„Blues je učitelem, punk kazatelem.“
The Beatles: Revolver po 60 letechZveřejněno 6. srpna 2026 |
Před šedesáti lety, 5. srpna 1966, vyšel v Británii Revolver. Dnes o něm máme police knih, studiové boxy a hotový slovník psychedelie. První recenzenti měli čerstvý výlisek, jediný poslech a redakční uzávěrku. V obrácené stopě kytařy slyšeli elektrické dudy, „Tomorrow Never Knows“ poslali pod sluchový mikroskop a všimli si něčeho důležitějšího: z alba vystupovali čtyři rozdílní Beatles, kteří si přitom stále vstupovali do skladeb. O několik týdnů později odehráli poslední koncert před platícím publikem. Z Revolveru na něm nezaznělo nic. Nový text vrací album do okamžiku, kdy hudba dorazila dřív než názvy, jimiž ji bylo možné popsat. |
Píšeme do prostoru, který už něco zažil.
Plakáty se mění. Zdi ne.
Tady a teď, se šumem starého rádia
Hanakuso se vrací. Do Puncta přiveze hardcore blues z NagasakiZveřejněno 5. srpna 2026 |
 Japonského písničkáře Hanakusa jsme loni viděli v dejvické Nádražce, sotva na dva metry od prvních posluchačů. S akustickou kytarou zněl jako celá punková kapela, jeho písně přitom zůstaly překvapivě melodické. V neděli 6. září se vrátí do Prahy. Do žižkovského Puncta přiveze Howling Setta z Nagasaki, jehož hudbu označuje jako hardcore blues. Večer otevře pražská Lidská hyena Petra Barocha. Začíná se ve 20.00. Řeči o folk punku a hardcore blues mohou znít jako výstraha. V Hanakusově případě popisují hlavně nasazení. |
Od Africa/Brass přes Coltrane Jazz a Crescent k Ascension 23. září 2026Zveřejněno 2. srpna 2026 |
 Africa/Brass otevírá závěrečný oblouk coltraneovské větve série #MilesAndTrane100. V září se vrátíme k albům Coltrane Jazz a Crescent a 23. září 2026, v den stého výročí Coltraneova narození, jej uzavřeme deskou Ascension. Čtyři články spojí orchestrální rozmach Africa/Brass, přerod zachycený na Coltrane Jazz, soustředění klasického kvarteta na Crescent a kolektivní improvizaci Ascension. Začínáme prvním albem pro Impulse!, na němž John Coltrane rozšířil kvarteto o velký orchestr a zjišťoval, co udělá improvizace s tak početnou sestavou. |
Henry Lowther: Trumpetista, kterému stačilo několik přesných tónůZveřejněno 1. srpna 2026 |
 Anglický trumpetista a hráč na křídlovku Henry Lowther strávil přes šest desetiletí v britském jazzu, blues i rocku. Hrál s Johnem Mayallem, Keef Hartley Bandem a Colosseem, ve Woodstocku stál na pódiu už v roce 1969. Později se jeho trubka objevila na deskách Talk Talk a ve skladbě „The Watershed“ na sólové LP Marka Hollise. V pětaosmdesáti vydal s London Jazz Orchestra dvojalbum Primetime. Náš portrét sleduje dráhu muzikanta, jehož jméno se snadno ztratí v drobném písmu na obalu desky, jeho hru však nepřeslechnete. |
Lenny Kaye: Dvanáct písní po šedesáti letech hraníZveřejněno 31. července 2026 |
 Jako Link Cromwell vydal Lenny Kaye první singl už v roce 1966. Potom sestavil kompilaci Nuggets a elektrickou kytarou doprovodil první čtení Patti Smith. Na dlouhohrající desku podepsanou pouze vlastním jménem si počkal do devětasedmdesáti.
