Naposledy aktualizováno: 10.11.2025
Deset let po jeho nečekané smrti si připomínáme život a odkaz hudebníka, který zapsal New Orleans do světové hudební mapy.
#NOLAGroove
Allen Toussaint (14. 1. 1938 – 10. 11. 2015, narozen jako Allen Richard Toussaint) nebyl jen pianista a skladatel – byl strůjcem zvuku Crescent City, mistrem aranžmá, producentem a vizionářem. Jeho hudba formovala rhythm’n’blues, soul i funk a rezonuje v nich dodnes. Tato retrospektiva sleduje jeho cestu od prvních tónů na starém pianinu v rodném domě až po legendární nahrávky a projekty, které ovlivnily generace následovníků.
přívětivý, i když zdrženlivý velvyslanec New Orleans
New Orleans není jen jazz a Mardi Gras. Je to město, kde se gospel míchá s funkem, kde se smutek i radost přelévají v rytmech, které nutí tělo hýbat se a srdce cítit. A Allen Toussaint byl tichým architektem tohoto zvuku. Jeho hudba měla noblesu, groove i duši. A hlavně – měla hloubku. Vstřebal a pochopil starší bluesový styl „junker“, boogie-woogie a ragtime, a začlenil je do moderní hudby.
Psal hity, stál za produkcí ikonických nahrávek 60. a 70. let, přesto nikdy neztratil svůj vztah k New Orleans. Pro místní byl přívětivým, i když zdrženlivým velvyslancem města. Vždy byl skvěle oblečený – i s jeho charakteristickými barevnými ponožkami pod koženými sandály. Zastavoval se, aby si popovídal s každým fanouškem nebo obdivovatelem, který se s ním chtěl vyfotit.
Začátky u pianina a rádia
Vyrůstal v New Orleans, kde hudba byla jeho každodenní společnicí. „Prvních 23 let života jsem strávil na 3041 College Court. Přestěhovali jsme se tam, ještě než mi byl rok. Vyrostl jsem u starého pianina, původně ho rodiče pořídili pro mou sestru. Stačilo stisknout klávesu a tón zněl – okamžitá odměna. Brzy jsem začal vybírat jednoduché melodie a napodobovat písně z rádia. Hodně jsme tehdy poslouchali hillbilly, ale také blues z Randy’s Record Mart.“
Právě tehdy uslyšel poprvé „Swanee River Boogie“ od Alberta Ammonse a jeho fascinace boogie-woogie byla na světě. „Nemohl jsem si kupovat hodně desek, takže když jsem chtěl slyšet část skladby znovu, musel jsem čekat až ji na rozhlasové stanici znovu zahrají. To trvalo dlouho. Vymyslel jsem si jinou zábavu – při čekání jsem se píseň pokoušel zahrát zpaměti a objevoval při tom nové souvislosti. Postupně jsem začal skládat vlastní jednoduché melodie.“
hudba New Orleans jako modlitba a způsob, jak udržet komunitu pohromadě
Toussaint miloval i staré blues na šelakových deskách na 78 otáček, které si pouštěli sousedé. „Matce se nelíbily, byly příliš drsné, ale já je miloval. Hodně jsem poslouchal i gospel – Alexandera Bradforda, Sister Rosettu Tharpe – a to bylo to nejvíc vzrušující, co jsem mohl slyšet.“ Ve škole Booker T. Washingtona založil první rhythm’n’bluesové těleso, The Flamingos, se slepým kytaristou Snooksem Eaglinem a saxofonistou Benjaminem Gregorym. Hráli na školních večírcích i ve venkovských klubech. Soupeřili s dalšími mladíčky jménem The Hawketts. Allen již tenkrát aranžoval, rozepisoval party, zkoušel a naslouchal.
Brzy začal hrát na koncertech s profesionály – zaskakoval za Hueyho „Piano“ Smithe na turné s Earlem Kingem a vystupoval s kapelami v legendárním Dew Drop Inn, hotelu, restauraci a nočním klubu, kam zajížděli během koncertních šňůr umělci známí po celých Spojených státech jako Duke Ellington a Ray Charles. Tady se v padesátých letech zrodil rock’n’roll a psaly se dějiny americké hudby.
