Hudební magazín o zapomenutých příbězích, jazzu, alternativě a albech s hlubším kontextem
Hlas, který se nedal udržet na jednom místě
#LondonBetween, #QuietSoulUK | Soul & Style
Anglická zpěvačka a skladatelka Alison Moyet (18. 6. 1961, narozená jako Geneviève Alison Jane Moyet) patří k nejvýraznějším britským hlasům osmdesátých let. Jenže příběh, který dnes vypadá samozřejmě, tak tehdy nepůsobil. Yazoo, Alf, rychlý úspěch i období, kdy vlastní hudba přestala dávat smysl.
Pokračování textu Alison Moyet: všechno fungovalo – jen ne tak, jak mělo
Fear of Music (1979)
Když David Byrne zpívá, dívá se na svět s úžasem cizince, který nikdy úplně nepochopil pravidla hry – a možná o to ani nestojí. Třetí album Talking Heads, Fear of Music, zachycuje městskou paranoiu, rytmický neklid i touhu po klidu, který zůstává nedosažitelný. Ne jako proklamaci, ale jako soustředěný záznam vnitřního tlaku. A aby bylo jasné, odkud tento tlak pramení, stačí se vrátit o pár let zpět, do doby, kdy Byrne působil jako student, který se omylem ocitl v rockové kapele.
Název Fascist Groove Thang není hudební pojem, ale ironická metafora pro fašistický trend, který se začal šířit začátkem 80. let. A který se dnes vrací v uhlazenějších, ale o to nebezpečnějších podobách.
Když Heaven 17 v březnu 1981 vydali singl „(We Don’t Need This) Fascist Groove Thang“, vzali si jazyk amerického funku a obrátili ho proti politické realitě své doby. „Tuhle fašistickou vlnu nepotřebujeme,“ říká v překladu název — a BBC skladbu okamžitě zakázala kvůli ostrým narážkám na Reagana. Po 45 letech ale tahle ironická taneční výstraha působí ještě naléhavěji: svět znovu řeší populismus, autoritářské tendence a návrat nálad, které Heaven 17 pojmenovali dávno předtím, než se staly mainstreamem.
Začali na okraji londýnské scény – a skončili jako hlas celé éry.
#UKPunk1976
V hudbě existují kapely, které chtějí změnit zvuk. A pak ty, které chtějí změnit způsob, jakým svět slyší sám sebe. The Clash patřili k těm druhým. Punk pro ně nebyl destinací, ale startovní čárou. A když se z ní rozběhli, ukázalo se, že jejich příběh nebude o stylu, ale o prostoru — o tom, kolik reality se dá vměstnat do tří minut, aniž by se to celé rozpadlo.
Pokračování textu Když punk nestačí | The Clash a hudba, která chtěla vysvětlit svět
Fragment zprávy o popu jako výchozím bodu, tichu jako rozhodnutí a hudbě, která odmítla spěchat.
Jsou jména, která časem ztichnou tak důkladně, až se z nich stane pouhé slovo. Označení. Technický pojem. Když dnes zadáte „Talk Talk“, svět vám ochotně nabídne tarify, volání, smlouvy.
Hudba se vytratila z první vrstvy paměti. A přesto – nebo právě proto – má smysl se k ní vracet. Ne jako k legendě, ale jako k procesu mizení, který byl vědomý, vytrvalý a nakonec i radikální.
Pokračování textu Talk Talk: Od popu k tichu, od písně k prostoru
Sylvianův sen o Číně, Karnova bezpražcová poetika, Barbieriho laboratoř zvuku a Jansenova tichá ukázněnost. Album, na němž se všechno spojilo — a kapela se přitom rozpadla.
Tin Drum je deska, která zní jako ztichlé prohlášení. Křehké, strohé, přitom nabité energií, která se nesnaží prorazit dopředu — jen přeskupuje tvary a světlo. Japan na ní našli vlastní jazyk, vydestilovaný z cest, obrazů a dlouhých hodin ve studiu. Poprvé dorostli k ambicím, o nichž před lety jen mluvili. A právě v té chvíli, kdy jejich hudba byla nejčistší, se mezi nimi otevřela nepřekonatelná názorová propast.
Pokračování textu Tin Drum: Album, které bylo vrcholem. A zároveň začátkem konce Japan.
Síla, která se nikomu neomlouvá
Debbie Harry letos slaví životní jubileum. Sexsymbol i punková múza. Ikona popu i newyorského undergroundu. Zpěvačka, herečka, přeživší. Nestárne – jen mění tváře. Žena, která se nebála být plakátem i hlasem generace. V jejích osmdesáti letech ji pořád patří pódium. A můj dík.
Pokračování textu Debbie Harry: Blondie navždy, když být ikonou znamená přežít sebe samu
The Jam byli víc než jen revivalisté. Byli autentičtí – a zároveň nad věcí
V roce 1980 byli The Jam na britských ostrovech nedotknutelní. Trojice z Wokingu – Paul Weller, Bruce Foxton a Rick Buckler – měla za sebou sérii skvělých desek a věrnou fanouškovskou základnu. Hráli svižně, chytře, elegantně. Punkem sice prošli, ale nikdy v něm nezůstali. A především: neustále se zlepšovali.