„Blues je učitelem, punk kazatelem.“
Chuck Berry: Známe ho až příliš dobře?Zveřejněno 21. října 2026 |
18. října uplynulo sto let od narození Chucka Berryho. Při té příležitosti jsem vybral deset jeho nahrávek, ke kterým stojí za to se vrátit. Patří k muzikantům, o nichž máme pocit, že je důvěrně známe, i když jsme si jejich desky už pěkně dlouho nepustili. Jeho hudba se zabydlela v rockových kapelách, filmech i paměti několika generací. Jenže všeobecná známost může být zrádná. Z Berryho postupně udělala několik slavných kytarových figur, nezaměnitelnou pózu a legendu, kterou už málokdo zpochybňuje. Co se ale stane, když tu legendu na chvíli odložíme a vrátíme se k samotným nahrávkám? Ke stému výročí Berryho narození jsem vybral deset písní, které stojí za pozorný poslech. Není to hitparáda ani povinná procházka rock’n’rollovým muzeem. Některé možná poznáte po několika vteřinách. A právě u nich se vyplatí poslouchat dál. |
Píšeme do prostoru, který už něco zažil.
Plakáty se mění. Zdi ne.
Tady a teď, se šumem starého rádia
Zoot Allures: Žádné Krtečkovo „Jejda“Zveřejněno 20. října 2026 |
 Na obalu Zoot Allures pózuje Frank Zappa s kapelou, která tu desku vlastně nenahrála. Už to je docela přesná vstupenka do alba, na němž se potkávají různé sestavy, starší nahrávky, studiové zásahy, kytarové výpravy i humor, který se neobtěžuje ptát, kde končí dobrý vkus. Zappa tu má pod kontrolou skoro všechno, jenže samotná deska zároveň působí, jako by se neustále skládala za pochodu – z minulosti, přítomnosti a kapely, která teprve čeká ve zkušebně. Padesát let po vydání se vracíme k jednomu z jeho nejpodivněji poskládaných alb a k době, kdy se u Zappy měnilo víc než jen obsazení. |
Count Basie v šesti nočních zastaveníchZveřejněno 17. října 2026 |
 Count Basie měl pro velký orchestr vlastní recept: začít rytmickou sekcí a nechat kapelu pevnou, ale pružnou. V nových #NocniPlaylisty posloucháme šest nahrávek, v nichž rozhoduje správné tempo, krátký riff, chvíle ticha nebo jediný klavírní vstup. Tentokrát dostali větší prostor i lidé, kteří u té hudby skutečně byli. Jejich vzpomínky jsou často výmluvnější než jakákoli naše poučka. Šest nočních zastavení s kapelníkem, který dobře věděl, že velký orchestr nemusí hrát velkolepě každou vteřinu. |
Andrés Landero: Akordeonista ze San JacintaZveřejněno 14. října 2026 |
 Andrés Landero vyrůstal v kolumbijském San Jacintu mezi gaitami, bubny a prací na poli. Na akordeon se učil mimo hudební školy a někdy cvičil za prudkého deště, který jeho hraní přehlušil. Z téhle krajiny vyrostla cumbia, která se nevešla do všech domácích škatulek, zato daleko od Kolumbie začala žít překvapivým životem. Jak se Landerovy desky dostávaly do Mexika, co s nimi dělali tamní sonideros a proč se jedna jeho píseň po desetiletích propojila s Joeem Strummerem? Nový profil sleduje krále cumbie, jehož jméno svět příliš nezná, přestože jeho hudba dávno překročila hranice San Jacinta. |
Šest skladeb mezi převzetím a vlastním hlasemZveřejněno 11. října 2026 |
 Jazzová Rychlovka #7 sleduje hudbu, která si mění pravidla za pochodu. Obrátí pořadí akordických změn, příchodem hosta přestaví celé trio a z nahrávky, kterou okolnosti svádějí chápat jako rozloučení, zamíří znovu kupředu. Nové objevy, nečekaná setkání i poslední velkokapelová kompozice Jima McNeelyho v komentovaném výběru a novém Spotify playlistu. |
Totó la Momposina: Hudba, která si pamatovala adresuZveřejněno 6. října 2026 |
