Naposledy aktualizováno: 18.7.2026
Junior Beret z Melody Makeru sbíral jazzové příběhy, filmové postavy a přehlížené životní momenty.
Ve věku 88 let zemřel britský publicista Brian Case (1937-2026). Psával o jazzových velikánech, filmu noir i detektivkách, ale nejlépe jej vystihují krátké výjevy z jeho vlastních textů: zamlžené okno nad Greek Street, umělé kytice z amerických vetešnictví nebo láhev červeného objednaná jako další voják.
V lednu 1984 seděl Brian Case s Ianem Durym u okna nad Greek Street. Venku moklo Soho, jejich dech zamlžoval sklo a Dury ukazoval na dva protější pokoje, jeden nasvícený odpornou fialovou, druhý žvýkačkově růžovou. Case se mezitím zakusoval do sendviče s vajíčkovou majonézou, jako by žádné zítra nemělo přijít.
Je příjemné vidět ho zase v dobré formě, pořád stejného lovce přehlížených drobností. Před lety, na jeho vrcholu, jsem ho pozoroval, jak v amerických vetešnictvích hledá staré kytice z gumových květů, poskakující useknuté prsty, povídavé zubní protézy a drobné cvakající plechové žertíky natahované gumičkou. Předměty mají pro Iana vlastní osobitost.
— Brian Case: „Dury-bility“, Melody Maker, 21. ledna 1984. Překlad cernejpudink.cz.
Mladší baret
Také v Caseových textech prožívaly běžné věci vlastní život. Syn policisty z Deptfordu propadl ve dvanácti letech Charliemu Parkerovi a už se jazzu nepustil. Než jej Richard Williams v roce 1978 přivedl do Melody Makeru, psal pro New Musical Express; později přispíval také do The Wire, Uncutu a The Times. Přezdívkou Junior Beret – Mladší baret – vzdal hold Maxi Jonesovi, který vedl jazzovou rubriku Melody Makeru od roku 1944. Vážený jazzový kritik svou pleš tradičně schovával pod baretem.
V rozloučení s Jonesem z roku 1993 Case vzpomínal, že jeho vzdělávání začalo vyplňováním formulářů na výdaje a pokračovalo únikovými manévry před jazzovými všeználky. Jejich společné působení přirovnal k sentimentálnímu obrazu učitele a žáka, jen s větším počtem lahví. Na Jonesovi obdivoval hlavně to, že věděl víc, než napsal, a muzikanti mu proto důvěřovali.
Ve Sněmovně lordů
V druhé polovině osmdesátých let Case společně s Geoffem Andrewem vedl filmovou rubriku Time Outu; později se stal seniorním redaktorem a své nové působiště překřtil na „Sněmovnu lordů“. Jeho osobitá angličtina podle Andrewa míchala cockneyský slang s ozvěnami velšské matky, vojny, filmu noir, beatniků a jazzu. Ani potom spolu nepřestali chodit jednou či dvakrát týdně na dlouhé obědy. V Greek Gods na Maiden Lane objednával Case další láhev červeného jako „dalšího vojáka“, případně un petit soldat.
Jedno úterní dopoledne se Andrew vrátil z rozhovoru s Terrym Gilliamem a Case z interview se Stingem. Do středečního poledne měl každý odevzdat text o 2 500 slovech na titulní stranu. Case z té uzávěrky později udělal scénu jako ze zběsilé novinářské komedie Howarda Hawkse His Girl Friday (1940), v níž šéfredaktor ani jeho nejlepší reportérka nedokážou odolat velkému příběhu: vyhrnuté rukávy, sousedící stoly a nekonečný proud cigaret. Termín stihli a ve středu v jednu už znovu seděli v Greek Gods.
Case vydal román The Users (1968) a se Stanem Brittem připravil The Illustrated Encyclopedia of Jazz (1978). V knize rozhovorů On the Snap (2015) se vracel k setkáním s Chetem Bakerem, Sex Pistols, Jimmy Smithem, Jackem Nicholsonem, Al Pacinem nebo Michaelem Cainem a Normanem Mailerem.
Miles zní skvěle, Bland ví to, co víme my
Když Case v červnu 1985 recenzoval Milesovo album You’re Under Arrest (spotify link), fotografie se samopalem i výběr skladeb mu napověděly, že se velký muž tentokrát vydal za penězi. „Time After Time“ od Cyndi Lauper přesto neodmítl a ani na okamžik nezpochybňoval Davisovu hru. „Miles zní po celou dobu skvěle,“ napsal. „Jazzmeni se budou přít o koncepci.“ Méně milosrdný byl k Johnu McLaughlinovi, který podle něj „bolestně kvílí a skučí svým obvyklým příšerným způsobem“. Čtenáře toužící po starém Milesovi poslal ke koncertnímu záznamu Miles Davis & John Coltrane Live in Stockholm 1960 (spotify link).
O několik měsíců později v recenzi alba Bobbyho „Blue“ Blanda Members Only (spotify link) připomněl, co se zpěvákovým talentem provedlo vydavatelství ABC, když jej po odchodu od Duke Records natlačilo do uhlazené šablony. U Malaca se Bland znovu ocitl mezi svými. Case porovnal jeho verzi „In the Ghetto“ s Elvisem Presleym: místo rozmáchlého dramatu slyšel zdrženlivý hlas, který místy ohýbá melodii a zpívá tak střídmě, aby vyniklo každé slovo. „Margaret Thatcher může popírat, že chudoba vede ke zločinu,“ napsal, ale „Bland ví to, co víme my.“ Do několika vět se vešly Brixton, Toxteth i jihoafrický apartheid. Když druhá strana alba za první zaostala, napsal bez obalu i to.
Na konci rozhovoru z Greek Street vyprávěl Dury o člověku, který se objeví téměř na každém koncertě. Po koncertě si na muzikanta počká, chytí ho za loket a řekne mu: “JÁ VÍM!”. Takoví lidé podle něj patří ke „zkušební komisi rock’n’rollu“.
Case rozhovor uzavřel větou: „Na mou duši, myslím, že popisoval mě.“
