„Blues je učitelem, punk kazatelem.“
John Coltrane: Crescent bez spěchuZveřejněno 17. září 2026 |
John Coltrane natočil Crescent v roce 1964 s kvartetem, který už nepotřeboval dokazovat, co všechno umí. Pět skladeb drží pohromadě klid, prostor a pozornost k tomu, co se děje mezi saxofonem a rytmikou. A když v závěrečné „The Drum Thing“ ustoupí melodie, rytmus už není pouhým doprovodem. Nová kapitola #MilesAndTrane100 je pozvánkou pustit si celé album v kuse. Crescent si o takový poslech říká. |
Píšeme do prostoru, který už něco zažil.
Plakáty se mění. Zdi ne.
Tady a teď, se šumem starého rádia
Freak Out!: návod k použití posluchačeZveřejněno 15. září 2026 |
 V červenci 1966 předložil Frank Zappa reportérce návod k novému albu. Koupit, nenechat zkroutit v autě, začít poslechem čtvrté strany, zhasnout a otočit hlasitost doprava. Pro případ, že posluchače do osmé minuty rozbolí hlava, měl připravený ještě jeden pokyn. Ten si necháme do článku. Freak Out! ale nekončilo v drážce desky. Obal nabízel vlastní slovník, seznam vlivů, mapu losangeleských podniků a policejních zásahů – i roli pro člověka u gramofonu. Zappa chtěl posluchače osvobodit, pokud přijal jeho pravidla. A když se o osm let později album Apostrophe (’) dostalo do americké Top 10, oslavil úspěch dechovkou před Warner Bros. Prodej nebyl opakem představení, ale jeho součástí. |
Detroit Cobras: cizí písně, vlastní zvuk DetroituZveřejněno 13. září 2026 |
 Detroit Cobras nepotřebovali vlastní repertoár, aby zněli jako nikdo jiný. Rachel Nagy a Mary Ramirez sahaly po soulových a R&B singlech, které už rádio dávno odložilo, a vracely je do klubů bez muzeálního lesku.
V novém dílu #SoundOfDetroit sledujeme kapelu, pro niž cover nebyl náhradou za vlastní tvorbu, ale způsobem, jak si vytvořit vlastní hlas. Od debutu Mink, Rat or Rabbit přes Life, Love and Leaving až k otázce, co po smrti Rachel Nagy vlastně znamená pokračovat. Detroit Cobras jsou důkazem, že hudební minulost nemusí být uzavřený archiv. Stačí ji znovu pustit, zesílit a zjistit, jestli ještě funguje. Staré desky v Detroitu nepatří do vitríny. |
Ultravox po Vienna: tři měsíce ve studiu bez předem připravených písníZveřejněno 11. září 2026 |
 Po úspěchu Vienna měli Ultravox charakteristický zvuk, sestavu i publikum. Do studia Connyho Planka však přijeli bez hotových písní. Během tří měsíců vznikalo Rage in Eden z rytmů, společné hry i náhod na pásku. Obrácené doprovodné hlasy z „I Remember“ se dokonce proměnily v titulní skladbu.
