Místo úvodu. Pro ty, co si hudbu vybíraj, ne přehrávaj.

„Blues je učitelem, punk kazatelem.“

Sonny Rollins: muž, který nikdy nepřestal hledat tón

Zveřejněno 6. června 2026

Saxofonista Sonny Rollins při zvukové zkoušce na Jazz à Juan Festival, Francie 22. 7. 2005 (Credit photo: Yves Moch, Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 3.0)

Někteří hudebníci celý život hledají vlastní hlas. Sonny Rollins ho našel poměrně brzy — a přesto o něm nikdy nepřestal pochybovat. Právě tato neklidná potřeba jít dál z něj udělala jednu z největších osobností moderního jazzu.

V novém textu se vracíme k jeho cestě z harlemského Sugar Hillu přes bebopovou revoluci až k deskám Saxophone Colossus, Freedom Suite nebo The Bridge. Připomínáme hudebníka, který dokázal proměnit improvizaci ve způsob myšlení, na vrcholu kariéry odešel cvičit na Williamsburg Bridge a celý život se snažil zahrát to, co slyšel ve své hlavě.

Není to bajka o dokonalosti. Je to příběh člověka, který považoval hledání za důležitější než nalezení cíle. A nejspíše právě proto zůstává jeho tón živý i dnes.

Nepíšeme do prázdna.
Píšeme do prostoru, který už něco zažil.

Cernejpudink.cz je starý dům.
Plakáty se mění. Zdi ne.

Tady a teď, se šumem starého rádia

Northern Soul: hudba, která roztančila sever Anglie

Zveřejněno 23. května 2026

Sever Anglie a Midlands přelomu šesté a sedmé dekády nebyly místy, kde by člověk čekal vznik něčeho, co přežije dekády. Zavřené továrny, vyprázdněné ulice, města bez směru. A přesto právě tady vznikl Northern Soul — subkultura postavená na amerických deskách, které nikdo neznal a nevyhledával, a na lidech, kteří v nich našli vlastní prostor.

Nový text na cernejpudink.cz se vrací na parkety Wigan Casina i do klubů, kde se tančilo dlouho do rána. Ne jako nostalgie, ale jako situace: hudba, která se neposlouchá, ale žije. Northern Soul tu není styl. Je to pohyb, který drží věci pohromadě — aspoň na pár hodin.

Bitches Brew: když se hudba přestane ptát na formu

Zveřejněno 21. května 2026

Miles Davis: Bitches Brew (1970, Columbia)

Dvojalbum Bitches Brew není deskou, která by chtěla být pochopena. Nepředkládá jasný tvar ani posluchačský klíč – spíš vytváří prostor, do něhož se vstupuje bez mapy. V novém Albu týdne se vracíme k okamžiku, kdy Miles Davis přestává rozšiřovat jazz a začíná proměňovat samotný způsob, jakým hudba vzniká a drží pohromadě. Zvuk se drolí, vrstvy se překrývají, groove přestává být rytmem a stává se tlakem. Nejde o historii ani o vliv, ale o poslech: vydržet v neklidu, nesnažit se uzavřít tvar, přijmout hudbu jako otevřený stav.
Součást série #MilesAndTrane100.

Soul Drums: Steve White konečně v čele – a je slyšet, že tam patří

Zveřejněno 17. května 2026

Steve White Trio: Soul Drums (2026, Acid Jazz Records)

Soul Drums je deska, která se neotevře na první dobrou. Při tichém poslechu působí uhlazeně, skoro až příliš spořádaně. Ale jakmile zesílíš hlasitost, všechno se změní: groove ztěžkne, nástroje se od sebe odlepí a je slyšet, jak přesně je tahle hudba vystavěná Bubeník. Steve White tu nestojí vepředu proto, aby se předváděl. Stojí tam proto, že rytmus, který drží, je pevná osa celého alba. Nejlépe je to slyšet v „Changes“, skladbě, která ukazuje, jak se jednoduchý motiv může proměnit v něco mnohem hlubšího. Soul Drums je album, které si říká o Váš čas – a vrací ho s přesností, která se nedá přeslechnout.

