„Blues je učitelem, punk kazatelem.“
Alison Moyet: všechno fungovalo – jen ne tak, jak měloZveřejněno 18. června 2026 |
Alison Moyet dnes slaví 65 let. Většina připomínek se zastaví u Yazoo, hitů a jednoho z nejvýraznějších britských hlasů osmdesátých let. Jenže když se člověk vrátí k rozhovorům z poloviny této dekády, objeví úplně jiný příběh. Ne příběh hvězdy, která přesně ví, kam míří. Spíš sérii situací, které spolu úplně neladí: Basildon, hospody, rozpadající se kapely, osamělost uvnitř Yazoo, rok strávený doma s videokazetami a kuřaty, období, kdy vlastní hudbu nemohla vystát. A mezi tím hlas, který publikum poznalo po několika tónech. Nový článek na CernejPudink.cz není klasickým profilem. Zaznamenali jsme okamžiky, kdy se z Alison Moyet stala jedna z nejviditelnějších postav britského popu – a zároveň někdo, kdo si tím nebyl vůbec jistý. Mimochodem: v mojí sbírce mají dodnes své místo tři její řadová alba a výběr singlů. Po letech zjišťuji, že mě na nich možná nejvíc přitahují právě věci, které se tehdy nevešly do popových škatulek. |
Píšeme do prostoru, který už něco zažil.
Plakáty se mění. Zdi ne.
Tady a teď, se šumem starého rádia
Fear of Music: když se klid ukáže jako iluzeZveřejněno 15. června 2026 |
 Z perspektivy roku 2026 působí Fear of Music méně jako dokument konce sedmdesátých let a více jako nadčasová studie moderní úzkosti. Ne proto, že by předjímalo budoucnost, ale protože přesně pojmenovalo stav, který se vrací v různých podobách znovu a znovu. David Byrne zde nevypráví příběhy. Spíš zaznamenává nárazy reality. Města, zvířata, vzduch i každodenní detaily se pod jeho pohledem mění v důvody k úžasu i neklidu. V novém článku se vracíme k třetímu albu Talking Heads – desce, která nestárne, protože nikdy nenabízela jednoduché odpovědi. |
Sade: kapela, která dokázala, že ticho může znít hlasitěji než popZveřejněno 13. června 2026 |
 Některé kapely definují dobu, jiné ji tiše přežijí. Sade patří k těm druhým. V novém článku se vracíme k příběhu skupiny, která v osmdesátých letech dokázala propojit soul, jazz, sofistikovaný pop i zvláštní druh zdrženlivosti, který v populární hudbě nebývá samozřejmostí.
Nejde jen o hity jako „Smooth Operator“ nebo „No Ordinary Love“, ale také o Londýn, z něhož tato hudba vyrostla, o kapelu fungující jako skutečný kolektiv a o nahrávky, které nestárnou proto, že by byly nostalgické, ale protože nikdy nepodlehly módě. Další zastavení série #LondonBetween, která mapuje britskou hudbu osmdesátých let mimo hlavní proud. |
Jamie Reid: muž, kterému se punk připletl do životaZveřejněno 9. června 2026 |
 Většina textů o Jamiem Reidovi začíná u Sex Pistols. Dává to smysl. Grafika singlu „God Save the Queen“ i obal alba Never Mind the Bollocks patří k nejznámějším symbolům britského #UKPunk1976. Jenže Reidův příběh začal dávno před nimi.
V novém článku se vracíme do Croydonu, na pařížské ulice roku 1968 i ke komunitním novinám Suburban Press, kde vznikal vizuální jazyk, který si později spojíme s punkem. Objevuje se tu také Reidův celoživotní zájem o jazz, občanskou neposlušnost, ekologii a svět mimo oficiální instituce. Místo dalšího portrétu „punkové ikony“ tak vznikl příběh člověka, který odmítal žít z vlastní legendy. Možná právě proto je Jamie Reid dnes zajímavější než kdy dřív. |
Allen Toussaint Songbook:
|
 Když se řekne New Orleans, většině lidí se vybaví jazzové pohřby, Mardi Gras nebo Louis Armstrong. Jenže zvuk města formovali i lidé, kteří stáli mimo reflektory. Allen Toussaint byl jedním z nich. Jeho písně zpívali Rolling Stones, The Who, Irma Thomas nebo Lee Dorsey. Produkoval, aranžoval, skládal a po desetiletí pomáhal vytvářet hudební identitu města, aniž by na sebe strhával pozornost. Teprve po hurikánu Katrina a nuceném odchodu z New Orleans se ocitl v situaci, kdy musel vystoupit sám za sebe. Rozšířená edice živého alba Songbook zachycuje právě tuto pozdní kapitolu jeho života. Přináší dvacet dosud nevydaných nahrávek, archivní rozhovory a portrét skladatele, který se po padesáti letech v zákulisí rozhodl usednout ke klavíru a vyprávět vlastní příběh. Ne okázale. Po svém. V novém článku se vracíme k albu, které je zároveň osobní zpovědí, kronikou jednoho města i připomínkou toho, že některé hlasy bývají nejdůležitější právě tehdy, když nemluví nahlas. |
Sonny Rollins: muž, který nikdy nepřestal hledat tónZveřejněno 6. června 2026 |
 Někteří hudebníci celý život hledají vlastní hlas. Sonny Rollins ho našel poměrně brzy — a přesto o něm nikdy nepřestal pochybovat. Právě tato neklidná potřeba jít dál z něj udělala jednu z největších osobností moderního jazzu.
