Iggy Pop, chtěl bych být tvůj čoklík

Naposledy aktualizováno: 21.4.2022

Reputace vejde do místnosti dřív než člověk
#SoundOfDetroit

Pro spoustu lidí je Iggy Pop nejdřív obraz a až potom hudba: nahé tělo v záři reflektorů, skok do davu, jizvy, chaos, Bowie, „kmotr punku“. Jenže když odhrnete tuhle zkratkovitou legendu, zůstane něco mnohem zajímavějšího: člověk posedlý řemeslem, tvůrčím procesem a kontaktem s publikem, který se naučil přežít vlastní mýtus — a přitom se ho nezříct.

středoškolský kandidát na prezidenta USA

Když se řekne Iggy Pop, vybaví se často spíš scény než skladby. Tělo jako nástroj a zároveň jako dluh. Divoké epizody z éry Stooges. Věčné zkazky kolem drog. Nahota, která zůstala v paměti i lidem, kteří by si jinak na žádné album nevzpomněli. „Kmotra punku“ mu připsali jiní — a on s tím žije, jako se žije s přezdívkou, kterou jste si sami nevybrali: občas ji přijmete, občas ji shodíte ze stolu.

A přitom na začátku tohohle příběhu nestál žádný démon z podsvětí rock’n’rollu. Stál tam vzorně vychovaný kluk James Newell Osterberg, Jr. (21. 4. 1947) z Ypsilanti, předměstí Detroitu v Michiganu, který chtěl hrát na bicí. Rodiče mu uvolnili ložnici, aby měl kam postavit soupravu. Na střední škole byl oblíbený natolik, že spolužáci s mladickou nadsázkou mluvili o „budoucím prezidentovi“. On sám si ale už tehdy uvědomoval, že v sobě nosí dvě tváře: jednu, která se chová tak, jak se od ní čeká, a druhou, která se chovat „správně“ nikdy nenaučí — a ani nechce.

Když odešel z domova, rozběhl se za svobodou. A ta svoboda ho později stáhla ke dnu tak hluboko, že by z ní leckdo už nevylezl. Iggy vylezl. Jenže to není pohádka o vykoupení. Spíš příběh o tom, jak přežít sebe sama — a nezapomenout přitom pracovat.

DETROIT JAKO METRONOM: BUM BUM BÁC

Detroit není v Iggyho příběhu jen kulisa. Je to tep. Mechanický rytmus průmyslového města, kde zvuk není dekorace, ale prostředí. Iggy kdysi popsal, jak ho ovlivnilo samotné město: to, co slyšel, když chodil kolem — auta, kov, náraz, monotónní puls. Bum bum bác. Deset aut. Bum bum bác. Dvacet aut.

Tohle není poetika pro hezké citace do press kitu. To je způsob, jak se člověku usadí v těle rytmus. A kdo začínal jako bubeník, dobře ví, že rytmus není metafora. Je to práce. Možná právě proto je u Iggyho tak důležitá konkrétnost: hudba, která má být fyzická, má být „někde“. Není to mlha, není to kázání. Zapomeňte, že by šlo o poučování či morální lekce. Je to místo, čas, situace. Klub. Ulice. Noc. Je to špinavý bar, kde se pot a pivo míchají rychleji než názory.

Neuvěřitelná jízda na heroinové herce

Spravedlivé je doplnit, že volnost a svoboda jej přivedla až k těžké drogové závislosti, vážným psychickým a zdravotním problémům.  Proslavil se svým šíleným chováním na konci šedesátých a v sedmdesátých letech. V té době byl z velké části závislý na heroinu.

Často se sám zohavoval, válel se v burákovém másle nebo rozbitém skle, vrhal se z pódia (a jednou i ze schodů), prohýbal své tělo jako preclík, obskakoval své zesilovače, obnažoval se a urážel publikum. „Na jevišti jsem byl trefený grapefruitem, plechovkou od piva, vajíčkem. Lidi na mě plivali, házeli po mně mince, nedopalky cigaret, lahvičku prášků s antidepresivy, jointy, dámské kalhotky a vrazili mi pěstí,“ vzpomínal.

