Naposledy aktualizováno: 4.10.2026
Pouť za hlasem, který dokázal vést kapelu a rozbíjet ženské role v rocku.
Janis Joplin se nestala legendou proto, že zemřela v sedmadvaceti. Předtím tu byl Port Arthur, Austin, Monterey, práce s kapelou a hlas, který měl víc podob, než dovolila legenda.
Hudební území na pomezí Texasu a Louisiany
Janis Joplin se narodila 19. ledna 1943 v Port Arthuru, texaském městě rafinerií, kde její otec pracoval pro Texaco a kde se člověk snadno mohl naučit, že svět nekončí na hranici města. Za řekou Sabine už začínala Louisiana a s ní jiný noční život: roadhousy, taneční sály, juke jointy, blues, swamp pop, rhythm’n’blues. Mladí z východního Texasu vyráželi „on the line“, za hudbou a také za alkoholem, k němuž se tam dostali dřív než doma.
Z Houstonu přicházeli Bobby „Blue“ Bland a Lightnin’ Hopkins, z Louisiany Slim Harpo nebo Clifton Chenier; Joplin přitom poslouchala také Odettu, country, folk a jazz. Nebyla dítětem jediného žánru. Blues, které později zpívala, tak bylo jednou z vrstev hudebního světa, který poznávala už doma. Port Arthur jí dal hudební mapu i zkušenost s tím, jaké to je do vlastního okolí nezapadat. Pozdější legenda z toho udělala jednoduchý útěk rebelky. Ještě před odchodem už ale věděla, kam jezdit poslouchat.
Hlas, před kterým odešla z místnosti
Clementine Hall si pamatovala Janis dávno před klobouky, náramky, boa a veřejnou personou, která na konci šedesátých let vypadala, jako by nikdy nevěděla, co je ostych. Bylo jí osmnáct a zpívat před přáteli se styděla. Jednou přinesla magnetofonový pásek s vlastní nahrávkou, pustila ho a odešla z místnosti. Nechtěla být u toho, až ji budou poslouchat; po návratu ovšem žádala úplně poctivý verdikt.
Když ji přirovnali k Bessie Smith, podezřívala je, že ji jen chlácholí. Hall si vybavovala také první vystoupení: černé beztvaré šaty, vlasy stažené do drdolu, žádný make-up a boty, kterým říkala babičkovské. Veřejná Janis se později stala skoro převráceným obrazem téhle dívky. Hall však tvrdila, že už na staré pásce slyšeli v zásadě ten hlas, který svět poznal o několik let nato. Hlas už měla; teprve hledala způsob, jak před lidmi zůstat v místnosti, když se ozve.
Austin byl mezistanice i dílna. Joplin se pohybovala mezi místními folkaři, zpívala v okruhu Waller Creek Boys s Powellem St. Johnem a Lanny Wigginsem, objevovala se u Threadgill’s a dál si skládala hudbu, která se nevešla do jedné police. Když se v roce 1963 poprvé dostala do San Franciska, kytarista Larry Hanks si později vybavoval zpěvačku, která při samotném zpívání žádnou zdrženlivost neznala: do písní šla naplno a emoce netlumila.
Když pověst předběhla desky
Když se v roce 1966 vrátila do San Franciska a přidala se k Big Brother & the Holding Company, nevstoupila do hotového „San Francisco Soundu“. Ten název zakrývá, jak rozdílné byly kapely, které se ve stejné chvíli ocitly na stejných pódiích: syrovější blues Big Brother, folkrock Jefferson Airplane, acidové výpravy Country Joe & the Fish, Grateful Dead nebo Quicksilver Messenger Service.
Spojovalo je město, čas a ochota přepisovat pravidla; jednotný zvuk z toho vznikal až zpětně. V červnu 1967 přišlo Monterey a Joplin překročila hranice místní scény. Louis Black později připomněl, že zvěsti o jejím vystoupení, stejně jako o Otisi Reddingovi nebo Jimi Hendrixovi, se tehdy často šířily rychleji než samotné gramodesky. Vedle zpěvačky tak rychle vyrůstala ještě druhá postava – Janis Joplin, o níž už každý něco slyšel.
Bez pódia a bez přidělené role
Charles Beard ji v létě 1968 viděl v St. Louis dvakrát během krátké doby a kontrast obou večerů si pamatoval ještě po pětačtyřiceti letech. Kiel Auditorium mělo čalouněná sedadla a sametové závěsy; podle Bearda tam Big Brother odehráli strnulý, nevýrazný koncert. Potom přišel bezplatný set ve Forest Parku. Žádné pódium: aparatura na betonu, muzikanti ve stejné výšce jako dvě nebo tři stovky lidí a publikum pár kroků od Joplin.
