Naposledy aktualizováno: 26.11.2025
Od raných hitů přes hurikány, segregaci i spolupráci s legendami – Irma Thomas stále s grácií spojuje rodinnou tradici, hudební dědictví a lidskost New Orleans.
#NOLAGroove
Irma Thomas, přezdívaná „Soul Queen of New Orleans“, prožila život mezi pódiem a každodenností. Její cesta měla všechny výšky a pády, které zná i město samo – možná jen o něco extrémnější než běžné životní příběhy. Už dávno by mohla odpočívat na vavřínech, ale pro ni je nejcennější vděčné publikum. Přestože je známou hudební osobností, detaily jejího příběhu zůstávají pro mnoho posluchačů skryté.
Počátky: jahodová pole, rádio, gospel a první písně
Irma Lee, jak se tehdy Irma Thomas jmenovala, se narodila 18. 2. 1941 v Ponchatoule, ale vyrůstala v New Orleans – městě, kde se hudba linula nejen z praskajícího rádia, ale i z oken kostelů. Rozhlasové stanice hrály všechno: národní hity i lokální poklady, které dnes uslyšíte jen z vinylových sbírek pamětníků.
Prožila dětství, o kterém ráda vypráví: „Vyrostla jsem ve městě, ale od čtyř do devíti let jsem žila u příbuzných, kteří byli opravdoví venkované. Pomáhala jsem sbírat jahody na farmě svého strýce a snědla jsem jich tolik, kolik jsem nasbírala! Báječné dětství, hodně mě formovalo.“ Ve čtrnácti ale otěhotněla a ukončila školní docházku. Narychlo uzavřené manželství s otcem dítěte se beztak rozpadlo. Aby uživila sebe a děcko, myla nádobí v restauracích.
Nikdy nebyla drsnou bluesovou zpěvačkou. Vedle Carly Thomas, Betty Everett a Mary Wells patří k první vlně soulových zpěvaček, které do písní vnášely cit a čistý hlas. „Hudba byla pro mě vždy jen hudbou,“ vzpomíná. „Pokud měla píseň dobrý příběh, zpívala jsem ji. Pokud ne, nezajímala mě.“ Gospel milovala odmala a jeho vliv je slyšet v jejím repertoáru dodnes. Autenticita byla vždy důležitější než módní trendy: „Musím žít s tím, co zpívám a nahrávám. Gimmick hudbu jsem nikdy nedělala.“
Když v roce 1996 vydala gospelové album, odpověděla na otázku proč z něho něco nezpívá i při svých klubových vystoupeních: „Gospel pro mě nikdy nebyl zábava do nočního klubu, ale modlitba přetavená do tónů. Když ho zpívám, děkuju za všechna požehnání, která mě cestou potkala, a nechávám ten duchovní nádech proudit dál – v naději, že k lidem doputuje stejné světlo jako ke mně. Nejde o to rozptýlit publikum, ale pozvednout ho, nabídnout mu oporu v okamžiku, kdy ji potřebuje. Gospel má člověka navést tam, kde může všechno unést o trochu snáz.“
Z klubu na rohu k mikrofonu
V osmnácti se znovu vdala, porodila další dvě děti. Již tehdy ji fascinovaly písně, které vyprávěly příběh. V rozhovorech zmínila Chucka Berryho, jenž měl často bláznivé nápady, ale jeho texty ji dávaly smysl a byly generačními prohlášeními. Berry samozřejmě psal pro kluky, ale Irma dokázala jeho texty převrátit tak, aby zněly ženským hlasem.
K zásadní změně v jejím životě došlo, když pracovala na nočních směnách v klubu Pimlico. Jednoho večera odložila tác, stoupla si k mikrofonu a zazpívala. Výsledek? Byla propuštěna na hodinu – a přesto se právě tehdy zrodila zpěvačka. Tommy Ridgley, král neworleanského hudebního žánru stroll a kapelník The Untouchables, se kterými vystoupila, okamžitě poznal talent – a nabídl jí stálé místo u mikrofonu.