Vedle hvězd tu vystupovali také pionýři rhythm’n’blues a formovala se kulturní identita města, jejíž ozvěny dodnes zní v každém neworleanském grooveu. V Dew Drop Innu si začal vytvářet svůj muzikantský vkus: „Pozorovali jsme, jak mistři jako Lee Allen nebo Roy Montrell hrají a mluví – všechno bylo hip, všechno bylo správně,“ popisoval svoje profi začátky Toussaint. Pochopil, jak hudba New Orleans funguje: propojuje lidi, spojuje žánry, drží komunitu pohromadě.
Profesor, který změnil Toussaintův hudební svět
Tousaintův klavírní styl byl směsicí hry neworleanského bluesového pianisty Professora Longhaira, erudovaného swingu a vlastní elegance, která dokázala vtisknout punc noblesy i těm nejrajcovnějším funky rytmům. Professor Longhair (občanským jménem Henry Roeland Byrd) byl chlápek, který rozkolébal klavírní svět nejenom hitem „Go to the Mardi Gras“.
Když ho Allen poprvé slyšel hrát „Tipitina“, změnil se mu svět a získal celoživotní hudební vzor. „To bylo úplně mimo přímou linii boogie-woogie,“ svěřil se později. „Byl to nový jazyk.“ Nejprve se setkali na jednom středoškolském večírku a krátce na to v obchodě s deskami. Professor ještě pracoval jako skladník. „Nemohl jsem uvěřit, že je skutečný. Mělo to pro mě velký význam, i když jsme si tehdy spolu nepromluvili. Později jsem s ním bezpočtukrát seděl u klavíru a sledoval ho – to byla radost.“
Další, kdo ho v počátcích významně ovlivnil, byl Dave Bartholomew – neworleanský velikán, trumpetista, kapelník a producent spjatý s Fatsem Dominem. Nadějného muzikanta pozval do studia J&M Music Shop Cosima Matassy, které bylo kolébkou amerického rock’n’rollu, aby hrál na deskách s Dominem, Little Richardem a Smileym Lewisem. Bartholomew byl zkušený muzikant a také impresário. Toussaintovi názorně předvedl, jak funguje hudební byznys a jak lze lokální hudbu přetavit do mezinárodně srozumitelné řeči bez ztráty autenticity.
záhy měl již svůj jedinečný hudební styl
Allen si těchto lekcí považoval a pak již šel ale dál. Jak sám říkal: „New Orleans je moje matka, ale jazz byl můj učitel.“ Bartholomewův smysl pro strukturu, práci s dechovými nástroji a rytmickou dynamiku je stále jasně slyšitelný i v Toussaintových pozdějších aranžmá a v jeho producentské estetice. Vyjádřil se o svém vzoru s obrovskou pokorou:
„Dave Bartholomew byl můj učitel. Ukázal mi, že i v jednoduchém rytmu může být celá symfonie.“
V roce 1957 Allen vyrazil na turné s duem Shirley & Lee. V té době navíc debutoval pod jménem Toussan instrumentálním albem The Wild Sound of New Orleans (spotify link) se skladbami jako „Whirlaway‘ a „Po Boy Walk“. Měl již svůj jedinečný styl – elegantní, ale funky; uhlazený, ale s drsným podkladem Crescent City, které nikdy nespí.
Z domácího studia do hitparád
Toussaint nikdy nezůstal v zajetí jednoho stylu. Jeho hudba dokázala pohodlně kombinovat rhythm’n’blues, funk, jazz i karibské vlivy, často v jedné skladbě. Například jeho práce s mollovými a dur akordy, bluesovými klavírními pasážemi a sofistikovanými aranžemi odhaluje jeho hudební inteligenci a cit pro gradaci emocí. Jeho přístup byl prakticky učebnicový: každý refrén mohl skončit bluesovou improvizací, aniž by ztratil melodickou eleganci. Takové prvky dokazují, proč jej odborníci označují za jednoho z velkých amerických skladatelů.
