Naposledy aktualizováno: 29.7.2026
Jak si vybrat štěstí, když vás všechno rozptyluje
#LetniLongRead
Stephen Bruner dokáže proměnit baskytaru v hračku, úkryt i poplašné zařízení. Pod jménem Thundercat zpívá o kočkách, videohrách, alkoholu, sexu a konci světa, jako kdyby se všechno odehrávalo v jednom pokoji a zároveň v několika galaxiích. Jeho nové album Distracted však naznačuje, že za přebytkem tónů, vtipů a kulturních odkazů vždycky probíhal ještě jiný souboj. Zápas o schopnost zůstat chvíli na jednom místě – a vydržet tam sám se sebou.
Příliš mnoho všeho
Na pohled působí Thundercat jako člověk, který odmítl přijmout běžná pravidla dospělosti. Nosí čelenky, pestrobarevné pláště, obří klobouky s kočičíma ušima a při rozhovorech dokáže během několika minut přeskočit od jazzu ke Star Wars, od vážné úvahy o smrti ke SpongeBobovi a od vztahové katastrofy k tomu, co právě provedly jeho kočky. Podobně funguje jeho hudba. Zatímco ostatní hledají správnou notu, on jako by odmítal připustit, že by některá z nich měla zůstat nevyužitá.
Jeho baskytara se v jediném okamžiku může změnit v rytmický motor, zpívající druhý hlas i klubko nervů. Do funku vstupuje jazzová harmonie, soulovou melodii rozbije elektronický zkrat a vysoký, zranitelný vokál se vznáší nad nástrojem, který by v jiných rukou stál poslušně vzadu. U Thundercata však baskytara nic nedoprovází. Komentuje, škádlí, zpochybňuje a občas se pokouší přeřvat samotného hráče.
Na pátém albu Distracted (spotify link) už tato přemíra nepůsobí jen jako poznávací znamení virtuosa. Stala se tématem. Bruner zpívá o telefonu, roztěkanosti, pokažených vztazích, samotě a vlastní schopnosti vyrobit problém i tam, kde ještě před chvílí nebyl. Název desky lze přeložit jako Rozptýlený, ale stejně dobře by mohl znamenat Rozptýlen všude kolem. Pozornost se rozpadá mezi obrazovky, vzpomínky, kulturní odkazy a přátele, z nichž někteří už nejsou naživu.
V Guardianu desku popsal jako “zvuk toho, jak se rozhoduji pro štěstí”. Hned dodal, že “rozhodnout se pro štěstí je zatracený proces”. To druhé je podstatnější. Distracted není fotografie uzdraveného muže na konci správně vedené terapie. Je to záznam někoho, kdo konečně pochopil, že štěstí nepřichází jako odměna za dostatečné množství bolesti. Musí se o ně rozhodovat znovu, často proti vlastním návykům.
Rodina, která nevěřila na žánry
Stephen Lee Bruner (19. 10. 1984) vyrostl v hudební rodině v Los Angeles a Comptonu. Otec Ronald Bruner starší hrál na bicí mimo jiné s The Temptations, matka Pamela byla flétnistka a perkusionistka, oba bratři se rovněž stali profesionálními muzikanty. Rodinná večeře tak mohla připomínat personální poradu kapely, jenže podstatnější bylo domácí přesvědčení, že žánry slouží hlavně marketingu. Stephen proto nemusel vysvětlovat, proč vedle Billyho Cobhama, Stanleyho Clarkea a George Dukea poslouchá Korn nebo Slipknot. Hudba byla buď dobrá, nebo špatná; zbytek představoval regál v obchodě.
Na Locke High School ve Watts se potkal s okruhem hráčů, kteří později změnili zvuk losangeleského jazzu a hip hopu. Patřil k nim Kamasi Washington, s nímž hrával už jako teenager v garáži Washingtonovy rodiny, přezdívané The Shed. Důležitou postavou byl pedagog Reggie Andrews, jenž spojoval talentované děti z jižního Los Angeles a učil je chápat hudbu jako společný jazyk.
Thundercatovo pozdější místo na deskách Flying Lotuse, Kendricka Lamara nebo Kamasiho Washingtona tak pokračovalo ve vztazích, které vznikly dávno předtím, než se o této scéně začalo psát jako o hnutí. Než se z baskytaristy stal Thundercat, prošel Stephen Bruner i odbočkou, která se do pozdějšího obrazu jazzového podivína nevejde snadno: jako teenager zpíval v chlapecké skupině No Curfew, jež nakrátko uspěla v Německu.