Working Week: jazz, tanec a politika bez škatulek

Zveřejněno 15. května 2026

Britské osmdesáté roky nebyly jen o MTV a syntetizátorech. V londýnských klubech se ve stejné době odehrával jiný příběh — pomalejší, komplikovanější a o to přesnější. Working Week patří k jeho klíčovým kapelám.

Spojili jazz, soul i latinské rytmy do zvuku, který byl taneční i přemýšlivý zároveň. Hráli pro lidi, ne pro žebříčky. A nikdy se úplně nerozhodli, čím chtějí být — právě proto jejich hudba drží pohromadě i dnes.

Druhý díl série #LondonBetween se přesouvá do nočního Londýna: do klubů, kde se hudba nerozdělovala na žánry, ale na momenty, které dávaly smysl.

Dva muži, kteří drželi písně pohromadě

Zveřejněno 13. května 2026

Někteří hudebníci zůstávají v paměti okamžitě. Jiní se do ní dostanou oklikou — přes skladby, které člověk poslouchá roky, aniž by přesně věděl proč fungují tak dobře.

Dnes jsme na cernejpudink.cz v rubrice Zapomenuté příběhy vydali dva texty o muzikantech, kteří stáli spíš v zákulisí hudby než před lidmi. Dave Mason, spoluzakladatel Traffic a sideman na deskách Hendrixe, Rolling Stones nebo George Harrisona. A Tony Wilson, spoluautor zvuku Hot Chocolate a člověk, který přesně věděl, co píseň unese — a co už ne.

Dva rozdílné příběhy. Dva odlišné typy práce. Ale i společný pocit, že některé nejdůležitější věci v hudbě často vytvářejí lidé, kteří nepotřebují stát uprostřed scény.
👉 Dave Mason: muž, který hrál pro všechny
👉 Tony Wilson: autor, který věděl, co píseň unese

Miles Davis: In a Silent Way
Album, na kterém se ticho stalo součástí proudu hudby

Zveřejněno 12. května 2026

Miles Davis: In a Silent Way (1969, Columbia)

V létě roku 1969 se hudba Milese Davise začala měnit způsobem, který tehdy ještě nikdo neuměl přesně pojmenovat. Nebyl to náhlý výbuch ani manifest. Spíš tiché přesměrování proudu.

Album In a Silent Way dnes často stojí ve stínu hlučnějšího a slavnějšího Bitches Brew, ale právě tady se poprvé naplno otevřel nový prostor: hudba, která nepracuje s gradací, ale s pohybem; s časem, tichem a pomalou proměnou atmosféry.

Nový text série #MilesAndTrane100 se vrací k desce, na níž Miles Davis společně s Joem Zawinulem, Waynem Shorterem, Chickem Coreou, Herbiem Hancockem a producentem Teo Macerem proměnili studio v součást samotné kompozice.

Teo Macero: o muži, který proměnil studio v další nástroj Milesovy kapely

Zveřejněno 9. května 2026

Jazzový skladatel a producent Teo Macero, 11. 5. 1996 na první konferenci o Miles Davisovi (Washington University v St. Louis, MO. (Credit photo: Catherine Rankovic, Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 2.0 Generic)

Když se mluví o zásadních deskách Milese Davise přelomu 60. a 70. let, většinou slyšíme jména hudebníků. Wayne Shorter. Herbie Hancock. Chick Corea. Jenže některé z nejdůležitějších proměn Milesovy hudby vznikly až poté, co kapela odešla ze studia. U pásků. Ve střižně. V hlavě producenta jménem Teo Macero.

Krátké pojednání ze série #MilesAndTrane100 se vrací k muži, který pomohl proměnit studio v hudební nástroj a z alb jako In a Silent Way nebo Bitches Brew udělal víc než jen záznam improvizace. Teo Macero nebyl technik v pozadí. Byl spoluhráčem, který slyšel hudbu jinak — a někdy možná slyšel i to, co Miles teprve hledal.