V 60. letech se jeho vliv dále šířil – a to nejen napříč žánry, ale i generacemi. Zásadně potom, co se stal hudebním ředitelem Instant a Minit Records, významných labelů Joea Banashaka, které byly prvními štacemi pro Irmu Thomas, Chrise Kennera, Ernieho K-Doe, Jessie Hilla, Arta a Aarona a Nevillovi mnoho dalších. Většina toho, co se pro tato vydavatelství nahrálo, vznikla v obývacím pokoji domu rodiny Toussaintových v Gert Town, kde Allen pořádal dlouhé zkoušky, psal a setkával se s osobnostmi zlaté éry neworleanského rhythm’n’blues.
Často na tahle léta vzpomínal: „Znali jsme se všichni, protože už předtím zpívali a jamovali u mě doma. Jessie Hill, Ernie K-Doe, Lee Dorsey, Irma Thomas – všichni čerpali z mé práce.“ Jessie Hill s „Ooh Poo Pah Doo“ přinesl rytmus New Orleans do amerických domácností, Ernie K-Doe se svým „Mother-In-Law“ si došel pro první národní jedničku nahranou v New Orleans – Toussaintova vlastní skladba. „Z těch všech písní, co jsem napsal, je ‚Mother-In-Law‘ moje nejoblíbenější.“
„Když máš správný krok, všechno ostatní se přidá.“
Mladý producent byl již od prvních gramodesek citlivým a všestranným spolupracovníkem s neobyčejnou schopností přizpůsobit píseň interpretovi – od žhavého, niterně vypjatého soulu Irmy Thomas po divokou rozpustilost Ernieho K-Doea. Psal hity s takovou lehkostí, že se zdálo, jako by je jen přepisoval z rytmu města. „Ruler of My Heart“, „A Certain Girl“ nebo „Working in the Coal Mine“ měly vždy v sobě kousek neworleanské hravosti, ale také melodickou a harmonickou preciznost. Detailně to vysvětlil slovy:
„Miluju melodii, ale v New Orleansu se nejdřív díváme na groove. Je to jako chůze – když máš správný krok, všechno ostatní se přidá.“
Jeho styl práce později popsal slavný zvukař Matassa: „Přišel s předem připravenými aranžemi a pak je přizpůsobil podle toho, jak je zvládali hudebníci. Je perfekcionista. A udržoval dokonalý zvuk, který byl vhodný pro každého interpreta. Bylo úžasné, jak dokázal vytvořit píseň, aranžovat ji a přizpůsobit konkrétnímu zpěvákovi.“ Potvrdila to ostatně i Irma Thomas: „V tom se skrývala jeho genialita,“ vzpomínala. „Základem bylo, že nás Allen detailně poznal , když jsme se všichni sešli v obývacím pokoji jeho rodičů. Je bez debat, že bez talentu by to nešlo.“
Ztracená vojenská léta a návrat z armády
Slibně se rozvíjející Allenovu muzikantskou kariéru v roce 1963 nečekaně přerušil povolávací rozkaz do US Army. Během jeho nepřítomnosti se oba labely potýkaly s vážnými problémy. Losangelské Imperial Records, distributora Minitu, převzali mnohem větší Liberty Records. Nový management zrušil staré smlouvy, což vedlo k omezení produkce nových nahrávek a stagnaci labelu. Když se Toussaint po dvou letech vrátil, většina jeho spolupracovníků již byla pryč a budoucnost Minit byla značně nejistá.
Impresário Banashak se nakonec rozhodl, že vydá Toussaintův materiál, který nahrál během vojenské služby, zejména se skupinou Stokes. Dohromady to bylo deset singlů, většinou pod různými jmény – The Stokes (5x); Al (alias Billy) Fayard (2x), The Young Ones (1x) a K. C. Russell (1x). Jen jeden, „Go Back Home“ / „Poor Boy Got to Move“, vyšel pod Toussaintovým vlastním jménem – byl to jeho první sólový vinyl, kde se objevil jako zpěvák.