Tělo jako nástroj, tělo jako dluh

Jenže pokud z toho uděláte jen sestřih šokujících nebo efektních momentů, bez pochopení celku, míjíte pointu. Iggyho excesy nebyly jen „trik“ nebo exhibice. Byly to metody. Způsoby, jak prorazit bariéru mezi ním a davem — někdy z frustrace, někdy z nouze, někdy z čirého pudu. Nešlo o korunovaci triumfu, spíš o snahu změnit něco, co se v sále dělo špatně: odtažitost, chlad, strach, nuda, odsuzování. Když nemáte za sebou rádia, labely, podpůrnou mašinerii, obracíte se na jedinou věc, kterou máte: na publikum. A Iggy byl ochotný jít si ho „vzít“, i když to znamenalo zničit sám sebe.

Mimo pódium nedělal nic jiného, než že fetoval heroin a promiskuitně souložil. Koncem sedmé dekády s heroinem skoncoval, aby si zachránil život, a přestal se zajímat o sex. Momentální zdravotní stav přesto hodnotí jako celkem dobrý: „Poškodil jsem se na mnoho způsobů. Naštěstí žádné z těchto zranění nebylo natolik devastující, abych ve svém věku nemohl dělat to, co mě baví.“

Popovo extravagantní chování s gustem využívali i socialističtí pisálci v rámci boje proti imperialistickým ideocentrálám. „Vždycky si vzpomenu, když nám na vojně v rámci ideově-politické činnosti docházel časopis Signál a v jednom dílu psali o punku. Jako odstrašující příklad byl uveden jistý Eaggie Pop, který si na koncertech drásá prsa skleněnými střepy,“ napsal na Twitteru při připomínce Iggyho pětasedmdesátin Veterán studené války (@StudeneValky).

Leguán james a zrod bluesmana

Usazen za svými bicími si zahrál v několika školních kapelách. Na repertoáru měly samé covery a z hraní se nedělala žádná věda. Šlo o to, jak na sebe upozornit a pozvat nějakou spolužačku na rande. Po letech Iggy vyprávěl: „Myslel jsem, že psaní písniček je o slávě. Nevěděl jsem, že za to můžeš dostat zaplaceno.“

Jednou ze zastávek na jeho muzikantské cestě byli The Iguanas (Leguáni), díky nimž James získal přezdívku. Kapela dokonce stihla v roce 1965 nahrát několik desek, například  s písní „Mona“ od Bo Diddleyho. Od bratrů Erlewineových dostane nabídku, aby bubnoval v jejich bluesové kapele Prime Movers. Blues ho zcela pohltilo. Nakonec zanechal studia na Michiganské univerzitě a s devatenácti dolary v kapse vyrazil do Chicaga, centra tehdejšího bluesového dění.

Přes bubeníka Sama Laye, spoluhráče vynikajícího hráče na foukací harmoniku Jamese Cottona, dostával sem tam příležitost zahrát si s místními černošskými bluesovými kapelami. Jak sám dodává: „Brali mě s sebou na kšefty za pět deset dolarů. Byl jsem levnej…“

Tohle je důležité: Iggy si rockovou legendu nevymyslel u psacího stolu. Šel si ji „odpracovat“. A v blues se naučil to, co mu zůstalo i ve všech pozdějších přerodech: že hudba je řemeslo, které musíte umět nést na zádech.

vznikají garážově drsní the stooges

V roce 1967 vznikají The Psychedelic Stooges. Iggy se v nich dává dohromady s baskytaristou Davem Alexandrem a bratry Ronem (kytara, později baskytara) a Scottem (bicí) Ashetonovými. Debut na halloweenském večírku v Detroitu. Už samotná scéna zní jako legenda, ale tehdy to byl prostě pokus o průlom — o vybití energie, která se nevešla do slušných škatulek.