Zpěv si ji našel v okamžiku, kdy to nejvíc potřebovala. „Přešla jsem od myčky nádobí, kde jsem vydělávala padesát centů za noc, k servírce s pěti dolary za noc, takže když mi nabídli padesát dolarů za noc coby zpěvačce, podepsala jsem smlouvu!“ Pro mladou matku s rodinou na krku, a bez jiných dovedností, byla hudba asi jedinou cestou vpřed. „Chtěla jsem si jen vydělat nějaké peníze,“ upřesnila Irma Thomas, „nechtěla jsem zaprodat svou duši nebo dělat něco, za co bych se musela stydět. Potřebovala jsem si zajistit slušné živobytí.“
One Take Irma – zrození legendy
První studiová zkušenost přišla na podzim 1959 díky Ridgleymu. Domluvil ji zkoušku u labelu Ron Records. Dorothy La Bostrie, autorka její první lokální hitovky „(You Can Have My Husband But) Don’t Mess With My Man“, jež odstartovala Irminu pěveckou kariéru, ji píseň naučila až v den konkurzu. Asi dobře, protože o pár dní později Thomas byla ve studiu, aby píseň nazpívala na desku.
Na první session hrál na klavír Eddie Bo, na kytaru Dr. John a na saxofon Robert Parker. Natočili to asi na dva nebo tři pokusy. Nebyla to její vina, že se natáčení muselo opakovat. Prý se přetrhla struna na kytaře a pak tam byl nějaký šum. Tím, že její nahrávací frekvence často probíhaly hladce, si vysloužila přezdívku „One Take Irma“ (Irma na jeden zátah).
Písně, co vyprávěly její život
Její první LP se jmenovalo Wish Someone Would Care (1964, spotify link) a bylo to jedno z nejkrásnějších alb, jaké kdy soulová zpěvačka natočila. Paralelně s tím vycházely i singly. Byla na nich i „Anyone Who Knows What Love Is (Will Understand)“. Členem autorského týmu, který ji napsal, byl mladičký Randy Newman.
Je to jeden z jejích nejvýraznějších vokálních výkonů. Smutný hlas vyzařuje tajuplnou krásu. Píseň se nakonec dostala jen na 52. místo v americké Top 100. Nedařilo se ani „Ruler of My Heart“ (později přepracované Otisem Reddingem jako „Pain in My Heart“).
Jejím největším hitem toho roku se nakonec stala právě titulní věc na LP „Wish Someone Would Care“. Vyšplhala na 17. místo popových hitparád. Irma Thomas si napsala příběh, který tehdy opravdu prožívala. Asi proto se píseň stala populární: byla opravdová. Irma tenkrát byla v depresi kvůli tomu, že se rozpadlo druhé manželství a její nahrávací společnost Minit skončila. Nevěděla, co bude dál. Její smlouvu nakonec převzali Imperial.
Zkušenosti se zákony Jima Crowa
Napsala i další písničky. Některé pro Johnnyho Adamse a další pro jiné umělce. Pracovala s Dorothy La Bostrie na „Tutti Frutti“ pro Little Richarda, i když se snažil tvrdit, že je to jeho píseň, a odmítal jí platit autorské honoráře. Později, když se Irmina kariéra rozjela, vystupovala v okolí Mexického zálivu u Mississippi. Bylo to ještě v době zákonů Jima Crowa.
Klubová turné po pobřeží ji naučila to nejdůležitější nejen o hudbě, ale i životní odolnosti. „Jako černoška jste museli vědět, kam můžete a nemůžete vstoupit. Ale vždy jsem si našla čas pro lidi, kteří se chtěli se mnou pobavit.“ Po vydání úspěšných sedmipalcovek „It’s Raining“ a „Cry On“ publikum tvořili převážně bílí fanoušci, kteří se od Irmy učili nové taneční kroky a černošský groove.
Hudební spřízněnost s Allenem Toussaintem a éra Minit Records
Allen Toussaint psal pro Irmu písně pod pseudonymem Naomi Neville. Jejich spolupráce byla téměř symbiotická – on jí rozuměl, ona jeho citu pro melodii a každý tón dokázala naplnit emocí. Často nazpívala dema pro jiné umělce, ale nakonec je stejně zpívala ona sama. První, kterou Allen složil přímo pro ni, byla „Cry On“ a pak ji nabídl mj. „It’s Raining“ a „I Done Got Over It“. V „It’s Raining“ proměnila pocit osamocení – při čekání až odezní bouře – v tichou rezignaci nad mizející láskou. Minimalisticky krásná „Ruler of My Heart“ zase ukazuje její schopnost přednést intenzivní emoce pouhými dvěma slabikami „Mmm-Mmm“ – jednoduchost, která ohromuje svou upřímností a sílou.
