Skladby v tomhle playlistu nejsou zdrojem inspirace ani přehledem vlivů. Spíš místy, kam se dá vracet. V zimě. Uprostřed noci. V tichu.
Text vychází ze vzpomínek Marka Lanegana a ukazuje poslech hudby ne jako únik, ale jako opakující se návrat k místům, situacím a hlasům, díky nimž se dalo vydržet takřka vše.
Jeffrey Lee Pierce, punk, blues a Amerika, která se nedá zadržet
Punk, blues, country a rock’n’roll v jednom těle – a bez záchranné brzdy. Amerika po půlnoci má zvláštní zvuk. The Gun Club ho našli v blues, country a punku – a místo návratu ke kořenům zvolili vlastní drsnou výpověď. Jeffrey Lee Pierce zpíval, jako by vyvolával duchy, ne vzpomínky. Hudba krásná, špinavá a nebezpečná.
Popová hvězda z donucení. Bluesman z přesvědčení. Outsider s rádiovým hitem.
Chris Rea (4. 3. 1951 – 22. 12. 2025, narozen jako Christopher Anton Rea) patřil k těm hudebníkům, které vlastně znáte celý život – a přesto vám neustále unikají. Jeho písně hrály z autorádií, z vánočních playlistů. Usadily se v paměti několika posluchačských generací, ale jeho skutečné srdce bilo jinde: v blues, jazzu, northern soulu a v hudbě, která se nenechá zjednodušit na jeden refrén. Odešel muž, který byl pro pop příliš zdrženlivý a pro puristy příliš populární. A právě v tom spočívala jeho výjimečnost.
Pokračování textu Chris Rea: muž, který byl vždycky trochu jinde
Půltucet skladeb, které jsou důkazem, že Detroit nebouchal jen v jednom tónu.
#SoundOfDetroit
Hudební Detroit šedesátých a sedmdesátých let nereprezentovala jen jedna kapela, jeden zvuk ani jeden příběh. Byl to městský tlakový hrnec, kde se potkával syrový rock s funkem, psychedelií, rhythm’n’blues i tichým, úchvatně fascinujícím soulem Motownu.
Pokračování textu Playlist Sound of Detroit #1 : Šest skladeb, které hoří stejným žárem jako MC5
Jak se Motor City naučilo křičet, tančit a kolaps přetavit v katarzi
#SoundOfDetroit
Detroit, město ohně, továren a nezlomné hrdosti, město, které se nikdy nesklonilo, dalo v šedesátých letech vznik něčemu, co nešlo zařadit do žádné škatulky. MC5 nebyli jen rock’n’rollová kapela. Byli elektrickým obvodem mezi ulicí, komunitou a chaosem. Hudba tu nebyla ozdobou — byla to síla, která měla pohnout světem.
Pokračování textu MC5: Kick Out the Jams a zrod elektrické vzpoury Detroitu