„Blues je učitelem, punk kazatelem.“
BB5: Tohle bude jednička!Zveřejněno 27. října 2026 |
Znáte ten okamžik, kdy v rádiu začne hrát „Good Vibrations“? Většina z nás ani nezvedne hlavu. Po pár vteřinách víme, co přijde, a zbytek si klidně doplníme sami. Jenže tahle tříapůlminutová nahrávka si zaslouží víc než automatické pobrukování. Beach Boys ji vydali v říjnu 1966, tedy před šedesáti lety. Od té doby ji slyšely celé generace posluchačů, ale ne každý si někdy položil otázku, co všechno se muselo stát, aby vůbec mohla vyjít. Při přípravě výročního článku jsme se dostali k dobovým vzpomínkám, studiovým historkám i několika momentům, které by člověk v příběhu tak známého singlu nečekal. Vybrali jsme z nich ty, které stojí za přečtení. Nejlepší bude pustit si píseň před otevřením článku. A pak ještě jednou po jeho přečtení. |
Píšeme do prostoru, který už něco zažil.
Plakáty se mění. Zdi ne.
Tady a teď, se šumem starého rádia
James Brown v Apollu: Půlhodina, kterou singl nemohl zachytitZveřejněno 24. října 2026 |
 James Brown měl pověst muže, který na pódiu vydal víc energie, než se zdálo být v lidských silách. V harlemském Apollu se v říjnu 1962 ukázalo, co všechno se za tou pověstí skrývá. Live at the Apollo patří k deskám, u nichž i po více než šedesáti letech člověk žasne, co se může odehrát během pouhé půlhodiny. |
Everything but the Girl: Tichá kontinuita proměnZveřejněno 22. října 2026 |
 Kdo si Everything but the Girl pamatuje jen podle několika slavných hitů, zná sotva část jejich příběhu. Tracey Thorn a Ben Watt prošli britskou hudbou osmdesátých a devadesátých let po cestě, kterou si málokdo dokázal předem představit. Měnili zvuk, spolupracovníky i způsob práce, ale za všemi těmi proměnami zůstávalo něco důvěrně rozpoznatelného. Jak se jim podařilo uchovat vlastní rukopis v hudebním světě, který se kolem nich tolikrát změnil? Nový rozsáhlý profil na Černém pudinku přináší nečekané souvislosti, dobová svědectví a příběhy, které známé nahrávky stavějí do trochu jiného světla.Další zastavení série #LondonBetween. |
Chuck Berry: Známe ho až příliš dobře?Zveřejněno 21. října 2026 |
 18. října uplynulo sto let od narození Chucka Berryho. Při té příležitosti jsem vybral deset jeho nahrávek, ke kterým stojí za to se vrátit. Patří k muzikantům, o nichž máme pocit, že je důvěrně známe, i když jsme si jejich desky už pěkně dlouho nepustili. Jeho hudba se zabydlela v rockových kapelách, filmech i paměti několika generací. Jenže všeobecná známost může být zrádná. Z Berryho postupně udělala několik slavných kytarových figur, nezaměnitelnou pózu a legendu, kterou už málokdo zpochybňuje.
Co se ale stane, když tu legendu na chvíli odložíme a vrátíme se k samotným nahrávkám? Ke stému výročí Berryho narození jsem vybral deset písní, které stojí za pozorný poslech. Není to hitparáda ani povinná procházka rock’n’rollovým muzeem. Některé možná poznáte po několika vteřinách. A právě u nich se vyplatí poslouchat dál. |
Zoot Allures: Žádné Krtečkovo „Jejda“Zveřejněno 20. října 2026 |
 Na obalu Zoot Allures pózuje Frank Zappa s kapelou, která tu desku vlastně nenahrála. Už to je docela přesná vstupenka do alba, na němž se potkávají různé sestavy, starší nahrávky, studiové zásahy, kytarové výpravy i humor, který se neobtěžuje ptát, kde končí dobrý vkus. Zappa tu má pod kontrolou skoro všechno, jenže samotná deska zároveň působí, jako by se neustále skládala za pochodu – z minulosti, přítomnosti a kapely, která teprve čeká ve zkušebně. Padesát let po vydání se vracíme k jednomu z jeho nejpodivněji poskládaných alb a k době, kdy se u Zappy měnilo víc než jen obsazení. |
Count Basie v šesti nočních zastaveníchZveřejněno 17. října 2026 |
 Count Basie měl pro velký orchestr vlastní recept: začít rytmickou sekcí a nechat kapelu pevnou, ale pružnou. V nových #NocniPlaylisty posloucháme šest nahrávek, v nichž rozhoduje správné tempo, krátký riff, chvíle ticha nebo jediný klavírní vstup. Tentokrát dostali větší prostor i lidé, kteří u té hudby skutečně byli. Jejich vzpomínky jsou často výmluvnější než jakákoli naše poučka. Šest nočních zastavení s kapelníkem, který dobře věděl, že velký orchestr nemusí hrát velkolepě každou vteřinu. |
Andrés Landero: Akordeonista ze San JacintaZveřejněno 14. října 2026 |