Boty létají, baskytarista zůstává
Jméno Thundercat dostal až později v okruhu umělců jako Erykah Badu a Shafiqa Husayna, kteří rozpoznali, že jeho posedlost animovanými kočičími hrdiny není drobná libůstka, nýbrž hotová identita. Přezdívka mu dovolila spojit dětskou imaginaci s hráčskou disciplínou. Nebyla maskou, za níž by Stephen Bruner zmizel. Spíš dveřmi, kterými mohl konečně vstoupit celý. Skutečnou školu samostatnosti mu však poskytli až crossoveroví Suicidal Tendencies, k nimž nastoupil v šestnácti a během téměř devíti let mezi lety 2002 a 2011 se naučil prosadit vlastní hudební představy.
Jejich publikum nestudovalo harmonické postupy a nespokojenost občas vyjadřovalo letící botou. Pro hráče vychovaného jazzem to byla fyzická škola: naučil se prosadit zvuk uprostřed hluku, neztratit soustředění před rozbouřeným sálem a stát na pódiu tak, jako by právě tam měl právo být. „Práce s Mikem Muirem mě naučila stát vpředu a vystupovat jako samostatný umělec,“ řekl v roce 2021 v rozhovoru pro Whiteboard Journal. Muir ho tlačil dopředu a nechal ho poznat, že virtuozita bez přítomnosti na pódiu nikoho nezajímá.
Zkušenost ze Suicidal Tendencies se později vracela i v mnohem uhlazenějších sestavách. Když doprovázel Snoop Dogga, rozvinul jednou na pódiu basové sólo tak daleko, až se k němu rapper naklonil a zarazil přemíru tónů. Historka se snadno vypráví jako vtip o jazzmanovi, který nepoznal, kdy přestat. Ve skutečnosti vystihuje trvalé napětí v Brunerově hudbě. Jeho první instinkt velí přidávat: další notu, další asociaci, další odbočku. Punk a thrash ho nenaučily hrát méně. Vštípily mu klíčové, že i přebytek musí mít odvahu a tělo.
Když baskytara dostala ústa
Setkání s Flying Lotusem na festivalu SXSW otevřelo Brunerovi jiný svět. Oba už znali práci toho druhého a rychle pochopili, že sdílejí podobný vztah k jazzu, elektronice i hudebnímu nepořádku. Flying Lotus v něm neuslyšel jen výjimečného studiového hráče: povzbuzoval ho, aby víc zpíval a dovolil skladbám vyrůstat z vlastního hlasu. Debut The Golden Age of Apocalypse (spotify link) z roku 2011 celý produkoval a pomohl zformovat svět, v němž baskytara přestala být doprovodem nebo nástrojem čekajícím na sólo. Dostala ústa.
„Moje baskytara je moje berle – ale ta nejlepší, jakou jsem mohl mít,“ řekl Bruner v roce 2013 v magazínu Interview. Přirovnání není tak oslavné, jak by se na virtuosa slušelo. Berle pomáhá stát, protože bez ní něco bolí nebo nefunguje. Brunerova baskytara plní trochu jinou úlohu. Vede melodii, odpovídá hlasu, přerušuje jej a někdy sdělí to, k čemu zpěvák nenajde slova. Thundercatův falzet je protikladem její mohutnosti. Zní křehce, jako by se nad hlubokým proudem snažil udržet někdo, kdo si není jistý, zda umí plavat.
Proč jeho hudba působí tak osobně?
Sólové desky od Apocalypse (spotify link) přes Drunk (spotify link) po It Is What It Is (spotify link) postupně odhalovaly, co všechno tato berle podpírá. Bruner se současně stal jedním ze spojovacích bodů losangeleské scény. Na Kendrickově To Pimp a Butterfly (spotify link) hrál, zpíval a podílel se na produkci; za „These Walls“ získal první Grammy. Karel Veselý v knize Hudba ohně (nakl. Paseka, 2. přepracované vydání, 2022, stránka 468) spojuje právě s polovinou desátých let nečekanou jazzovou renesanci, v níž vedle Brunera výrazně vystoupili Robert Glasper a Kamasi Washington.