 Totó la Momposina vyrůstala v rodině, kde se hudba nemusela ohlašovat. Učila se od kolumbijských cantadoras, na konci šedesátých let postavila vlastní soubor, v Paříži prošla exilem i hraním v metru a přes WOMAD se dostala do studií Real World. Přitom si po celou kariéru hlídala, co ještě patří do její hudební řeči – a kdo smí určovat pravidla. Náš nový profil sleduje cestu od bubnů kolumbijského Karibiku přes La Candela Viva až k Tamboleru, které vzniklo podivnou oklikou přes klubový sampler a staré dvoupalcové pásy. Příběh tradice, která dokázala cestovat velmi daleko, aniž zapomněla, odkud vyšla. |
Janis Joplin: Smrt ten hlas nevysvětlujeZveřejněno 4. října 2026 |
 Padesát šest let po smrti Janis Joplin je pořád snadné začít od konce: heroinem, alkoholem a číslem 27. My jsme to tentokrát vzali z opačné strany. Od Texasu, od hlasu, kterému jeho majitelka zpočátku sama úplně nevěřila, a hlavně od muzikantky, která na pódiu rozhodně nebyla jen živelnou figurou před kapelou. Došlo i na jednu nádherně absurdní československou stopu. Smrt je totiž mizerný hudební kritik. |
Dexys Midnight Runners: Po jednačtyřiceti letech celé jméno. A nové LOVEZveřejněno 1. října 2026 |
 Dexys Midnight Runners se po jednačtyřiceti letech vrátili k plnému jménu. Ne proto, aby znovu hráli rok 1982, ale protože Kevin Rowland zjistil, že část mladších posluchačů vůbec netuší, že Dexys a Dexys Midnight Runners jsou tatáž kapela.
Nové album LOVE se místo návratu k hitům dívá k irskému dětství, vnoučatům, umírajícímu otci, stárnutí a pozdním vztahům. Producent David Holmes přitom Dexys poslouchá od dětství – Searching for the Young Soul Rebels byla jeho první kazeta do walkmanu. A pokud by LOVE opravdu mělo být poslední deskou Dexys, nebylo by to nostalgické vítězné kolo. |
Někdo musel být potichu | A Quiet StormZveřejněno 30. září 2026 |
 Smokey Robinson odešel od Miracles, ale sólová svoboda ještě neznamenala, že ví, co s ní. První dvě desky hledaly směr. Až na A Quiet Storm z roku 1975 si postavil vlastní kapelu, přestal měřit písně podle starého singlového vzoru a dovolil jim trvat déle. Titulní skladba má téměř osm minut, „Happy“ je jen o minutu kratší a mezi nimi se album odmítá chovat jako jednotně pomalá, uhlazená nahrávka. Doboví kritici se přitom neshodli vůbec: jeden slyšel přemíru sentimentu, další jednu z Robinsonových nejlepších sólových desek. Pak se název quiet storm vypůjčilo noční vysílání WHUR. Ne jako recept na zvuk, ale jako jméno pro hudební relaci, která si mohla dovolit nespěchat. |
Portishead: Když vlastní pravidla přestanou stačitZveřejněno 27. září 2026 |
 Akustická kytara, na níž Adrian Utley začal „The Rip“, stála čtyři libry. Oprava dalších pětadvacet. Není to historka o tom, jak Portishead šetřili, ale malý příklad jejich způsobu práce: rozhodoval zvuk a funkce nástroje, ne jeho cena nebo prestiž. Nový profil Portishead sleduje právě podobné proměny pravidel – od Dummy, přes druhou desku, Roseland NYC Live a Third až k době, kdy kapela dál existuje bez pravidelného albového provozu. Vedle „The Rip“ dojde na Beth Gibbons jako spoluautorku uvnitř konstrukce skladeb, vlastní zdrojové nahrávky, „Machine Gun“ i dlouhou mezeru, která ve skutečnosti nebyla prázdná. |
Ascension: Jedenáct hudebníků, dvě úplná provedení a žádná tečkaZveřejněno 23. září 2026 |
 Pouhých 201 dní po natočení A Love Supreme přivedl John Coltrane do studia jedenáct hudebníků. Ascension není beztvarý výbuch, ale přesněji řízený střet jednotlivých hlasů a společného prostoru. Sólista vystoupí z celku, dostane vlastní chvíli a znovu v něm zmizí. Dvě kompletní edice jsou důkazem, co se při stejném zadání udrželo a co už zopakovat nešlo.