 Andrés Landero vyrůstal v kolumbijském San Jacintu mezi gaitami, bubny a prací na poli. Na akordeon se učil mimo hudební školy a někdy cvičil za prudkého deště, který jeho hraní přehlušil. Z téhle krajiny vyrostla cumbia, která se nevešla do všech domácích škatulek, zato daleko od Kolumbie začala žít překvapivým životem. Jak se Landerovy desky dostávaly do Mexika, co s nimi dělali tamní sonideros a proč se jedna jeho píseň po desetiletích propojila s Joeem Strummerem? Nový profil sleduje krále cumbie, jehož jméno svět příliš nezná, přestože jeho hudba dávno překročila hranice San Jacinta. |
Šest skladeb mezi převzetím a vlastním hlasemZveřejněno 11. října 2026 |
 Jazzová Rychlovka #7 sleduje hudbu, která si mění pravidla za pochodu. Obrátí pořadí akordických změn, příchodem hosta přestaví celé trio a z nahrávky, kterou okolnosti svádějí chápat jako rozloučení, zamíří znovu kupředu. Nové objevy, nečekaná setkání i poslední velkokapelová kompozice Jima McNeelyho v komentovaném výběru a novém Spotify playlistu. |
Totó la Momposina: Hudba, která si pamatovala adresuZveřejněno 6. října 2026 |
 Totó la Momposina vyrůstala v rodině, kde se hudba nemusela ohlašovat. Učila se od kolumbijských cantadoras, na konci šedesátých let postavila vlastní soubor, v Paříži prošla exilem i hraním v metru a přes WOMAD se dostala do studií Real World. Přitom si po celou kariéru hlídala, co ještě patří do její hudební řeči – a kdo smí určovat pravidla. Náš nový profil sleduje cestu od bubnů kolumbijského Karibiku přes La Candela Viva až k Tamboleru, které vzniklo podivnou oklikou přes klubový sampler a staré dvoupalcové pásy. Příběh tradice, která dokázala cestovat velmi daleko, aniž zapomněla, odkud vyšla. |
Janis Joplin: Smrt ten hlas nevysvětlujeZveřejněno 4. října 2026 |
 Padesát šest let po smrti Janis Joplin je pořád snadné začít od konce: heroinem, alkoholem a číslem 27. My jsme to tentokrát vzali z opačné strany. Od Texasu, od hlasu, kterému jeho majitelka zpočátku sama úplně nevěřila, a hlavně od muzikantky, která na pódiu rozhodně nebyla jen živelnou figurou před kapelou. Došlo i na jednu nádherně absurdní československou stopu. Smrt je totiž mizerný hudební kritik. |
Dexys Midnight Runners: Po jednačtyřiceti letech celé jméno. A nové LOVEZveřejněno 1. října 2026 |
 Dexys Midnight Runners se po jednačtyřiceti letech vrátili k plnému jménu. Ne proto, aby znovu hráli rok 1982, ale protože Kevin Rowland zjistil, že část mladších posluchačů vůbec netuší, že Dexys a Dexys Midnight Runners jsou tatáž kapela.
Nové album LOVE se místo návratu k hitům dívá k irskému dětství, vnoučatům, umírajícímu otci, stárnutí a pozdním vztahům. Producent David Holmes přitom Dexys poslouchá od dětství – Searching for the Young Soul Rebels byla jeho první kazeta do walkmanu. A pokud by LOVE opravdu mělo být poslední deskou Dexys, nebylo by to nostalgické vítězné kolo. |
Někdo musel být potichu | A Quiet StormZveřejněno 30. září 2026 |
 Smokey Robinson odešel od Miracles, ale sólová svoboda ještě neznamenala, že ví, co s ní. První dvě desky hledaly směr. Až na A Quiet Storm z roku 1975 si postavil vlastní kapelu, přestal měřit písně podle starého singlového vzoru a dovolil jim trvat déle. Titulní skladba má téměř osm minut, „Happy“ je jen o minutu kratší a mezi nimi se album odmítá chovat jako jednotně pomalá, uhlazená nahrávka. Doboví kritici se přitom neshodli vůbec: jeden slyšel přemíru sentimentu, další jednu z Robinsonových nejlepších sólových desek. Pak se název quiet storm vypůjčilo noční vysílání WHUR. Ne jako recept na zvuk, ale jako jméno pro hudební relaci, která si mohla dovolit nespěchat. |
Portishead: Když vlastní pravidla přestanou stačitZveřejněno 27. září 2026 |
 Akustická kytara, na níž Adrian Utley začal „The Rip“, stála čtyři libry. Oprava dalších pětadvacet. Není to historka o tom, jak Portishead šetřili, ale malý příklad jejich způsobu práce: rozhodoval zvuk a funkce nástroje, ne jeho cena nebo prestiž. Nový profil Portishead sleduje právě podobné proměny pravidel – od Dummy, přes druhou desku, Roseland NYC Live a Third až k době, kdy kapela dál existuje bez pravidelného albového provozu. Vedle „The Rip“ dojde na Beth Gibbons jako spoluautorku uvnitř konstrukce skladeb, vlastní zdrojové nahrávky, „Machine Gun“ i dlouhou mezeru, která ve skutečnosti nebyla prázdná. |
Ascension: Jedenáct hudebníků, dvě úplná provedení a žádná tečkaZveřejněno 23. září 2026 |
 Pouhých 201 dní po natočení A Love Supreme přivedl John Coltrane do studia jedenáct hudebníků. Ascension není beztvarý výbuch, ale přesněji řízený střet jednotlivých hlasů a společného prostoru. Sólista vystoupí z celku, dostane vlastní chvíli a znovu v něm zmizí. Dvě kompletní edice jsou důkazem, co se při stejném zadání udrželo a co už zopakovat nešlo.
