Naposledy aktualizováno: 21.12.2018
Frank Zappa (21. 12. 1940 – 4. 12. 1993, narozen jako Francis Vincent Zappa) je významným představitelem hudby dvacátého století a vzácným případem kreativity. Skvělý kytarista, ale také vynikající skladatel, jehož talent se snoubí v jedinečné osobnosti. Zemřel příliš brzy, v pouhých padesáti dvou letech. Jeho hudební odkaz je naštěstí stále živý.
sardonický antihrdina losangelské hudební scény
Frank Zappa byl v šedesátých letech vnímán coby sardonický antihrdina losangelské hudební scény. Především ale byl neúnavným workoholikem a prakticky v ničem nenaplňoval představy o rockové hvězdě. Na rozdíl od většiny svých sousedů v Laurel Canyonu nepil alkohol ani nebral drogy. Bylo mu zcela lhostejné, zda se jeho písně hrají v rádiu.
Během své více než třicetileté umělecké dráhy prožil rodák z Baltimoru skvělou, ale velmi mnohotvárnou kariéru, která dobře vypovídá o jeho hudebních a skladatelských schopnostech, neboť zasáhl do tak rozmanitých žánrů, jako je klasická hudba, elektronická hudba, jazz a rock.
Start hudební kariéry na svátek Dne matek
Od mládí se věnoval hudbě, ale velké dveře se otevřely až v roce 1964, kdy vznikla skupina The Mothers of Invention a o dva roky později vyšlo geniální dvojalbum Freak Out (1966, MGM Records).
Skupina vznikla díky nabídce Raye Collinse, aby se Frank připojil k partě The Soul Giants, která hrála především převzatý rhythm’n’bluesový materiál. Ihned po nástupu se Zappa okamžitě chopil všeho: kytary, zpěvu a vedení kapely, která se přejmenovala na The Mothers Of Invention, protože ten den byl Den matek.
Když se Frankovi podařilo najít vydavatelství, které bylo ochotné vsadit na kapelu s tak bizarním názvem, ukázal všechny své schopnosti. Prosazoval syrový zvuk, ale přitom pracoval s propracovanými aranžemi. Jeho ironické, nonkonformní a jízlivé texty se rychle staly nepohodlnými pro americké společenské autority.
Matky invence Zappa popsal jako „předurčené k tomu, aby otravovaly lidi do té míry, že by třeba jen na vteřinu začali o svém okolí pochybovat natolik, aby s ním začali něco dělat.“
Roli rock’n’rollové hvězdy vnímal coby nutné zlo
Roli rock’n’rollové hvězdy – a věčné trmácení se po koncertních šňůrách – vnímal coby nutné zlo a předpoklad pro naplnění jeho mnohem ambicióznějších snah prosadit se jako skladatel moderní orchestrální hudby. Součástí toho všeho byly i hojné sexistické narážky v jeho písňových textech a občasná samolibost při jednání s novináři.
