„Blues je učitelem, punk kazatelem.“
Dexys Midnight Runners: Po jednačtyřiceti letech celé jméno. A nové LOVEZveřejněno 1. října 2026 |
Dexys Midnight Runners se po jednačtyřiceti letech vrátili k plnému jménu. Ne proto, aby znovu hráli rok 1982, ale protože Kevin Rowland zjistil, že část mladších posluchačů vůbec netuší, že Dexys a Dexys Midnight Runners jsou tatáž kapela. Nové album LOVE se místo návratu k hitům dívá k irskému dětství, vnoučatům, umírajícímu otci, stárnutí a pozdním vztahům. Producent David Holmes přitom Dexys poslouchá od dětství – Searching for the Young Soul Rebels byla jeho první kazeta do walkmanu. A pokud by LOVE opravdu mělo být poslední deskou Dexys, nebylo by to nostalgické vítězné kolo. |
Píšeme do prostoru, který už něco zažil.
Plakáty se mění. Zdi ne.
Tady a teď, se šumem starého rádia
Někdo musel být potichu | A Quiet StormZveřejněno 30. září 2026 |
 Smokey Robinson odešel od Miracles, ale sólová svoboda ještě neznamenala, že ví, co s ní. První dvě desky hledaly směr. Až na A Quiet Storm z roku 1975 si postavil vlastní kapelu, přestal měřit písně podle starého singlového vzoru a dovolil jim trvat déle. Titulní skladba má téměř osm minut, „Happy“ je jen o minutu kratší a mezi nimi se album odmítá chovat jako jednotně pomalá, uhlazená nahrávka. Doboví kritici se přitom neshodli vůbec: jeden slyšel přemíru sentimentu, další jednu z Robinsonových nejlepších sólových desek. Pak se název quiet storm vypůjčilo noční vysílání WHUR. Ne jako recept na zvuk, ale jako jméno pro hudební relaci, která si mohla dovolit nespěchat. |
Portishead: Když vlastní pravidla přestanou stačit
Zveřejněno 27. září 2026
Akustická kytara, na níž Adrian Utley začal „The Rip“, stála čtyři libry. Oprava dalších pětadvacet. Není to historka o tom, jak Portishead šetřili, ale malý příklad jejich způsobu práce: rozhodoval zvuk a funkce nástroje, ne jeho cena nebo prestiž. Nový profil Portishead sleduje právě podobné proměny pravidel – od Dummy, přes druhou desku, Roseland NYC Live a Third až k době, kdy kapela dál existuje bez pravidelného albového provozu. Vedle „The Rip“ dojde na Beth Gibbons jako spoluautorku uvnitř konstrukce skladeb, vlastní zdrojové nahrávky, „Machine Gun“ i dlouhou mezeru, která ve skutečnosti nebyla prázdná.
Ascension: Jedenáct hudebníků, dvě úplná provedení a žádná tečkaZveřejněno 23. září 2026 |
 Pouhých 201 dní po natočení A Love Supreme přivedl John Coltrane do studia jedenáct hudebníků. Ascension není beztvarý výbuch, ale přesněji řízený střet jednotlivých hlasů a společného prostoru. Sólista vystoupí z celku, dostane vlastní chvíli a znovu v něm zmizí. Dvě kompletní edice jsou důkazem, co se při stejném zadání udrželo a co už zopakovat nešlo. V závěrečné kapitole Coltraneovy větve #MilesAndTrane100 se vracíme i k reakci dobového tisku, k tlaku na classic quartet a k tomu, proč album ani po šedesáti letech nedělá tečku. Série tím jednu část uzavírá. Ascension ne. |
Steve Strange: Když se i punk změnil v uniformuZveřejněno 22. září 2026 |
 Dva dny po londýnském 100 Club Punk Special hráli Sex Pistols v newportském Stowaway. V publiku stál sedmnáctiletý Steve Harrington. Punk mu ukázal, že nemusí čekat na svolení. Když se ale i vzpoura začala poznávat podle uniformy, odjel do Londýna hledat něco dalšího. O několik let později už jako Steve Strange stál u dveří Blitz Clubu a Visage měli venku hit „Fade to Grey“. Mezi Newportem a Blitz ale neleží jednoduchý příběh o tom, jak punk vystřídali New Romantics.
