Profily: Nejen hvězdy. I ti v pozadí psali dějiny hudby.

Working Week: Kapela, která chtěla tančit mezi žánry

Jazz, politika a klubová energie Londýna mimo hlavní proud
#LondonBetween, #QuietSoulUK | Soul & Style

Dvanáctipalcový singl Working Week: Too Much Time (1986, Virgin)

Britské osmdesáté roky nebyly jednotné — a Working Week patří k těm kapelám, na kterých je to slyšet nejzřetelněji. Zatímco Birmingham reagoval na vlastní sociální realitu, Londýn se měnil v prostor, kde se míchaly rytmy, ideje i identity. Kluby, malé labely, pirátská rádia. Hudba, která se neptala, kam patří. Working Week z ní nevznikli jako plán, ale jako důsledek — jako zvuk, který dává smysl právě ve chvíli, kdy se věci přestanou snažit zapadnout.

Pokračování textu Working Week: Kapela, která chtěla tančit mezi žánry

Počet přečtení: 270

Be sociable and share

Tony Wilson: autor, který věděl, co píseň unese

Hudebník, který stál u zrodu jedné z nejúspěšnějších britských kapel sedmdesátých let

Singl Tony Wilson: I Like Your Style / What Does It Take (1980, Edigsa)

Tony Wilson byl typem muzikanta, který rozumí tomu, jak píseň funguje zevnitř — jak drží rytmus, jak se staví melodie, co unese aranž a co už ne. Když 24. dubna 2026 zemřel ve svém domě na Trinidadu ve věku 89 let, odešel člověk, který spoluvytvářel rané Hot Chocolate způsobem, který není na první poslech okázalý, ale je pro jejich nahrávky zásadní.

Pokračování textu Tony Wilson: autor, který věděl, co píseň unese

Počet přečtení: 187

Be sociable and share

Dave Mason: muž, který hrál pro všechny – a nikdy o tom nemluvil

Zůstával stranou. A přesto byl skoro všude.

Anglický kytarista Dave Mason, 1974(Credit photo: Jim Summaria, Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0)

Dave Mason nikdy nepůsobil jako člověk, který potřebuje stát uprostřed scény. A přesto byl u překvapivého množství hudby, která formovala konec šedesátých a sedmdesátých let. Ne jako jméno na plakátu, spíš jako stopa, kterou najdete ve chvíli, kdy začnete číst malé řádky na obalech desek.

Pokračování textu Dave Mason: muž, který hrál pro všechny – a nikdy o tom nemluvil

Počet přečtení: 150

Be sociable and share

Druhý velký kvintet Milese Davise: když se jazz naučil plout

Wayne Shorter, Herbie Hancock, Ron Carter a Tony Williams v kvintetu, jež přestal počítat rytmus tradičním způsobem
#MilesAndTrane100

Kontrabasista Ron Carter a trumpetista Miles Davis, 1964 (Credit Photo: Swing Journal / Wikimedia, Public Domain)

Existují kapely, které hrají skvěle. A pak existují kapely, které změní samotný způsob, jak hudbu slyšíme. Druhý velký kvintet Milese Davise patří k těm druhým.

Pokračování textu Druhý velký kvintet Milese Davise: když se jazz naučil plout

Počet přečtení: 616

Be sociable and share

Fine Young Cannibals nikdy nezpívali z pozice vítězů

Soul bez pózy, hlas bez alibi
#LondonBetween, #QuietSoulUK | Soul & Style

„Raději budu lopatou kydat hovna, než žít ze své minulosti.“

Fine Young Cannibals (1985, London Records)

Když to v roce 1999 prohlásil Roland Gift v interview pro deník The Guardian, nešlo o bonmot. Bylo to vymezení. Gift tím pojmenoval něco, co bylo pro Fine Young Cannibals vždy zásadní: odpor k pohodlí, které přichází s úspěchem, a nedůvěru k vlastní legendě.

O tři roky později se kapela vrátila na pódia. Bez lopaty. Bez triumfální nostalgie. A bez potřeby předstírat, že se nic nestalo.

Pokračování textu Fine Young Cannibals nikdy nezpívali z pozice vítězů

Počet přečtení: 983

Be sociable and share

Lovin’ Spoonful: Hudba, která nechtěla změnit svět

Americká odpověď na příval ostrovní hudby. Místo revoluce nabízela dobrý den.

The Lovin' Spoonful (1965) (Credit photo: Unknown author, Wikimedia, Creative Commons Public Domain) — The Lovin‘ Spoonful (1965) (Credit photo: Unknown author, Wikimedia, Creative Commons Public Domain)

V polovině šedesátých let se populární hudba tvářila, že musí mít směr. Jedni chtěli měnit svět, druzí ho aspoň komentovat, a třetí se snažili být u toho, aby se na ně nezapomnělo. Lovin’ Spoonful patří k těm, kteří zvolili jinou cestu. Psali písničky, které nic nehlásají, nic nebourají, a přesto mají v sobě zvláštní přesnost. Byla to „good-time music“ — hudba dobrého dne v době, která se začínala lámat.

Pokračování textu Lovin’ Spoonful: Hudba, která nechtěla změnit svět

Počet přečtení: 1 416

Be sociable and share

Alice Coltrane: Vnitřní vesmír moderního jazzu

Hudba, která nehledala pokračování, ale proměnu

Americká jazzová pianistka a harfenistka Alice Coltrane na reklamní fotografii pro propagaci alba World Galaxy (1972) (Credit photo: Unknown photographer, Wikimedia, Creative Commons Public Domain)

Tento text vzniká ve stínu výroční série #MilesAndTrane100. Ne jako dodatek, ale jako tiché připomenutí, že příběh moderního jazzu se neuzavírá datem 17. července 1967. Když umlkl saxofon Johna Coltranea, nezůstalo po něm jen dědictví v podobě nahrávek, ale i otevřená otázka, co všechno může hudba ještě nést. Alice Coltrane (27. 8. 1937 – 12. 1. 2007, narozena jako Alice McLeod) na ni odpověděla způsobem, který nebyl návratem, ale posunem — směrem k harfě, k varhanám, k rituálu a k víře, že zvuk může být mostem mezi světy.

Pokračování textu Alice Coltrane: Vnitřní vesmír moderního jazzu

Počet přečtení: 1 134

Be sociable and share

Když punk nestačí | The Clash a hudba, která chtěla vysvětlit svět

Začali na okraji londýnské scény – a skončili jako hlas celé éry.
#UKPunk1976

The Clash, Chateau Neuf, Oslo, Norway, (21. 5. 1980) (Credit photo: Helge Øverås, Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 International)

V hudbě existují kapely, které chtějí změnit zvuk. A pak ty, které chtějí změnit způsob, jakým svět slyší sám sebe. The Clash patřili k těm druhým. Punk pro ně nebyl destinací, ale startovní čárou. A když se z ní rozběhli, ukázalo se, že jejich příběh nebude o stylu, ale o prostoru — o tom, kolik reality se dá vměstnat do tří minut, aniž by se to celé rozpadlo.

Pokračování textu Když punk nestačí | The Clash a hudba, která chtěla vysvětlit svět

Počet přečtení: 556

Be sociable and share