Přítomni byli také členové již slavných MC5. Kapela si později zkrátí název na The Stooges. Přibližně ve stejné době Iggy Pop poprvé zaslechl album The Velvet Underground & Nico (1966, MGM, spotify link). Odsoudil ho rázně: „Jak může někdo udělat desku s takhle debilním zvukem? To je hnus! Je mi z těch lidí na blití! Odporná zkurvená hippie verbež! Posraný beatnici, zabít je do jednoho! Zní to jak z prdele!“ Za půl roku prozřel.

Změnit názor není u rockových ikon samozřejmost. U Iggyho je to součást DNA: umí být fanatický i sebeironický, umí se vztekat i pochopit, že se mýlil. Příběh Stooges proto není příkladem uhlazeného přístupu a disciplíny. Je to příběh kapely, kterou rozbíjely závislosti, zdraví, nestabilita i neustálá personální zemětřesení. Někdo odpadl, někdo přišel, někdo přešel na jiný nástroj. Přesto se ten zvuk držel: hlučné kytarové zuby, temný, důrazný rytmus, vokál jako drát pod proudem.

Stooges definovali syrový garážový kytarový zvuk

Stooges vydávají první dvě gramofonová alba The Stooges (1969, spotify link) a Fun House (1970, spotify link) u Elektra Records. Dnes znějí jako špinavá, syrová mapa k pramenům toho, čemu se později začalo říkat punk, proto-punk, garáž, nebo prostě „hudba, která se neomlouvá“.

Nahrávalo se instinktem, neformálně, s důrazem na tah. Iggy se inspiroval Jamesem Brownem: přinesl text, přinesl riff — a kapela kolem toho vyrostla, improvizovala, tlačila to dopředu, dokud to nezačalo dýchat. Ačkoliv si Iggy přidal ke svému uměleckému jménu ještě dovětek Pop, u Elektry trvali tvrdošíjně na jménu Iggy Stooge.

Po druhém albu „dostal pádlo“ Dave Alexandr. Na jeho místo vzali kytaristu Jamese Williamsona a Ron Asheton přešel k baskytaře. V tomhle složení pospolu vydrželi osm náročných let. Sestava se během let průběžně měnila, především podle zdravotního stavu muzikantů a stupně jejich závislosti na alkoholu nebo omamných látkách. Nové akvizice zpravidla neměly výrazný vliv na hudební směřování kapely. Nejlépe zapadl se svým saxofonem Steve Mackay.

Iggy navíc uměl být směšně upřímný i směšně drsný. Dokázal o své kapele mluvit s takovým sebevědomím, až to znělo jako výhrůžka: „Stooges dokázali odrovnat jakoukoli kapelu té doby. A upřímně řečeno, kdykoliv sejmeme jakoukoli kapelu, která na nás navázala… Prostě sežereme jakéhokoli z těch pudlíků.“

Pád, Bowie a berlínské desky jako záchranné lano

Polovina sedmdesátých let byla bodem, kdy už nebylo jasné, jestli Iggyho příběh vůbec může dopadnout dobře. Bez kapely, na dně, pokusy o sólovou dráhu. A pak Berlín — studio Hansa — a dvě desky The Idiot (1977, spotify link) a Lust for Life (1977, spotify link), které znějí jako záchranné lano hozené člověku, který už sotva drží hlavu nad hladinou.

Spolupráce s Davidem Bowiem se v popkultuře často mění v sentimentální legendu nebo bulvární mlhu. Podstatnější je, že šlo o pracovní spojku: někdo pomohl přetavit chaos do formy. Iggy o Bowiem mluví s velkou něhou a vděčností, ale zároveň je cítit, že to přátelství bylo taky disciplína. Oporou se někdy stává jen ten, kdo vás dokáže držet v práci.