Právě střídmost a nenucenost dokážou vytvořit hudební momenty, které rezonují někde hluboko v nás, často více než složité aranže nebo okázalé vokální kreace. Její zpěv se stává zrcadlem lidských emocí, schopným vyprávět příběhy, které slova nedokážou zcela vystihnout. Přesto se zdálo, že stále čeká na správnou chvíli, aby prorazila. „Toussaint měl cit pro to, co může fungovat pro kohokoliv z nás,“ vzpomíná Irma. „Všichni ve studiu se navzájem podporovali, a to město i hudbu dělá jedinečnými.“
Rounder Records: druhý dech a nové začátky
Podobný přístup jako Toussaint měl Scott Billington, který pracoval pro Rounder Records – label z Massachusetts specializující se na americkou folk/roots hudbu. Hudební publicista z New Orleans, Jeff Hannusch, mu Irmu doporučil v roce 1986. Výsledkem bylo album The New Rules (spotify link). Potvrdilo, že hlas a příběh Irmy Thomas mají stále co říct. Následující The Way I Feel (spotify link) je směsí soulových klasik jako „Baby I Love You“ a „Dancing in the Streets“ s novým materiálem od Toussainta a Jerryho Ragovoye.
V katalogu Rounder nechybí Simply The Best: Live! (spotify link), gospelové Walk Around Heaven: New Orleans Gospel Soul (spotify link), The Story of My Life (spotify link) a také speciální projekt Sing It! (spotify link), kde se Irma spojila s dalšími výraznými zpěvačkami – Marciou Ball a Tracy Nelson. Živé Simply The Best: Live!, nahrané v klubu Slim’s 333 Club v San Franciscu, si rychle vydobylo uznání a vysloužilo si nominaci na Grammy. A ani Sing It! nezůstal pozadu – energie vokálního spojenectví a radost z hudby přinesly Irmě další nominaci, tentokrát v roce 1999.
Všechna ta alba dohromady tvoří kroniku její umělecké dospělosti – hlas, který se neopotřeboval, jen zesílil. „Scott Billington si podobně jako Allen Toussaint dal čas na to, aby zjistil, komu co vyhovuje, což byl hlavní důvod, proč se z něho stal úspěšný producent tolika nahrávek různých umělců z New Orleans. Tvrdě pracoval, aby pochopil, v čem jsme dobří a jaký je temperament každého umělce, se kterým pracoval – je v mnoha ohledech nadaný,“ vysvětlila Thomas důvody jejího dlouholetého partnerství s Billingtonem.
Vyčerpávající britské turné: tři měsíce bez hlasu
Vraťme se ale do 60. let. Turné po Velké Británii v roce 1966 se proměnilo v náročný maraton. Thomas zhubla sedm kilogramů a přišla na tři měsíce o hlas. „Neměla jsem nikoho, kdo by se o mě staral, a tak jsem asi tři týdny zpívala noc co noc – někdy i odpoledne. Doprovázeli mě najatí Angláni a všude jsme jezdili starou dodávkou. Foniatr mi řekl, že nesmím tři měsíce mluvit, pokud chci ještě zpívat. Bylo to těžké, zvlášť když máte malé děti,“ vypráví. Přesto se z turné vrátila s odhodláním, které jí později pomohlo upevnit postavení jako neworleanské královny soulu.
Nejprve nahrála album pro Chess Records, ale chicagská bluesová firma v té době z něho vydala jen pár singlů, které se mimo „Good to Me“ nesetkaly s velkým ohlasem. Dnes je zřejmé, že to nebylo prozíravé rozhodnutí. Irma totiž vždy byla zpěvačkou, která do nahrávek vkládala celou osobnost – stejně tolik, jako jí bylo dovoleno přijmout zpět, což dokazují i úvodní drsné verše v “Cheater Man” se sebevědomým groovem.
