Naposledy aktualizováno: 4.10.2026
Pouť za hlasem, který dokázal vést kapelu a rozbíjet ženské role v rocku.
Janis Joplin se nestala legendou proto, že zemřela v sedmadvaceti. Předtím tu byl Port Arthur, Austin, Monterey, práce s kapelou a hlas, který měl víc podob, než dovolila legenda.
Hudební mapa pomezí Texasu a Louisiany
Janis Joplin se narodila 19. ledna 1943 v Port Arthuru, texaském městě rafinerií, kde její otec pracoval pro Texaco a kde se člověk snadno mohl naučit, že svět nekončí na hranici města. Za řekou Sabine už začínala Louisiana a s ní jiný noční život: roadhousy, taneční sály, juke jointy, blues, swamp pop, rhythm’n’blues. Mladí z východního Texasu vyráželi „on the line“, za hudbou a také za alkoholem, k němuž se tam dostali dřív než doma.
Z Houstonu přicházeli Bobby „Blue“ Bland a Lightnin’ Hopkins, z Louisiany Slim Harpo nebo Clifton Chenier; Joplin přitom poslouchala také Odettu, country, folk a jazz. Nebyla dítětem jediného žánru. Blues, které později zpívala, tak bylo jednou z vrstev hudebního světa, který poznávala už doma. Port Arthur jí dal hudební mapu i zkušenost s tím, jaké to je do vlastního okolí nezapadat. Pozdější legenda z toho udělala jednoduchý útěk rebelky. Ještě před odchodem už ale věděla, kam jezdit poslouchat.
Hlas, před kterým odešla z místnosti
Clementine Hall si pamatovala Janis dávno před klobouky, náramky, boa a veřejnou personou, která na konci šedesátých let vypadala, jako by nikdy nevěděla, co je ostych. Bylo jí osmnáct a zpívat před přáteli se styděla. Jednou přinesla magnetofonový pásek s vlastní nahrávkou, pustila ho a odešla z místnosti. Nechtěla být u toho, až ji budou poslouchat; po návratu ovšem žádala úplně poctivý verdikt.
Když ji přirovnali k Bessie Smith, podezřívala je, že ji jen chlácholí. Hall si vybavovala také první vystoupení: černé beztvaré šaty, vlasy stažené do drdolu, žádný make-up a boty, kterým říkala babičkovské. Veřejná Janis se později stala skoro převráceným obrazem téhle dívky. Hall však tvrdila, že už na staré pásce slyšeli v zásadě ten hlas, který svět poznal o několik let nato. Hlas už měla; teprve hledala způsob, jak před lidmi zůstat v místnosti, když se ozve.
Austin byl mezistanice i dílna. Joplin se pohybovala mezi místními folkaři, zpívala v okruhu Waller Creek Boys s Powellem St. Johnem a Lanny Wigginsem, objevovala se u Threadgill’s a dál si skládala hudbu, která se nevešla do jedné police. Když se v roce 1963 poprvé dostala do San Franciska, kytarista Larry Hanks si později vybavoval zpěvačku, která při samotném zpívání žádnou zdrženlivost neznala: do písní šla naplno a emoce netlumila.
Když pověst předběhla desky
Když se v roce 1966 vrátila do San Franciska a přidala se k Big Brother & the Holding Company, nevstoupila do hotového „San Francisco Soundu“. Ten název zakrývá, jak rozdílné byly kapely, které se ve stejné chvíli ocitly na stejných pódiích: syrovější blues Big Brother, folkrock Jefferson Airplane, acidové výpravy Country Joe & the Fish, Grateful Dead nebo Quicksilver Messenger Service.
Spojovalo je město, čas a ochota přepisovat pravidla; jednotný zvuk z toho vznikal až zpětně. V červnu 1967 přišlo Monterey a Joplin překročila hranice místní scény. Louis Black později připomněl, že zvěsti o jejím vystoupení, stejně jako o Otisi Reddingovi nebo Jimi Hendrixovi, se tehdy často šířily rychleji než samotné gramodesky. Vedle zpěvačky tak rychle vyrůstala ještě druhá postava – Janis Joplin, o níž už každý něco slyšel.
Bez pódia a bez přidělené role
Charles Beard ji v létě 1968 viděl v St. Louis dvakrát během krátké doby a kontrast obou večerů si pamatoval ještě po pětačtyřiceti letech. Kiel Auditorium mělo čalouněná sedadla a sametové závěsy; podle Bearda tam Big Brother odehráli strnulý, nevýrazný koncert. Potom přišel bezplatný set ve Forest Parku. Žádné pódium: aparatura na betonu, muzikanti ve stejné výšce jako dvě nebo tři stovky lidí a publikum pár kroků od Joplin.
Teprve tam Beard viděl, jak fyzicky pracuje s kapelou. Dupnutí nohou, sevřená pěst, rozmáchlá paže – Big Brother na její pohyb reagovali změnou dynamiky a akcentů. Z „Piece of My Heart“ si pamatoval i okamžik, kdy na její refrén odpovídal Sam Andrew výjezdem po hmatníku kytary. Joplin byla jedním z lidí, kteří ten výkon společně vytvářeli; obraz zpěvačky spalující se před publikem tenhle muzikantský rozměr snadno zakrývá.