Ostatně David již v této roli vypomohl při nahrávání třetího studiového alba Stooges Raw Power (1973, Columbia, spotify link). Navíc, když Iggy vyrazil na svoje první britské sólové turné, doprovázel ho jako anonymní klávesista. Pro Iggyho znamenalo jejich přátelství hodně: „Davidovo přátelství bylo světlem mého života. Nikdy jsem nepotkal tak skvělého člověka. Byl ten nejlepší, jaký kdy existoval.“ Je tedy logické, že se Bowie obslouží a připraví vlastní verze písniček „China Girl“, „Tonight“ a „Sister Midnight“. Kapela Siouxsie and the Banshees později předělá hitovou skladbu „The Passenger“ pro jejich album cover verzí Through the Looking Glass (1987, Polydor Records, spotify link).

Minimalistický skladatel: písnička jako místo a rozhovor

Nejhezčí na Iggym je, když se mýtus na chvíli odklidí a zůstane řemeslo. Když místo historek o šílenství začne mluvit o technice. O tom, jak se písnička staví.

Iggy Pop o sobě říká, že je „minimalistický skladatel“. Vysvětluje to překvapivě prakticky: písnička má mít konkrétní prostředí. Místo. Čas. Klub. A pak musí být konverzační — protože když je v hudbě zpěvák, je to v podstatě rozhovorové médium. Nechce posluchače zahlcovat, nechce je utopit v přemýšlivých textech, které vysvětlují svět. Ty ho většinou nudí. Chce dát posluchači prostor, aby mu „něco odpověděl“ — i kdyby to bylo jen v hlavě.

Je v tom zvláštní druh disciplíny. A taky zvláštní druh skromnosti: písnička není katedra, písnička je situace.

A pak přijde další posedlost: aby hudba evokovala to, o čem je text. Špatná kombinace je prý jako učit slona jezdit na koni. Nejde to. Iggy dokáže být obrazný a zároveň doslova technický. Jako by i metafora musela projít zkouškou funkčnosti.

Když to jiskří, funguje to

V osmé dekádě dvacátého století vychází několik značně nevyrovnaných albových pokusů, pro něž je charakteristické, že jde o snahy o Iggyho stylovou proměnu. S přípravou repertoáru, a v nahrávacím studiu, mu vypomáhá nejenom bývalý člen Sex Pistols baskytarista Glen Matlock, ale také Čechoslovák Ivan Kral, jenž se proslavil spoluprací s Patti Smith Group. Nejprve společně natočí album Soldier (1980, Arista, spotify link). Kral pro něj napíše písničky pro následující LP desku Party (1981, Arista, spotify link). Je na ní i taneční hit Bang, Bang.

O Matlockovi a Kralovi a dalších  spolupracovnících mluví provokativně — že je „nenáviděl“, když s nimi pracoval — ale je jasné, že jde o nadsázku a o princip. Při práci ve studiu očekává a vyhledává konfrontaci, odpor, posedlost, tlak. Potřebuje být vedle muzikanta, o kterém si myslí, že je v něčem o půl kroku lepší, než je on sám. Protože pohodlí je smrt.

Hudba jako událost, ne lekce

Pak to shrne do věty, která by se mohla tisknout na zadní stranu všech jeho alb: jeho ideály prý nemají moc společného s výsledkem. Mají vše společné s procesem natáčení. Miluje místnost, kde se hraje, pivo při zkouškách, smích, vyčerpání, kytaru, zesilovač, bubeníka, kytaristu. Miluje proces. Dokud proces běží, může udělat i radikální stylový odklon. Styl může být jakýkoli, pokud má styl.

Tady je Iggyho dospělost. Ne v tom smyslu, že by „zmoudřel“ a stal se hodným. Ale v tom, že našel jedinou udržitelnou formu svobody: pravidelnou práci, kterou si dokáže zamilovat.

