Klub Blitz nebyl jen večírek a Visage nebyli jen obraz. Steve Strange spojil klub, hudbu a módu – a narazil na otázku, komu společná práce patří.
Dva dny po londýnském 100 Club Punk Special hráli Sex Pistols v Newportu. V publiku stál sedmnáctiletý Steve Harrington. O několik let později už jako Steve Strange hlídal dveře Blitz Clubu a s Visage převáděl jeho svět do elektronického popu.
Dva dny od 100 Clubu
V pondělí 20. září 1976 hráli Sex Pistols na punkovém festivalu v londýnském 100 Clubu. V úterý byli v Cardiffu a ve středu ve Stowaway v Newportu. Právě tam je viděl sedmnáctiletý Steve Harrington. Mezi Oxford Street a jižním Walesem ležely dva dny, mezi Harringtonem a Stevem Strangem několik let.
Přesto je to přesnější spojnice než obvyklá věta o tom, že po punku „přišli“ New Romantics. Jeden příběh se prostě dal do pohybu, přejel z Londýna do Newportu a odtud poslal opačným směrem kluka, který si z něj vybral něco jiného než koženou bundu se sichrahajckou.
100 Club Punk Special bývá právem vyprávěn jako okamžik, kdy se nová scéna ukázala sama sobě. Newportský večer připomíná druhou polovinu takových dějin: myšlenka nezůstává ve sklepě, kde dostala jméno, ale vyráží po dálnici. Lidé, které zasáhne, ji nemusí opakovat věrně. Mohou ji odvézt zpátky do Londýna v podobě, kterou by publikum první noci sotva poznalo.
Strange později mluvil o punku dvěma zdánlivě neslučitelnými způsoby. „Punk neshazuju, protože mi dal iniciativu,“ řekl v roce 1981. V jiném rozhovoru vysvětloval: „Z celého punku jsem rozčarovaný, protože se z něj stala uniforma.“ Shrnutí? Odnesl si z punku možnost něco udělat bez kvalifikace a bez cizího svolení. Odmítl okamžik, kdy se i vzpoura dala poznat podle povinného střihu kalhot.
Po odchodu z Walesu se v Londýně pohyboval kolem kapely Generation X, pro které podle vlastních slov dělal plakáty, pracoval v obchodech s oblečením a prošel krátkými punkovými skupinami Moors Murderers a Photons. Důležitější než přesné pořadí těchto zastávek je jejich nedokončenost. Harrington ještě neměl jedno povolání ani hotovou postavu, kterou se chystal ztvárnit na veřejnosti. Zkoušel, co všechno může být práce: oblékat, kreslit, hrát v kapele, organizovat lidi. Když si začal říkat Steve Strange, nevstupoval do předem připravené profese. Chystal ji spolu se jménem.
Dveře a jejich dvě strany
V roce 1978 začali Strange a bubeník Rusty Egan pořádat v Billy’s v Soho úterní Bowieho večery. Byl to malý klub v suterénu pod nevěstincem, ne naleštěný chrám nové dekády. Podstatné je, že jejich první odpověď na punkovou jednotvárnost nebyla jen vizuální. Byla slyšet. Egan hrál Davida Bowieho a Roxy Music, ale také Human League, The Normal, Flying Lizards a desky elektronic music z Evropy.
Strange opakovaně tvrdil, že v běžných klubech chyběla hudba, kterou by sami chtěli poslouchat. Nejdřív tedy vznikl večer pro určité desky; teprve kolem nich se shromáždili lidé, kteří chtěli také určitým způsobem vypadat.
Billy’s brzy nestačilo. V únoru 1979 se úterní noc přestěhovala do vinárny Blitz na 4 Great Queen Street v Covent Garden. Ani tam nešlo o masu: prostor pojal zhruba dvě stovky lidí a klubová noc fungovala do října 1980. Strange stál u dveří a rozhodoval, kdo se stane součástí večera. Jeho pozdější obhajoba zněla srozumitelně.
Nechtěl uvnitř výtržníky, voyeury ani lidi, kteří se přišli vysmívat. V době, kdy výrazně nalíčený muž nebo člověk hledající vlastní genderový výraz riskoval na běžné ulici víc než udivený pohled, mohlo přísné síto skutečně chránit prostor, v němž se nikdo nemusel omlouvat za to, jak vypadá.
Jenže klika měla i druhou stranu. V jednom rozhovoru Strange odmítal, že by provozoval vylučovací praktiky; v jiném sám řekl, že Blitz záměrně udržovali jako elitářské místo. O tom, kdo rozumí hudbě, módě a úsilí vloženému do vlastního vzhledu, rozhodoval právě on.
