„Blues je učitelem, punk kazatelem.“
Genesis 1976:
|
Rok 1976 bývá v příběhu kapely Genesis popisován jako přechodové období. Jenže přechod nemusí znamenat nejistotu – někdy znamená soustředění. Po odchodu Petera Gabriela vydali Genesis dvě alba, která dnes zní překvapivě klidně a vyrovnaně: A Trick of the Tail a Wind & Wuthering. První z nich bylo testem důvěry – v publikum i v sebe sama. Druhé už žádný test neřeší. Jen trvá. |
Nepíšeme do prázdna.
Píšeme do prostoru, který už něco zažil.
Píšeme do prostoru, který už něco zažil.
Cernejpudink.cz je starý dům.
Plakáty se mění. Zdi ne.
Plakáty se mění. Zdi ne.
Tady a teď, se šumem starého rádia
Peter Hook v Praze: návrat bez smíruZveřejněno 7. února 2026 |
 Peter Hook se v březnu vrací do Prahy s koncertem, který není postavený na nostalgii, ale na jasné dramaturgii. V první části večera zazní celé album Get Ready – připomínka chvíle, kdy se New Order znovu učili být kapelou. Po přestávce přijde paměť: Joy Division a New Order vedle sebe, bez hierarchie a bez vysvětlování. Druhou polovinu tradičně otevře „Trans-Europe Express“ od Kraftwerk – stejný signál, kterým kdysi začínaly koncerty Joy Division. Ne návrat do minulosti, ale střih mezi kapitolami, které se nikdy úplně neuzavřely. Článek v rubrice Naživo s Pudinkem se soustředí na zvuk, konflikt a způsob, jak se tyhle písně vracejí zpátky na pódium – bez patosu, s basou vepředu. |
Talk Talk
|
 Talk Talk dnes působí jako zvláštní paradox: kapela, která ovlivnila celé generace, a přitom se záměrně stáhla do ústraní; mimo pozornost médií a příznivců. V novém pohledu se nevracíme k jejich hudbě jako k legendě, ale jako k procesu – k postupnému opouštění popové formy, ke zpomalení, k práci s tichem a prostorem. Od The Colour of Spring přes Spirit of Eden a Laughing Stock až k sólovému albu Marka Hollise sledujeme rozhodnutí, která nebyla stylová, ale etická. Hudba zde nesměřuje k vrcholu, ale mizí, řídne a odmítá spěchat. Text doplňují dva tiché poslechové boxy, které nejsou výčtem, ale orientačním bodem. Zamyšlení o tom, že ticho není prázdné – a že někdy je ústup tou nejradikálnější volbou. |
Lester Young
|
 Ve třicátých letech změnil Lester Young jazz tím, že přestal tlačit. Jeho tenor nebyl hlasitý ani soutěživý – spíš klidný, přesně položený a otevřený prostoru. Ovlivnil celé generace hudebníků, od Charlieho Parkera po Sonnyho Rollinse, a přesto zůstal hráčem, který se nevnucoval.V novém profilovém textu se vracíme k Youngovi ne skrze legendy a superlativy, ale přes konkrétní situace: malé skupiny kolem Counta Basieho, tichou spolupráci s Billie Holiday i pozdní léta poznamenaná válkou a rasismem. Text, který pracuje s fakty, ale zůstává u hlasu – a u otázky, co všechno může jazz říct, když nemluví nahlas. |
John Coltrane 1960
|
 V roce 1960 John Coltrane ještě není legendou. Nemluví o odkazu ani o budoucnosti. Mluví o poslechu, o technice, o pochybnostech, o tom, co funguje a co ne. O hudbě jako procesu, který se nedá uzavřít.Text Poslouchám. Hledám. Začínám. John Coltrane (1960) vychází z jeho dobového textu pro časopis Down Beat a je připravena pro rubriku Archivní šum. Bez retrospektivy, bez vysvětlování, bez historických berliček. Jen hlas hudebníka uprostřed práce. Článek je součástí naší roční série #MilesAndTrane100 a funguje jako tiché zpomalení mezi Milesem a referenčním portrétem Coltranea – jako chvíle, kdy se ještě nehledí dopředu, ale dovnitř. |
Café Bleu: pop, který se odvážil nevědětZveřejněno 31. ledna 2026 |
 Albový debut skupiny The Style Council se po více než čtyřiceti letech vrací jako box set ne jako potvrzení, ale jako otázka. Café Bleu už v době svého vzniku odmítalo být jednotné, rozhodné a „hotové“ – a nová souhrnná kompilace tenhle rys spíš zvýrazňuje, než aby ho uhlazovala. Článek k albu přistupuje s odstupem a bez nostalgie: jako k otevřenému stavu, kde pop místo jistoty nabízí pochybnost, rozhovor a klidnou nejistotu. Nejde o obhajobu ani soud, ale o pokus slyšet desku takovou, jaká byla – rozptýlenou, nejistou a právě tím překvapivě pravdivou. |
Marc Bolan
|
 V době, kdy byly hranice neprostupně zadrátované a desky se k nám dostávaly s větší námahou než do hitparád, existovaly magnetofonové pásky, které dokázaly zvednout náladu celé párty. Album Electric Warrior od T. Rex z roku 1971, patřilo mezi tituly, které se u nás přetáčely sem a tam — ne proto, že by šlo o zakázanou hudbu, ale protože skrývalo něco více než jednoduché riffy: rytmus, který držel pospolitost přítomného okamžiku.Marc Bolan, autor písní, plynul mezi akustickými počátky a elektrickou přítomností, a právě tenhle pohyb z něj učinil postavu, kterou bylo těžké přehlédnout. Přestože se „normalizační“ párty konaly potichu, jeho hudba tam hrála nahlas — v uších a v paměti těch, kteří si ji přehrávali z pásku až do rána. |
Mark Lanegan zpívá
|
 Hlas Marka Lanegana nikdy nebyl ozdobou ani gestem. Nepředváděl se, netlačil se dopředu – spíš zůstával. Komentovaný playlist Mark Lanegan zpívá je sourozencem textu a playlistu Mark Lanegan poslouchá. Zatímco tam jsme mapovali desky, které formovaly jeho hudební vkus a tvorbu, tady sledujeme Markův osobitý vokál v praxi: v kapele, v duetu, v cizích písních i v návratech k tichu. Dvanáct skladeb, osobní vzpomínka na jeden koncertní večer a hlas, který nevyžadoval pozornost – a přesto zůstal. |
Z archivu
Nahý, zraněný, nezdolný: Iggy Pop a Detroit, který ho naučil přežít.Zveřejněno 1. srpna 2016 |
 Pro většinu lidí je Iggy Pop legenda, která vejde do místnosti dřív než hudba. Nahé tělo v reflektorech, sklo, skoky do publika, chaos. Jenže za touhle předsíňovou pověstí se skrývá něco jiného: tvrdohlavý řemeslník, který nikdy nepřestal pracovat s rytmem, tělem a situací.
Kluk z Michiganu, kterému Detroit vtiskl mechanický puls – bum bum bác – a naučil ho, že hudba není kázání, ale událost. Iggy Pop přežil vlastní mýtus, drogy i dno, aby pochopil jednu věc: nejde o výsledek, jde o proces. |
Rubriky: Ponořte se hlouběji
