Hudební magazín o zapomenutých příbězích, jazzu, alternativě a albech s hlubším kontextem
Hudební osobnosti, které posouvaly moderní hudbu dál – talentem, vizí nebo poctivou prací. Známá jména i nedocenění dříči, bez kterých by byl hudební svět chudší. Nechybí ani příběhy zásadních vydavatelství, která stála u zrodu jejich dráhy.
Písně nesly jeho jméno. Jejich zvuk patřil celé kapele.
#LetníLongRead
Narodil se v Torontu, hudebně dospěl v barech amerického Jihu a v The Band napsal písně, které zněly, jako by tu byly odjakživa. Hudební životopis Robbieho Robertsona je však také příběhem pěti mužů, kteří společně vytvořili zvuk, o nějž se později nedokázali spravedlivě podělit.
Pokračování textu Robbie Robertson – Kanaďan, který Americe vrátil její vlastní hudbu
Skye Edwards je nejtišší zpěvačka trip-hopu
#LetniLongRead
Morcheeba vystoupí 9. srpna 2026 v pražském SaSaZu. Skye Edwards se za tři desetiletí nestala jen rozpoznatelným hlasem kapely. Naučila její hudbu ustupovat, nechávat volné místo a netlačit na výsledek. Několik slabik stačí, aby se kytary, samply i smyčce přestaly předhánět kdo přitáhne pozornost.
Pokračování textu Skye Edwards: hlas, který zpomalil trip‑hop
Od kapely Armády spásy přes britský jazz a Talk Talk k vlastním skladbám pro velký orchestr. Autorita, která se nikdy nemusela prosazovat lokty.
#LetniLongRead
Henry Lowther patří přes šest desetiletí k britské hudební scéně, ačkoli málokdy stál v jejím čele. Hrál ve významných jazzových orchestrech, prošel bluesem a progresivním rockem, nahrával s Talk Talk a Markem Hollisem a vlastní skladby psal pro London Jazz Orchestra. Nejlépe ho charakterizuje cit pro situaci: věděl, kdy se ozvat — a kdy ne.
Pokračování textu Henry Lowther: trumpetista, který nemusel stát vpředu
Goin’ Local: první album pod vlastním jménem
Lenny Kaye sestavil kompilaci Nuggets a po boku Patti Smith pomohl proměnit básnické čtení v rockovou kapelu. Na Goin’ Local poprvé vydává dlouhohrající album pouze pod vlastním jménem. Ve věku, kdy se od hudebníků čeká bilancování, nahrál dvanáct písní bez potřeby cokoli uzavírat.
Jak si vybrat štěstí, když vás všechno rozptyluje
#LetniLongRead
Stephen Bruner dokáže proměnit baskytaru v hračku, úkryt i poplašné zařízení. Pod jménem Thundercat zpívá o kočkách, videohrách, alkoholu, sexu a konci světa, jako kdyby se všechno odehrávalo v jednom pokoji a zároveň v několika galaxiích. Jeho nové album Distracted však naznačuje, že za přebytkem tónů, vtipů a kulturních odkazů vždycky probíhal ještě jiný souboj. Zápas o schopnost zůstat chvíli na jednom místě – a vydržet tam sám se sebou.
Pokračování textu Thundercat mění baskytaru v osobní nervovou soustavu
Punk jako léčka na americké sebeuspokojení
#LetniLongRead
Dead Kennedys nehráli punk jako protestní pochod. Jejich písně připomínaly grotesku, v níž se kytara srazila s policejní sirénou, reklamní slogan s politickým projevem a černý humor s reálným násilím. Za osm let existence sestavy se zpěvákem Biafrou proměnili americkou paranoiu v hudbu, které se člověk mohl smát jen do chvíle, než mu došlo, čemu se vlastně směje.
Pokračování textu Dead Kennedys: Kabaret, v němž se porouchala demokracie
Zpěvák Blood, Sweat & Tears měl všechno, co uhlazený jazzrock potřeboval, aby nepůsobil jen jako přehlídka muzikantské vyspělosti
#LetniLongRead
David Clayton-Thomas (1941-2026) měl v hlase naléhavost a zkušenost člověka, který se nejdřív musel naučit přežít. Neptal se, zda smí vstoupit. Do hudby Blood, Sweat & Tears přinesl torontské kluby, vězení, blues a tvrdost člověka, jenž věděl, že pozornost publika se nedostává zadarmo. Bez něj by kapela možná zůstala obdivuhodně přesná. S ním její naleštěné dechy dostaly pot, váhu a trochu špíny za nehty.
Pokračování textu David Clayton-Thomas: Hlas, který do naleštěných dechů přinesl ulici
V LARD se Biafrova politická groteska srazila s industriálním hlukem Ministry
#LetniLongRead
Jello Biafra nesbíral názory. Shromažďoval výstřižky citátů, které se kolem nás opakují tak dlouho, až přestanou znít podezřele. Vytrhl je z původního prostředí, poskládal proti sobě a bez dekorací nechal jejich autory, aby se usvědčili sami. Najednou zněly ostřeji, než si ti, jež je pronesli, přáli. Jeho písně ukazovaly, že skutečná moc neleží v křiku ani v póze, ale ve slovech, jimiž se popisuje svět. Tam začíná problém.
Pokračování textu Když se Jello Biafra rozesměje: roky s LARD