„Blues je učitelem, punk kazatelem.“
Jazzová Rychlovka #6:
|
Šestá (Jazzová) Rychlovka jde rovnou po konkrétních skladbách. New England Jazz Collaborative jsou příkladem, jak může velký orchestr pracovat s volným prostorem. Ben Wolfe nechá lichý takt přestat počítat a jde swingovat. Virginia MacDonald hledá současný vztah klarinetu a lidského hlasu, zatímco reedice Micka Goodricka připomíná sílu hudby, která nikam netlačí. Emmet Cohen se s Ronem Carterem a Georgem Colemanem vrací k „My Funny Valentine“ bez piety. Alon Near uzavírá výběr skladbou „Breathe“, klidným nádechem z cestovního deníku Names, Places. |
Píšeme do prostoru, který už něco zažil.
Plakáty se mění. Zdi ne.
Tady a teď, se šumem starého rádia
Dead Kennedys: když se demokracie změnila v kabaretZveřejněno 25. července 2026 |
 Velký letní profil kapely, jejíž satira se mohla obrátit i proti vlastnímu publiku. Dead Kennedys nevysvětlovali, na které straně vtipu má posluchač stát. Vhodili ho doprostřed grotesky, kde se surfová kytara srážela s policejní sirénou, politická řeč s reklamním sloganem a pódiové gesto občas přehlušilo vlastní smysl.
V novém #LetniLongRead sledujeme kapelu od sanfranciských začátků a Biafrovy kandidatury na starostu přes Fresh Fruit for Rotting Vegetables a Plastic Surgery Disasters až k procesu kvůli příloze obalu Frankenchrist. Dead Kennedys patří do Reaganovy Ameriky, jež inklinovala k neofašismu, vyvolávání strachu a obav ve společnosti. Hodila se i cenzura kultury několika samolibými strážci mravnosti. Mechanismy jejich písní však zestárly podstatně méně než lidé, na které mířily. |
Sarah Vaughan melodii nikdy nezpívala rovněZveřejněno 23. července 2026 |
 O Sarah Vaughan se snadno píše pomocí přezdívek, cen a obdivuhodných čísel. Mnohem zajímavější je poslouchat, co skutečně dělala s písní. Jak v jednom ze svých prvních hitů „Black Coffee“ nechala samotu vystydnout bez melodramatu. Jak v „Lullaby of Birdland“ proměnila hlas v další nástroj kapely, v „Shulie A Bop“ rozdala sóla svým spoluhráčům a v „Smoke Gets in Your Eyes“ odmítla zmizet pod velkým orchestrem. A nakonec jak si v Tokiu sama sedla ke klavíru, aby si vytvořila vlastní osobitý doprovod.
Nový díl #NocniPlaylisty nabízí šest skladeb a šest podob hlasu, který známou melodii neposlušně pootočil – a ona už nikdy nezněla úplně stejně. |
Poslední z pařížské nociZveřejněno 21. července 2026 |
 V noci ze 4. na 5. prosince 1957 sledovalo pět hudebníků v pařížském studiu opakovaně promítané filmové sekvence a hrálo přímo k nim. Miles Davis nepřinesl hotovou partituru, pouze několik temp, nálad a jednoduchých harmonických náčrtů. Jeho tlumená trubka se později stala zvukovým emblémem filmu Výtah na popraviště. Svou sílu by však neměla bez kapely, která věděla, že napětí nevzniká množstvím not.
Jejím pianistou byl třiadvacetiletý René Urtreger. Poslední žijící člen onoho kvintetu zemřel 16. července ve věku 92 let. Letos se nahrávka vrátila v nové rozšířené reedici. Je lákavé sevřít jeho život do jediné slavné noci. Nebylo by to spravedlivé. Připomínáme bebopového pianistu, který doprovázel Lestera Younga, Cheta Bakera či Sonnyho Rollinse a přesně věděl, kdy má ponechat noc nedořečenou. |
Plastic Surgery Disasters jako punková pitva práce, konformity a mociZveřejněno 19. července 2026 |
 O Dead Kennedys se vždycky dobře psalo: Jello Biafra nešetřil ostrými výroky, názvy písní fungovaly jako politické plakáty a Alternative Tentacles budovaly vlastní podzemní síť. Jenže jejich druhé album Plastic Surgery Disasters dokazuje, že hudba nebyla pouhým doprovodem k názorům.
