Naposledy aktualizováno: 25.7.2026
Punk jako léčka na americké sebeuspokojení
#LetniLongRead
Dead Kennedys nehráli punk jako protestní pochod. Jejich písně připomínaly grotesku, v níž se kytara srazila s policejní sirénou, reklamní slogan s politickým projevem a černý humor s reálným násilím. Za osm let existence sestavy se zpěvákem Biafrou proměnili americkou paranoiu v hudbu, které se člověk mohl smát jen do chvíle, než mu došlo, čemu se vlastně směje.
Síla i potíž Dead Kennedys
V dubnu 1981 se Jello Biafra v bostonském klubu The Channel vrhl mezi lidi a hranice mezi pódiem a sálem na chvíli přestala platit. Kapela Dead Kennedys hnala skladby vpřed, pořadatelé krotili tlačenici a zpěvák se ztrácel v davu. Kritik Jim Sullivan odcházel nadšený i znepokojený. Viděl jednu z nejfyzičtějších punkových kapel své doby, ale také publikum, v němž se ironie snadno měnila v obyčejnou zuřivost.
S rockovým davem se nedá mluvit; lze ho jen ovládat.
— Sandy Robertson, o koncertě Dead Kennedys, Central London Polytechnic (4. 12. 1982, Sounds)
Stačilo, aby Biafra věnoval píseň Johnu Hinckleymu, jenž se krátce předtím pokusil zastřelit prezidenta Reagana, a sálem se ozval jásot. Vtip přestal být vtipem dřív, než dozněla reakce. V tom spočívala síla i potíž Dead Kennedys. Posluchače vhodili doprostřed rozjeté grotesky a nechali ho, ať se zorientuje sám. Písně fungovaly jako léčky, nikoli politické letáky s kytarovým doprovodem. Člověk se zasmál a teprve potom zjistil, že stojí na straně, z níž si kapela právě utahuje.
Město, které si říkalo o výsměch
Dead Kennedys vznikli v San Francisku v létě 1978. Zpěvák Jello Biafra (17. 6. 1958, narozen jako Eric Reed Boucher) přijel z coloradského Boulderu a odpověděl na inzerát kytaristy East Bay Raye (17. 11. 1958, narozen jako Raymond John Pepperell). Přidali se baskytarista Klaus Flouride (30. 5. 1949, narozen jako Geoffrey Lyall) a bubeník Ted (narozen jako Bruce Slesinger). V první sestavě působil také druhý kytarista Carlo Cadona alias 6025. Odešel už v březnu 1979, jeho krátké členství však přežily skladby „Forward to Death“ a „Ill in the Head“ na albovém debutu. Později vyšla také jeho „Religious Vomit“ na EP In God We Trust, Inc.
Název narušoval pietu obklopující zavražděného prezidenta Johna F. Kennedyho a jeho bratra Roberta, ale neměl být jen lacinou provokací. Biafra jej v rozhovoru z roku 1990 spojil s cynismem, který podle něj odstartovala vražda JFK: když se rozpadne důvěra ve veřejný život, zbývá starat se sám o sebe. Dead Kennedys tak pojmenovali i odumírající víru, že společnost může být víc než součet soukromých zájmů. Během několika měsíců dostal název v San Francisku další trpký význam. V listopadu 1978 zahynulo v guayanském Jonestownu přes devět set lidí spojených se sanfranciským Chrámem lidu při hromadné vraždě a sebevraždě. O devět dní později byli na radnici zastřeleni starosta George Moscone a městský zastupitel a aktivista za práva gayů Harvey Milk.
Biafra záhy pochopil, že komunální politika a punkový koncert mohou fungovat na podobném principu. V roce 1979 kandidoval na starostu San Franciska a skončil čtvrtý s 6591 hlasy. Nejlépe se pamatoval jeho požadavek, aby podnikatelé chodili v pracovní době v klaunských oblecích. Vedle něj stály vážnější návrhy: legalizaci squattingu v nevyužívaných budovách nebo nutit policisty, aby se ve čtvrtích, kde slouží, ucházeli o znovuzvolení. Vtip i vážnější část programu sloužily témuž: Biafra posunul běžnou politickou logiku o několik kroků dál, až odkryla vlastní absurditu.
