Tony Wilson: autor, který věděl, co píseň unese

Hudebník, který stál u zrodu jedné z nejúspěšnějších britských kapel sedmdesátých let

Singl Tony Wilson: I Like Your Style / What Does It Take (1980, Edigsa)
Singl Tony Wilson: I Like Your Style / What Does It Take (1980, Edigsa)

Tony Wilson byl typem muzikanta, který rozumí tomu, jak píseň funguje zevnitř — jak drží rytmus, jak se staví melodie, co unese aranž a co už ne. Když 24. dubna 2026 zemřel ve svém domě na Trinidadu ve věku 89 let, odešel člověk, který spoluvytvářel rané Hot Chocolate způsobem, který není na první poslech okázalý, ale je pro jejich nahrávky zásadní.

Pokračování textu Tony Wilson: autor, který věděl, co píseň unese

Be sociable and share

Dave Mason: muž, který hrál pro všechny – a nikdy o tom nemluvil

Zůstával stranou. A přesto byl skoro všude.

Anglický kytarista Dave Mason, 1974(Credit photo: Jim Summaria, Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0)
Anglický kytarista Dave Mason, 1974(Credit photo: Jim Summaria, Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0)

Dave Mason nikdy nepůsobil jako člověk, který potřebuje stát uprostřed scény. A přesto byl u překvapivého množství hudby, která formovala konec šedesátých a sedmdesátých let. Ne jako jméno na plakátu, spíš jako stopa, kterou najdete ve chvíli, kdy začnete číst malé řádky na obalech desek.

Pokračování textu Dave Mason: muž, který hrál pro všechny – a nikdy o tom nemluvil

Be sociable and share

In a Silent Way: Hudba, která se nebojí udělat krok

Album, v němž se Miles Davis poprvé nadechl do prostoru, který ještě neměl tvar
#MilesAndTrane100

Miles Davis: In a Silent Way (1969, Columbia)
Miles Davis: In a Silent Way (1969, Columbia)

Na konci šedesátých let se Miles Davis ocitl v bodě, kdy se jeho vlastní jazyk začal rozpadat. Druhý kvintet se rozplynul, svět kolem byl plný hluku, násilí a rychlosti — a Davis se rozhodl udělat pravý opak. In a Silent Way není album jistoty, ale album hledání. Hudba, která se nebojí zpomalit, ztišit a vstoupit do prostoru, kde ještě nic není dané.

Pokračování textu In a Silent Way: Hudba, která se nebojí udělat krok

Be sociable and share

Teo Macero: producent, který slyšel Milese jinak

O muži, který proměnil studio v další nástroj Milesovy kapely
#MilesAndTrane100

Jazzový skladatel a producent Teo Macero, 11. 5. 1996 na první konferenci o Miles Davisovi (Washington University v St. Louis, MO. (Credit photo: Catherine Rankovic, Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 2.0 Generic)
Jazzový skladatel a producent Teo Macero, 11. 5. 1996 na první konferenci o Miles Davisovi (Washington University v St. Louis, MO. (Credit photo: Catherine Rankovic, Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 2.0 Generic)

Když se mluví o albech Milese Davise z přelomu 60. a 70. let, pořád se ještě často mluví o „kapelách“, „sessions“ a „geniálních improvizacích“. Jenže tahle vyprávění mají jednu zásadní slepou skvrnu: nepočítají s producentem jako aktivním hráčem. V případě Milese Davise to ale bez něj jednoduše nejde.

Pokračování textu Teo Macero: producent, který slyšel Milese jinak
Be sociable and share

Jazzová epištola pátá: Dopis, který se přehrává znovu

Sto let duetů, které dokazují, že dvěma hlasům stačí málo, aby řekly všechno

Duo trubky a klavíru je v jazzu zkouškou pravdy. Nejsou tu žádné úkryty ani alibi, jen vztah, který se musí udržet sám. Dva hlasy proti sobě, a zároveň vedle sebe.

Právě proto se k této podobě jazzu hudebníci vracejí už téměř sto let — pokaždé jinak, ale vždycky se stejným rizikem: že bude slyšet úplně všechno.

Pokračování textu Jazzová epištola pátá: Dopis, který se přehrává znovu

Be sociable and share

Druhý velký kvintet Milese Davise: když se jazz naučil plout

Wayne Shorter, Herbie Hancock, Ron Carter a Tony Williams v kvintetu, jež přestal počítat rytmus tradičním způsobem
#MilesAndTrane100

Kontrabasista Ron Carter a trumpetista Miles Davis, 1964 (Credit Photo: Swing Journal / Wikimedia, Public Domain)
Kontrabasista Ron Carter a trumpetista Miles Davis, 1964 (Credit Photo: Swing Journal / Wikimedia, Public Domain)

Existují kapely, které hrají skvěle. A pak existují kapely, které změní samotný způsob, jak hudbu slyšíme. Druhý velký kvintet Milese Davise patří k těm druhým.

Pokračování textu Druhý velký kvintet Milese Davise: když se jazz naučil plout

Be sociable and share

Pharoah Sanders – Elevation (1974): když spiritual jazz zpomalí

Kapitola na konci jedné éry
#CernoOranzovaEra, #ImpulseListening, #ImpulseState
Impulse! není label.
Je to stav.

Pharoah Sanders: Elevation (1974, Impulse! Records)
Pharoah Sanders: Elevation (1974, Impulse! Records)

Na začátku sedmdesátých let byl katalog Impulse! Records místem, kde hudba často fungovala jako osobní výpověď. Pozdní nahrávky Johna Coltranea, meditativní světy Alice Coltrane nebo naléhavý tón Archieho Sheppa — každé album neslo stopu konkrétního vnitřního tlaku i doby, která ho formovala.

Pokračování textu Pharoah Sanders – Elevation (1974): když spiritual jazz zpomalí

Be sociable and share

Fine Young Cannibals nikdy nezpívali z pozice vítězů

Soul bez pózy, hlas bez alibi
#LondonBetween, #QuietSoulUK | Soul & Style

Raději budu lopatou kydat hovna, než žít ze své minulosti.“

Fine Young Cannibals (1985, London Records)
Fine Young Cannibals (1985, London Records)

Když to v roce 1999 prohlásil Roland Gift v interview pro deník The Guardian, nešlo o bonmot. Bylo to vymezení. Gift tím pojmenoval něco, co bylo pro Fine Young Cannibals vždy zásadní: odpor k pohodlí, které přichází s úspěchem, a nedůvěru k vlastní legendě.

O tři roky později se kapela vrátila na pódia. Bez lopaty. Bez triumfální nostalgie. A bez potřeby předstírat, že se nic nestalo.

Pokračování textu Fine Young Cannibals nikdy nezpívali z pozice vítězů

Be sociable and share