Nový profil se dívá právě do toho prostoru mezi nimi: na kluka z Walesu, který se rozhodl, že jedinou a definitivní životní roli mít nebude. A na svět, který kolem toho rozhodnutí začal vznikat. |
Dvě noci pod Oxford StreetZveřejněno 20. září 2026 |
 V září 1976 se londýnský 100 Club nezměnil v místo, kde se punk zázračně narodil. To je příliš čistá pohádka. Důležitější je, že se tam punk přestal dát přehlédnout. Sex Pistols, The Clash, The Damned, Siouxsie and the Banshees, Buzzcocks a další jména se na dva večery sešla pod Oxford Street ve chvíli, kdy ještě nebyla bezpečně uložená v dějinách. Dobový report z Melody Makeru k tomu dodává frontu, fanziny, půjčený aparát i rozbité sklo. Náš nový text k padesáti letům 100 Club Punk Special není uctivá vitrína. Spíš návrat do sklepa, kde se z dlouhé předehry stal veřejný problém. |
John Coltrane: Crescent bez spěchuZveřejněno 17. září 2026 |
 John Coltrane natočil Crescent v roce 1964 s kvartetem, který už nepotřeboval dokazovat, co všechno umí. Pět skladeb drží pohromadě klid, prostor a pozornost k tomu, co se děje mezi saxofonem a rytmikou. A když v závěrečné „The Drum Thing“ ustoupí melodie, rytmus už není pouhým doprovodem.
Nová kapitola #MilesAndTrane100 je pozvánkou pustit si celé album v kuse. Crescent si o takový poslech říká. |
Freak Out!: návod k použití posluchačeZveřejněno 15. září 2026 |
 V červenci 1966 předložil Frank Zappa reportérce návod k novému albu. Koupit, nenechat zkroutit v autě, začít poslechem čtvrté strany, zhasnout a otočit hlasitost doprava. Pro případ, že posluchače do osmé minuty rozbolí hlava, měl připravený ještě jeden pokyn. Ten si necháme do článku. Freak Out! ale nekončilo v drážce desky. Obal nabízel vlastní slovník, seznam vlivů, mapu losangeleských podniků a policejních zásahů – i roli pro člověka u gramofonu. Zappa chtěl posluchače osvobodit, pokud přijal jeho pravidla. A když se o osm let později album Apostrophe (’) dostalo do americké Top 10, oslavil úspěch dechovkou před Warner Bros. Prodej nebyl opakem představení, ale jeho součástí. |
Detroit Cobras: cizí písně, vlastní zvuk DetroituZveřejněno 13. září 2026 |
 Detroit Cobras nepotřebovali vlastní repertoár, aby zněli jako nikdo jiný. Rachel Nagy a Mary Ramirez sahaly po soulových a R&B singlech, které už rádio dávno odložilo, a vracely je do klubů bez muzeálního lesku.
V novém dílu #SoundOfDetroit sledujeme kapelu, pro niž cover nebyl náhradou za vlastní tvorbu, ale způsobem, jak si vytvořit vlastní hlas. Od debutu Mink, Rat or Rabbit přes Life, Love and Leaving až k otázce, co po smrti Rachel Nagy vlastně znamená pokračovat. Detroit Cobras jsou důkazem, že hudební minulost nemusí být uzavřený archiv. Stačí ji znovu pustit, zesílit a zjistit, jestli ještě funguje. Staré desky v Detroitu nepatří do vitríny. |
Ultravox po Vienna: tři měsíce ve studiu bez předem připravených písníZveřejněno 11. září 2026 |
 Po úspěchu Vienna měli Ultravox charakteristický zvuk, sestavu i publikum. Do studia Connyho Planka však přijeli bez hotových písní. Během tří měsíců vznikalo Rage in Eden z rytmů, společné hry i náhod na pásku. Obrácené doprovodné hlasy z „I Remember“ se dokonce proměnily v titulní skladbu.
