Naposledy aktualizováno: 28.12.2024
Uměl hrát jazz pro jazzové aficionados a melodii pro každého. Nikdy nepřijal, že jedno musí vylučovat druhé.
George Benson začínal jako dětský zpěvák, prošel školou Jacka McDuffa, nahrával s Milesem Davisem a pak prodával miliony desek. Příběh jazzového kytaristy, který odmítl uvěřit, že krása, popularita a hudební poctivost musejí stát proti sobě.
Nezaprodal se?
Když se na albu Breezin’ (spotify link) v roce 1976 ozval George Benson a začal zpívat „This Masquerade“, mohlo se zdát, že jazzový kytarista právě objevil druhou kariéru. Jenže Bensonův příběh začal přesně obráceně. Nejdřív byl zpěvák. Kytara přišla až potom.
Jiný slavný kytarista Johnny „Guitar“ Watson si v té době cenil Bensonovy hry a zvuku. Tvrdil o něm, že odvedl „skvělou práci“, ale nechtěl se s ním srovnávat. „George je skvělý, člověče, ale je to jazzový muzikant. A z toho já nevycházím,“ vysvětlil Watson.
Možná i proto Benson nikdy nepřijal představu, že si musí vybrat mezi jazzem a populární hudbou. Dokázal improvizovat s lehkostí, jež mu zajistila respekt jazzových muzikantů, a současně zahrát melodii tak přímo, že si ji odnesli domů lidé, kteří o improvizaci vůbec nepřemýšleli. Jakmile začal prodávat miliony desek, přišla známá otázka: nezaprodal se?
Nejdřív přišel hlas
George Washington Benson se narodil 22. března 1943 v Pittsburghu. Vyrůstal v Hill Districtu, čtvrti se silnou jazzovou tradicí, jeho vlastní začátky ale nepatřily kytaře. Jako dítě zpíval, doprovázel se na ukulele a vystupoval jako Little George. Po vítězství v místní pěvecké soutěži získal možnost nahrávat ve studiu. Mezi skladbami, které tehdy natočil, byla také „Mona Lisa“ Nata King Colea. Ke Coleovi se po více než půlstoletí vrátí albem Inspiration: A Tribute to Nat King Cole.
V roce 1953 natočil ještě jako chlapec pro RCA čtyři snímky. Následující rok vyšly na rhythm’n’bluesové značce Groove „It Should Have Been Me #2“ a „She Makes Me Mad“. Kytara se mezitím stávala stále důležitější. Bensonův otčím Thomas Collier miloval Charlieho Christiana a zvuk elektrické kytary chlapce fascinoval. Z doprovodného nástroje se postupně stal ten hlavní.
Na začátku šedesátých let se Benson dostal do kapely varhaníka Jacka McDuffa. Dlouhé klubové večery pro něj znamenaly jiný druh školy než poslouchání desek. Učil se držet tempo, reagovat na spoluhráče a obstát v hudbě, v níž jazzová harmonie vyrůstala přímo z blues a soulu. Od McDuffa si Benson odnesl hlavně zkušenost, že i složitější hudba se k posluchači dostane snáz, když v ní zůstane kus blues.
Tohle pravidlo mu vydrželo mnohem déle než angažmá u McDuffa.
Kytarista, kterého si všiml Miles
V lednu 1968 se Benson objevil ve studiu, v němž nahrával Miles Davis. V Shorterově „Paraphernalia“ hraje na elektrickou kytaru riff, který se stal jedním z nových zvuků alba Miles in the Sky (spotify link). Členem Milesovy kapely se nestal a jejich společná kapitola zůstala pouze epizodní. Načasování je přesto pozoruhodné: Benson se u Davise objevil právě ve chvíli, kdy elektrické nástroje začínaly otevírat další etapu Milesovy hudby.
Nebyl tam ale jako neznámý mladík, kterému někdo náhodou otevřel dveře do studia. Čtyři roky předtím vydal první album pod vlastním jménem The New Boss Guitar of George Benson. Titul snadno svádí k představě, že právě annoncoval nástup nového šéfa. Benson to po letech vysvětloval jinak: „Boss“ měl být jeho nový nástroj. Za skutečného šéfa jazzové kytary tehdy považoval Wese Montgomeryho.
