Hudební magazín o zapomenutých příbězích, jazzu, alternativě a albech s hlubším kontextem
Genius + Soul = Jazz: album, které není třeba obhajovat
#CernoOranzovaEra, #ImpulseListening, #ImpulseState
Impulse! není label.
Je to stav.
Na začátku roku 1961 se Ray Charles ocitl na neznámém území – mezi velkou jazzovou kapelou, studiovými hráči z okruhu Counta Basieho a vlastním grooveovým instinktem. Výsledkem je album, které nevysvětluje, ale rovnou přehrává.
Šest hammondkářů, šest přístupů, jeden groove. Od Jimmyho Smithe, Shirley Scott po Larryho Younga — Hammond B3, který změnil jazz.
Hammondky nejsou jen nástroj. Jsou to varhany, které se naučily dýchat mimo kostel – v klubech, na pódiích, v zakouřených místnostech, kde groove držel večer pohromadě. Soul‑jazz z nich udělal hlas těla i paměti: rytmus, který se opakuje, ale nikdy nezní stejně.
Pokračování textu Playlist Šest varhan Hammond B3, jeden groove
Soul Hitchhikers v Jazz Docku ukázali, jak může znít radost, řemeslo i noční klubový tep — i když publikum zůstává spíš u stolů než na parketu.
Honza Kořínek se v pozdně nočním Jazz Docku představil hutným groovem, jenž vibroval jako roztočený Leslie. Soul Hitchhikers hráli s energií, která by si zasloužila tanec, ale i tak si jejich hudba našla cestu mezi stolky a světlem až k těm, kteří přišli poslouchat a nechat se vtáhnout.
Pokračování textu Jan Kořínek a jeho Hammond B3: páteční groove, který se nezastaví
Basista, který změnil roli nástroje – a zůstal přitom ve stínu
#SoundOfDetroit
Nestál u mikrofonu a jeho jméno se na obalech dlouho neobjevovalo. Přesto spoluutvářel zvuk šedesátých let víc, než si většina posluchačů uvědomovala. James Jamerson (28. 1. 1936 – 2. 8. 1983, narozen jako James Lee Jamerson) proměnil roli baskytary v popu – z rytmické opory na tichého vypravěče.
Pokračování textu James Jamerson: basista, který dal Motownu pulz
Debut skupiny The Style Council jako otevřený stav – album, které místo hotové vize nabídlo pochybnost, rozhovor a klidnou nejistotu.
Album Café Bleu se k posluchačům v roce 2026 nevrací jako potvrzení, ale jako otázka. Už v době svého vzniku odmítalo být jednotné, rozhodné a „hotové“ – a nová souhrnná kompilace Café Bleu (Special Edition) tenhle rys spíš zvýrazňuje, než aby ho uhlazovala. Nejde o desku, která by chtěla vyhrát spor. Spíš o záznam období, kdy se pop rozhodl mluvit tišeji a připustit pochybnost jako tvůrčí metodu.
Jak dva židovští kluci z detroitské střední třídy zamaskovali magnetofony za mutantní funkovou revoluci – a proč jejich paranoidní humor dnes zní podezřele současně.
#SoundOfDetroit
Na obalech vypadali jako mutantní disco kapela z ghetta, ve skutečnosti šlo o dva vzdělané kluky z Detroitu s magnetofony, ironií a posedlostí rozporem. Was (Not Was) spojili funk, politickou paranoiu a absurdní humor do hudby, která se tváří jako zábava – a přitom nepřestává klást nepříjemné otázky.
Motown se začal drolit a groove se vydal vlastní cestou
#SoundOfDetroit – Forgotten Voices
Hudební Detroit na přelomu šedesátých a sedmdesátých let přestal znít uhlazeně. Motown, dlouho považovaný za dokonalý stroj na hity, začal ztrácet kontrolu nad vlastním ekosystémem a město, poznamenané sociálním napětím i ekonomickým úpadkem, hledalo nový rytmus. Kytarista Dennis Coffey, do té doby anonymní, ale nepostradatelná součást výrobní linky Funk Brothers, v této chvíli vystoupil ze stínu. Album Evolution z roku 1971 není manifestem ani gestem vzdoru – je zvukovým dokumentem okamžiku, kdy se detroitský groove poprvé nadechl bez dozoru.
Pokračování textu Dennis Coffey – Evolution (1971): když se detroitský funk utrhl z řetězu
Wonderova hudba má eleganci a promyšlenou vyváženost
#SoundOfDetroit
Album, které pomohlo změnit pohled na americký soul. Deska, na níž mladý Stevie Wonder přetavil technologii, introspekci i neklid sedmdesátých let do jednoho z nejhlubších groovů moderní hudby. Innervisions nezní ani jako Motown, ani jako soul, ani jako funk. Zní jako Stevie Wonder — poprvé naplno.
Pokračování textu Stevie Wonder – Innervisions: Když hudba vidí dál než svět kolem