Jazzová epištola pátá: Dopis o sto letech duetů, který se přehrává znovu

Zveřejněno 7. května 2026

Existují jazzové nahrávky, které nepotřebují velkou kapelu ani složité aranžmá. Stačí dva lidé, pár tónů a prostor mezi nimi. Nová Jazzová epištola se vrací k téměř stoleté historii duetů, v nichž trubka a klavír — nebo jiný rovnocenný partner — vedou rozhovor bez úkrytů a bez jistoty, že všechno dobře dopadne.

Od legendárního „Weather Bird“ Louise Armstronga a Earla Hinese přes neklidné hledání společné řeči na albu Mu Dona Cherryho a Eda Blackwella až po evropskou zdrženlivost Enrica Ravy, Tomasze Stańka nebo tichou architekturu Wadady Leo Smitha. Text o hudbě, která někdy zní spíš jako naslouchání než jako exploze — a připomíná, že jazz byl často nejzajímavější právě ve chvíli, kdy přestal něco dokazovat.

Druhý velký kvintet Milese Davise nebyl jen skvělá kapela. Byl to okamžik, kdy se jazz přestal opírat o pevný bod.

Zveřejněno 4. května 2026

Milesův "Druhý velký kvintet" hraje v Antibes (Francie), 26. 7. 1963, zleva: Ron Carter, Davis, a Tony Williams (Credit photo: Mallory1180, Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 4.0 International)

Existují kapely, které hrají skvěle. A pak existují kapely, které změní samotný způsob, jak hudbu slyšíme. Druhý velký kvintet Milese Davise patří k těm druhým. Wayne Shorter, Herbie Hancock, Ron Carter a Tony Williams nebyli jen doprovodnou kapelou slavného trumpetisty. Byla to skupina, která v polovině 60. let rozebrala jazz zevnitř: rytmus přestal být pevnou podlahou, harmonie přestala ukazovat jasný směr a improvizace začala připomínat spíš společné myšlení než střídání sól.

Od alb E.S.P. a Miles Smiles přes hypnotickou krásu Nefertiti až k prvnímu nádechu elektrického období — právě tady začíná cesta k In a Silent Way a potom k Bitches Brew.

A možná právě tady se jazz naučil plout.

Pharoah Sanders – Elevation (1974):
Spiritual jazz mezi ohněm a soustředěním

Zveřejněno 1. května 2026

Pharoah Sanders: Elevation (1974, Impulse! Records)

Na začátku sedmdesátých let byl katalog Impulse! Records místem, kde se jazz často měnil v osobní výpověď. Album Elevation z roku 1974 zachycuje tenorsaxofonistu Pharoaha Sanderse v okamžiku, kdy se jeho hudba přestává hnát za extází a začíná dýchat v soustředěném pohybu. Kombinace živých nahrávek a studiové práce dává albu zvláštní rovnováhu: energie tu nezmizela, jen se proměnila v puls, který drží pohromadě celý prostor. Není to deska, která by se vnucovala. Spíš čeká, až zpomalíš. Text o nahrávce, která na konci Pharoahovy černo-oranžové éry u Impulse! potvrzuje, že síla nemusí být nutně hlasitá — někdy stačí, když vydrží.

Z archivu

Siouxsie Sioux: návrat k jednomu zastavení

Poprvé zveřejněno 27. května 2024

Siouxsie s Black Midi, Kiefer Sutherland, Latitude Festival, Henham Park - 23. 7. 2023 (Credit photo: Raph_PH, Wikimedia, Creative Commons Attribution-Share Alike 2.0)

Pár dní před 69. narozeninami Siouxsie Sioux se vracíme k textu z archivu. Ne jako k minulosti, spíš jako k místu, kde se něco vědomě zastavilo. Konec Siouxsie and the Banshees nepůsobil jako rozpad, ale jako tiché rozhodnutí změnit směr. Od té chvíle se věci dějí jinak: bokem, bez tlaku, někdy přes The Creatures, jindy v nečekaných setkáních s Johnem Calem — a také v tichu domu na francouzském venkově, kde se hudba na čas přestala řídit tím, co se od ní čeká.

Ten text nic neshrnuje. Jen se vrací k okamžiku, kdy bylo ještě možné odejít — a neztratit přitom směr.