Texty písní odrážely jeho pocity ze ztráty na konci vztahu a potřeba jít dál, z období změn a nejistoty. Navíc experimentoval s melodií, harmonií a vokálními linkami. Inspiroval se tehdejším zvukem desek Curtise Mayfielda s The Impressions. I když původně neměl ambici stát se frontmanem, tyto nahrávky jsou potvrzením jeho kreativní všestrannosti a schopnosti adaptace.
Jedna ze skladeb, „Whipped Cream“ z první singlu Stokes, se dočkala překvapivého ohlasu díky coveru trumpetisty Herba Alperta a jeho Tijuana Brass. V roce 1966 z ní byl hit a také znělka televizní show The Dating Game, čímž Toussaintovi přinesla další autorské honoráře a radost z uznání jeho práce.
Sansu Enterprises – impérium, které spojilo klasické rhythm’n’blues s funkem
Po odchodu z armády se Toussaint zaměřil na soul a funk. S producentem Marshallem Sehornem založil Sansu Enterprises – impérium, které spojilo klasické rhythm’n’blues s rostoucím vlivem funkové energie. Zvuk nahrávek z jejich studií Sea-Saint byl jedinečný. Byl tvrdší, surovější, ale držel puls duše Ameriky.
V srdci společnosti Sansu stáli The Meters, v roli domácí studiové kapely, která se stala rytmickou páteří hudebního dění firmy. Ačkoli Sansu zažilo na začátku několik složitých let, osud spojil Allena Toussainta s Artem Nevillem a Neville Sounds, když jednoho večera při procházce Francouzskou čtvrtí uslyšel jejich hudbu. „Šel jsem po Bourbon Street a z Ivanhoe se ozýval funk,“ vzpomínal Allen s láskou.
„Přišel jsem blíž, nahlédl dovnitř a uviděl Arta. Řekl jsem si: ‚Zase to dokázal. Ten chlap je čistá magie.‘ Gary Brown s nimi tehdy hrál na saxofon. Umíte si to představit? Bylo to tak funky. Bylo to úžasné. Vešel jsem dovnitř a když si dali pauzu, promluvil jsem s Artem a seznámil se s ostatními. Hned jsem Artovi řekl, ať přijde za Marshallem a domluví se s ním na spolupráci. Art bez váhání souhlasil. Tak vznikli The Meters.“ A pak Toussaint zavtipkoval: „Stačilo otevřít dveře od studia, nechat je vstoupit a pak za nimi zamknout. Byli tak suverénní a muzikální, že to prostě jelo samo.“
Groove, soul a rafinovanost
The Meters se pod jeho uměleckým vedením stali jedním z nejvlivnějších funkových bandů té doby – jejich skladby jako „Cissy Strut“, „Look-Ka Py Py“nebo “Just Kissed My Baby”, které definovaly minimalistický, přesto neuvěřitelně živý zvuk New Orleansu. K nim náleží nahrávky pod Toussaintovou produkcí pro Lee Dorseyho („Yes We Can Can“, „Get Out of My Life, Woman“ nebo „Ride Your Pony“). Staly se klasikou, ke které se hlásili pozdější velikáni jako Prince, Red Hot Chili Peppers nebo Dr. Dre. „The Meters měli ten správný feeling. Nemusel jsem jim říkat, co mají hrát – stačilo jim napovědět a oni šli svou cestou. Byl jsem tam jen proto, abych jim pomohl tu cestu udržet čistou,“ řekl později o jejich spolupráci Allen.
„Nejhezčí vzpomínkou pro mě bylo sledovat ho při práci,“ prohlásil jejich basista George Porter, Jr. „Měl v hlavě celou partituru a věděl, jak chce, aby to znělo. Nechtěl pro nás psát noty, protože kapela měla jedinečný způsob společného hraní. Allen komunikoval s muzikanty ve studiu, aby z nás dostal to, co slyšel. Měl jedinečný způsob, jak přimět muzikanty hrát podle svých představ. Bylo to inspirující.“ Podobně na Allena vzpomíná Porterův kolega z rytmiky bubeník Zigaboo Modeliste: „Allen nás naučil, jak v jednoduchosti najít kouzlo. Nechtěl, abychom hráli složitě. Chtěl, abychom hráli pravdivě. A když to znělo správně, řekl jen: ‘That’s it. Don’t touch it.’“
Elegance v době změn: špičkový Producent 70. let
Toussaint v této době fungoval nejen jako producent, ale také jako aranžér a mentor. Jeho práce nebyla nijak okázalá – dokázal dohlédnout na detaily, ale také nechat vyznít i ticho. Jeho produkce byly charakteristické prostorem, funkčností a neomylným citem pro rytmus. I jiné písně, na nichž Meters hráli – jako pro Arta Nevillea, Betty Harris či Earla Kinga – spojovaly černošskou hrdost, groove a eleganci.