Po pětačtyřiceti letech se k albu nevracíme jako k přehlédnutému mistrovskému dílu. Některé nápady Ultravox dovedli k objevům, nad jinými laborovali příliš dlouho. Deska zachycuje úspěšnou kapelu ještě předtím, než ze svého zvuku udělala výrobní postup. Nejlépe je poslechnout si ji celou a v původním pořadí skladeb. |
Latimore: Let’s Straighten It Out, soul bez příkrasZveřejněno 8. září 2026 |
 Benjamin William Lattimore zemřel ve věku 86 let. V dějinách soulu po něm zůstává především „Let’s Straighten It Out“, skladba, která v roce 1974 vystoupala na vrchol amerického R&B žebříčku. Její síla není v křiku ani ve velkém aranžmá. Latimore zpívá o okamžiku, kdy dva lidé vědí, že mezi nimi něco přestalo fungovat, ale rozhovor teprve začíná. Pod hlasem zůstává Fender Rhodes, basa a bicí; nic víc není potřeba. Připomínáme Latimorea třemi hutnými odstavci o písni, která dokázala z nejistoty, zdrženlivosti a několika tónů udělat soulovou klasiku. |
George Benson se krásy nebálZveřejněno 7. září 2026 |
 George Benson nemusel volit mezi jazzem a popem. V „Body Talk“ ještě tlačí soul-jazz odspodu, Beatles na The Other Side of Abbey Road bere jako materiál k vlastnímu přetvoření a na Breezin’ dovolí melodii, aby byla prostě krásná. Pak se ozve jeho hlas, Quincy Jones ho pošle na taneční parket a o desetiletí později se Benson vrátí k rhythm’n’blues, které znal dávno před Grammy. Šest skladeb, šest různých podob jednoho muzikanta.Nové pokračování #NocniPlaylisty na CernejPudink.cz. |
Coltrane se vrací:
|
 Po letní dovolenkové pauze znovu otevíráme jednu z hlavních linií letošní série. Nezačínáme však od konce příběhu. Vracíme se do roku 1961, kdy u Atlantic vyšlo Coltrane Jazz a nikdo ještě nevěděl, co bude následovat. Doboví kritici už v Johnu Coltraneovi slyšeli mimořádného hudebníka. Zároveň se přeli o jeho melodiku, swing, tón i o to, proč na pódiu někdy působí silněji než na desce. V poznámkách Zity Carno se mezitím objevuje jiný Coltrane: hudebník doma s magnetofonem, zkoušející nové zvuky a nikdy úplně spokojený.
Nový Archivní šum nečte rok 1961 jako předmluvu k legendě. Vrací mu jeho původní nejistotu. Odtud se v září vydáme k závěru Coltraneovy části #MilesAndTrane100. |
Cassandra Wilson: Ten hlas z MississippiZveřejněno 3. září 2026 |
 Ten hlas byl krásný i tam, kde trochu drhnul. Cassandra Wilson dokázala postavit vedle sebe Roberta Johnsona, Joni Mitchell, jazzový standard nebo píseň Billie Holiday tak, že přestalo být důležité, odkud která z nich přišla. Po její smrti 1. září se vracíme k cestě z Jacksonu přes M‑Base a Blue Skies k zásadnímu Blue Light ’Til Dawn, kde její hlas konečně dostal prostor, o který se nemusel přetahovat s kapelou. A také k otázce, proč stejnou „Strange Fruit“ dokázala po dvaceti letech zazpívat úplně jinak. Nebyla to změna žánru ani snaha přeběhnout do jiné estetiky. Cassandra Wilson vycházela z přesvědčení, že známá píseň nemusí být nikdy definitivně uzavřená. Že i tak silný materiál, jakým „Strange Fruit“ je, může po letech znovu otevřít, zpomalit, ztemnit a přenést do jiné roviny, pokud v něm ještě slyší něco nevyřčeného. |
Trombone Shorty: Lifted začíná domaZveřejněno 1. září 2026 |
 Na obalu Lifted drží Lois Nelson Andrews malého Troye při pouličním průvodu. O mnoho let později jí syn věnuje desku, na níž se zpěv střídá s trombónem, trubkou a rockovou kytarou. Trombone Shorty už hraje pro velké sály, ale nové písně vznikají doma v New Orleans.
