Naposledy aktualizováno: 24.9.2018
Wes Montgomery (6. 3. 1923 – 15. 6. 1968, narozen jako John Leslie Montgomery) je mnohými fanoušky a hudebními publicisty po právu uznáván coby velký jazzový kytarista s jedinečnou hráčskou technikou.
sóla charlieho crhristiana nadřel noto po notě
Wes Montgomery dosáhl světového věhlasu a nebývalého úspěchu, když vystupoval a nahrával s mnoha dalšími velikány, jako byli Cannonball Adderley, Charles Mingus, Quincy Jones, Percy Heath, Jimmy Smith a John Coltrane. Během své relativně krátké kariéry se nepřestal hudebně vyvíjet, od raných let s varhanním triem a menšími komby, až po svěží orchestrální aranže vytvořené Clausem Oogermanem v šedesátých letech.
Vedle obdivovatelů měl také řadu kritiků. Vyčítají mu příklon k popu a tzv. střednímu proudu, když si našel cestu do žebříčků TOP40. Je tak považován za jednoho z prvních představitelů komerčního stylu tzv. Smooth Jazzu. Montgomeryho gramofonové album Bumpin‘ (1965, Verve) patří mezi zásadní nahrávky tohoto žánru.
Na kytaru se začal učit až v devatenácti
Hrát na kytaru začal velice pozdě – v devatenácti letech. Ke kytaře ho přitáhly desky jiného velkého jazzového kytaristy Charlieho Christiana. Jeho sóla se učil hrát notu po notě, protože se nikdy nenaučil číst notový zápis. Vše hrál z paměti a díky poslechu.
Při hře nepoužíval trsátko. Dopracoval se k tomuto stylu díky cvičení v pozdních hodinách, kdy nechtěl hraním na kytaru probudit spící rodinu. Hrál spodní částí palce pravé ruky. Při pohybu prstu směrem dolů jím hrál jednotlivé tóny, akordy a oktávy zahrál kombinací pohybu prstu směrem dolu a nahoru.
Dosahoval tak jedinečného měkkého a expresivního kytarového zvuku, zatímco díky používání oktáv a blokových akordů zněla jeho kytara jako orchestr. Když časem přešel na hraní jednotónových běhů, jeho plynulá hra byla důkazem nevšedního jazzového talentu okořeněném s bluesovým feelingem.
dva roky v big bandu lionela hamptona
Až do roku 1948, kdy mu nabídne členství ve své kapele vibrafonista Lionel Hampton, se protlouká po indianapoliských hudebních barech, kde věrně imituje sóla milovaného Charlieho Christiana. Ačkoli se nejednalo o centrum jazzu, prosperující scéna v rodném městě umožnila Montgomeryho talentu vzkvétat.
U Hamptonova big bandu vydrží dva roky. Během toho se mu rozpadá manželství a tak se vrací do Indiany. Vzal práci ve fabrice na svářecí lince a na malou chvíli si od muziky odpočinul. Ne však na dlouho. Záhy začal znovu veřejně vystupovat.
hrával od devíti večer do páté ranní
Podle pamětníků měl v továrně směnu od sedmi ráno do tří odpoledne. V devět večer již hrál na kytaru v baru, kde končil ve dvě ráno. Potom se přesunul do druhého baru, v němž odehrál další sety a končil v pět ráno. Neuvěřitelný zápřah vydržel šest let.
V roce 1957 se přidává ke svým dvěma bratrům Monkovi (basa) a Buddymu (piano a vibrafon), kteří hrají ve skupině Mastersounds. Kapela sice nahraje v prosinci 1957 pár snímků pro album The Montgomery Brothers And Five Others, které vyšlo u Pacific Jazz Records, ale neprosadí se. Následně znovu se Wes vrací do známého prostředí nočních barů.
Producent orrin Keepnews byl z wese nadšený
O dva roky později ho zde objeví saxofonista Cannonball Adderley a upozorní na něj producenta Orrina Keepnewse z Riverside Records. Orrin si Wese okamžitě odváží do New Yorku, podepíše s ním nahrávací smlouvu a připraví k vydání první Mongomeryho LP desky The Wes Montgomery Trio (1959).
V následujícím roce vychází druhá dlouhohrající deska The Incredible Jazz Guitar of Wes Montgomery (1960), která zaujme odbornou kritiku i čtenáře prestižního jazzového časopisu Down Beat. Wes fanouškovský zájem promění v sérii úspěšných koncertních vystoupení se svými bratry nebo Johnem Coltranem a triem Wyntona Kellyho.
Vkusná komerce
V roce 1963 Riverside Records zbankrotují, Wes se následně upisuje Verve Records a zahájí spolupráci s producentem Creedem Taylorem. Taylor mu pomůže vybudovat jedinečný lyrický styl hry a podle mnohých ho tím nasměruje do vod středního proudu… se všemi souvisejícími následujícími událostmi a rozpory.
Současně přichází první nominace na cenu Grammy pro nejlepší jazzové LP roku 1965 za Goin‘ Out Of My Head. V roce 1967 ho Taylor přetáhne do A&M Records, kam přechází. Wesův debut u nového labelu A Day In The Life, s dvěma přepracovanými písněmi The Beatles, má obrovský úspěch a dodnes patří k nejlépe prodávaným jazzovým titulům.
Publikum se na koncertech cítilo být podvedené
Od té doby dochází k řadě nedorozumění. Návštěvníci koncertů očekávají Montgomeryho přepracované verze oblíbených popových písní, zatímco on se při živých vystoupeních programově vrací ke svým jazzovým kořenům. Obvykle zahraje krátkou citaci nějakého popového hitu z desek vydaných u Verve a okamžitě na něj naváže rozsáhlým jazzovým chorusem a improvizací.
Věčný svár mezi hudbou, přinášející hudebníkovo uspokojení, a muzikou, zajišťující jeho životní jistoty a ekonomickou soběstačnost, vyřeší náhlý rozsáhlý srdeční záchvat, na jehož následky Wes Montgomery umírá na vrcholu svých tvůrčích sil.
Jeho odkaz je dodnes dobře patrný. Až bude příště váš oblíbený jazzový kytarista hrát s oktávami, můžete se usmívat s vědomím, že slyšíte Montgomeryho dávný styl.
Ukázky:
Four on Six – https://youtu.be/X8Ooy2mzrRk
Days of Wine and Roses (1963) – https://youtu.be/JadIhIihTFw
Nica’s Dream (Live, 1965) – https://youtu.be/pZ0ybQnhsvc
A Day in The Life – https://youtu.be/_ooeMXnPuIg