Goin’ Local začíná ve čtvrt na pět ráno v lokálu na Lower East Side. Pokračuje přes knihy, ohňostroj čtvrtého července, ženy s elektrickým šroubovákem a krabice naskládané v pronajatém skladu. Končí písní, kterou Kaye zazpíval umírajícímu strýci. Dvanáct skladeb po šedesáti letech hraní. |
Thundercat proti tichu: proč nestačí jen hrát dálZveřejněno 29. července 2026 |
 Stephen Bruner alias Thundercat vypadá, jako kdyby se jazzový virtuos cestou na koncert srazil s hrdinou z anime. Pod kostýmy, kočičími motivy a přebytkem tónů se však odehrává mnohem méně zábavnější příběh. Baskytara mu pomohla projít punkovou školou Suicidal Tendencies, najít vlastní hlas po boku Flying Lotuse a unést smrt Austina Peralty i Maca Millera. Nové album Distracted nepředstírá, že jsou všechny rány zahojené. Bruner na něm zkouší něco obtížnějšího: zůstat střízlivý, přijmout vlastní úhybné manévry a rozhodnout se pro štěstí, aniž by z hudby zmizel neklid. Portrét muzikanta, který z baskytary udělal osobní nervovou soustavu – a z hloupého vtipu občas poslední obranu proti tichu. |
Jazzová Rychlovka #6:
|
 Šestá (Jazzová) Rychlovka jde rovnou po konkrétních skladbách. New England Jazz Collaborative jsou příkladem, jak může velký orchestr pracovat s volným prostorem. Ben Wolfe nechá lichý takt přestat počítat a jde swingovat. Virginia MacDonald hledá současný vztah klarinetu a lidského hlasu, zatímco reedice Micka Goodricka připomíná sílu hudby, která nikam netlačí. Emmet Cohen se s Ronem Carterem a Georgem Colemanem vrací k „My Funny Valentine“ bez piety. Alon Near uzavírá výběr skladbou „Breathe“, klidným nádechem z cestovního deníku Names, Places.Článek doprovází nový šestiskladbový playlist na Spotify. |
Dead Kennedys: když se demokracie změnila v kabaretZveřejněno 25. července 2026 |
 Velký letní profil kapely, jejíž satira se mohla obrátit i proti vlastnímu publiku. Dead Kennedys nevysvětlovali, na které straně vtipu má posluchač stát. Vhodili ho doprostřed grotesky, kde se surfová kytara srážela s policejní sirénou, politická řeč s reklamním sloganem a pódiové gesto občas přehlušilo vlastní smysl.
V novém #LetniLongRead sledujeme kapelu od sanfranciských začátků a Biafrovy kandidatury na starostu přes Fresh Fruit for Rotting Vegetables a Plastic Surgery Disasters až k procesu kvůli příloze obalu Frankenchrist. Dead Kennedys patří do Reaganovy Ameriky, jež inklinovala k neofašismu, vyvolávání strachu a obav ve společnosti. Hodila se i cenzura kultury několika samolibými strážci mravnosti. Mechanismy jejich písní však zestárly podstatně méně než lidé, na které mířily. |
Sarah Vaughan melodii nikdy nezpívala rovněZveřejněno 23. července 2026 |
 O Sarah Vaughan se snadno píše pomocí přezdívek, cen a obdivuhodných čísel. Mnohem zajímavější je poslouchat, co skutečně dělala s písní. Jak v jednom ze svých prvních hitů „Black Coffee“ nechala samotu vystydnout bez melodramatu. Jak v „Lullaby of Birdland“ proměnila hlas v další nástroj kapely, v „Shulie A Bop“ rozdala sóla svým spoluhráčům a v „Smoke Gets in Your Eyes“ odmítla zmizet pod velkým orchestrem. A nakonec jak si v Tokiu sama sedla ke klavíru, aby si vytvořila vlastní osobitý doprovod.
