Hudební magazín o zapomenutých příbězích, jazzu, alternativě a albech s hlubším kontextem
Steve White / Chris Hague / Joel White
Deska, která nevysvětluje, ale ukazuje. Soul Drums není návrat ani demonstrace síly — spíš tichý portrét muzikantů, kteří ví, že groove nemusí tlačit, aby měl váhu.
Pokračování textu Steve White Trio: Soul Drums a rytmus, který se nedá přeslechnout
Jazz, politika a klubová energie Londýna mimo hlavní proud
#LondonBetween, #QuietSoulUK | Soul & Style
Britské osmdesáté roky nebyly jednotné — a Working Week patří k těm kapelám, na kterých je to slyšet nejzřetelněji. Zatímco Birmingham reagoval na vlastní sociální realitu, Londýn se měnil v prostor, kde se míchaly rytmy, ideje i identity. Kluby, malé labely, pirátská rádia. Hudba, která se neptala, kam patří. Working Week z ní nevznikli jako plán, ale jako důsledek — jako zvuk, který dává smysl právě ve chvíli, kdy se věci přestanou snažit zapadnout.
Pokračování textu Working Week: Kapela, která chtěla tančit mezi žánry
Album, v němž se Miles Davis poprvé nadechl do prostoru, který ještě neměl tvar
#MilesAndTrane100
Na konci šedesátých let se Miles Davis ocitl v bodě, kdy se jeho vlastní jazyk začal rozpadat. Druhý kvintet se rozplynul, svět kolem byl plný hluku, násilí a rychlosti — a Davis se rozhodl udělat pravý opak. In a Silent Way není album jistoty, ale album hledání. Hudba, která se nebojí zpomalit, ztišit a vstoupit do prostoru, kde ještě nic není dané.
Pokračování textu In a Silent Way: Hudba, která se nebojí udělat krok
O muži, který proměnil studio v další nástroj Milesovy kapely
#MilesAndTrane100
Když se mluví o albech Milese Davise z přelomu 60. a 70. let, pořád se ještě často mluví o „kapelách“, „sessions“ a „geniálních improvizacích“. Jenže tahle vyprávění mají jednu zásadní slepou skvrnu: nepočítají s producentem jako aktivním hráčem. V případě Milese Davise to ale bez něj jednoduše nejde.
Sto let duetů, které dokazují, že dvěma hlasům stačí málo, aby řekly všechno
Duo trubky a klavíru je v jazzu zkouškou pravdy. Nejsou tu žádné úkryty ani alibi, jen vztah, který se musí udržet sám. Dva hlasy proti sobě, a zároveň vedle sebe.
Právě proto se k této podobě jazzu hudebníci vracejí už téměř sto let — pokaždé jinak, ale vždycky se stejným rizikem: že bude slyšet úplně všechno.
Pokračování textu Jazzová epištola pátá: Dopis, který se přehrává znovu
Wayne Shorter, Herbie Hancock, Ron Carter a Tony Williams v kvintetu, jež přestal počítat rytmus tradičním způsobem
#MilesAndTrane100
Existují kapely, které hrají skvěle. A pak existují kapely, které změní samotný způsob, jak hudbu slyšíme. Druhý velký kvintet Milese Davise patří k těm druhým.
Pokračování textu Druhý velký kvintet Milese Davise: když se jazz naučil plout
Kapitola na konci jedné éry
#CernoOranzovaEra, #ImpulseListening, #ImpulseState
Impulse! není label.
Je to stav.
Na začátku sedmdesátých let byl katalog Impulse! Records místem, kde hudba často fungovala jako osobní výpověď. Pozdní nahrávky Johna Coltranea, meditativní světy Alice Coltrane nebo naléhavý tón Archieho Sheppa — každé album neslo stopu konkrétního vnitřního tlaku i doby, která ho formovala.
Pokračování textu Pharoah Sanders – Elevation (1974): když spiritual jazz zpomalí
Hudba, která se nezklidňuje — Charles Mingus mezi tichem a výbuchem.
#NocniPlaylisty
Noc je ideální čas na hudbu, která se nebojí být pravdivá. A Charles Mingus byl pravdivý až na dřeň. Narodil se v Arizoně, vyrůstal v Los Angeles v domě, kde se směla hrát jen církevní hudba — ale dlouho to nevydrželo. Díky Ellingtonovi objevil jazz, a pak našel i vlastní tvůrčí hlas. A ten byl silný, neústupný, někdy hněvivý, vždycky lidský.
Pokračování textu Charles Mingus: Šest nočních erupcí génia, hněvu a něhy