Bezpečí tedy nebylo opakem moci dveřníka, nýbrž jejím výsledkem – a pro odmítnuté také její svévolí. Není nutné tento rozpor zpětně rozhodnout. Blitz mohl být útočištěm pro lidi vystavené výsměchu a současně klubem, který svou výjimečnost vyráběl tím, že většinu zájemců nechal venku.
Uvnitř se však měnila samotná role návštěvníka. Ian Birch a Jon Savage v lednu 1981 zachytili scénu, v níž se lidé nepřicházeli pouze dívat na vystupující. Hvězdami večera byli oni sami a z vlastního já dělali umělecký objekt.
Historické kostýmy, vojenské prvky, filmové odkazy, líčení a věci ze sekáčů netvořily jednotný styl; byly materiálem soutěže v proměnlivosti. Klub tak nevyráběl jen publikum pro umělce. Každý příchozí přinesl část výpravy a na několik hodin se stal zároveň divákem, účinkujícím i reklamou na možnost vymyslet, jak se prezentovat jinak.
Z večírku cesta k obživě
Tahle seberealizace nezůstala dlouho bez následků mimo taneční parket. Kdo chtěl účes, šel za Olliem; kdo klobouk, za Stephenem Jonesem; oblečení nabízeli mladí návrháři a obchody PX nebo Axiom. Kolem stejné místnosti se pohybovali fotografové, grafici, kadeřníci, hudebníci, manažeři, lidé z vydavatelství a nové časopisy jako i-D a The Face.
Spandau Ballet se zformovali z klubových pravidelných návštěvníků. Kontakty přinášely zakázky, pózování vedlo k práci před objektivem, oblečení k malému obchodu a známost s muzikantem ke kapele. Tady je význam Blitz větší než seznam slavných jmen, která se prý vešla dovnitř. Klub ukázal, že subkultura nemusí pouze spotřebovávat cizí desky a šaty. Může kolem sebe vytvořit vlastní dělbu práce.
Ve Strangeově podání to byla odpověď na nezaměstnanost: při klubových večerech dával práci lidem, kteří by jinak příjem neměli. Dobový Time Out současně upozornil, že služby nové scény rychle zdražovaly a často obíhaly jen uvnitř téhož okruhu. Z improvizace vznikal trh a z trhu další hranice.
O dva roky později se Strange pokusil síť pojmenovat a zformalizovat jako agenturu Creative Workforce pro fotografy, vizážisty, kadeřníky, stylisty a choreografy. Nápad možná neměl dlouhý život, ale dokládá způsob uvažování: noc pro něj nebyla přestávkou od práce. Byla místem, kde se práce teprve vynalézala. Právě tady se dobový spor o „únik“ komplikuje.
Kritici nové scéně vyčítali, že v době recese vyměnila punkový hněv za fantazii, politiku za propagaci a ulici za pózu před fotografem. Strange se naopak netvářil, že taneční singl změní vládu. Jeho odpověď byla praktičtější a také sebestřednější: jestli návrhář, fotograf nebo kadeřník dostane díky klubu zakázku, udělalo se víc, než kdyby doma pouze nadával na nezaměstnanost.
Není to politický program. Je to podnikatelská verze punkového „udělej si sám“, v níž se odpor k systému mění ve schopnost vytvořit si uvnitř něj obživu.
Oblek od Armaniho a boty ze sekáče
Nejpřesněji je tento rozpor vidět na jeho oblečení. Strange mohl mít na sobě drahý oblek od Armaniho a k němu dvoubarevné boty za čtyři libry ze second handu; další kusy hledal v bazarech, vetešnictvích a divadelních kostymérnách. „Rozhoduje způsob, jakým ty věci dávám dohromady,“ vysvětloval. Zároveň nechtěl, aby jej lidé kopírovali do posledního detailu; měli zkusit vlastní kombinaci.
Proti tomu stál ceník zachycený Time Outem: pětadvacet liber za tartanové kalhoty, až sto padesát za klobouk posázený diamanty. To nebyl program dostupné módy v dnešním smyslu. Byl to návod k individuální montáži – a také systém odsouzený k rychlému opotřebení. Jakmile se jeho pirátské košile a romantické siluety dostaly do výloh řetězců, bylo třeba změnit vzhled dřív, než se z něj stane další uniforma.
