Hudební magazín o zapomenutých příbězích, jazzu, alternativě a albech s hlubším kontextem
Jeffrey Lee Pierce, punk, blues a Amerika, která se nedá zadržet
Punk, blues, country a rock’n’roll v jednom těle – a bez záchranné brzdy. Amerika po půlnoci má zvláštní zvuk. The Gun Club ho našli v blues, country a punku – a místo návratu ke kořenům zvolili vlastní drsnou výpověď. Jeffrey Lee Pierce zpíval, jako by vyvolával duchy, ne vzpomínky. Hudba krásná, špinavá a nebezpečná.
Jak dva židovští kluci z detroitské střední třídy zamaskovali magnetofony za mutantní funkovou revoluci – a proč jejich paranoidní humor dnes zní podezřele současně.
#SoundOfDetroit
Na obalech vypadali jako mutantní disco kapela z ghetta, ve skutečnosti šlo o dva vzdělané kluky z Detroitu s magnetofony, ironií a posedlostí rozporem. Was (Not Was) spojili funk, politickou paranoiu a absurdní humor do hudby, která se tváří jako zábava – a přitom nepřestává klást nepříjemné otázky.
Motown se začal drolit a groove se vydal vlastní cestou
#SoundOfDetroit – Forgotten Voices
Hudební Detroit na přelomu šedesátých a sedmdesátých let přestal znít uhlazeně. Motown, dlouho považovaný za dokonalý stroj na hity, začal ztrácet kontrolu nad vlastním ekosystémem a město, poznamenané sociálním napětím i ekonomickým úpadkem, hledalo nový rytmus. Kytarista Dennis Coffey, do té doby anonymní, ale nepostradatelná součást výrobní linky Funk Brothers, v této chvíli vystoupil ze stínu. Album Evolution z roku 1971 není manifestem ani gestem vzdoru – je zvukovým dokumentem okamžiku, kdy se detroitský groove poprvé nadechl bez dozoru.
Pokračování textu Dennis Coffey – Evolution (1971): když se detroitský funk utrhl z řetězu
Search and Destroy – rock se stává silou přesahující samotný zvuk
#SoundOfDetroit
Když se v roce 1973 objevilo Raw Power, působilo jako deska, která je zároveň technickou katastrofou i zjevením. Chaotická, syrová a neomalená – a přesto nesmírně silná. Iggy Pop & The Stooges na ni předvádí, co znamená žít rock’n’roll naplno: na hraně, bez kompromisů, bez ohledu na následky.
Hudba jako mlha, kterou nelze prohlédnout
Když se někdejší členové Japan v roce 1991 znovu sešli pod jménem Rain Tree Crow, nebylo to gesto nostalgie. Spíš tichý, opatrně improvizovaný experiment, ve kterém David Sylvian přizval své staré spoluhráče na cestu, jež měla s glamovými začátky společného už jen jména na obalu. Jak se ukázalo, i krátký návrat může být nečekaně čistý, hluboký a osvobozující.
Pokračování textu Rain Tree Crow: Návrat, který neměl připomínat minulost
Půltucet skladeb, které jsou důkazem, že Detroit nebouchal jen v jednom tónu.
#SoundOfDetroit
Hudební Detroit šedesátých a sedmdesátých let nereprezentovala jen jedna kapela, jeden zvuk ani jeden příběh. Byl to městský tlakový hrnec, kde se potkával syrový rock s funkem, psychedelií, rhythm’n’blues i tichým, úchvatně fascinujícím soulem Motownu.
Pokračování textu Playlist Sound of Detroit #1 : Šest skladeb, které hoří stejným žárem jako MC5
Když se město vrátí do tebe dřív, než se ty vrátíš do něj
#NOLAGroove
Na albu Goin’ Back to New Orleans z roku 1992 se Mac Rebennack alias Dr. John nevrací jen domů. Vrací se tam, kde vyrůstal, k sobě. Do míst, kde se hudba mísí se životem, kde rytmus kráčí před melodií a kde i smutek má vlastní groove. Je to jeho nejupřímnější vyznání městu, které ho stvořilo – a které on po celý život znovu skládal z tónů, vůní a příběhů.
Pokračování textu Kouzlo návratu: Dr. John a město, které nikdy neopustil
LP Walkin’ With Mr. Lee je připomínkou, že i nenápadní sidemeni dokázali napsat vlastní kapitolu dějin rhythm’n’blues.
#NOLAGroove
Lee Allen (1927-1994) nebyl jen saxofonistou – byl pamětníkem dob, kdy se tón jeho nástroje rozléhal po klubových pódiích a nahrávacích studiích. Na albu Walkin’ With Mr. Lee nám připomíná, že se každý riff může stát příběhem a každý tón záznamem jedné hudební epochy.
Pokračování textu Walkin’ With Mr. Lee: saxofon, co stvořil groove padesátých let