Naposledy aktualizováno: 1.8.2026
Od kapely Armády spásy přes britský jazz a Talk Talk k vlastním skladbám pro velký orchestr. Autorita, která se nikdy nemusela prosazovat lokty.
#LetniLongRead
Henry Lowther patří přes šest desetiletí k britské hudební scéně, ačkoli málokdy stál v jejím čele. Hrál ve významných jazzových orchestrech, prošel bluesem a progresivním rockem, nahrával s Talk Talk a Markem Hollisem a vlastní skladby psal pro London Jazz Orchestra. Nejlépe ho charakterizuje cit pro situaci: věděl, kdy se ozvat — a kdy ne.
Armáda spásy, housle a britský jazz
Henry Lowther (11. 7. 1941, narozen jako Thomas Henry Lowther) je jméno, jež se snadno přehlédne v drobném písmu na obalu desky, muzikanti však dobře vědí, proč si ho zvou. Jeho dráhu neurčila jedna slavná kapela ani řada alb vydaných pod vlastním jménem. Vedla napříč britským jazzem, blues i rockem.
Muž pro každou hudební situaci
Henry Lowther nebyl pouze jedním z nejvýraznějších britských jazzových trumpetistů. V sedmdesátých a osmdesátých letech patřil také k hudebníkům, jejichž číslo měli studioví producenti po ruce, když potřebovali hráče schopného rychle pochopit aranžmá a ještě mu dodat něco vlastního. Jeho trubka a křídlovka se proto objevovaly u Mikea Gibbse, Barbary Thompson, Johna Camerona či Dicka Waltera, na jazzrockových deskách, v progresivním rocku, televizní hudbě i anonymnějším světě nahrávacích studií.
Lowtherův životopis přitom připomíná mapu britské hudby bez žánrových hranic. Na konci šedesátých let hrál s Manfredem Mannem a s Keef Hartley Bandem se dostal až na Woodstock. Později působil v symfonických orchestrech, hrál pod vedením Simona Rattla, Henryho Manciniho i Nelsona Riddlea a pět let zastával místo sólového křídlovkáře v BBC Radio Orchestra. Vedle studiové práce se postupně stále silněji hlásil také o prostor pro vlastní kompozice. Právě z této potřeby vznikla kapela Still Waters – místo, kde už Lowther nemusel pouze dokonale naplňovat představy druhých.
Začínal s kornetem v leicesterské kapele Armády spásy a později odešel do Londýna studovat housle na Royal Academy of Music. Studium nedokončil; dal přednost jazzu a vrátil se k trubce.
Lowther hrál v orchestrech Johna Dankwortha, Mikea Westbrooka, Grahama Colliera, Mikea Gibbse, Kennyho Wheelera, George Russella i Gila Evanse. U Russella a Evanse působil jako první trumpetista. Každý z těchto skladatelů zacházel s velkým ansámblem jinak. Vedle improvizace tu Lowther do sebe vstřebal jistotu v náročných orchestrálních partech.
Jazz, blues a progresivní rock
Na konci šedesátých let ještě britský jazz, blues a rodící se progresivní rock nestály v oddělených světech. Muzikanti mezi nimi přecházeli a Lowther s nimi.
S Johnem Mayallem natočil album Bare Wires, na němž hrál na kornet i housle. Blues se tu otevřelo delším formám, dechovým nástrojům a jazzové improvizaci. Jon Hiseman, Tony Reeves a Dick Heckstall-Smith pak založili Colosseum; Lowther hostoval v úvodní skladbě jeho debutu Those Who Are About to Die Salute You (spotify link).
Keef Hartley Band vyrůstal z blues, ale nechával dost místa dechovým nástrojům a otevřenějším aranžmá. Lowther v kapele hrál na trubku i housle a v srpnu 1969 s ní vystoupil na festivalu ve Woodstocku.
Do stejného období patří album Jacka Bruce Songs for a Tailor (spotify link). Lowther na něm hrál v žesťové sekci tří skladeb, jejichž aranžmá napsal sám Bruce. O dvě desetiletí později se jeho trubka objevila také na Morrisonově Avalon Sunset (spotify link). Na takových nahrávkách nemusel čekat na jazzový chorus. Musel se vejít do písňové formy a trefit přesné místo.
Talk Talk a Mark Hollis
K Talk Talk se dostal už při nahrávání alba It’s My Life (spotify link) z roku 1984. Hudba skupiny tehdy ještě měla zřetelnou popovou stavbu; vedle elektronických nástrojů v ní dostávali místo hostující studioví hráči. Při práci na Spirit of Eden (spotify link) se způsob nahrávání změnil.