Žádní cynici
Stejně zapůsobily první singly. „California Über Alles“ vykreslila tehdejšího guvernéra Kalifornie Jerryho Browna jako usměvavého vládce liberálního policejního státu. „Kill the Poor“ nabízela neutronovou bombu jako elegantní řešení chudoby. „Holiday in Cambodia“ posílala samolibého amerického vysokoškoláka na ozdravný pobyt k Rudým Khmerům. Kdo zaslechl pouze slogan, mohl kapelu považovat za partu cyniků. Kdo doposlouchal, zjistil, že cynismus patří světu, který písně napodobují.
Také obálky singlu „Holiday in Cambodia“ tuto metodu vystupňovaly. Americké vydání použilo fotografii Neala Uleviche z masakru před bangkokskou Thammasat University v roce 1976, britská verze vydaná Cherry Red snímek Malcolma W. Browna zachycující sebeupálení buddhistického mnicha Thích Quảng Đức v Saigonu o třináct let dříve. Žádný z nich nevznikl v Kambodži. Jeden zachycuje davovou brutalitu, druhý krajní podobu politického protestu. Obaly fotografie přenesly do kambodžského rámce, přestože každý vznikl v jiné zemi, době i politické situaci.
|
|
|
Surfová kytara pod policejní sirénou
O Dead Kennedys se dodnes často mluví hlavně prostřednictvím Biafrových textů, jako by zbytek kapely jen zvyšoval hlasitost jeho názorů. Debut Fresh Fruit for Rotting Vegetables (spotify link) z roku 1980 přitom stojí na mnohem zvláštnější hudbě. East Bay Ray nehrál neurčitou stěnu akordů.
Jeho kytara řezala, kovově zvonila a táhla za sebou dlouhý dozvuk; něco si pamatovala ze surf rocku, něco ze špionážních soundtracků a něco z garážových singlů, které zněly, jako by vznikly v pronajaté márnici. Klaus Flouride pod ní vedl nečekaně pohyblivou basu a Ted držel skladby v tempu, aniž by z nich udělal beztvarý hluk.
Nad tím vším se Biafrův hlas chvěl, kvílel a teatrálně protahoval slabiky. Nezpíval jako tribun lidu, spíš jako konferenciér, který dobře ví, že se za oponou něco ošklivě zvrtlo. Mohlo se zdát, že smršť slov z něj padá sama. Biafra však později přiznal, že texty vznikaly složitě; teprve před mikrofonem dostávala slova potřebný tah.
Písně Dead Kennedys nebyly bezprostředními výlevy vzteku, nýbrž pracně sestavenými monology postav, které často říkají opak toho, co si myslí jejich autor. Kapela tak dokázala přejít od útoku k frašce a od ní zase k hrůze. Její verze „Viva Las Vegas“ uzavřela album o zemi, která umí i vlastní rozklad proměnit v estrádu.
Vlastní hudební label, vlastní hranice
Do Británie se první singl dostal přes edinburský label Fast Product, album pak vydala Cherry Red a zastání kapela našla u Johna Peela. K jejím nahrávkám se dostal právě přes Cherry Red a 27. srpna 1980 odvysílal během jediného večera šest skladeb z chystaného debutu Fresh Fruit for Rotting Vegetables. Nebyla to jen osobní přízeň vlivného rozhlasového disc-jockeye: v posluchačském žebříčku Festive Fifty se skladby Dead Kennedys během Peelovy éry objevily sedmkrát.