V závěrečné kapitole Coltraneovy větve #MilesAndTrane100 se vracíme i k reakci dobového tisku, k tlaku na classic quartet a k tomu, proč album ani po šedesáti letech nedělá tečku. Série tím jednu část uzavírá. Ascension ne. |
Steve Strange: Když se i punk změnil v uniformuZveřejněno 22. září 2026 |
 Dva dny po londýnském 100 Club Punk Special hráli Sex Pistols v newportském Stowaway. V publiku stál sedmnáctiletý Steve Harrington. Punk mu ukázal, že nemusí čekat na svolení. Když se ale i vzpoura začala poznávat podle uniformy, odjel do Londýna hledat něco dalšího. O několik let později už jako Steve Strange stál u dveří Blitz Clubu a Visage měli venku hit „Fade to Grey“. Mezi Newportem a Blitz ale neleží jednoduchý příběh o tom, jak punk vystřídali New Romantics.
Nový profil se dívá právě do toho prostoru mezi nimi: na kluka z Walesu, který se rozhodl, že jedinou a definitivní životní roli mít nebude. A na svět, který kolem toho rozhodnutí začal vznikat. |
Dvě noci pod Oxford StreetZveřejněno 20. září 2026 |
 V září 1976 se londýnský 100 Club nezměnil v místo, kde se punk zázračně narodil. To je příliš čistá pohádka. Důležitější je, že se tam punk přestal dát přehlédnout. Sex Pistols, The Clash, The Damned, Siouxsie and the Banshees, Buzzcocks a další jména se na dva večery sešla pod Oxford Street ve chvíli, kdy ještě nebyla bezpečně uložená v dějinách. Dobový report z Melody Makeru k tomu dodává frontu, fanziny, půjčený aparát i rozbité sklo. Náš nový text k padesáti letům 100 Club Punk Special není uctivá vitrína. Spíš návrat do sklepa, kde se z dlouhé předehry stal veřejný problém. |
John Coltrane: Crescent bez spěchuZveřejněno 17. září 2026 |
 John Coltrane natočil Crescent v roce 1964 s kvartetem, který už nepotřeboval dokazovat, co všechno umí. Pět skladeb drží pohromadě klid, prostor a pozornost k tomu, co se děje mezi saxofonem a rytmikou. A když v závěrečné „The Drum Thing“ ustoupí melodie, rytmus už není pouhým doprovodem.