V závěrečné kapitole Coltraneovy větve #MilesAndTrane100 se vracíme i k reakci dobového tisku, k tlaku na classic quartet a k tomu, proč album ani po šedesáti letech nedělá tečku. Série tím jednu část uzavírá. Ascension ne. |
Steve Strange: Když se i punk změnil v uniformuZveřejněno 22. září 2026 |
 Dva dny po londýnském 100 Club Punk Special hráli Sex Pistols v newportském Stowaway. V publiku stál sedmnáctiletý Steve Harrington. Punk mu ukázal, že nemusí čekat na svolení. Když se ale i vzpoura začala poznávat podle uniformy, odjel do Londýna hledat něco dalšího. O několik let později už jako Steve Strange stál u dveří Blitz Clubu a Visage měli venku hit „Fade to Grey“. Mezi Newportem a Blitz ale neleží jednoduchý příběh o tom, jak punk vystřídali New Romantics.
Nový profil se dívá právě do toho prostoru mezi nimi: na kluka z Walesu, který se rozhodl, že jedinou a definitivní životní roli mít nebude. A na svět, který kolem toho rozhodnutí začal vznikat. |
Dvě noci pod Oxford StreetZveřejněno 20. září 2026 |
 V září 1976 se londýnský 100 Club nezměnil v místo, kde se punk zázračně narodil. To je příliš čistá pohádka. Důležitější je, že se tam punk přestal dát přehlédnout. Sex Pistols, The Clash, The Damned, Siouxsie and the Banshees, Buzzcocks a další jména se na dva večery sešla pod Oxford Street ve chvíli, kdy ještě nebyla bezpečně uložená v dějinách. Dobový report z Melody Makeru k tomu dodává frontu, fanziny, půjčený aparát i rozbité sklo. Náš nový text k padesáti letům 100 Club Punk Special není uctivá vitrína. Spíš návrat do sklepa, kde se z dlouhé předehry stal veřejný problém. |
John Coltrane: Crescent bez spěchuZveřejněno 17. září 2026 |
 John Coltrane natočil Crescent v roce 1964 s kvartetem, který už nepotřeboval dokazovat, co všechno umí. Pět skladeb drží pohromadě klid, prostor a pozornost k tomu, co se děje mezi saxofonem a rytmikou. A když v závěrečné „The Drum Thing“ ustoupí melodie, rytmus už není pouhým doprovodem.
Nová kapitola #MilesAndTrane100 je pozvánkou pustit si celé album v kuse. Crescent si o takový poslech říká. |
Freak Out!: návod k použití posluchačeZveřejněno 15. září 2026 |
 V červenci 1966 předložil Frank Zappa reportérce návod k novému albu. Koupit, nenechat zkroutit v autě, začít poslechem čtvrté strany, zhasnout a otočit hlasitost doprava. Pro případ, že posluchače do osmé minuty rozbolí hlava, měl připravený ještě jeden pokyn. Ten si necháme do článku. Freak Out! ale nekončilo v drážce desky. Obal nabízel vlastní slovník, seznam vlivů, mapu losangeleských podniků a policejních zásahů – i roli pro člověka u gramofonu. Zappa chtěl posluchače osvobodit, pokud přijal jeho pravidla. A když se o osm let později album Apostrophe (’) dostalo do americké Top 10, oslavil úspěch dechovkou před Warner Bros. Prodej nebyl opakem představení, ale jeho součástí. |
Z archivu
Láska bez jistoty: 60 let Pet SoundsPoprvé zveřejněno 19. srpna 2016 |
 Na obalu Beach Boys krmí kozy v san diegské zoo. Uvnitř desky už ale jejich bezstarostné kalifornské léto dostává trhliny. Ve „Wouldn’t It Be Nice“ se dva zamilovaní nemohou dočkat společného života, v „Caroline, No“ se jeden z nich ohlíží za láskou, která se vytratila. Brian Wilson s Tonym Asherem mezi těmito dvěma písněmi vystavěli album plné touhy, pochybností a drobných lidských nejistot.
Pet Sounds letos slaví šedesát let. Z našeho archivu proto vytahujeme deset let starý článek o jeho vzniku. Nechybějí v něm Wilsonovy „psí uši“, unavený akordeonista ani dva psi a vlak, kteří dostali na desce poslední slovo. |
Rubriky: Ponořte se hlouběji