Sanfranciská kapela tak v britském éteru získávala publikum dřív, než ji většina posluchačů mohla vidět na pódiu. Malá hudební vydavatelství jí přitom nemluvily do obsahu ani způsobu práce. Ve Spojených státech už první singl vydali na vlastní značce Alternative Tentacles. Nezávislost tu nebyla romantickou pózou. Znamenala možnost dostat ven píseň s názvem „Too Drunk to Fuck“, psát o amerických válečných choutkách a nepřizpůsobovat se požadavkům majors labelům.
Ke stejné strategii patřil i znak DK. Motiv, který podle kapely začal několika pruhy pásky na kytaře East Bay Raye, proměnil výtvarník Winston Smith v emblém jednoduchý natolik, aby se dal rychle načrtnout na zeď, ale výrazný natolik, aby kapelu zastoupil beze slov. Byl vizuálním protějškem její hudby: několik ostrých tahů, okamžité rozpoznání a neklid, který se snadno šířil dál.
Po Tedově odchodu nastoupil v roce 1981 D. H. Peligro (9. 7. 1959 – 28. 10. 2022, Darren Eric Henley) a hudba získala další rychlost i význam. Na EP In God We Trust, Inc. (spotify list) už kapela zněla jako stroj, který se každou chvíli rozpadne, ale právě proto musí běžet ještě rychleji. „Nazi Punks Fuck Off“ mířila nejprve na rváče, kteří si z punkové agrese udělali omluvu pro násilí. Když se kolem scény začali objevovat skuteční neonacisté, dostal titul doslovnější význam. Dead Kennedys nahlas vyznačili hranici, již část publika odmítala vidět: vzpoura proti autoritě nedává právo ponižovat slabší.
Když se vtip ztratí v davu
Reaganovo prezidentství dodalo kapele dost materiálu, nebyla však stranickou hlásnou troubou. Dead Kennedys napadali vojenské intervence, korporace, policii a náboženskou pravici, stejnou nedůvěru ale chovali k pohodlnému liberalismu a ke každé subkultuře, která si z odporu vyrobila uniformu.
Na albu Plastic Surgery Disasters (spotify link) z roku 1982 už jejich svět nebyl sérií jednotlivých terčů. Byl to propojený systém, v němž se reklama, strach, spotřeba a moc navzájem udržují při životě. Hudba zároveň překročila hranice rychlého punku. „Moon Over Marin“ zní jako svěží westcoastová píseň, dokud neodhalí pláž zamořenou odpadem a moře, do něhož je bezpečnější nevstupovat.
„Halloween“ není o vládě, ale o lidech, kteří si dovolí být sami sebou jeden večer v roce a ráno zase obléknou předepsanou tvář. Biafra později mluvil o společnosti, která ztratila pocit, že může ovlivnit vlastní život, a stáhla se do bezpečí vlastního světa.
Písně Dead Kennedys tento ústup zachytily několik let předtím, než jej Jello shrnul v rozhovoru z roku 1990. Politiku nehledaly pouze v Bílém domě, ale také v zaměstnání, před televizí a v drobných ústupcích, jimiž se člověk mění v někoho, kdo už raději nevyčnívá.
Když gesto přehluší slova
Sullivanova pochybnost z bostonského koncertu přesto nezmizela. Satira potřebuje posluchače, který rozezná odstup mezi hlasem autora a hlasem postavy. Amy Linden, která kapelu na části východoamerického turné roku 1981 doprovázela a pomáhala u pódia, po letech vzpomínala, že při Biafrových skocích do davu lovila z publika mikrofon a usměrňovala lidi, kteří se drali na pódium. Slova se tu mohla zpěvákovi doslova utrhnout z ruky.
Čím údernější slogan Dead Kennedys napsali, tím snáz se dal vytrhnout z písně a použít bez přemýšlení. Kapela chtěla publikum podráždit natolik, aby začalo uvažovat; někdy však zůstal jen podrážděný dav. To nebyla drobná vada metody, nýbrž její nevyhnutelné riziko. Nejlepší skladby Dead Kennedys proto dodnes působí nebezpečněji než běžná protestní hudba: nezaručují, že si z nich každý vezme správný názor.