K postupnému Iggyho hudebnímu oživení, a návratu ke bluesově garážovým kořenům, dochází až v devadesátých letech. Virgin Records tuhle etapu mapují třemi CD disky Brick by Brick (1990, spotify link) mj. velká singlová hitovka „Candy“, na níž exceluje zpěvačka Kate Pierson z The B52’s, American Caesar (1993, spotify link) a Naughty Little Doggie (1996, spotify link). Pop ještě jednou, a patrně definitivně, potvrdí vzestup kariéry na prahu nového milénia. Tehdy mu vyjdou dvě velice zdařilé dlouhohrající desky Avenue B (1999, spotify link) a Beat Em Up (2001, spotify link).

krátké nadechnutí the stooges

Souběžně s Iggyho sólovou drahou dochází v roce 2003 ke znovuobnovení The Stooges, což je poslední, logický krok. Na gramodeskách se vrací studiovým albem The Weirdness (2007, Virgin Records, spotify link). Ron Asheton znovu natáčel kytarové party a jeho bratr Scott seděl za bicími. Veteráni mezi sebe přijali nového basistu Mikea Watta (ex Minutemen) a jako host vypomohl ztracený syn tenorsaxofonista Steven Mackay.

Životní styl členů kapely si bohužel vybírá svoji daň. Postupně umírají bratři Ashetonovi a saxofonista Mackay. V červnu 2016 potvrzuje staronový kytarista James Williamson, který nahradil nebožtíka Rona, že studiové album Ready to Die (spotify link) z roku 2013, vydané u Fat Possum Records, bylo posledním a Stooges se již nikdy nevrátí do nahrávacího studia a na koncertní pódia.

Pozdní Iggy: plavec, čchi-kung a vztek, který nezmizel

V pozdním období se Iggy mění způsobem, který by jeho vlastní legenda nejspíš odmítla jako špatný scénář. Plavání v moři. Dobré jídlo. Sklenka kvalitního vína. Denní čchi-kung. Schopnost někdy přemýšlet do hloubky — a jindy nepřemýšlet vůbec. Zní to skoro jako katalog „věcí, které se rebelům nesmí líbit“.

Jenže Iggy Pop není propaganda. Iggy je realita.

A tu realitu nepřikrášluje: pořád v něm jsou chvíle, kdy se v něm zvedne starý vztek a řekne si „seru na to“, „seru na toho chlapa“, „seru na ty lidi“. Když se ho ptají, odkud to pochází, odpoví bez filozofie: z reality. Je to oprávněná emoční reakce na iritující části reality, když s nimi musí přijít do styku.

Tohle je důležité: Iggy není „vyléčený“. On je přeučený. Naučil se žít tak, aby vztek nebyl jediným palivem. Ale nezapřel ho jako lež. Vztek je u něj barometr. Ne póza.

Ambice bez pózy: „Chci obrovský úspěch“

Další věc, kterou mýtus často přikrývá, je Iggyho ambice. Umí ji říct nahlas. Chce obrovský úspěch. Bez omluvy. Jenže zároveň vysvětluje, proč se k němu v minulosti nedostal: nestačí napsat „správnou písničku“. Musíte ovládnout obchod. Musíte mít sebevědomí v jednání s managementem a labely, jinak vás začnou šikanovat a přetvářet. Všichni budou mít milion nápadů, jakým člověkem máte být — a pak jste ztracení.

Iggy Pop v tomhle není romantik. Vidí hudební průmysl jako místo plné frustrovaných ambicí, projekcí a harpyjí. Neříká to hezky. Říká to tak, jak to vidí. A možná právě proto mu to dnes tolik lidí věří: ne protože je legenda, ale protože v něm cítí vytrvalost někoho, kdo si tu legendu musel vybojovat i proti vlastním sklonům.

A když přijde otázka kompromisu, odpoví pružněji, než by čekal kdokoli, kdo ho má zafixovaného jako „nekompromisní zvíře“: může napsat nekomerční i komerční věc a obojí může být v rámci jeho ideálů platné — pokud to souvisí s tím, co ho v danou chvíli podněcuje k lásce a co nemůže ignorovat. Zase: nejde o výsledek. Jde o proces.

kmotr punku? pche!