Rock konce šedesátých let se rád vydával za osvobozený svět, jenže ženy v něm stále často zůstávaly objektem mužské touhy. Joplin sama nevystupovala s politickým programem. Na pódiu nemusela stát vedle kapely jako ozdoba ani odpovídat dobovému ideálu ženské hvězdy: mohla být sexuální, vulgární, komická, zranitelná i agresivní. Ve své vlastní „Women Is Losers“ k tomu přidává uštěpačný komentář k pravidlu, podle něhož muž nakonec stejně skončí nahoře. Žádný manifest – spíš odmítnutí role, kterou jí rock připravil.
Z československých redakcí se dochovala i historka o poradě nad fotografií Janis Joplin: někdo z přítomných se měl zeptat, zda „ten Janis“ nevypadá příliš undergroundově. Kdo přesně větu pronesl, dnes raději nechme stranou. Její kouzlo je ostatně právě v tom, že Joplin v ní stačila být současně mužem i podezřelým živlem.
Kolik podob měl ten hlas
V pozdních nahrávkách se hlasové napětí střídá s klidnějšími polohami. Petr Dorůžka už v roce 1977 v československém průvodním textu k supraphonskému licenčnímu vydání Janis Joplin’s Greatest Hits (spotify link) rozlišoval mezi kapelami, které ji doprovázely, místo aby její dráhu vykládal jako prosté stupňování intenzity.
U Big Brother & the Holding Company našla Joplin kapelu stejně neučesanou a živelnou jako její vlastní styl zpěvu; nebyla před ní sólistkou s doprovodem, ale součástí společného nárazu. Kozmic Blues Band byl profesionálnější, s dechovou sekcí a pečlivějším aranžováním, ale právě tahle uhlazenost nemusela Joplin vždy sedět.
Full Tilt Boogie Band už navíc nebyl jen další doprovodnou sestavou: Joplin se na jeho výběru sama výrazně podílela. Dorůžka v něm slyšel jednodušší obsazení, větší tah a zpěv, v němž se energie spojila s kontrolou.
Christopher Gray při vydání reedice Pearl (spotify link) připomněl Festival Express, kde Joplin pobízela muzikanty z Full Tilt Boogie Bandu a před „Kozmic Blues“ žertovala s publikem. Rozšířené Pearl přidává také demo „Me and Bobby McGee“, nazpívané jen s akustickou kytarou. Najednou tu stojí téměř samotný hlas.
Pearl vyšlo v lednu 1971, tři měsíce po její smrti, takže se z něj snadno stává poslední slovo. Album přitom zachycuje hlas, který ještě hledal různé poměry mezi silou, prostorem a kontrolou a nestačil zkamenět v jedinou představu o tom, jak Janis Joplin zpívala.
Janis po Janis: jak se vyráběla ikona
Stačí se podívat na obaly. Mění se názvy, barvy, písma i vydavatelé, ale Janis se vrací pořád v téměř stejném okamžiku: hlava dozadu, ústa otevřená, mikrofon sevřený v ruce, tvář těsně před výkřikem nebo uprostřed něj. Posmrtná diskografie tak pomalu vyrobila vlastní portrét. Ne zpěvačku v čase, ale několik vteřin, které se daly opakovat znovu a znovu.
Ještě nenápadnější práci odvedly samotné výběry. Písně s různými kapelami, odlišných studiových představ a několika velmi rozdílných etap se na kompilacích ocitaly vedle sebe, až začaly působit jako jediný souvislý obraz „Janis Joplin“. Co se za jejího života měnilo, bylo po smrti pohodlně sglajchšaltováno do jedné úhledné řady.
Obaly si vybraly výkřik a výběry mu dodaly iluzi, že trval pořád.
Smrt ten hlas nevysvětluje
Dne 4. října 1970 Janis zemřela v Los Angeles ve věku sedmadvaceti let. Od té chvíle se všechno předchozí začalo ochotně skládat do příběhu, jehož konec už známe: alkohol, drogy, odmítnutí, osamělost, hlas drásaný vlastní intenzitou. Jenže smrt je mizerný hudební kritik. Když se Margaret Moser o čtvrt století později zastavila v baru v louisianských bažinách nedaleko Port Arthuru, kde se čekalo na kapelu a hrál se kulečník, z jukeboxu se ozvala Janis Joplin.
Tudy kdysi mladí Texasané vyráželi za Slim Harpem, swamp popem a blues, které se hrálo po nocích za státní hranicí. Teď tam z jukeboxu zněla žena, která odtud sama potřebovala odejít. Hlas dívky, jež kdysi opustila místnost, aby nemusela poslouchat vlastní nahrávku společně s ostatními, mezitím našel cestu zpátky bez ní. Čtvrtého října se zastavil její život. Smrt ten hlas nevysvětluje.