Surfová kytara East Bay Raye, pohyblivá basa Klause Flouridea a přesný nápor bicích D. H. Peligra vytvářejí grotesku, v níž nic nevydrží dlouho pohodlné. Od „Government Flu“ a „Trust Your Mechanic“ přes „Halloween“ až k otrávené kráse „Moon Over Marin“: Dead Kennedys už neútočí na jediného politika. Pod skalpel pokládají celou společnost – i člověka, který se v ní naučil kontrolovat sám sebe. |
Zemřel Brian Case – muž ze zkušební komise rock’n’rolluZveřejněno 18. července 2026 |
 Ve věku 88 let zemřel Brian Case, britský publicista, který psal o jazzu, filmu i detektivkách s humorem, znalostí a dokonale seřízeným detektorem na nesmysly. V Melody Makeru byl Junior Beret po boku Maxe Jonese, v Time Outu vedl filmovou rubriku a další láhev červeného objednával jako „vojáka“.
V recenzi alba Milese Davise dokázal oddělit skvělou hru od pochybné koncepce, u Bobbyho Blanda slyšel Brixton, chudobu i apartheid. A v rozhovoru s Ianem Durym poznal sám sebe: člena „zkušební komise rock’n’rollu“. Rozloučení s kritikem, který věděl hodně, ale nikdy nepřestal poslouchat. |
Ultravox, kartonové kulisy a deska, která potřebovala čtyřicet letZveřejněno 17. července 2026 |
 K některým deskám se vyplatí vrátit až ve chvíli, kdy utichnou dobové rozsudky. Lament od Ultravox vyšlo v roce 1984 jako technicky bezchybná, ale údajně chladná nahrávka, za jejíž pečlivě vystavěnou fasádou kritici hledali skutečné emoce. Po čtyřiceti letech se stejná hudba otevírá jinak. „White China“ už nepůsobí jako demonstrace studiové techniky, „Dancing With Tears in My Eyes“ přežila strach z jaderné války a „One Small Day“ připomíná, že největší věci se někdy schovají do obyčejného přání.
Vracíme se k desce, která se nezměnila – změnili se její posluchači. A také ti, kteří ji nahráli, bohužel odcházejí. Baskytarista Chris Cross, tichý spoluarchitekt zvuku Ultravox, by 14. července 2026 oslavil čtyřiasedmdesát let. V hudbě zůstává tam, kde byl vždycky: uvnitř konstrukce, bez níž by kulisy spadly. |
David Clayton-Thomas:
|
 Blood, Sweat & Tears už měli jazzové hráče, mohutnou dechovou sekci a ambici spojit rock s hudbou, která se nemusí omlouvat za složitější akord. Po odchodu Ala Koopera však potřebovali hlas, jenž by všechny ty noty stáhl zpátky k tělesnosti. David Clayton-Thomas do kapely přinesl torontské bary, blues, vězení a schopnost zmocnit se koncertního sálu dřív, než si publikum stačilo rozmyslet, zda ho vůbec chce poslouchat. Napsal „Spinning Wheel“, prošel neformální školou Ronnieho Hawkinse a později se s kapelou zapletl do státem organizovaného turné po východní Evropě. Vzpomínáme na zpěváka, který do naleštěného jazzrocku přinesl pot, nedůvěru a trochu špíny za nehty. |
Ronnie Hawkins | Šest nocí týdně
|
 Ronnie Hawkins nebyl velký skladatel ani studiový vizionář. Jeho hlavním nástrojem byla kapela. V kanadských barech nechával Hawks hrát šest večerů týdně a po zavírací době dál zkoušet. Pokutoval pozdní příchody, hlídal oblečení a vyžadoval, aby muzikanti sledovali každý jeho pohyb.