Montgomery byl jedním z jeho velkých vzorů, stejně jako Grant Green a před nimi Charlie Christian. Benson však poměrně rychle přestal znít jen jako jejich žák. V polovině šedesátých let si ho všiml John Hammond a přivedl ho ke Columbii. It’s Uptown (spotify link) a The George Benson Cookbook (spotify link) už zachytily kytaristu se zřetelným vlastním rukopisem: rychlého, melodického, pevně usazeného v blues a soulu a přitom doma i v hard bopu.
Miles tedy nestál na začátku příběhu, ale epizodně do něj vstoupil ve chvíli, kdy už měl Benson za sebou první vlastní etapu. V únoru 1968 se k Davisovi ještě vrátil. Další Bensonovy studiové příspěvky „Side Car II“ a „Sanctuary“ vyšly později na Circle in the Round (spotify link).
Za Davisem se ovšem k jazz-rocku nevydal.
S Creedem Taylorem bez žánrových zábran
Po Columbii a několika deskách pro Verve začal pracovat s Creedem Taylorem: nejprve na nahrávkách pro A&M, potom u CTI. Taylor už při práci s Wesem Montgomerym ukázal, že jazzového kytaristu lze postavit před populární píseň nebo velké aranžmá a přitom mu ponechat jeho vlastní způsob hry.
Na The Other Side of Abbey Road (spotify link) nebyly skladby Beatles relikviemi, kterých se smí jazzman jen opatrně dotknout. Byly materiálem pro jinou rytmiku, harmonie a improvizaci.
O rok později se Benson na Beyond the Blue Horizon (spotify link) dokonce vrátil k Davisovu „So What“ s Ronem Carterem a Jackem DeJohnettem. Na White Rabbit (spotify link), Body Talk (spotify link) a Bad Benson (spotify link) se pak dál potkával jazz se soulem, funkem a stále výraznější studiovou produkcí.
Benson se krásy nebál
Breezin’, první Bensonovo album pro Warner Bros., se poslouchá skoro podezřele snadno. Titulní skladba plyne, tón kytary je čistý a melodie Bobbyho Womacka nikam netlačí. Benson melodii nepřetěžuje. Zahraje ji čistě, s lehkým tónem, a teprve potom si kolem ní začne dovolovat víc. Nemusel ji komplikovat jen proto, aby připomněl, že ji hraje jazzman.
Producent Tommy LiPuma znal Bensonův hlas už z dřívějška a před nahráváním mu poslal „This Masquerade“ Leona Russella. Na převážně instrumentální Breezin’ se tak nakonec dostal i zpěv. Benson později vzpomínal, že skladbu pořídili napoprvé. U tohoto záběru také zůstali.
Uprostřed sóla se hlas připojí ke kytaře. Benson zpívá fráze současně s nástrojem, tak těsně, až oba zvuky chvílemi splývají. Později se právě toto spojení stane jedním z jeho poznávacích znaků. Na Breezin’ se tedy nepotkal jazzový George Benson s nějakým nově vyrobeným popovým Bensonem. Znovu se spojily dvě části jeho hudebního života, které spolu byly od začátku.
Album vystoupalo na první místo Billboard 200 a „This Masquerade“ se dostala do první desítky amerického singlového žebříčku. Na Grammy pak Benson uspěl hned ve třech různých polohách: „This Masquerade“ získala cenu za nahrávku roku, Breezin’ za popový instrumentální výkon a „Theme From Good King Bad“ za R&B instrumentálku.
Nahrávka uspěla také u čtenářů DownBeatu. Ti zvolili Bensona nejlepším jazzovým kytaristou. Bylo to velké překvapení. Do té doby ji ovládali John McLaughlin a Joe Pass.
Jak reagovat, když vaše hudba překročí hranice jazzového publika?
Rok 1976 proto není okamžikem, kdy jazzový Benson skončil a narodil se popový. Oba tu byli zároveň. S úspěchem ovšem zesílila stejná otázka, která už dřív dopadla na Wese Montgomeryho: co se stane s jazzmanem, když začne prodávat opravdu mnoho desek?
Benson věděl, jak těžce Montgomery nesl výtky za nahrávání populárnějšího repertoáru. A když se stejné slovo – zaprodání – začalo používat proti němu, odmítal představu, že hudebník dokazuje svou uměleckou poctivost tím, že zůstane finančně neúspěšný.