Toussaintovy písně často nesly poselství společenské soudržnosti, důstojnosti a empatie – aniž by je kdy přehlušoval patosem. Vše bylo zabalené do lehkého, přístupného hávu. Neokázalost, s jakou přistupoval k důležitým tématům, z něj činí jednoho z nejvíce podceňovaných humanistů populární hudby. Jeho krédo bylo jasné:
„Nikdy jsem nepsal písně proto, abych šel na první místo hitparády. Psát píseň je jako vést konverzaci – chci, aby se lidé cítili vyslyšeni.“
Allenova hudební jedinečnost dosáhla vrcholu již na počátku 70. let a jeho vliv se následně rozšířil i na národní scénu, když začal spolupracovat s umělci jako Paul McCartney (s Wings v Sea-Saint natočil album Venus and Mars, spotify link), The Band (Rock of Ages, spotify link) a Albert King (výpomoc s titulem New Orleans Heat, spotify link). S Meters byli u toho, když Dr. John nahrál In the Right Place (1973, spotify link). Pomohl rovněž Labelle s legendární písní „Lady Marmalade“ na albu Nightbirds z roku 1974 (spotify link).
Čtyři sólová alba během osmi let
Mezitím se Allen Toussaint rozhodl zapracovat i na vlastní sólové kariéře. Alba, jako eponymní debut Toussaint (1971, Sceptor Records, spotify link), Life, Love And Faith (1972, Reprise Records, spotify link), Southern Nights (1975, Reprise Records, spotify link) nebo Motion (1978, Warner Bros. Records), jsou jednoznačným důkazem jeho schopnosti s vroucí vášní kombinovat gospelový cit, funkovou energii a popovou chytlavost.
Když stojí za mikrofonem, Toussaintův hlas má decentní, nenucený šarm a hraje rovnocennou roli v celkovém vyznění písně. Jak se dalo očekávat, na těchto LP ho doprovázejí významné osobnosti Crescent City, jako jsou The Meters, hornisté Red Tyler, Clyde Kerr a Earl Turbinton, kytarista Fatse Domino Teddy Royal, perkusionista Alfred „Uganda“ Roberts a basista Walter Payton. Kalifornští velikáni Jeff Porcaro (bicí) a Larry Carlton (kytara) hrají na skladbách z alba Motion.
Midasovský dotek? Spíš elegance, co zní jako zlato
Rozmanitost materiálu ukazuje Toussaintův pozoruhodný rozsah skladatelského umění: „With You in Mind“ je krásná, decentní balada (s doprovodnými vokály Etty James a Bonnie Raitt); „On Your Way Down“ a „What is Success“ jsou dvě morální podobenství, která se pyšní líně plynoucími rytmy New Orleans a vkusnými klavírními výplněmi; a „Country John“ se chlubí bouřlivým klávesovým sólem, které podtrhuje jeho jižanský folkový charakter.
Konstatování, že Toussaint se v nahrávacím studiu prostě vyznal, je obrovské zjednodušení a znevážení jeho talentu. Vždyť mnoho z potěšení, které písně v jeho interpretaci přináší, pramení z jeho nečekaných hudebních akcentů. Namátkou sexy chorál s dechovými nástroji v „Back in Baby’s Arms“, swamp pop v „Basic Lady“ a nezbytný soul sedmdesátých let v „What Do You Want the Girl to Do?“
A můžeme pokračovat dál: těžký, echem nasáklý vokál v „Southern Nights“, který mu dodává snovou atmosféru, doo-wopové doprovodné vokály v „Soul Sister“ a narůstající dynamika „Night People“ jsou jen několik z mnoha příkladů jeho midasovského doteku. Prakticky každé jeho sólové album náleží do zlatého hudebního fondu 20. století. A proto – stejně jako dobré víno, je třeba vychutnávat Allenova sólová alba ze sedmé dekády pomalu a s potěšením.