Po pětačtyřiceti letech se k albu nevracíme jako k přehlédnutému mistrovskému dílu. Některé nápady Ultravox dovedli k objevům, nad jinými laborovali příliš dlouho. Deska zachycuje úspěšnou kapelu ještě předtím, než ze svého zvuku udělala výrobní postup. Nejlépe je poslechnout si ji celou a v původním pořadí skladeb. |
Latimore: Let’s Straighten It Out, soul bez příkrasZveřejněno 8. září 2026 |
 Benjamin William Lattimore zemřel ve věku 86 let. V dějinách soulu po něm zůstává především „Let’s Straighten It Out“, skladba, která v roce 1974 vystoupala na vrchol amerického R&B žebříčku. Její síla není v křiku ani ve velkém aranžmá. Latimore zpívá o okamžiku, kdy dva lidé vědí, že mezi nimi něco přestalo fungovat, ale rozhovor teprve začíná. Pod hlasem zůstává Fender Rhodes, basa a bicí; nic víc není potřeba. Připomínáme Latimorea třemi hutnými odstavci o písni, která dokázala z nejistoty, zdrženlivosti a několika tónů udělat soulovou klasiku. |
George Benson se krásy nebálZveřejněno 7. září 2026 |
 George Benson nemusel volit mezi jazzem a popem. V „Body Talk“ ještě tlačí soul-jazz odspodu, Beatles na The Other Side of Abbey Road bere jako materiál k vlastnímu přetvoření a na Breezin’ dovolí melodii, aby byla prostě krásná. Pak se ozve jeho hlas, Quincy Jones ho pošle na taneční parket a o desetiletí později se Benson vrátí k rhythm’n’blues, které znal dávno před Grammy. Šest skladeb, šest různých podob jednoho muzikanta.Nové pokračování #NocniPlaylisty na CernejPudink.cz. |
Coltrane se vrací:
|
 Po letní dovolenkové pauze znovu otevíráme jednu z hlavních linií letošní série. Nezačínáme však od konce příběhu. Vracíme se do roku 1961, kdy u Atlantic vyšlo Coltrane Jazz a nikdo ještě nevěděl, co bude následovat. Doboví kritici už v Johnu Coltraneovi slyšeli mimořádného hudebníka. Zároveň se přeli o jeho melodiku, swing, tón i o to, proč na pódiu někdy působí silněji než na desce. V poznámkách Zity Carno se mezitím objevuje jiný Coltrane: hudebník doma s magnetofonem, zkoušející nové zvuky a nikdy úplně spokojený.
Nový Archivní šum nečte rok 1961 jako předmluvu k legendě. Vrací mu jeho původní nejistotu. Odtud se v září vydáme k závěru Coltraneovy části #MilesAndTrane100. |
Cassandra Wilson: Ten hlas z MississippiZveřejněno 3. září 2026 |
 Ten hlas byl krásný i tam, kde trochu drhnul. Cassandra Wilson dokázala postavit vedle sebe Roberta Johnsona, Joni Mitchell, jazzový standard nebo píseň Billie Holiday tak, že přestalo být důležité, odkud která z nich přišla. Po její smrti 1. září se vracíme k cestě z Jacksonu přes M‑Base a Blue Skies k zásadnímu Blue Light ’Til Dawn, kde její hlas konečně dostal prostor, o který se nemusel přetahovat s kapelou. A také k otázce, proč stejnou „Strange Fruit“ dokázala po dvaceti letech zazpívat úplně jinak. Nebyla to změna žánru ani snaha přeběhnout do jiné estetiky. Cassandra Wilson vycházela z přesvědčení, že známá píseň nemusí být nikdy definitivně uzavřená. Že i tak silný materiál, jakým „Strange Fruit“ je, může po letech znovu otevřít, zpomalit, ztemnit a přenést do jiné roviny, pokud v něm ještě slyší něco nevyřčeného. |
Trombone Shorty: Lifted začíná domaZveřejněno 1. září 2026 |
 Na obalu Lifted drží Lois Nelson Andrews malého Troye při pouličním průvodu. O mnoho let později jí syn věnuje desku, na níž se zpěv střídá s trombónem, trubkou a rockovou kytarou. Trombone Shorty už hraje pro velké sály, ale nové písně vznikají doma v New Orleans.
Do vlastního studia Buckjump může s kapelou zamířit rovnou po koncertě. Přizve Garyho Clarka Jr., zazpívá si s Lauren Daigle a k nahrávání pozve i muzikanty, s nimiž ho spojuje rodina nebo někdejší škola. V novém dílu Příběhů alb sledujeme, jak se tyto vztahy promítají do nahrávky z roku 2022. Od ženy na obalu přes práci s producentem Chrisem Seefriedem až k bubeníkům ve skladbě „Lie to Me“. |
Dolly Parton: Vtip řekla první. Pak začala zpívatZveřejněno 26. srpna 2026 |
 Dolly Parton vypadala jako vlastní karikatura a nikdy nepředstírala, že si toho nevšimla. Paruky, flitry, podpatky, dekolty: vtip o Dolly mohl vyprávět každý, ona ho zpravidla řekla první. Pak ale přišly „Jolene“, „Coat of Many Colors“ nebo „I Will Always Love You“ – a bylo jasné, že kostým je jen kostým.