Ačkoliv je Iggy Pop oslavován coby Kmotr punku a třetí album The Stooges Raw Power (1973, Columbia) je považováno za „landmark“ mezi proto-punkovými alby – jeho vztah k punkovému hnutí byl velice vlažný. Přiznává, že punkáče přijal lépe než hippíky, ale nikdy je nechápal a nerozuměl jim.

Faktem je, že právě koncertní šňůra Stooges po Spojeném království v roce 1972 měla být hlavní inspirací pro kluky, kteří později založili Sex Pistols (náš článek o Johnu Lydonovi), manchesterské Buzzcocks nebo levicové The Clash.

O Clash, a jejich snaze napravit nepořádky a nespravedlnosti světa, James prohlásil: „Představy o nápravě světa v chápání The Clash byly postavené na tom, že si všichni koupí jejich elpíčka.“ Jedna věc je však jistá. Iggy Pop a The Stooges inspirovali mnoho mladých muzikantů a kapel k tomu, aby se bez obav pokusili začít hrát a koncertovat.

Byl také prvním, kdo na koncertech předváděl stage diving. Záliba ve skákání do publika během vystoupení se mu však stala málem osudnou, když se rozhodl skočit mezi fanoušky při charitativním koncertě pro Tibet, který v Carnegie Hall pořádal Phillip Glass. „Neuvědomil jsem si, že nejsem na normálním koncertě a že publikum na charitativní akci v Carnegie Hall tam není kvůli tomu, aby mě zachytilo… skákání do publika si od té doby velice rozmýšlím… mám pocit, že jsou koncertní pódia rok od roku vyšší a vyšší a já jsem rok od roku starší a starší…“

Co zůstane, když mýtus omrzí

Někdy Iggy sám říká, že by měl zmlknout a odejít. Jenže odchod do důchodu je jedna z věcí, ve které je mimořádně špatný. Kdyby odešel, byl by možná nikým — a to by pro něj nebylo dobré. Vyjmenovává, co by přišlo: alkoholismus, lenost, deprese. Dnes prý nic z toho nemá.

Tohle není heroický závěr. Spíš praktická diagnóza. Iggy nepotřebuje „odpočinek“. Iggy potřebuje proces.

A možná právě proto se z něj stal symbol vytrvalosti i pro lidi, kteří by kdysi přísahali, že nikdy nebudou mít rádi „toho chlapa, co si řeže hruď“. Časem se totiž ukáže, že největší extrém není sklo ani skok do publika. Největší extrém je vydržet. Dělat dál. Zůstat u toho. Nezabalit to ani tehdy, když už je pohodlnější být „ikonou“ než člověkem.

Úsvit, oceán a ta nejméně rock’n’rollová pravda

Iggy Pop je schopný nabídnout obraz jako z uměleckého filmu: nahé tělo v pološeru úsvitu, oceán, ticho, pomalu vstupovat do vody jako na obalu alba Free (2019, spotify link). A pak to propíchne jedinou větou, která všechno srovná zpátky do reality: dokáže mluvit o patosu, poezii a nočních myšlenkách — a vzápětí poznamenat, že nesnáší vstávat uprostřed noci na záchod.

V tom je celý Iggy. Legenda a člověk. Úsvit a toaleta. Elektrický aparát a unavené tělo. Provokace a disciplína. Zvíře na pódiu a minimalistický skladatel, který chce, aby písnička měla místo a čas a zněla jako rozhovor.

Reputace možná vejde do místnosti dřív než on. Ale když zůstanete dost dlouho, přijde i ten druhý: James Osterberg, který si nenechá nic stát v cestě — a zároveň se dokáže zasmát tomu, jak směšné je někdy být „Iggy Pop“.

A pokud si z tohohle portrétu máš odnést jedinou větu, nechť je to ta, která ho drží nad vodou už desítky let:

Nejde o výsledek. Jde o proces.