David Bowie tento mechanismus pochopil rychle. V roce 1980 obsadil Strangea a několik pravidelných návštěvníků Blitz do videa k „Ashes to Ashes“. Nešlo prostě o to, že by slavná hvězda ukradla nápad z podzemí, jak někdy naznačoval Strange. Důležitější byla proměna: Bowie dal scéně masovou viditelnost a scéna jeho videu lidi, kteří už uměli existovat jako pohyblivý obraz. V okamžiku, kdy se objevili na obrazovkách po celé zemi, přestal být Blitz jen místem. Jeho estetika se dala přenést – a Visage pro ni nabídli zvukový nosič.
Hudba, která potřebovala tvář
Visage nebyli kapela v zavedeném režimu zkušebna – nahrávání – deska – turné smyslu. V proměnlivém studiovém projektu se potkávali lidé z okruhů Rich Kids, Ultravox a Magazine. Steve Strange zpíval; Rusty Egan přinesl bicí, elektronickou perkusi a zkušenost z tanečního parketu; Midge Ure obstaral kytary, syntezátory, doprovodné vokály a široký podíl na studiové práci. Billy Currie hrál na syntezátory a elektrické housle, Dave Formula na syntezátory, John McGeoch na kytaru a saxofon.
U prvního singlu „Tar“ byl plnoprávným členem i Barry Adamson a na třech skladbách debutu hrál baskytaru. Eponymní albový debut (spotify link) produkovali Visage společně s Martinem Rushentem; následující The Anvil (spotify link) Visage s Urem. Už tento výčet boří pohodlnou rovnici, podle níž Strange dodal obraz a Ure hudbu. Desky vznikaly díky mnoha uměleckým talentům a většina skladeb debutu také nese kolektivní autorský kredit.
„Fade to Grey“ dovoluje tento kolektiv vidět detailněji. Základ skladby vznikl během zvukových zkoušek na turné Garyho Numana jako instrumentálka „Toot City“ Billyho Currieho a Chrise Paynea. Ure z něj udělal píseň, doplnil melodii a text. Strange nazpíval hlavní hlas a Brigitte Arendt namluvila francouzské věty; ve videu však francouzský part před kamerou ztvárnila Julia Fodor.
Klip režírovali Kevin Godley a Lol Creme. Singl vyšel 14. listopadu 1980, ve stejný den jako debutové album Visage, a v Británii vystoupal na osmé místo. Jeho síla nebyla v triumfu obrazu nad hudbou. Spočívala v tom, že už nešlo poznat, kde končí deska, začíná líčení a komu připadá „hlavní“ role.
Strange tomu dal dokonalý slogan: „Jsme první videohvězdy, protože jsme nikdy nevystupovali naživo.“ Na slově první záleží méně než na pořadí priorit, které nadsázka vystihla. Visage existovali na desce, v časopisech a obrazovkách dřív než před platícím publikem. Když se pak měl svět Blitz vyvézt do New Yorku, Strange nepotřeboval dlouhou teorii.
Chtěl, aby večer působil jako cirkus, a plánoval přijet na slonovi. Protože před třetí ráno nebylo možné získat potřebné povolení, přijel na velbloudu. Detail říká víc než slovo extravagantní: obraz pro něj nebyl obal události. Byl jednou z věcí, které bylo nutné vyprodukovat.
Příliš mnoho náčelníků
Právě u otázky, kdo tento celek produkuje a kdo jej smí řídit, se Visage začali rozpadat. Strange v rozhovoru po Ureově odchodu říkal, že on a Egan chtěli větší slovo, zatímco Ure chtěl větší kontrolu. Přidal osobnější větu: nemůže po zbytek života žít s tím, že mu někdo kdysi dal šanci začít kariéru. Ure o rok později nabídl obrácené účetnictví. Problém Visage podle něj spočíval v „příliš mnoha náčelnících“: šest lidí chtělo stejný hlas při rozhodování, aniž by všichni odváděli stejný díl práce. Tvrdil, že dělal většinu autorské i producentské práce; současně nepopíral, že frontmanem byl Strange.
Rozdíl nebyl jen filozofický. Ure později vzpomínal, že během práce na The Anvil slýchal požadavky na větší komerčnost a přitažlivost pro americký trh, který jej nezajímal. Singl „Night Train“ pak na Eganův popud remixoval americký disco producent John Luongo; Ure svou reakci shrnul prostě: nelíbilo se mu to. V jedné změně mixu se tak potkala hudební preference, představa publika i otázka, kdo smí s hotovou nahrávkou rozhodovat. Spor o kontrolu nebyl dodatečná historka nalepená na rozpad skupiny. Promítl se přímo do rozhodování o tom, jak má nahrávka znít a pro koho má hrát.