Zejména LP Southern Nights je poctou jeho dětství a rodinným večerům na venkově. Allen při jejím nahrávání přemýšlel o každém detailu: „Někdy se téměř cítím svatokrádežně, když měním tóninu. Písničku ‚Southern Nights‘ jsem napsal ve Fis, příliš vysokém, tak jsem ji nazpíval přes reproduktor Leslie, aby hlas mohl žít volně v prostoru.“ Když Glen Campbell titulní skladbu alba proměnil v celonárodní hit, dostala se Toussaintova poetika z neworleánských ulic až do obýváků amerického Středozápadu.
Návraty I.
V devadesátých letech znovu ožil jako pianista a mentor. Spolupracoval na projektu Crescent City Gold, kde se sešli veteráni neworleánské scény. Později založil hudební label NYNO, jenž měl dát prostor mladším talentům. Svému rozhodnutí 100% věřil: „Nahráli jsme asi dvacet věcí, které brzy vydáme. Jazz je náročný, ale zaslouženě.“ Hudbu vnímal jako veřejnou službu – jako prostředek, jak posílit ducha města.
Když udeřil hurikán Katrina, přišel o dům, klavír, bohatý hudební archiv a pásky s nahrávkami. Ale neztratil rytmus a chuť dělat hudbu. Evakuovali ho a on se nakonec rozhodl žít v New Yorku. Tehdy pochopil, jak pevně je jeho identita spjata s New Orleans – a začal častěji vystupovat i sólově. Zúročil veškerou svou hudební i lidskou zkušenost. Koncertoval, natáčel a vyrazil na světové turné s Elvisem Costellem, aby propagovali společné album The River in Reverse (2006, Verve Forecast Records, spotify link). Costello o jejich spolupráci řekl: „Allen byl pro mě ztělesněním grácie. Každý tón, který zahrál, měl smysl.“
Návraty II.
Toussaintův vliv na hudbu New Orleans i na celý hudební svět byl stále obrovský. V městě, které zrodilo bezpočet hudebních osobností, měl postavení tichého monarchy – ne toho, kdo vládne silou, ale tím, že určuje standard, k němuž se ostatní vztahují. A zatímco většina místních hudebníků žila z koncertů, on si vydělal hlavně písněmi. Jeho zlatý Rolls-Royce a modrý Mercedes to říkaly jasně: na poznávací značce prvního bylo napsáno SONGS, na druhé PIANO.
Po návratu domů z cest s Costellem pokračoval v koncertním hraní. Pravidelně vystupoval na Acura Stage na Jazz Festu, obvykle brzy odpoledne, což mu umožňovalo mít volný program pro hostování s hlavními hvězdami. Navštěvoval i jiné festivaly a koncerty. Procházel se po ulicích, navštěvoval galerie a obchody a často večeřel s přáteli. Nahrál také brilantní alba, která propojila jeho melodický cit s jazzovým přesahem.
The Bright Mississippi (2009, spotify link) s producentem Joem Henrym je tichou poctou městu, které miloval. Následně se vyznal k lásce ke Crescent City: „Tehdy jsem pochopil, že všechno, co jsem kdy napsal, vyšlo z toho jednoho místa – z New Orleansu. A že všechno, co teď udělám, bude návratem domů.“ Nikdy neztratil klid ani humor, i když ho osud zkoušel. Říkával:
„Hudba je o lidech. Když se sejdou ti správní, vznikne magie.“
V posledních letech svého života koncertoval po světě, jen sám a svým klavírem. Každé vystoupení bylo jako modlitba – tiché, precizní, dojemné. Druhé album s materiálem natočeným rovněž s Henrym, American Tunes (spotify link), vyšlo až rok po Allenově smrti. I na této kolekci máme tu čest s gentlemanem, který rozmlouvá tiše, ale jeho akordy mají sílu rozvibrovat srdce.