Stejnou trhlinu zahlédl o rok a půl později Sandy Robertson na koncertě v londýnské Central London Polytechnic. „S rockovým davem se nedá mluvit; lze ho jen ovládat,“ napsal v Sounds. Biafra tehdy v pauze pronesl krátkou řeč o násilí, Robertson z ní však zachytil jen útržky. Vzápětí zpěvák mrštil plechovkou piva do světel za sebou.
Podle Robertsona tím publikum ohromil a ovládl; zda k němu doputoval také smysl předchozích slov, zůstalo nejasné. Řeč se proměnila v efekt dřív, než stačila doznít. Robertsonův detail nedokazuje Biafrovu pokryteckost. Ukazuje něco podstatnějšího: v prostředí, které odměňuje intenzitu a okamžitý účinek, se může i gesto namířené proti násilí změnit v další strhující podívanou.
Stát kontroluje obal desky
Na Frankenchrist (spotify link) z roku 1985 Dead Kennedys zpomalili a pustili do hudby psychedelii, spaghetti western, pochodovou grotesku i ozvěny jazzu. Část hardcoreového publika to považovala za zradu. Kapela však jen odmítla vlastní uniformu.
Skladby jako „MTV – Get Off the Air“ nebo „Stars and Stripes of Corruption“ byly rozmáchlejší, méně okamžité a o to jedovatější. Punk zde nebyl souborem zvukových předpisů, ale právem změnit způsob útoku.
Největší střet nakonec nezpůsobila hudba ani texty. Součástí alba byl plakát s reprodukcí Gigerova obrazu Work 219: Landscape XX, známého jako Penis Landscape. Mechanicko-sexuální změť těl měla k běžné pornografii asi tak blízko jako noční můra k reklamě na matrace.
Po stížnosti matky dospívající dívky vtrhla 15. dubna 1986 policie do Biafrova domu a kanceláří Alternative Tentacles. Prokuratura sáhla po zřídka používaném zákonu o šíření materiálu škodlivého nezletilým; před porotou stanuli Biafra a manažer labelu Michael Bonanno.
V srpnu 1987 se porotci rozhodli v poměru sedm ku pěti pro osvobození. Soudkyně případ ukončila a nový proces se nekonal, formální výhra však přišla draho. Obhajoba vysála peníze i čas, poškodila distribuci Alternative Tentacles a ukázala, jak snadno může stát zatlačit malé vydavatelství do kouta bez odsuzujícího rozsudku.
Dead Kennedys oznámili rozpad na podzim 1986, v době vydání závěrečného alba Bedtime for Democracy (spotify link). Podle East Bay Raye se však rozhodli skončit už v lednu, před dubnovou razií: společná práce se zadrhávala a představy o dalším směřování se rozešly. Když případ dospěl před porotu, Dead Kennedys už byli minulostí.
Mechanismy, které Dead Kennedys rozebrali, se mezitím jen zdokonalily
East Bay Ray, Klaus Flouride a D. H. Peligro obnovili v roce 2001 koncertní činnost Dead Kennedys s jinými zpěváky; Biafra se nevrátil. Zůstaly písně a s nimi metoda: vezmi řeč moci, reklamy nebo slušné společnosti, nepatrně ji zesil a vrať ji posluchači tak zdeformovanou, aby v ní konečně poznal originál.
Jerry Brown, Ronald Reagan i někdejší MTV patří do konkrétní doby. Mechanismy, které Dead Kennedys rozebrali, se mezitím jen zdokonalily: politika se proměňuje v zábavu, krutost se prodává jako praktické řešení, strach jako volební program a pobouření jako výnosné zboží. Proto jejich desky nepůsobí jako zprávy z uzavřené Reaganovy éry. Dead Kennedys se pořád smějí něčemu, co stojí přímo před námi. A pořád není úplně příjemné zjistit, že se smějeme s nimi.