„Nesnažíme se při hraní něco dokazovat. Snažíme se komunikovat.“
V rozhovoru pro Guitar Player z roku 1979 připomněl Nat King Colea, George Shearinga, Errolla Garnera i Montgomeryho. Všichni podle něj čelili podobným reakcím ve chvíli, kdy jejich hudba překročila hranice obvyklého jazzového publika.
Benson přitom žádnou romantickou představu o hudebním průmyslu neměl. V rozhovoru z roku 1978 mluvil otevřeně o ekonomické jistotě, změně producenta, marketingu i o tom, co pro muzikanta znamená přesun z jazzových do popových regálů.
Neobhajoval jen úspěch. Oponoval představě, že finanční neúspěch je známkou hudební poctivosti.
Nemusí mezi nimi rozhodovat
O čtyři roky později spojil síly s Quincym Jonesem. Give Me the Night (spotify link) z roku 1980 přivedlo Bensona do popového a rhythm’n’bluesového studia řízeného Quincym Jonesem. Titulní skladbu napsal Rod Temperton a Jonesova produkce využila přesně to, co už Benson měl: hlas, melodický cit i kytaru.
Ta pod produkcí nezmizela. Jen nemusela mít poslední slovo v každém taktu. Nejvýraznější kytarový motiv přitom původně v úvodu nezazněl. Jones si všiml figury, kterou Benson zahrál až uvnitř skladby, a při produkci ji vytáhl dopředu. Několik tónů tím dostalo roli lákadla.
„Give Me the Night“ přinesla Bensonovi další Grammy za mužský R&B vokální výkon. Ve stejném ročníku získal také cenu za R&B instrumentálku „Off Broadway“ a za jazzový vokální výkon v „Moody’s Mood“. V jediném ročníku Grammy tak uspěl jako R&B zpěvák, instrumentalista i jazzový vokalista.
Z NOLA do Londýna a zpět
V dalších desetiletích se tyhle role dál přelévaly. Benson se vracel ke standardům, pracoval s Count Basie Orchestra, Earlem Klughem nebo Alem Jarreauem, znovu natáčel jazz, R&B i pop a podle potřeby nechával vpředu hlas nebo kytaru.
V roce 2019 se na Walking to New Orleans (spotify link) obrátil k hudbě Chucka Berryho a Fatse Domina, tedy k rhythm’n’blues a ranému rock’n’rollu, které tu byly dávno předtím, než se kolem jeho jména začalo řešit, zda je ještě jazzman, už popový zpěvák, nebo hvězda smooth jazzu. V „I Hear You Knocking“ starou píseň nerozebírá, aby z ní udělal jazz. Nechá běžet její jednoduchý rytmický motor a přidá vlastní tón. Nic víc už skladba nepotřebuje. Jack McDuff mu kdysi říkal, že když do hudby dostane blues, lidé jí budou rozumět všude.
O tom, že se mezi těmito světy stále nepotřeboval rozhodovat, svědčí i Weekend in London (spotify link). Koncert natočený v roce 2019 v londýnském Ronnie Scott’s spojil „Give Me the Night“ a „Love X Love“ s Hathawayovým „The Ghetto“, „Moody’s Mood“ nebo instrumentální „Affirmation“. Benson tehdy prohlásil, že pevné pořadí skladeb předem nesestavuje: ví, co lidé přišli poslouchat, ale uvnitř písní si kapela ponechává prostor pro improvizaci. Popový hit a jazzová svoboda pro něj ani po desetiletích nebyly protiklady.
Ještě jeden návrat přišel s velkým zpožděním. V roce 2024 vyšlo Dreams Do Come True: When George Benson Meets Robert Farnon (spotify link), album natočené už v roce 1989 s kanadským aranžérem Robertem Farnonem. Benson se na něm vrací ke standardům a známým písním, od „Autumn Leaves“ po „Yesterday“. Nahrávka čekala na vydání pětatřicet let, ale do jeho příběhu zapadá přesně: i v době největší popové slávy zůstával zpěvákem a kytaristou, pro něhož hranice repertoáru nebyla hranicí hudební identity.
George Benson strávil dekády své kariéry zjišťováním, co všechno se kolem blues ještě může odehrát.