Nový díl #NocniPlaylisty nabízí šest skladeb a šest podob hlasu, který známou melodii neposlušně pootočil – a ona už nikdy nezněla úplně stejně. |
Poslední z pařížské nociZveřejněno 21. července 2026 |
 V noci ze 4. na 5. prosince 1957 sledovalo pět hudebníků v pařížském studiu opakovaně promítané filmové sekvence a hrálo přímo k nim. Miles Davis nepřinesl hotovou partituru, pouze několik temp, nálad a jednoduchých harmonických náčrtů. Jeho tlumená trubka se později stala zvukovým emblémem filmu Výtah na popraviště. Svou sílu by však neměla bez kapely, která věděla, že napětí nevzniká množstvím not.
Jejím pianistou byl třiadvacetiletý René Urtreger. Poslední žijící člen onoho kvintetu zemřel 16. července ve věku 92 let. Letos se nahrávka vrátila v nové rozšířené reedici. Je lákavé sevřít jeho život do jediné slavné noci. Nebylo by to spravedlivé. Připomínáme bebopového pianistu, který doprovázel Lestera Younga, Cheta Bakera či Sonnyho Rollinse a přesně věděl, kdy má ponechat noc nedořečenou. |
Plastic Surgery Disasters jako punková pitva práce, konformity a mociZveřejněno 19. července 2026 |
 O Dead Kennedys se vždycky dobře psalo: Jello Biafra nešetřil ostrými výroky, názvy písní fungovaly jako politické plakáty a Alternative Tentacles budovaly vlastní podzemní síť. Jenže jejich druhé album Plastic Surgery Disasters dokazuje, že hudba nebyla pouhým doprovodem k názorům.
Surfová kytara East Bay Raye, pohyblivá basa Klause Flouridea a přesný nápor bicích D. H. Peligra vytvářejí grotesku, v níž nic nevydrží dlouho pohodlné. Od „Government Flu“ a „Trust Your Mechanic“ přes „Halloween“ až k otrávené kráse „Moon Over Marin“: Dead Kennedys už neútočí na jediného politika. Pod skalpel pokládají celou společnost – i člověka, který se v ní naučil kontrolovat sám sebe. |
Zemřel Brian Case – muž ze zkušební komise rock’n’rolluZveřejněno 18. července 2026 |
 Ve věku 88 let zemřel Brian Case, britský publicista, který psal o jazzu, filmu i detektivkách s humorem, znalostí a dokonale seřízeným detektorem na nesmysly. V Melody Makeru byl Junior Beret po boku Maxe Jonese, v Time Outu vedl filmovou rubriku a další láhev červeného objednával jako „vojáka“.
V recenzi alba Milese Davise dokázal oddělit skvělou hru od pochybné koncepce, u Bobbyho Blanda slyšel Brixton, chudobu i apartheid. A v rozhovoru s Ianem Durym poznal sám sebe: člena „zkušební komise rock’n’rollu“. Rozloučení s kritikem, který věděl hodně, ale nikdy nepřestal poslouchat. |
Z archivu
Tony Bennett: Sedmdesát let bez převlekuPoprvé zveřejněno 6. listopadu 2023 |
 Tony Bennett by se 3. srpna 2026 dožil sta let. Z archivu proto vracíme jeho profil. Příběh zpěváka, který prošel americkou populární hudbou od poválečných hitparád až k duetům s Lady Gaga. Repertoár nepřizpůsoboval trhu a nepřevlékal se za někoho mladšího. Písně Gershwina, Berlina a Portera zpíval s jazzovým citem, který si osvojil poslechem instrumentalistů.
Vedle velkých orchestrů natočil dvě komorní desky s Billem Evansem, bez smyčců a záchranné sítě. Jeho dráha vedla přes propad sedmdesátých let, dluhy a kokain až k návratu, který roku 1994 stvrdilo MTV Unplugged a Grammy za album roku. Ke stoletému výročí Bennettova narození připomínáme hlas, který propojil několik generací. Známé písně nezpíval jako památky na minulost. Každý večer v nich znovu hledal význam. |
Rubriky: Ponořte se hlouběji