V roce 1983 pronesl na adresu rockerů hodně zdrcující kritiku: „Mám rád bluesové kytaristy. To, co hrají, má opravdový smysl – je to velmi promyšlené a odpovídá to písni – na rozdíl od většiny toho, co se děje na rock’n’rollových deskách.“
Jděte se raději vzdělávat do knihovny
Podle mladšího Zappova syna Ahmeta byl jeho otec neuvěřitelně zvídavý a celý život se toužil naučit něco nového: „Vzdělával se sám. Nijak se neomezoval ve své přirozené zvědavosti. Vášnivě pracoval na tom, aby mohl samostatně tvořit. Řídil se výhradně svojí touhou. Tvrdil, že jemu se žádné výhody nedávají. Musel na vše přijít sám. Například se ve veřejné knihovně naučil skládat klasickou hudbu a navázal spolupráci s Los Angeles Philharmonic.“
Bunk Gardner, který hrál v Mothers na dechové nástroje, si Zappu pamatuje jako poměrně nepřístupného člověka: „Za ty čtyři roky, co jsem s ním hrál, mi jen jednou potřásl rukou a řekl ‚dobrá práce‘. Nepamatuji si, že by Frank někdy někoho objal. Možná to bylo prostředím, ve kterém vyrůstal. Zvykl jsem si na to a bral jsem ho takového, jakým byl a respektoval jeho ‚moc se nepřibližuj‚.“
I přes Zappovu osobní odměřenost inspiroval každého hudebníka, který s ním, byť jen na několik týdnů, spolupracoval. Bubeník Chester Thompson nebyl jediným, kdo na něj nedal dopustit. Účastníkům bubenických workshopů se svěřil: „Od Franka jsem se o hudbě naučil absolutně nejvíce. Byl rock, blues, jazz, klasika, funk… cokoliv, co si zamanete.“
Souboj s matkami prevence
V průběhu let se Zappa stále více politicky a kulturně vyhraňoval. Byl jedním z pouhých tří hudebníků, kteří se v roce 1985 během slyšení před senátní komisí aktivně postavili proti snahám sdružení Parents Music Resource Center, reprezentovaném Mary Elizabeth „Tipper“ Gore, tehdejší manželkou budoucího 45. viceprezidenta USA Ala Gorea, přijmout federální legislativu zavádějící ve Spojených státech amerických cenzuru.
Jen velice krátkou dobu se zdálo, že se s cenzurními zásahy a návrhy na „onálepkování“ údajně nevhodné hudby nápisem Parental Advisory, Explicit Content, smířil. Postoj rychle změnil, když prohlásil: „Pokud vám na svobodě záleží, musíte si vzít oblek a odjet do Washingtonu D.C. a něco s tím udělat.“
Celá kampaň samozvaných matek prevence, a dalších mravokárců, skončila pachutí. V Zappově případě si onálepkování varovnou etiketou vysloužilo jeho čistě instrumentální album Jazz From Hell (1986, Barking Pumpkin Records). Cenzory patrně podráždila nejenom zmínka o Pekle, ale nejspíše je vzrušil název skladby G-Spot Tornado.
Záslužná péče Zappa Family Trust o hudební a myšlenkový odkaz
Díky péči Zappa Family Trust vychází jeho archivní nahrávky, které pomáhají věrným českým fanouškům doplnit chybějící díly zappovské skládačky a odpovědět si na některé otázky a nejasnosti, ke kterým se v době „vlády lidového blaha“ nemohli dostat nebo neměli příležitost si je ověřit.
V době psaní článku se Frankova oficiální diskografie zastavila na čísle 99 – za jeho života bylo vydáno šedesát dva řadových alb. Zappa Family Trust vydal již dalších třicet sedm albových titulů.
Frank, Franta, Fanouš, Fanoš Zappů, Zapouš, Zappík, Mistr, FZ… to jsou Zappovy přezdívky, se kterými se v prostředí českých hudebních fanoušků lze setkat. Jeho alba byla v našich zemích obvykle přijímána (nebo zatracována) s velikým nadšením. Není nutné rozebírat příčiny a pohnutky lidí, kteří Mistrovu tvorbu odmítali. Jejich vysvětlení nikdy nebylo zcela jasné a srozumitelné.
Co tedy znamenal Frank Zappa pro českého fanouška?
V první řadě to byl nesmírně pracovitý a koncepčně tvořící skladatel a hudebník.
Vedle již výše uvedeného počtu nahraných alb, Zappa režíroval dva celovečerní filmy (200 Motels [1971] a Baby Snakes [1979]); napsal dvě knihy (Them or Us [1984] a The Real Frank Zappa Book [1989]); vyprodukoval řadu video kompilací a především, za období 1966 – 1988 odehrál stovky veřejných vystoupení a koncertů.
Zappovo celoživotní hudební dílo do sebe přímo zázračně zapadá a jím vytvořená skládačka drží neuvěřitelně pevně pohromadě. Jeho tvorba vytváří kompaktní směs hudby, textů a všude přítomného dadaismu. Díky tomu je Frankova muzika přijímána po celém světě s porozuměním.