To Pimp a Butterfly zachytilo tuto scénu ve chvíli, kdy se její dlouho budované vazby staly viditelnými: hráči znali dějiny černé hudby a od hip hopu převzali svobodu zacházet s nimi bez pietního odstupu. Druhou Grammy přineslo Brunerovi album It Is What It Is. Ceny potvrdily jeho význam, nevysvětlily však, proč jeho hudba působí tak osobně. Thundercat dokáže technickou složitost naplnit rozpačitostí člověka, který ovládá nástroj, ale netuší, co napsat někomu, koho zklamal.
Drunk z roku 2017 byl okamžik, kdy se tento rozpor rozlil přes celou desku. Třiadvacet krátkých skladeb přeskakovalo od „Friend Zone“ a videoher přes setkání s Michaelem McDonaldem a Kennym Logginsem až k pití, samotě a ránu po večírku. Bruner všechno podával s lehkostí někoho, kdo dokáže vlastní nepořádek proměnit ve vtip dřív, než začne bolet. V kontextu jeho pozdější střízlivosti však Drunk zní méně jako oslava alkoholového opojení a více jako autoportrét muzikanta, který ještě neuměl zastavit večírek, přestože už tušil, co přijde po něm.
Smrt uvnitř groovu
Na konci alba Apocalypse zůstala zpráva pro pianistu Austina Peraltu, blízkého přítele a spoluhráče, který v listopadu 2012 zemřel ve dvaadvaceti letech. Flying Lotus později popsal, jak se Bruner při nahrávání pokoušel zpívat, rozplakal se a zkoušel to znovu. Smutek vstoupil přímo do procesu, lámal hlas a určoval tvar nahrávky. Od té chvíle se ztráta v Brunerově hudbě vrací – otevřeně, nebo schovaná za zrychleným groovem, vulgárním vtipem či příběhem, který na první poslech působí jako pitomost.
Smrt Maca Millera v roce 2018 zasáhla ještě citlivější místo. Bruner přišel o přítele, s nímž sdílel hudbu, humor i životní tempo, které už dávno nebylo nevinné. Millerova smrt nebyla jediným důvodem změny, donutila ho však podívat se na vlastní pití bez romantického filtru. V rozhovoru pro Guardian svou tehdejší situaci shrnul bez úhybů: “Buď přestaneš, nebo zemřeš.” Přestal pít, začal boxovat, změnil způsob života a vyhledal terapii. Střízlivost nevyřešila zármutek; odstranila jen jednu z možností, jak jej pravidelně umlčovat.
Takoví jsme byli a vyčerpání
Jejich přátelství se vešlo i do drobného gesta. Během Millerova koncertu Tiny Desk v srpnu 2018 se Thundercat připojil s chřestidlem v ruce. „To je Thundercat na šejkru,“ upozornil Miller a vzápětí dodal: „Krásná práce, kámo.“ Když se k tomu okamžiku po letech vrátil, Bruner v něm pocítil celý jejich vztah. „Když mi podáš šejkr, budu ten nejlepší zatracený hráč na chřestidlu. Takoví jsme byli,“ řekl v rozhovoru pro NPR 16. dubna 2026.
Album It Is What It Is proto znělo jako práce muzikanta, který se pokouší přijmout něco, co přijmout nechce. Titulní fráze slibovala smíření, ale často v ní bylo slyšet spíš vyčerpání. Když deska vyšla v dubnu 2020, svět se zavřel a Bruner s ní nemohl vyjet na turné. Zůstal doma s hudbou, která měla pomoci rozloučit se s přítelem, a místo společného rituálu následovalo ticho. Pro někoho, kdo od dospívání téměř nepřetržitě hrál před lidmi, to nebyla pauza. Byla to místnost bez únikového východu.
Pozornost v troskách
Distracted přichází po šesti letech a nese stopy této nucené samoty. Návrat k vlastní tvorbě nezačal až oznámením vydání nového alba. V září 2025 vydal Thundercat po pěti letech dvě skladby na singlu (spotify link). V „I Wish I Didn’t Waste Your Time“, která později našla místo na Distracted, se vracel k troskám vztahu a vlastnímu podílu na jeho konci.
„Children of the Baked Potato“ s Remi Wolf na desku nezařadil, ale ani ona nestojí mimo náš příběh. Odkazuje k losangeleskému klubu The Baked Potato, jednomu z míst, kde jazz zůstával živou řečí místní muzikantské komunity. Dvě skladby tak předem ukázaly oba póly návratu: soukromou lítost a radost ze společného hraní.