Právě touhle tvrdou školou prošli Levon Helm, Robbie Robertson, Rick Danko, Richard Manuel a Garth Hudson. Později se osamostatnili, doprovázeli Boba Dylana a pod jménem The Band vytvořili hudbu, která Hawkinse dávno přerostla. Nový díl rubriky Rock’n’rolloví průkopníci vypráví příběh arkansaského showmana, který našel svou zaslíbenou zemi v kanadských barech. Jeho největším úspěchem nebyla jedna slavná deska, ale kapela, jež se bez něj naučila stát na vlastních nohou. |
LARD: Smích Jello Biafry, industriální hluk Ministry a Amerika, která se začala bát sama sebeZveřejněno 12. července 2026 |
 Alba LARD nejsou jen vedlejší projekt dvou výrazných osobností. Jsou to jedny z nejpřesnějších kulturních seismografů doby, kdy se Amerika na přelomu osmé a deváté dekády 20. století začala učit žít s novým typem strachu.
Jello Biafra a Ministry tehdy nasvítili svět, v němž se jazyk politiků mění v nástroj manipulace, kulturní panika se stává běžnou strategií a společnost si sama vyrábí nepřátele, aby nemusela řešit skutečné problémy. LARD tak dodnes připomínají, jak snadno se veřejně činní lidé naučí pracovat s obavami, které sami pomáhají vytvářet – a jak rychle se kritické hlasy začnou odsouvat na okraj. |
Peter Gabriel a dva večery, kdy se hudba ještě hýbalaZveřejněno 9. července 2026 |
 Peter Gabriel nevydal v roce 2025 jen dva archivní koncertní záznamy. Vrací se do dvou večerů, kdy bylo v jeho hudbě slyšet víc než repertoár. Na prvním WOMADu v roce 1982 představuje písně, které publikum ještě nezná, zatímco Ekomé rozhýbou „I Go Swimming“ mimo běžnou rockovou mapu. O jednadvacet let později v Real World Studios stojí před členy Full Moon Clubu kapela, která už ví, jak nechat skladby dýchat: Tony Levin drží basou druhou páteř písní, David Rhodes přitvrdí kytaru, vokály v „More Than This“ se spojí do jednoho těla a v „Signal to Noise“ zůstává živý hlas Nusrata Fateha Ali Khana. Dva večery. Jeden Gabrielův způsob, jak zacházet s časem. |
Premiérový #LetníLongRead:
|
 V létě je konečně čas na příběhy, které se nedají přečíst mezi dvěma zastávkami tramvaje. Proto na CernejPudink.cz startuje nová série #LetníLongRead.
Začínáme mužem, jehož jméno většina posluchačů nezná, přesto ovlivnil jejich hudební život víc než leckterá rocková hvězda. Clive Davis nikdy nenapsal slavnou píseň, nevzal do ruky kytaru ani nestál pod reflektory. Zato měl vzácný dar: poznal, kdy před ním stojí umělec, který změní dobu. Janis Joplin, Santana, Bruce Springsteen, Gil Scott-Heron, Whitney Houston nebo Alicia Keys nejsou jen položky v jeho životopisu. Jsou důkazem, že někdy dějiny hudby nepíší muzikanti, ale lidé, kteří jim ve správnou chvíli otevřou dveře. První letošní #LetníLongRead je portrétem muže, který desítky let určoval, co bude znít z našich reproduktorů. |
Z archivu
Otis Taylor: Bluesman, který z opakování udělal svědectví a banjo vrátil do příběhu černé AmerikyPoprvé zveřejněno 30. července 2023 |
 Jeden akord. Několik vět. Banjo, které zahraje pár tónů a vrátí se na začátek. Otis Taylor z tak úsporných prostředků vystavěl trance blues, v němž se rodinná paměť potkává s dějinami černé Ameriky. Zpívá o lynčování, segregaci, otroctví i lidech prchajících z Jihu. Sám se přitom na bezmála dvacet let vytratil z hudebního provozu, obchodoval se starožitnostmi a pomáhal závodnímu cyklistickému týmu. Když jej přátelé před padesátkou vrátili na pódium, přinesl si s sebou příběhy, pro které v běžném blues nezůstávalo dost místa. Písně nic nedovysvětlují. Zůstávají u jména, skutku a několika vět. Profil bluesmana, jemuž stačí opakovaná figura, dron banja a hlas bez potřeby cokoli přikrášlovat. |
Rubriky: Ponořte se hlouběji