Do vlastního studia Buckjump může s kapelou zamířit rovnou po koncertě. Přizve Garyho Clarka Jr., zazpívá si s Lauren Daigle a k nahrávání pozve i muzikanty, s nimiž ho spojuje rodina nebo někdejší škola. V novém dílu Příběhů alb sledujeme, jak se tyto vztahy promítají do nahrávky z roku 2022. Od ženy na obalu přes práci s producentem Chrisem Seefriedem až k bubeníkům ve skladbě „Lie to Me“. |
Dolly Parton: Vtip řekla první. Pak začala zpívatZveřejněno 26. srpna 2026 |
 Dolly Parton vypadala jako vlastní karikatura a nikdy nepředstírala, že si toho nevšimla. Paruky, flitry, podpatky, dekolty: vtip o Dolly mohl vyprávět každý, ona ho zpravidla řekla první. Pak ale přišly „Jolene“, „Coat of Many Colors“ nebo „I Will Always Love You“ – a bylo jasné, že kostým je jen kostým.
Stejně přímo zacházela se vzpomínkou na chudé dětství v Tennessee. Její otec neuměl číst ani psát. Roku 1995 proto založila Imagination Library, která dětem posílá knihy domů. Showbyznys umí z dobročinnosti udělat fotografii s šekem. Dolly Parton vybudovala něco, co fungovalo i bez fotografů. |
Oliver Nelson: blues se nemusí vejít do dvanácti taktůZveřejněno 25. srpna 2026 |
 23. února 1961 přivedl Oliver Nelson do studia Erica Dolphyho, Freddieho Hubbarda, Billa Evanse, Paula Chamberse, Roye Haynese a George Barrowa. Místo šesti obyčejných blues napsal šest různých odpovědí na otázku, co všechno ještě může blues být. „Stolen Moments“ se stalo standardem, ale The Blues And The Abstract Truth stojí za návrat celé: kvůli aranžmá, nečekaným formám i chvílím, kdy se špičkoví sólisté musí podřídit společnému zvuku. |
Mick Karn: baskytara za pět liber a život mimo JapanZveřejněno 23. srpna 2026 |
 Některé hudebníky poznáte po jednom tónu. U Micka Karna to platilo skoro doslova. Jeho bezpražcová basa se stala jedním z nejvýraznějších znaků Japan, ale právě tahle snadná rozpoznatelnost mu začala být těsná. Chtěl být víc než „ten baskytarista“. Chtěl skládat, hledat jiné nástroje, jiný způsob práce a jiný prostor pro chybu. Příběh přitom začíná docela obyčejně: ukradeným fagotem a baskytarou koupenou za pět liber. Odtud už vede mnohem méně předvídatelná cesta – přes úspěch, spory, pochybnosti i návraty k tomu, co se nedá úplně naplánovat. |
Z archivu
Dvanáct skladeb, dva malé labely a „Eisbär“ ještě předtím, než se z něj stal hitPoprvé zveřejněno 18. července 2016 |
 „Eisbär“ od Grauzone přežil. Zbytek desky Swiss Wave – The Album už měl podstatně méně štěstí. Přitom sampler vydaný 26. září 1980 zachytil mnohem víc než jeden budoucí hit: dvě malé značky Off Course a Another Swiss Label, studio Sunrise bez gramofonu, Kleenex právě proměněné v LiLiPUT, kapelu The Sick těsně před rozpadem i jejich bubeníka, který se na stejné desce objeví podruhé u Mother’s Ruin. Původní článek z roku 2016 jsme proto nerozšířili jen o další data. Přestavěli jsme ho kolem samotné hudby a lidí, kteří ji tehdy dokázali dostat na vinyl. A „Eisbär“ se vrací tam, kam v září 1980 patřil: mezi dalších jedenáct skladeb. |
Rubriky: Ponořte se hlouběji
