Jan Arnet, s kontrabasem přes Berlínskou zeď

Naposledy aktualizováno: 1.5.2018

Kontrabas místo rýsovacího prkna

Významný český jazzman Jan Arnet (13. 4. 1934 – 13. 5. 2017, známý také jako Jan Arnett) byl prvním českým jazzovým kontrabasistou, který v 60. letech emigroval do USA – a dokázal se tam skutečně prosadit.

Významná postava československého bopového hnutí

K hudbě se Jan Arnet dostával jako mnoho jeho vrstevníků – obligátním chozením na hodiny klavíru a houslí. Později přidal trombon, ale už v jedenácti letech si vybral kontrabas, který ho nakonec zcela pohltil. Hrát se na něj naučil jako samouk.

Vedle hraní v jazzových kapelách si postupně doplňoval teoretické znalosti a současně zvládl dokončit inženýrské studium na strojní fakultě Českého vysokého učení technického v Praze.

Už během studií založil trio se spolužáky Milanem Dvořákem (klavír) a Svatoborem Macákem (saxofon). Později vedl vlastní amatérské jazzové kombo. Od roku 1959 už pravidelně spolupracoval s tehdy slavnými tanečními orchestry Zdeňka Bartáka, Jakuba Devery, Karla Vlacha nebo Karla Krautgartnera.

Pod zemí jazz – zrod Reduty

Do historie československého jazzu se Jan Arnet zapsal nejen jako hudebník, ale i jako organizátor. Právě díky němu se podařilo získat sklepní prostory v domě na Národní třídě, kde tehdy pracoval ve firmě Potrubí, a proměnit je v klubový prostor.

V roce 1957 zde vznikl jazzový klub Reduta – jako pokus navázat na tradici Jazz klubu Pygmalion, který sídlil v paláci Fénix na Václavském náměstí a který byl po únoru 1948 zrušen komunistickým režimem.

Při říjnové koncertní premiéře Reduty vystoupil Arnet se svým JA Quartetem. Spolu s ním tehdy hráli pianista Rudolf Rokl, altsaxofonista Svatobor Macák a bubeník Karel Růžička.

Arnet mezi SHQ, Daškem a Průchovou

Od počátku 60. let byl Jan Arnet stále aktivnějším účastníkem domácí jazzové scény. Jako stálý člen Orchestru Karla Vlacha sice působil v prostředí velkého ansámblu, ale zároveň se čím dál víc angažoval v menších skupinách, které se věnovaly hard bopu, dixielandu a – od poloviny dekády – i opatrným výletům do free jazzu.

Hrál v kapele Metronom (např. s kytaristou Rudolfem Daškem), v Pražském Dixielandu (s pianistou Zdeňkem Čamrdou a zpěvačkou Jitkou Vrbovou), ale i ve Studiové skupině Jana Hammera (mj. Jan Hammer starší, saxofonista Jaromír Honzák, bubeník Vladimír Žižka, zpěvačka Vlasta Průchová).

V roce 1963 nastoupil jako náhrada za Milana Pilara do S+H Kvartetu Karla Velebného a Jana Konopáska. S nimi – a v rozšířené sestavě SHQ – hrál také trumpetista Laco Déczi a bubeník Laco Tropp, občas i trombonista Jaroslav Pulec.

S SHQ Arnet natočil čtyři skladby pro album SHQ a přátelé (1965, Supraphon, spotify link). Objevil se i na dalších titulech jako Jak hrál S+H Q nebo SH Jazz Quintet – byť, jak už bylo u normalizačních vydavatelství dobrým zvykem, často bez uvedení jména.

Kapelník na útěku

Kapela SHQ slavila úspěchy i za hranicemi Československa. Po koncertě ve slovinském Bledu v roce 1964 ale dochází k rozdělení souboru. Jan Arnet se přidává k Janu Konopáskovi a společně s Lacem Déczim, Lacem Troppem, Jaroslavem Pulcem a pianistou Stanislavem Sulkovským pokračují pod původní značkou SHQ – zatímco Karel Velebný nově vystupuje pod názvem S+HQ.

Když v lednu 1965 Konopásek odchází, kvintet se definitivně přejmenovává na Reduta kvintet a Arnet se stává jeho kapelníkem. V této roli ale dlouho nezůstane. V témže roce se rozhodne pro odvážný krok – emigraci do Západního Berlína.

Za dramatických okolností překonává Berlínskou zeď. Manželku a malou dceru ukrývá do velkého bubnu a celé rodině se podaří utéct na Západ. Jeho emigrace samozřejmě nezůstala bez odezvy. V tuzemsku byl Arnetův odchod interpretován jako zrada, jeho jméno postupně mizelo z obalů nahrávek, v rádiu i tisku se přestávalo objevovat. Jako by nikdy neexistoval. Přesto jeho basové linky dál zůstávaly slyšet – jen beze jména.