Epilog: tiše, s grácií
Allen Toussaint zemřel 10. listopadu 2015 po koncertě v Madridu. Den předtím se na pódiu smál a děkoval publiku – klidně, s typickou pokorou, jako by věděl, že se loučí. New Orleans na něj nikdy nezapomněl. Byl víc než hudebním srdcem města – byl jeho duší.
Jeho písně dál žijí v desítkách verzí. „Fortune Teller“, původně psaná pro Bennyho Spellmana, se dostala k Rolling Stones, The Who, Iggymu Popovi i Robertu Plantovi s Alison Krauss na jejich albu Raising Sand (2007, spotify link). „Working in the Coal Mine“ od Lee Dorseyho si po svém přepracovali The Judds i Devo. A Lowell George, Bonnie Raitt a desítky dalších muzikantů v jeho skladbách znovu objevovali, jak hluboko Toussaintův rukopis zasáhl moderní hudbu.
Dnes, deset let po jeho odchodu, zní jeho melodie dál – v každém second line pochodu, v akordech The Meters, i v každé coververzi „Southern Nights“. Všude tam je přítomen ten tichý muž, který dal městu originální zvuk a světu nový rytmus srdce. Nepůsobil jako revolucionář v klasickém smyslu. Nebyl křiklounem a neboural staré pořádky silou.
Jeho síla spočívala v klidu, lpění na detailech a civilnosti. A právě proto je jeho stopa v americké hudbě tak hluboká. Málokdy stál v popředí, ale jeho rukopis formoval to, jak moderní černá hudba zní, dýchá a přemýšlí. Snad nejlépe to vyjádřil sám:
„Hudba je pro mě jako modlitba. Může být radostná, smutná, rozverná – ale vždycky musí být upřímná. Jinak je to jen hluk.“
Odkaz Allena Toussainta: Elegance, která přetrvá
Toussaintův význam nelze měřit počtem hitů. Jeho práce od poloviny padesátých let proměnila podobu neworleánské i americké populární hudby. Stál po boku takových postav, jako byli Dave Bartholomew, Wardell Quezergue či Eddie Bo, a spolu s nimi dokázal, že město s afroamerickými kořeny, katolickou spiritualitou a karnevalovou rozvolněností má vlastní hudební jazyk – a že mu může rozumět celý svět.
Toussaint byl také filantrop. V roce 1985 sestavil společně s Aaronem Nevillem skupinu hudebníků z New Orleans, aby odehráli benefiční koncert pro bezdomovce ve městě. Tento koncert dal vzniknout organizaci New Orleans Artists Against Hunger and Homelessness (NOAAHH), sdružení umělců odhodlaných pomáhat.
NOAAHH rozdělila více než 3 miliony dolarů v grantech mezi více než 50 regionálních charitativních organizací a neziskových agentur, které poskytují jídlo a přístřeší těm, kteří to potřebují. Centrum pro potraviny a výzkum (Food and Research Action Center) uvedlo, že v USA trpí hladem každý šestý Američan. Míra potravinové nouze v New Orleans kolísá okolo 22% a je mezi deseti nejhoršími v zemi.
Když se s ním New Orleans loučil, nebyl to smutek, ale oslava. Tak, jak si to přál. Hudba podle něj nikdy neměla být výkřikem zoufalství, ale projevem důstojnosti. A právě důstojnost je možná nejpřesnější slovo pro jeho odkaz. V době, kdy bývala černá hudba vnímána jako něco výstředního, vzpurného či zhýralého, Toussaint ukázal, že i elegance může být formou odporu.
Jeho klavír byl politický tím, že trval na harmonii. Jeho aranže byly revoluční svou zdrženlivostí. A jeho život byl tichou připomínkou, že svět lze změnit i bez křiku – stačí hrát s grácií.
Tento text je součástí série článků #NOLAGroove, v níž mapujeme neworleanskou hudební scénu napříč žánry, érami a osobnostmi.