Teprve tam Beard viděl, jak fyzicky pracuje s kapelou. Dupnutí nohou, sevřená pěst, rozmáchlá paže – Big Brother na její pohyb reagovali změnou dynamiky a akcentů. Z „Piece of My Heart“ si pamatoval i okamžik, kdy na její refrén odpovídal Sam Andrew výjezdem po hmatníku kytary. Joplin byla jedním z lidí, kteří ten výkon společně vytvářeli; obraz zpěvačky spalující se před publikem tenhle muzikantský rozměr snadno zakrývá.
Rock konce šedesátých let se rád vydával za osvobozený svět, jenže ženy v něm stále často zůstávaly objektem mužské touhy. Joplin sama nevystupovala s politickým programem. Na pódiu nemusela stát vedle kapely jako ozdoba ani odpovídat dobovému ideálu ženské hvězdy: mohla být sexuální, vulgární, komická, zranitelná i agresivní. „Women Is Losers“ k tomu přidává uštěpačný komentář k pravidlu, podle něhož muž nakonec stejně skončí nahoře – bez manifestu a bez poslušnosti roli, kterou pro ni rock připravil.
Z československých redakcí se dochovala i historka o poradě nad fotografií Janis Joplin: někdo z přítomných se měl zeptat, zda „ten Janis“ nevypadá příliš undergroundově. Kdo přesně větu pronesl, dnes raději nechme stranou. Její kouzlo je ostatně právě v tom, že Joplin v ní stačila být současně mužem i podezřelým živlem.
Kolik podob měl ten hlas
V pozdních nahrávkách se hlasové napětí střídá s klidnějšími polohami. Petr Dorůžka už v roce 1977 v československém průvodním textu k supraphonskému licenčnímu vydání Janis Joplin’s Greatest Hits (spotify link) rozlišoval mezi kapelami, které ji doprovázely, místo aby její dráhu vykládal jako prosté stupňování intenzity.
U Big Brother & the Holding Company našla Joplin kapelu stejně neučesanou a živelnou jako její vlastní styl zpěvu; nebyla před ní sólistkou s doprovodem, ale součástí společného nárazu. Kozmic Blues Band byl profesionálnější, s dechovou sekcí a pečlivějším aranžováním, ale právě tahle uhlazenost nemusela Joplin vždy sedět. U Full Tilt Boogie Bandu naopak Dorůžka slyšel jednodušší obsazení, větší tah a zpěv, v němž se energie spojila s kontrolou.
Christopher Gray při vydání pozdější reedice Pearl (spotify link) připomněl Festival Express, kde Joplin pobízela muzikanty z Full Tilt Boogie Bandu a před „Kozmic Blues“ žertovala s publikem. Reedice Pearl přidává také demo „Me and Bobby McGee“, nazpívané jen s akustickou kytarou; proti kompletní kapele tu stojí hlas opřený jen o kytaru.
Pearl vyšlo v lednu 1971, tři měsíce po její smrti, takže se z něj snadno stává poslední slovo. Album přitom zachycuje hlas, který ještě hledal různé poměry mezi silou, prostorem a kontrolou a nestačil zkamenět v jedinou představu o tom, jak Janis Joplin zpívala.
Smrt ten hlas nevysvětluje
Dne 4. října 1970 Janis zemřela v Los Angeles ve věku sedmadvaceti let. Od té chvíle se všechno předchozí začalo ochotně skládat do příběhu, jehož konec už známe: alkohol, drogy, odmítnutí, osamělost, hlas drásaný vlastní intenzitou. Jenže smrt je mizerný hudební kritik. Když se Margaret Moser o čtvrt století později zastavila v baru v louisianských bažinách nedaleko Port Arthuru, kde se čekalo na kapelu a hrál se kulečník, z jukeboxu se ozvala Janis Joplin.
Tudy kdysi mladí Texasané vyráželi za Slim Harpem, swamp popem a blues, které se hrálo po nocích za státní hranicí. Teď tam z jukeboxu zněla žena, která odtud sama potřebovala odejít. Hlas dívky, jež kdysi opustila místnost, aby nemusela poslouchat vlastní nahrávku společně s ostatními, mezitím našel cestu zpátky bez ní. Čtvrtého října se zastavil její život. Smrt ten hlas nevysvětluje.