Zvukař Phill Brown v knize Are We Still Rolling? vzpomínal na téměř nulovou komunikaci s hosty. Hráli často potmě a nevěděli, co se z jejich výkonu v konečné nahrávce uplatní. O tom rozhodovali Mark Hollis, Tim Friese-Greene a Brown teprve při pozdějším výběru. Hodiny materiálu se mohly smrsknout na několik vteřin.
Laughing Stock (spotify link) vznikalo obdobným způsobem, s menším počtem hostů. Lowther tu neodehrával obvyklé sólové chorusy. Na Spirit of Eden je uveden jako trumpetista, na Laughing Stock jako hráč na trubku a křídlovku. Stačí několik tónů a skladba na okamžik získá jiný výraz. Lowtherův měkký zvuk se pozná i v nejtišším vstupu.
Na sólovém albu Mark Hollis (spotify link) z roku 1998 se jeho ztišená trubka rozvine do souvislejšího sóla v „The Watershed“. Hollis později uvedl, že na jinak přesně rozepsaných partech zůstaly na celém albu improvizované jen dvě pasáže: Lowtherova trubka a harmonika Marka Felthama v téže skladbě. Hollisova sólová deska vznikla výhradně s akustickými nástroji. Lowther mezi frázemi nechává dlouhé pauzy a nikam sólo netlačí.
Sólista, který umí počkat | London Jazz Orchestra a Primetime
Richard Williams v reportáži z koncertu k Lowtherovým pětaosmdesátinám zaznamenal, že oslavenec zahrál první sólo až ve třetí skladbě. Seděl přitom v trumpetové sekci London Jazz Orchestra. Večer patřil jeho skladbám, ne povinným oslaveneckým sólům.
Plné obsazení si Lowther šetří pro vybrané okamžiky. Williams v téže reportáži upozornil na jemnější pasáže dechů i na neobvyklá spojení nástrojů. Jako příklady uvedl trubky opatřené dusítky s křídlovkami a kontrabas s basklarinetem. Do osmi až deseti minut se vešly úvody, obměny témat, návraty i delší sólové pasáže.
Dvojalbum Primetime bylo natočeno s London Jazz Orchestra už v roce 2022 a vyšlo v červenci 2026 k Lowtherovým pětaosmdesátinám. Náklad tvoří pouhých 300 číslovaných a Lowtherem podepsaných výlisků. A jak zní? Recenzent Duncan Heining slyší na Primetime tři linie, které Lowthera provázejí od začátku: anglickou tradici dechových kapel, vztah ke krajině a dějiny jazzového big bandu.
Lowther přispívá do repertoáru London Jazz Orchestra přes třicet let. Titulní skladbu napsal přímo pro album, název však našel až po jejím dokončení. Pětčtvrťový takt ho přivedl k prvočíslům a pozornost kolem pětaosmdesátin k myšlence, že právě prožívá svůj prime time. Trubka a křídlovka jsou slyšet napříč celou deskou.
Titulní skladbu otevírají bicí Paula Clarvise s ozvěnou orchestrů čtyřicátých let; následují sóla trombonisty Oliho Rotha a tenorsaxofonisty Petea Hurta. Krajina se ozve v pomalém valčíku „Golovec“, lehčím swingu „Jadran“ i nočním “Lights”. Závěrečná „Shropshire Glad“ se rozvíjí jako malá suita s kytarou Nicka Costley-Whitea, sopránsaxofonem Martina Speakea a bohatě rozepsanými žesti.
Child Song a závěr bez pomníkářství
Už na debutu Child Song z roku 1970 se Lowther představil jako trumpetista, houslista, kapelník a skladatel. Album se má ještě v roce 2026 vrátit na vinyl v reedici britského jazzu z katalogů Deram a Argo.
|
|
|
|
|
|
Na další album pod vlastním jménem čekal sedmadvacet let. I.D. (1997, Village Life) natočil se skupinou Henry Lowther’s Still Waters. Druhý titul Can’t Believe, Won’t Believe (Village Life) vyšel až v roce 2017. Dlouhou pauzu mezi alby tehdy vysvětlil jednoduše: „Nejsem zrovna ctižádostivý a vždycky mi stačilo hrát hudbu jiných lidí.“ Od Child Song k Primetime uplynulo více než půl století. Primetime patří k nemnoha albům nesoucím Lowtherovo jméno. Vyšlo k jubileu, ale není ohlédnutím za kariérou.
Henry Lowther se do hlavní role nikdy netlačil.
Nemusel stát v popředí, aby ho bylo slyšet.