Stejně přímo zacházela se vzpomínkou na chudé dětství v Tennessee. Její otec neuměl číst ani psát. Roku 1995 proto založila Imagination Library, která dětem posílá knihy domů. Showbyznys umí z dobročinnosti udělat fotografii s šekem. Dolly Parton vybudovala něco, co fungovalo i bez fotografů. |
Oliver Nelson: blues se nemusí vejít do dvanácti taktůZveřejněno 25. srpna 2026 |
 23. února 1961 přivedl Oliver Nelson do studia Erica Dolphyho, Freddieho Hubbarda, Billa Evanse, Paula Chamberse, Roye Haynese a George Barrowa. Místo šesti obyčejných blues napsal šest různých odpovědí na otázku, co všechno ještě může blues být. „Stolen Moments“ se stalo standardem, ale The Blues And The Abstract Truth stojí za návrat celé: kvůli aranžmá, nečekaným formám i chvílím, kdy se špičkoví sólisté musí podřídit společnému zvuku. |
Mick Karn: baskytara za pět liber a život mimo JapanZveřejněno 23. srpna 2026 |
 Některé hudebníky poznáte po jednom tónu. U Micka Karna to platilo skoro doslova. Jeho bezpražcová basa se stala jedním z nejvýraznějších znaků Japan, ale právě tahle snadná rozpoznatelnost mu začala být těsná. Chtěl být víc než „ten baskytarista“. Chtěl skládat, hledat jiné nástroje, jiný způsob práce a jiný prostor pro chybu. Příběh přitom začíná docela obyčejně: ukradeným fagotem a baskytarou koupenou za pět liber. Odtud už vede mnohem méně předvídatelná cesta – přes úspěch, spory, pochybnosti i návraty k tomu, co se nedá úplně naplánovat. |
Yellow Moon: čtyři bratři v jednom doměZveřejněno 21. srpna 2026 |
 Tramvaj projíždějící po St. Charles Avenue se při nahrávání připomínala elektrickými ranami v kytarových aparátech. Mark Howard proto zakryl okna olověnými deskami. Uvnitř pětipatrového domu Daniel Lanois skládal rytmické smyčky z perkusí samotných Nevillů a hledal způsob, jak vedle sebe udržet Artův funk, Charlesův jazz, Aaronův vysoký tenor a Cyrilův politický oheň. Výsledkem byla sousedská deska, s níž kapela oslovila širší publikum a ponechala své čtyři hudební povahy rozpoznatelné.V novém Albu týdne se vracíme k Yellow Moon. |
Cleo Sol stojí na prahuZveřejněno 20. srpna 2026 |
 Na obalu nového alba Gentlewoman stojí Cleo Sol s malým dítětem v náručí v otevřených dvoukřídlých dveřích. K té fotografii se po poslechu vyplatí vrátit. V písních zůstávají láska, rodina a víra, Cleo Sol se však tentokrát mnohem častěji ptá, co člověk nemusí snášet jen proto, že je někomu blízko. Vracíme se také k „Promises“ z alba Mother, kde podobnou potřebu odstupu nesla mnohem důraznější rytmika. A v závěru „Thank You“ se objeví syntezátorový zvuk připomínající fusion počátku sedmdesátých let. Bůh už v hudbě Cleo Sol a Inflo není metafora. Je adresátem. |
Ed Motta: hudba k filmům, které nikdo nenatočilZveřejněno 17. srpna 2026 |
 Ed Motta slaví 17. srpna 2026 pětapadesát let. Brazilské publikum jej poznalo už jako dospívajícího zpěváka hitů „Manuel“ a „Vamos Dançar“. Místo aby celý život opakoval jejich recept, postupně si vybudoval soukromý hudební svět: soul a funk v něm sousedí s AOR, jazzem, broadwayským muzikálem, noirovými zápletkami, analogovými klávesami a dokonale připravenými studiovými party. Praha se do jeho písní dostala nejprve cestovním omylem, později orchestrem. Nový díl série #MPBMapa sleduje Mottovu cestu od Conexão Japeri až k chystanému albu Toc-Toc. Nezamlčuje jeho veřejné výpady a spory s vlastním publikem. |
