Hudební magazín o zapomenutých příbězích, jazzu, alternativě a albech s hlubším kontextem
Miles Davis a hudba jako otevřený stav
#MilesAndTrane100
Bitches Brew není deskou, která by chtěla být pochopena. Nepředkládá jasný tvar ani posluchačský klíč – spíš vytváří prostředí, do něhož se vstupuje bez mapy. Miles Davis tu nepřechází k elektrickému jazzu, ale rozpouští samotnou představu stylu: hudba se drolí na fragmenty, groove se mění v tlak a čas přestává plynout lineárně.
Album, v němž se Miles Davis poprvé nadechl do prostoru, který ještě neměl tvar
#MilesAndTrane100
Na konci šedesátých let se Miles Davis ocitl v bodě, kdy se jeho vlastní jazyk začal rozpadat. Druhý kvintet se rozplynul, svět kolem byl plný hluku, násilí a rychlosti — a Davis se rozhodl udělat pravý opak. In a Silent Way není album jistoty, ale album hledání. Hudba, která se nebojí zpomalit, ztišit a vstoupit do prostoru, kde ještě nic není dané.
Pokračování textu In a Silent Way: Hudba, která se nebojí udělat krok
O muži, který proměnil studio v další nástroj Milesovy kapely
#MilesAndTrane100
Když se mluví o albech Milese Davise z přelomu 60. a 70. let, pořád se ještě často mluví o „kapelách“, „sessions“ a „geniálních improvizacích“. Jenže tahle vyprávění mají jednu zásadní slepou skvrnu: nepočítají s producentem jako aktivním hráčem. V případě Milese Davise to ale bez něj jednoduše nejde.
Na počátku byl pohyb
#MilesAndTrane100
Miles Davis nikdy nezůstal tam, kde ho ostatní chtěli mít. Jakmile se jeho hudba stala srozumitelnou, přestal o ni mít zájem. Tento text sleduje Milese Davise jako proces – jako trvalý pohyb, který formoval moderní jazz tím, že ho nutil měnit jazyk, sestavy i samotná pravidla hry.
Ne památník. Návrat.
#MilesAndTrane100
Úvodní prohlášení k sérii článků, v nichž se budeme věnovat odkazu Milese Davise a Johna Coltranea. Ne jako připomínce dvou „velkých jazzových jmen“, ale jako návratu k hudbě, která vznikala v pohybu a bez jistoty výsledku.
Pokračování textu #MilesAndTrane100: Miles Davis, John Coltrane a proč má smysl poslouchat je znovu
Jazzový vizionář, multiinstrumentalista a kapelník, jehož žánrově rozmanitý přístup k hudbě překročil hranice nástrojů, stylů i generací
Jack DeJohnette (9. 8. 1942 – 26. 10. 2025) hrál hudbu, ne jen na nástroje. Od chicagského free jazzu přes legendární spolupráci s Milesem Davisem až po vlastní kvartety Special Edition a New Directions – jeho kariéra je průřezem svobody, improvizace a hlubokého porozumění hudbě jako živému organismu.
Apocalypse jako hledání rovnováhy mezi duchovnem a zvukem
Je to víc než půl století, co kytarista John McLaughlin usedl do kanceláře svého manažera na newyorské 57. ulici. Za okny byl slyšet hluk z blízkého Manhattanu. Tep doby, která se měnila rychleji, než stíhali hudebníci ladit. McLaughlin, tehdy čerstvě po rozpadu první sestavy Mahavishnu Orchestra, tiše pronesl větu: „Aby mohla přijít nová éra, ta stará musí zemřít.“
Ta věta dnes zní jako epitaf i proroctví zároveň.
Pokračování textu Mahavishnu John McLaughlin a znovuzrození z chaosu
Kompozice Donalda Fagena, ať už pro Steely Dan nebo jeho sólová alba, nejsou na první dobrou. Potřebují čas. Pozornost. Několik poslechů. A pak se začne všechno skládat do logických i nelogických vzorců, které jsou právě tím důvodem, proč má tahle hudba tolik oddaných fanoušků.
Pokračování textu Donald Fagen: Sunken Condos (2012, Reprise Records)