K tomu můžeme přičíst nespoutaný emotivní zpěv, který Thomas předvádí v „Somewhere Crying“, „I Gave You Everything“ a „Here I Am, Take Me“. A když se taková opravdovost potkala s písní stvořenou pro soul – například s mistrovskou “A Woman Will Do Wrong” a harmoniemi připomínajícími Joe Texe – vzniklo cosi, co dnešního posluchače vezme za srdce. LP deska poprvé vyšla až v roce 1984 pod názvem Down at Muscle Shoals, na CD jako Something Good: The Muscle Shoals Sessions (spotify link).
Zkoušky ohněm – Camille, Oakland
Po fiasku s Chess krátce točila pro Atlantic, ale bylo jí řečeno, že „už to v sobě nemá“. Většinu času tedy strávila vystupováním v regionálních klubech v okolí New Orleans. Hurikán Camille v roce 1969 ji donutil začít znovu. Přestěhovala se do Kalifornie, chvíli pracovala v obchodě a zkoušela se zvednout z popela kariéry i trosek osobního života.
Nepřistoupila na vydírání některých promotérů z jihu Kalifornie. Každý víkend vystupovala podle svých vlastních podmínek. Přestěhovala se do Oaklandu, kde se mísil jazz, politika i černošská hrdost. Našla znovu sílu zpívat. Začala vystupovat se skupinou klávesisty Chestera Thompsona (později se dal dohromady s Carlosem Santanou). Na počátku 70. let natočila album In Between Tears s Jerry Williamsem (alias Swamp Dogg), které vyšlo v úplné verzi až o 20 let později jako Turn My World Around (spotify link).
Třídenní angažmá v neworleanském hotelu v roce 1975 znovu vzbudilo pozornost tamních fanoušků, a tak se vrátila domů. Irma Thomas se znovu vdala a postupně si opět vybudovala pozici „soulové královny“ neworleanské scény. Tu stvrdila vystoupením na New Orleans Jazz & Heritage Festival na konci sedmé dekády, kde po právu vzbudila rozruch a vyvolala nadšení. Od té doby její hlas i příběh mají stále nezastupitelné místo v hudebním světě Crescent City.
Katrina – Přišla o všechno
New Orleans je pro ni domovem nejen kvůli muzice, ale i díky pohostinnosti. Stala se hlasem rodinných i veřejných akcí. Vystoupení na Den matek v Audubon Zoo se stala tradicí – je to prostor pro rodiny, pikniky a radost. „Otevíráme dveře také přespolním, bereme je tak, jak se ukážou. Hudba je tu jiná, protože město je jiné. Trvá chvíli, než to pochopíte, ale pak jste s námi na jedné lodi,“ přiblížila atmosféru.
Když v roce 2005 udeřila Katrina, její dům – a hojně navštěvovaný klub Lion’s Den, který provozovala s manželem Emilem Jacksonem a kde pravidelně vystupovala – zaplavila voda do výšky tří metrů. Irma v tu dobu byla na turné v Texasu. Přesto byla pár dní na seznamu pohřešovaných společně s Fatsem Domino (toho záchranáři evakuovali vrtulníkem ze střechy domu). Přišla o všechno – kromě víry, že se vrátí. A vrátila se.
Pár měsíců po hurikánu Katrina se Irma Thomas uchýlila do venkovského Dockside Studios v Louisianě a nahrála album After the Rain (spotify link). Je zároveň návratem i tichou meditací nad tím, co bylo ztraceno. Její hlas tu zní bohatě, přirozeně, téměř vypravěčsky – v soulových klasikách jako „In the Middle of it All“ či „I Count the Tears“, v tradičním blues „Make Me a Pallet on Your Floor“ nebo v duchovních písních typu „I Wish I Knew How It Would Feel to Be Free“.
V „Another Man Done Gone“ drobnou úpravou textu s pokorou připomíná těžký úděl evakuovaných obětí Katriny „Another storm has come / The water’s at his door / He couldn’t stay no more / The water’s at his door…“ A když album končí pokornou verzí Wonderovy „Shelter in the Rain“, doprovázenou jen klavírem Davida Torkanowského, nezní to jako konec, ale spíš jako oddech – chvíle, kdy se město i zpěvačka potřebují znovu nadechnout, aby mohly žít.