Ed Motta za gramofonem: šest brazilských zastaveníZveřejněno 16. srpna 2026 |
 Ed Motta zítra oslaví pětapadesát let. Než se v pondělí vydáme od jeho prvních hitů k AOR, jazzu a hudbě pro nenatočené filmy, otevíráme kompilaci Too Slow to Disco Brasil. Šest skladeb jsou důkazem, co Mottu při poslechu cizích písní zajímá: elektrické piano Yamaha CP-80, Sandra De Sá v jeho walkmanu, studiový rukopis Lincolna Olivettiho, zvuk předměstí Ria, přesnosti „brazilských Toto“ i harmonie Rity Lee a Roberta de Carvalha. Dnes je Motta průvodcem po cizích deskách. Zítra se podíváme, co z takového posluchačství natočil pod vlastním jménem. |
Louis Jordan: Rock’n’roll si od něj vzal skoro všechnoZveřejněno 15. srpna 2026 |
 Ve čtyřicátých letech strávil Louis Jordan celkem 113 týdnů na vrcholu žebříčků černošské hudby. Do malé sestavy soustředil energii swingového orchestru, aranžmá zkrátil na úderný riff, spojil blues s pouličním humorem a z každé písně udělal malý příběh plný jídla, alkoholu, práce, nevěry a policejních razií. Tympany Five byli pro rock’n’roll vzorem, jak má být kapela složená. Milt Gabler Jordanovy studiové triky přenesl k Billu Haleymu a „Caldonia“ naučila křičet Little Richarda.
Nový letní long read sleduje cestu od stanových minstrelských show přes harlemské kluby a válečné jukeboxy až k chvíli, kdy rock’n’rollové děti zrychlily otcův krok a odnesly si jeho hudbu s sebou. |
UB40 před Red Red Wine: sklep, formulář a pomalý dubZveřejněno 12. srpna 2026 |
 Stačí několik taktů „Red Red Wine“ a z UB40 je v paměti kapela k letnímu drinku. Jenže o tři roky dřív nahrálo osm přátel z Birminghamu debut, který zněl jako jejich město: nezaměstnaně, multirasově a bez chuti uhýbat před politikou. Signing Off začíná přeslechnutou „Ivory Madonna“, vrací se k případu neprávem odsouzeného Garyho Tylera, připomíná britskou spoluodpovědnost za apartheid a Thatcherovou nazývá Medúzou. Ani při tom nezrychlí.
UB40 nestavěli na punkovém nárazu 2 Tone, ale na base, dubovém prostoru a pomalém napětí. Instrumentální „25%“ dokonce zbaví úvodní „Tyler“ slov, nikoli jejího neklidu. První singl přitom vystoupal na čtvrté místo britské hitparády. V novém článku se vracíme do sklepa, kde se budoucí hvězdy teprve učily hrát – a sprejem si na zeď nacvičovaly autogramy. |
Z archivu
Daniel Lanois: Acadie
|
 Přesně před deseti lety jsme na PUDINKU poprvé psali o albu Acadie. Teď se k němu vracíme znovu – a tentokrát od základů. Daniel Lanois měl v roce 1989 za sebou zásadní práci pro Petera Gabriela, U2, Neville Brothers i Boba Dylana. Acadie není jen album o hledání domova. Hledaly ho i samotné písně a pásky s hudebními stopami, které se stěhují mezi New Yorkem, New Orleans, Hamiltonem, Dublinem a Anglií. Vracíme do hry deset let starý text – tentokrát bez cajunských zkratek a s novou poslechovou mapou alba. |
Rubriky: Ponořte se hlouběji