Obě výpovědi jsou zaujaté a právě proto užitečné. Ure kladl důraz na psaní, nahrávání a produkci. Strange do výsledku zahrnoval také klub, kontakty, obaly, videa, choreografii a veřejnou postavu, bez nichž by tatáž nahrávka znamenala něco jiného. Jeden žádal, aby rozhodovací moc odpovídala práci ve studiu; druhý odmítal, aby se jeho práce mimo studio počítala jako pouhá dekorace. Úspěch tento spor nevytvořil, ale dal mu hodnotu. Visage byli nejsilnější ve chvíli, kdy nebylo možné jejich jednotlivé umělecké přínosy oddělit. Ze stejného důvodu bylo skoro nemožné shodnout se, komu celek patří.
Když klub nemá vypínač
Po večerech Club for Heroes v klubu Barracuda na Baker Street přišel v dubnu 1982 Camden Palace, bývalý Music Machine přestavěný na mnohonásobně větší podnik. Strange a Egan už nepořádali pouze jeden výjimečný večer; vedli provoz, který měl z klubové vynalézavosti udělat stálou instituci. Palace měl být podle Strangeových odpovědí v interview začátkem jejich cesty k roli ředitelů. Noční život mu přinášel další zakázky a kontakty, tedy přesně to, co Blitz naznačil v malém. Současně se z místa, kde se utíkalo od zaměstnání od devíti do pěti, stalo zaměstnání bez běžné zavírací hodiny.
Ve stejném rozhovoru přiznal, že pil, aby potlačil nervozitu z veřejného života, a že omezil přítomnost v Palace ze sedmi nocí týdně na tři. Bylo by příliš snadné udělat z této věty první scénu předem daného osobního pádu. V roce 1982 nepopisoval svůj budoucí život, ale reálnou únavu a pokus ubrat. Přesto je v ní slyšet limit Strangeova vynálezu. Když se vlastní osoba stane součástí programu, nelze ji po směně pověsit do šatny vedle kabátu.
V polovině osmdesátých let se u něj rozvinula závislost na heroinu; prameny se rozcházejí, zda jej po pařížské módní přehlídce zkusil poprvé už v roce 1982, nebo až v roce 1985, jak sám později vyprávěl. Po rozpadu Visage odešel roku 1986 na Ibizu a podle vlastních slov se tam heroinu zbavil, další krize ale následovaly. Požár domu, návrat do Walesu, psychické zhroucení a léčba patří k jeho příběhu, ne však jako trest za mládí strávené před zrcadlem. Závislost není kritická poznámka k New Romantics a ponížení člověka není důkazem, že jeho dřívější role byla prázdná.
Od začátku nového století se Strange postupně vracel na scénu. Kolem roku 2004 vystupoval s novou koncertní verzí Visage, v roce 2007 vyšla skladba „Diaries of a Madman“ a teprve Hearts and Knives (spotify link) z května 2013 představovalo skutečný albový návrat – první kolekce nového materiálu pod jménem Visage po devětadvaceti letech.
Nebyla to reinkarnace původní sestavy, nýbrž další proměnlivá parta kolem Strangea, baskytaristy Stevea Barnaclea, kytaristy Robina Simona a zpěvačky Lauren Duvall. Tentokrát se Visage také stali koncertní kapelou a vyjeli na evropské turné, jako by opožděně popírali starý slogan o videohvězdách. V březnu 2014 dostal návrat i českou odbočku: Visage v Harrachově vystoupili se Synthosymphonic Orchestra a orchestrálně přepracovaný repertoár ještě téhož roku vyšel na albu Orchestral (spotify link).
Dne 12. února 2015 zemřel Strange v nemocnici v egyptském Šarm aš-Šajchu. Bylo mu pětapadesát; vydavatelství uvedlo, že zemřel ve spánku na srdeční selhání. Rozpracované nahrávky původních skladeb vyšly posmrtně v listopadu téhož roku jako Demons to Diamonds (spotify link). Harrachovský projekt dostal další, tanečněji přestavěnou podobu v roce 2024 na albu The Prague Sessions.
Na konci roku 1983, kdy původní Visage podle Strangeova líčení svazovaly smluvní a manažerské problémy, se jej novináři zeptali, co přijde dál. Odpověděl, že se zvuk i vzhled vrátí k něčemu jako punk a budou mnohem hrubší. Nemusel mít pravdu a není třeba z něj dělat proroka. Stačí, že pořád sledoval stejný okamžik: styl ztrácí energii, když se promění v návod. Pak je čas znovu se převléct – ne proto, aby člověk utekl od toho, co bylo předtím, ale aby si uchoval svolení, které mu punk kdysi dal: začít znovu.