V novém textu se vracíme k jeho cestě z harlemského Sugar Hillu přes bebopovou revoluci až k deskám Saxophone Colossus, Freedom Suite nebo The Bridge. Připomínáme hudebníka, který dokázal proměnit improvizaci ve způsob myšlení, na vrcholu kariéry odešel cvičit na Williamsburg Bridge a celý život se snažil zahrát to, co slyšel ve své hlavě. Není to bajka o dokonalosti. Je to příběh člověka, který považoval hledání za důležitější než nalezení cíle. A nejspíše právě proto zůstává jeho tón živý i dnes. |
Northern Soul: hudba, která roztančila sever AnglieZveřejněno 23. května 2026 |
 Sever Anglie a Midlands přelomu šesté a sedmé dekády nebyly místy, kde by člověk čekal vznik něčeho, co přežije dekády. Zavřené továrny, vyprázdněné ulice, města bez směru. A přesto právě tady vznikl Northern Soul — subkultura postavená na amerických deskách, které nikdo neznal a nevyhledával, a na lidech, kteří v nich našli vlastní prostor.
Nový text na cernejpudink.cz se vrací na parkety Wigan Casina i do klubů, kde se tančilo dlouho do rána. Ne jako nostalgie, ale jako situace: hudba, která se neposlouchá, ale žije. Northern Soul tu není styl. Je to pohyb, který drží věci pohromadě — aspoň na pár hodin. |
Bitches Brew: když se hudba přestane ptát na formuZveřejněno 21. května 2026 |
 Dvojalbum Bitches Brew není deskou, která by chtěla být pochopena. Nepředkládá jasný tvar ani posluchačský klíč – spíš vytváří prostor, do něhož se vstupuje bez mapy. V novém Albu týdne se vracíme k okamžiku, kdy Miles Davis přestává rozšiřovat jazz a začíná proměňovat samotný způsob, jakým hudba vzniká a drží pohromadě. Zvuk se drolí, vrstvy se překrývají, groove přestává být rytmem a stává se tlakem. Nejde o historii ani o vliv, ale o poslech: vydržet v neklidu, nesnažit se uzavřít tvar, přijmout hudbu jako otevřený stav.Součást série #MilesAndTrane100. |
Soul Drums: Steve White konečně v čele – a je slyšet, že tam patříZveřejněno 17. května 2026 |
 Soul Drums je deska, která se neotevře na první dobrou. Při tichém poslechu působí uhlazeně, skoro až příliš spořádaně. Ale jakmile zesílíš hlasitost, všechno se změní: groove ztěžkne, nástroje se od sebe odlepí a je slyšet, jak přesně je tahle hudba vystavěná Bubeník. Steve White tu nestojí vepředu proto, aby se předváděl. Stojí tam proto, že rytmus, který drží, je pevná osa celého alba. Nejlépe je to slyšet v „Changes“, skladbě, která ukazuje, jak se jednoduchý motiv může proměnit v něco mnohem hlubšího. Soul Drums je album, které si říká o Váš čas – a vrací ho s přesností, která se nedá přeslechnout. |
Working Week: jazz, tanec a politika bez škatulekZveřejněno 15. května 2026 |
 Britské osmdesáté roky nebyly jen o MTV a syntetizátorech. V londýnských klubech se ve stejné době odehrával jiný příběh — pomalejší, komplikovanější a o to přesnější. Working Week patří k jeho klíčovým kapelám.
Spojili jazz, soul i latinské rytmy do zvuku, který byl taneční i přemýšlivý zároveň. Hráli pro lidi, ne pro žebříčky. A nikdy se úplně nerozhodli, čím chtějí být — právě proto jejich hudba drží pohromadě i dnes. Druhý díl série #LondonBetween se přesouvá do nočního Londýna: do klubů, kde se hudba nerozdělovala na žánry, ale na momenty, které dávaly smysl. |
Dva muži, kteří drželi písně pohromaděZveřejněno 13. května 2026 |
Někteří hudebníci zůstávají v paměti okamžitě. Jiní se do ní dostanou oklikou — přes skladby, které člověk poslouchá roky, aniž by přesně věděl proč fungují tak dobře. Dnes jsme na cernejpudink.cz v rubrice Zapomenuté příběhy vydali dva texty o muzikantech, kteří stáli spíš v zákulisí hudby než před lidmi. Dave Mason, spoluzakladatel Traffic a sideman na deskách Hendrixe, Rolling Stones nebo George Harrisona. A Tony Wilson, spoluautor zvuku Hot Chocolate a člověk, který přesně věděl, co píseň unese — a co už ne. Dva rozdílné příběhy. Dva odlišné typy práce. Ale i společný pocit, že některé nejdůležitější věci v hudbě často vytvářejí lidé, kteří nepotřebují stát uprostřed scény. |
Z archivu
Tina Weymouth: Tichá architektka groovuPoprvé zveřejněno 5. února 2017 |
 Tina Weymouth nikdy nepotřebovala kytarové exhibice ani okázalá gesta. Její síla vždy spočívala v přesnosti, rytmické inteligenci a schopnosti vytvářet basové linky, které drží skladbu pohromadě, a přitom ji nenápadně posouvají do nových světů. V Talking Heads byla protiváhou Davidu Byrneovi – klidná, soustředěná, s neomylným citem pro groove. V Tom Tom Club zase ukázala, že basová kytara může být hravá, taneční a nakažlivě melodická. Profil z archivu připomíná hudebnici, která redefinovala roli basy v popu i art-rocku a jejíž vliv dnes slyšíme v generacích, které možná ani netuší, komu vděčí za svůj zvuk. |
Rubriky: Ponořte se hlouběji