Hlavním produkčním partnerem se stal Greg Kurstin, zatímco Flying Lotus produkoval dvě skladby. Kurstin dává písním čitelnější popovou architekturu a nechává jejich vrstvy dýchat, aniž by Brunerovu hudbu narovnal do běžných tvarů. Hosté včetně Kevina Parkera z Tame Impala, Lil Yachtyho, A$AP Rockyho, The Lemon Twigs a WILLOW vstupují do různých podob rozptýlení: romantického, digitálního, tvůrčího i sebedestruktivního.
Zírání do telefonu jako droga
„Někdy se musíte nechat rozptýlit, abyste se dokázali soustředit,“ vysvětlil Bruner magazínu People. Rozptýlení pro něj není jen problém – přitom ho neidealizuje. Pocit po dlouhém zírání do telefonu přirovnal v NPR k účinku drogy, s nímž by se podle něj také mělo zacházet podobně. Jeho první pomoc je odzbrojujícím způsobem prostá: vyjít ven a nadýchat se čerstvého vzduchu.
Na Distracted se proto pozornost nerozpadá náhodou. Písně uhýbají od bolesti k popkultuře, od vztahového selhání k basovému sólu a od přiznání k vtipu. Ne každá odbočka vede zpět, ale každá ukazuje, před čím se vypravěč na okamžik schoval.
Ve „She Knows Too Much“ se vrací Mac Miller prostřednictvím starší, dosud oficiálně nevydané nahrávky, kterou s Brunerem pořídili v Malibu ještě před jeho smrtí. Skladba není uspořádána jako rozhovor s duchem. Připomíná dobu, kdy byli oba v jedné místnosti a dokázali se navzájem rozesmát. „Candlelight“ je naopak věnována dvěma lidem, kteří losangeleské hudební komunitě pomáhali vytvářet zázemí: učiteli Reggiemu Andrewsovi a promotérce Meghan Stabile. Album tak drží pohromadě vztahy, jež pokračují v hudbě i ve chvíli, kdy už do studia nemohou přijít jejich původní účastníci.
Závěrečné skladby se přibližují ztrátě nejvíc, ale ani tady Bruner nevydrží dlouho v jedné poloze. Krátká „You Left Without Saying Goodbye“ se tváří jako poslední nechráněné přiznání, než její citovou váhu podrazí absurdní poznámka o OnlyFans a ukazování chodidel. Pokažené finále to není, spíš přesný záznam obranného reflexu: když se ticho přiblíží příliš těsně, hodí mezi sebe a bolest hloupý vtip. Tentokrát slyšíme obojí – ránu i úhyb.
Zvolit si štěstí
Volba štěstí, o níž Bruner mluví v souvislosti s Distracted, není stav, do něhož se lze jednou probudit, ani odměna za to, že člověk přestal pít a začal zdravě žít. Je to opakovaná práce vykonávaná v přítomnosti všeho, co nezmizelo: smutku, pocitu viny, neklidu, závislosti na obrazovce televizoru i potřeby udělat ze sebe šaška dřív, než to stihne někdo jiný.
V rozhovoru s A. Martínezem pro NPR se Bruner při debatě o „No More Lies“ vrátil k větě, kterou mu kdysi řekla bývalá partnerka: “Pravda bez soucitu je jen krutost.” Věta ho podle něj pronásleduje právě proto, že pravda není jednolitá a jeho verze události nemusí být verzí druhého člověka. Na desce plné omluv, úhybů a pozdních přiznání upřímnost působí skoro jako etický kompas, podle něhož se teprve učí řídit.
Thundercat samozřejmě nebyl prvním hudebníkem, který vysunul baskytaru do čela kapely. Udělal z ní však osobní nervovou soustavu, v níž se technická brilance nedá oddělit od zmatku jejího majitele. Každý přebytečný tón může být radost, panika i pokus zaplnit prázdné místo. Na Distracted se poprvé nesnaží předstírat, že rozezná jedno od druhého. Stačí mu, že pořád hraje, pořád slyší lidi, o které přišel, a dokáže si mezi dvěma úhyby vybrat chvíli, v níž chce zůstat. Baskytara ticho neporazí; pomůže mu jím projít.