Nová kapitola #MilesAndTrane100 je pozvánkou pustit si celé album v kuse. Crescent si o takový poslech říká. |
Freak Out!: návod k použití posluchačeZveřejněno 15. září 2026 |
 V červenci 1966 předložil Frank Zappa reportérce návod k novému albu. Koupit, nenechat zkroutit v autě, začít poslechem čtvrté strany, zhasnout a otočit hlasitost doprava. Pro případ, že posluchače do osmé minuty rozbolí hlava, měl připravený ještě jeden pokyn. Ten si necháme do článku. Freak Out! ale nekončilo v drážce desky. Obal nabízel vlastní slovník, seznam vlivů, mapu losangeleských podniků a policejních zásahů – i roli pro člověka u gramofonu. Zappa chtěl posluchače osvobodit, pokud přijal jeho pravidla. A když se o osm let později album Apostrophe (’) dostalo do americké Top 10, oslavil úspěch dechovkou před Warner Bros. Prodej nebyl opakem představení, ale jeho součástí. |
Detroit Cobras: cizí písně, vlastní zvuk DetroituZveřejněno 13. září 2026 |
 Detroit Cobras nepotřebovali vlastní repertoár, aby zněli jako nikdo jiný. Rachel Nagy a Mary Ramirez sahaly po soulových a R&B singlech, které už rádio dávno odložilo, a vracely je do klubů bez muzeálního lesku.
V novém dílu #SoundOfDetroit sledujeme kapelu, pro niž cover nebyl náhradou za vlastní tvorbu, ale způsobem, jak si vytvořit vlastní hlas. Od debutu Mink, Rat or Rabbit přes Life, Love and Leaving až k otázce, co po smrti Rachel Nagy vlastně znamená pokračovat. Detroit Cobras jsou důkazem, že hudební minulost nemusí být uzavřený archiv. Stačí ji znovu pustit, zesílit a zjistit, jestli ještě funguje. Staré desky v Detroitu nepatří do vitríny. |
Ultravox po Vienna: tři měsíce ve studiu bez předem připravených písníZveřejněno 11. září 2026 |
 Po úspěchu Vienna měli Ultravox charakteristický zvuk, sestavu i publikum. Do studia Connyho Planka však přijeli bez hotových písní. Během tří měsíců vznikalo Rage in Eden z rytmů, společné hry i náhod na pásku. Obrácené doprovodné hlasy z „I Remember“ se dokonce proměnily v titulní skladbu.
Po pětačtyřiceti letech se k albu nevracíme jako k přehlédnutému mistrovskému dílu. Některé nápady Ultravox dovedli k objevům, nad jinými laborovali příliš dlouho. Deska zachycuje úspěšnou kapelu ještě předtím, než ze svého zvuku udělala výrobní postup. Nejlépe je poslechnout si ji celou a v původním pořadí skladeb. |
Latimore: Let’s Straighten It Out, soul bez příkrasZveřejněno 8. září 2026 |
 Benjamin William Lattimore zemřel ve věku 86 let. V dějinách soulu po něm zůstává především „Let’s Straighten It Out“, skladba, která v roce 1974 vystoupala na vrchol amerického R&B žebříčku. Její síla není v křiku ani ve velkém aranžmá. Latimore zpívá o okamžiku, kdy dva lidé vědí, že mezi nimi něco přestalo fungovat, ale rozhovor teprve začíná. Pod hlasem zůstává Fender Rhodes, basa a bicí; nic víc není potřeba. Připomínáme Latimorea třemi hutnými odstavci o písni, která dokázala z nejistoty, zdrženlivosti a několika tónů udělat soulovou klasiku. |
Z archivu
Láska bez jistoty: 60 let Pet SoundsPoprvé zveřejněno 19. srpna 2016 |
 Na obalu Beach Boys krmí kozy v san diegské zoo. Uvnitř desky už ale jejich bezstarostné kalifornské léto dostává trhliny. Ve „Wouldn’t It Be Nice“ se dva zamilovaní nemohou dočkat společného života, v „Caroline, No“ se jeden z nich ohlíží za láskou, která se vytratila. Brian Wilson s Tonym Asherem mezi těmito dvěma písněmi vystavěli album plné touhy, pochybností a drobných lidských nejistot.
Pet Sounds letos slaví šedesát let. Z našeho archivu proto vytahujeme deset let starý článek o jeho vzniku. Nechybějí v něm Wilsonovy „psí uši“, unavený akordeonista ani dva psi a vlak, kteří dostali na desce poslední slovo. |
Rubriky: Ponořte se hlouběji