Legendy, přátelství a respekt
Během kariéry spolupracovala s řadou legend: Ruth Brown, John Lee Hooker, B.B. King, Percy Mayfiled či Bonnie Raitt. Někteří podle ní byli laskaví a empatičtí. Jiní, jako James Brown, se chovali jako žárlivci či byli despotičtí. Přesto si Irma zachovala integritu a radost z hudby. Jiný je příběh Rolling Stones. Ti prorazili v Americe tím, že v roce 1964 okopírovali aranžmá její verze „Time Is on My Side“. „Otisu Reddingovi jsem to nezazlívala, protože se v ‘Ruler of My Heart’ doslova snažil změnit text, zatímco Rolling Stones tu píseň zazpívali příšerně,“ vzpomínala Irma Thomas v rozhovoru z roku 1966. „Ale anglické skupiny byly v té době v módě a nezáleželo na tom, jestli měli vokální schopnosti, takže oni měli velký hit a můj singl odsunuli stranou a nahrávka upadla do zapomenutí. Dlouhou dobu jsem tu píseň nechtěla zpívat.“
Ironie osudu: verze Time Is on My Side od Rolling Stones zazněla všude, ale opravdovost mého hlasu už nikdo nepřekonal.
— Irma Thomas
Zažívala nepříjemné chvilky: „Rolling Stones mě viděli při koncertu v Anglii a rozhodli se převzít jednu z mých písní. S tím jsem nikdy neměla žádný problém. Jediné, co mě zaskočilo, bylo, když jsem zpívala „Time Is on My Side“ a lidi mi říkali: ‘Ty zpíváš píseň Rolling Stones!?‘ Ne, nezpívám.“ Vždy ale o Beatles a Rolling Stones tvrdila, že jim nemůže upřít jednu věc. Nezaváhali a vzdávali hold lidem, které kopírovali. „A myslím, že to bylo od nich velmi velkorysé. Nikdy si nepřisvojovali zásluhy za práci jiných lidí,“ prohlásila opakovaně s odstupem let.
Dělej to po svém
Irma Thomas nikdy neusilovala o hvězdnou pózu. Nepronikla do mainstreamu populární hudby, jako její současnice Aretha Franklin, Gladys Knight a Dionne Warwick. Stačilo ji být hlasem, který drží New Orleans pohromadě – hlasem, co zná cenu domova i sílu lidskosti. Od „Don’t Mess With My Man“ po Grammy – její kariéra je svědectvím houževnatosti, lidskosti a nekonečné lásky k hudbě.
Dokáže zpívat o životě, jaký skutečně je, a zároveň chránit hudebního ducha města, jeho otevřenost a pohostinnost. V každém tónu jejího hlasu je slyšet nejen vokální mistrovství, ale i člověčenství, odvaha a nezdolný optimismus. Dnes věří, že mladé zpěvačky z New Orleans budou zpívat její písně – ale po svém. „Nechcete znít jako Irma,“ vzkazuje jim s úsměvem. „Chcete znít jako vy, i když zpíváte jednu z mých písní.“ A po všech těch letech dodává s klidnou jistotou ženy, která už všechno zažila: „Dělejte to po svém.“
Audience u královny
Na nejnovější LP Audience With the Queen (2025, spotify link) ji doprovází slavná neworleanská electro-funková kapela Galactic. Irma Thomas vrací s grácií i energií, které jsou vlastní jen skutečné legendě. „Kluci z Galactic už nějakou dobu mluvili o tom, že se mnou natočí album. Musela jsem je upozornit: ‘Poslouchejte, už nejsem nejmladší – pojďme do toho hned!‘ A musím jim přiznat, že odvedli opravdu skvělou práci.“
Galactic promísily funkové groovy s Irminým nezaměnitelným gospelovým zpěvem a přidali do její královské korunky další perličku. „Konečně dostávám to, co mi náleží. Dlouho jsem si na to musela počkat,“ konstatovala, když Audience With the Queen vyšlo. A právě tak, po desetiletích zkoušek, triumfů i těžkostí, se její kariéra uzavírá v kruhu – jako příběh, který začal u malé servírky z New Orleans a dnes září jako trvalý odkaz jedné z největších královen soulu.
Tento text je součástí série článků #NOLAGroove, v níž mapujeme neworleanskou hudební scénu napříč žánry, érami a osobnostmi.