Z Berlína pak odlétají do Spojených států, kde se Jan Arnet pokouší etablovat jako jazzový kontrabasista i studiový hráč.

Ve studiu se Stittem, Hamiltonem i Ervinem

V americkém exilu se Jan Arnet prosadil nejen jako hráč jazzových klubů, ale i jako vyhledávaný studiový basista.

V roce 1966 nahrává s tenorovým saxofonistou Sonnym Stittem album What’s New!!! Sonny Stitt Plays The Varitone. Na desce Stitt experimentuje s novinkou firmy Selmer – elektronickým saxofonem nazvaným Varitone.

O dva roky později se Arnet objevuje ve studiu po boku westcoastového bubeníka Chica Hamiltona, někdejšího spoluhráče Cheta Bakera. Výsledkem jsou dvě gramofonové desky The Gamut (1968, Solid State Records) a The Head Hunters (1969, Solid State Records).

Další významná session přichází v červnu 1968, kdy Arnet natáčí ve slavném studiu Rudyho Van Geldera s tenorsaxofonistou Booker Ervinem. Nahrávky vyšly až o osm let později jako součást dvojalba Back from the Gig (1976, Blue Note). V roce 2005 byly znovu vydány na samostatném CD pod názvem Tex Book Tenor (spotify link).

Arnet mezi Posly jazzu – a v bouřlivém Newportu

Od roku 1969 byl Jan Arnet členem slavné kapely Art Blakey and The Jazz Messengers – skutečné líhně jazzových talentů. S Blakeyho sestavou vystoupil mimo jiné 5. července 1969 na prestižním Newport Jazz Festivalu.

Ročník 1969 se zapsal do historie jako přelomový. Vedle jazzových stálic se na scénách festivalu objevily i rockové hvězdy jako Led Zeppelin, Jeff Beck Group nebo Jethro Tull. Vystoupili Miles Davis, Dave Brubeck, James Brown, B. B. King, ale i John Mayall, Sly and the Family Stone, Ten Years After nebo Blood, Sweat & Tears.

Blakey tehdy procházel náročnějším obdobím. Nové proudy – free jazz, elektrifikovaný fusion – ho míjely a někdejší vliv Jazz Messengers slábl. Není proto divu, že mezi lety 1966 a 1972 vyšlo jediné nové album kapely: Jazz Messengers ’70, záznam tokijského koncertu z února 1970. Jan Arnet je na něm pochopitelně slyšet v sestavě.

Hudební komentáře na hlasu ameriky

Po vážné operaci musel Jan Arnet zanechat aktivního hraní. O milovaném jazzu však nepřestal přemýšlet – začal o něm psát. Mnozí z nás si jistě vzpomenou na jeho hudební komentáře vysílané z Hlasu Ameriky, které pravidelně mířily i do tehdejšího Československa.

Arnetovy pořady na Hlasu Ameriky byly pro mnoho posluchačů nejen zdrojem jazzových novinek ze světa, ale i oknem do svobodnějšího prostoru. V době, kdy jazz u nás balancoval mezi tolerancí a zákazem, měly jeho komentáře váhu, kterou nelze měřit jen počtem odvysílaných minut. Arnet mluvil fundovaně, klidně, s nadhledem. Jeho hlas se stal průvodcem mnoha posluchačů, kteří díky němu mohli vnímat jazz jako otevřený, živý a především lidský jazyk.

Jan působil také jako hudební lektor. Mezi jeho žáky patřil například baskytarista Mike Visceglia, který později hrál v doprovodné kapele Suzanne Vegy. Právě Mike sepsal Arnetův životní příběh a český překlad pořídila Saša Langošová, zpěvačka skupiny November 2nd. Námět zaujal i Českou televizi – režisér M. Petrov jej zpracoval do dokumentu V bubnu přes berlínskou zeď (2008), uvedeného v rámci cyklu V zajetí železné opony. (Více na stránkách České televize.)

O svém rozhodnutí opustit Československo Jan Arnet napsal:

Trvalo mi 18 let, než jsem se rozhodl republiku opustit. V roce 1965 se mi podařilo propašovat rodinu do Západního Berlína. Požádal jsem o politický azyl a vystěhování do Spojených států.
Jazz a horolezectví – improvizace a svoboda – byly základem mého útěku.
Od roku 1966 bydlíme v New Yorku. Do roku 1970 jsem hrál profesionálně jazz a začal jsem vysílat pro českou redakci Hlasu Ameriky – bez přestávky celých 30 let.
Od roku 1970 jsem současně pracoval jako ekonomický náměstek v řadě nadací a univerzit. Posledních 15 let pro Asia Society, založenou Rockefellerovou nadací. Do důchodu jsem odešel v roce 1999.