Hudební magazín o zapomenutých příbězích, jazzu, alternativě a albech s hlubším kontextem
Každý týden vybírám jedno album, které mi právě přistálo na stole. Ať jde o novinku, pozapomenutý klenot, nebo desku, která zrála časem. Nejde o žebříčky, ale o hudbu, která pořád něco říká.
První sólové album Smokey (1973) úspěšného zpěváka, uznávaného textaře a viceprezidenta Motownu Smokeyho Robinsona bylo více než jen hudebním projektem – bylo to prohlášení. Tehdy – na začátku 70. let – byl jednoduše mužem na křižovatce. Opustil skupinu Miracles, ze showmana se proměnil ve stratéga úspěšného hudebního labelu a zároveň měl své osobní plány.
Pokračování textu Smokey Robinson: Smokey (1973, Tamla Records)
Gil Scott-Heron (1949–2011) patří k nejvlivnějším hlasům afroamerické hudby druhé poloviny 20. století. Básník, zpěvák a vizionář, který svým unikátním mixem spoken wordu, jazzu, soulu a politických komentářů předběhl svou dobu a spolu s Last Poets položil základy rapu. Přestože jeho kariéra byla plná vzestupů i pádů, album Reflections z roku 1981 zůstává jedním z vrcholů jeho tvorby – ostře kritické, ironické a zároveň hluboce lidské.
Pokračování textu Gil Scott-Heron: Reflections (1981, Arista Records)
V roce 1980 byli The Jam na britských ostrovech nedotknutelní. Trojice z Wokingu – Paul Weller, Bruce Foxton a Rick Buckler – měla za sebou sérii skvělých desek a věrnou fanouškovskou základnu. Hráli svižně, chytře, elegantně. Punkem sice prošli, ale nikdy v něm nezůstali. A především: neustále se zlepšovali.
Rok 1957 přinesl jedno z nejdůležitějších alb moderního jazzu. Brilliant Corners od klavíristy a skladatele Theloniouse Monka není jen dalším jazzovým titulem – je to výpověď, manifest a umělecký experiment zároveň. Dobové recenze se shodují: Monk zde překračuje hranice běžné improvizace a představuje svou tvorbu jako vyzrálý, nekompromisní umělec, jehož hudba osciluje mezi genialitou a výstředností.
Pokračování textu Thelonious Monk: Brilliant Corners (1957, Riverside Records)
Název Rollinsova alba Tenor Madness z roku 1956 se nesmí brát až tak doslova. Jeho tón sice zněl vždy útočně a ostře. Nicméně se po zdánlivě nevyčerpatelné spršce tenorsaxofonových jisker dokázal zklidnit. A pak jazzovým aficionados nabídl zcela jinou interpretační polohu – dechberoucí a přetékající intimní vřelostí.
Pokračování textu Sonny Rollins Quartet: Tenor Madness (1956, Prestige Records)
Po čtyřech letech od dlouhohrajícího debutu Yellow (2021) připravila jiholondýnská multiinstrumentalistka, zpěvačka a skladatelka Emma-Jean Thackray jeho netrpělivě vyhlíženého nástupce Weirdo. Deska vyšla u slavného labelu disc-jockeye Gillese Petersona Brownswood Recordings.
Pokračování textu Emma-Jean Thackray: Weirdo (2025, Brownswood Recordings)
Kompozice Donalda Fagena pro mateřské jazz-popové Steely Dan, i jeho autorské LP desky, obvykle vyžadují trochu více času a opakovaných poslechů. Pak se v nich zorientujete. Čtvrté sólové album Sunken Doncos vydal třicet let po sólovém debutu The Nightfly (1982, Reprise Records, spotify link). Najdete na něm vše, co na písních spoluzakladatele jedné z nejpůsobivějších kapel historie pop music příznivci milují.
Pokračování textu Donald Fagen: Sunken Condos (2012, Reprise Records)
Skladatel, zpěvák a klávesista Donald Fagen vydal své v pořadí třetí sólové album Morph The Cat v roce 2006. Američané již pátý rok žili pod permanentním stresem a v obavách z útoků extrémistů.
Pokračování textu Donald Fagen: Morph The Cat (2006, Reprise Records)