Pro neznalé a nepoučené se však může jevit coby změť nelogických zmínek o pudlech, zubních vláknech, tritonu, plynových maskách a televizních pánbíčkářích – a tak nedává smysl.
Zappův hudební svět je propracovaný a má zřejmý plán
Ve skutečnosti je FZ hudební svět propracovaný a má zřejmý plán, byť mystický a ne prvoplánově pochopitelný. Mistr s některými slovy nebo jmény osob pracoval po celých třicet pět let, během nichž veřejně vystupoval a tvořil.
Známá je jeho vášeň pro pudly. První zmínka o nich je doložena na archivních nahrávkách z roku 1963 a zmiňuje je i na svém posledním albu vydaném za jeho života Yellow Shark.
Jeho diskografie je pestrou směsicí alb, které byly každé jiné, ale zároveň měly jednotící linii. Tou vždy byla snaha nabídnout posluchači, pokud ovšem byl připraven a ochoten přistoupit na Zappova pravidla hry; jakýsi textový a hudební biograf pro uši a vyburcovat ho k jakékoliv aktivitě nebo reakci.
Při zpětném ohlédnutí za jeho kariérou rockového umělce se zdá, že je zásadní chybou hodnotit ho coby nějakou rock’n’rollovou ikonu a charizmatického kytaristu. Taková role spíše sedne například Jimmymu Pageovi.
Frank má rozhodně více z amerického hudebníka Spikea Jonese, který se proslavil netradičními hudebními aranžemi dobových populárních písní nebo klasických děl, do nichž vkládal různá překvapení, jako výstřely z pistole, hlasitá písknutí píšťalky, bimbání kravských zvonců nebo klaunské mumlání a nenadálé výkřiky.
Zappa a Československo?
Již v sedmdesátých letech patřily Zappovy gramodesky mezi žádané a vyhledávané tituly na nedělních neoficiálních pražských burzách. Vášnivě se o nich mluvilo a ještě s větším úsilím se sháněly.
Po roce 1989 Mistr krátkou dobu koketoval s novou československou vládou a prezidentem Václavem Havlem. Dokonce mu udělili jakýsi oficiální titul Zástupce Československa pro rozvoj a spolupráci. Tyhle aktivity vzaly poměrně rychle za své, díky postoji tehdejších oficiálních míst v USA.
Pamětníci si jistě vzpomenou, jak se v někdejším mládežnickém tisku (Už jsi čet Mladý Svět?) chlubil Michael Kocáb, že se mu podařilo FZ kontaktovat . Kocáb dokonce tvrdil, že se při jejich osobním setkání domluvili na Frankově spolupráci s tehdejším Pražským Výběrem. Až později vešlo ve známost, že poněkud fabuloval. Kontakt na Zappu zajistil československý emigrant Milan „Gogo“ Krampota.
To, jak si spolupráci Pavlíček s Kocábem představovali, ukázalo společné vystoupení v rámci koncertu „Adieu C.A.“, Zappa rozehrál kytarové sólo a Pavlíček po chvíli do něj nevybíravě vstoupil a cosi preludoval. FZ zareagoval jediným možným způsobem – ponechal naše regionální rádoby hvězdičky jejich osudu a naštvaně odešel do zákulisí…
Na závěr nabízíme k zamyšlení jeden Zappův citát „Vedeme krotkou válku s netečností. Nevím, jak jste na tom s netečností tady u vás, ale u nás, kluci a holky, jí máme fůry. Hodně z toho, co provozujeme, má lidi naštvat natolik, aby aspoň na chviličku zpochybnili svoje prostředí a chtěli s ním něco udělat. Dokud okolní svět necítíte, nedělá vám starosti, nemůžete ho taky v ničem změnit. A něco se udělat musí, než Amerika uškrtí svět a nasere mu na hlavu.“
