Naposledy aktualizováno: 7.9.2026
Stejná studiová dílna, stejný producent jako u Fatse Domino – ale jiná cesta k popovému publiku
#NOLAGroove
Smiley Lewis měl hlas, prvotřídní muzikanty i producenta. U Imperial Records pracoval ve stejném neworleanském prostředí jako Fats Domino a několik jeho singlů uspělo v R&B žebříčku. Jenže cesta odtud k popovému mainstreamu byla mnohem užší. „Blue Monday“, „I Hear You Knocking“ i „One Night“ se k širšímu publiku dostaly hlavně v jiných verzích. Lewisův příběh proto není jen vyprávěním o smůle. Je také příběhem o tom, jak rozdílně mohli dopadnout dva zpěváci z téže neworleanské studiové dílny.
Z archivu: Profil Smileyho Lewise jsme poprvé vydali v květnu 2017. K šedesáti letům od jeho smrti jsme text znovu prošli, faktograficky ověřili a od základů přestavěli.
Hlas, který nepotřeboval mikrofon
Než se Smiley Lewis objevil na první desce, měl za sebou roky hraní po New Orleans. Vystupoval v barech a klubech French Quarter a Seventh Ward a za druhé světové války také s kapelou Kida Ernesta Molièra, která hrávala vojákům ve Fort Polku. Do města přitom přišel jako Overton Amos Lemons, rodák z DeQuincy narozený 5. července 1913. Zázemí našel v Irish Channel u rodiny, jejíž příjmení později přijal. Nějaký čas vystupoval jako Smiling Lewis, než zůstalo kratší Smiley.
Dave Bartholomew si ho pamatoval ještě z doby před prvními deskami. Lewis podle jeho vzpomínky postával před holičstvím Bartholomewova otce, zpíval kolemjdoucím a čekal, zda mu někdo hodí drobné. O mnoho let později o něm Bartholomew mluvil jako o jednom z nejlepších zpěváků, jaké znal:
„Nepotřeboval mikrofon.“
První singl přišel v roce 1947: DeLuxe vydalo „Here Comes Smiley“ / „Turn On Your Volume Baby“. U dalšího rozhodujícího kroku už byl Bartholomew. Ten v té době intenzivně spolupracoval se zvukovým mistrem Cosimo Matassem, jemuž se podařilo vytvořil vlastní jedinečný „Cosimo Sound“ charakteristický pro všechny dobové nahrávky neworleanského rhythm’n’blues.
Jeho hlas měl objem i tah
V roce 1950, kdy Bartholomew pro Imperial Records pracoval jako producent, aranžér, kapelník i vyhledávač talentů, přivedl Lewise do okruhu muzikantů, s nimiž v New Orleans natáčel. Jejich první společná session přinesla písně pro dvě šelakové desky „Tee Nah Nah“ / „Lowdown“ a „Sad Life“ / „Don’t Jive Me“.
Lewis přitom nestál před anonymní doprovodnou kapelou. Na nahrávkách se střídali hráči, kteří se v různých sestavách potkávali znovu a znovu: Earl Palmer u bicích, Lee Allen nebo Herb Hardesty na saxofony, Huey „Piano“ Smith u klavíru a další studioví muzikanti. Právě tenhle okruh dával Lewisovým deskám společnou řeč: tvrdší boogie se střídalo s pomalejším, swingujícím blues, vždy s pevnou rytmikou a výraznými dechy.
Lewis se do takové kapely nemusel složitě vměstnávat. Jeho hlas měl objem i tah. Když se opřel do fráze, nebylo třeba ho z nahrávky vytahovat dopředu.
Stejná dílna, jiný trh
První celonárodní úspěch přišel v roce 1952 s „The Bells Are Ringing“. Lewis se s ním dostal do R&B žebříčku. V lednu 1954 pak vyšlo „Blue Monday“, které nahrál už předchozí rok. Píseň stojí na pomalu se valícím rytmu a uprostřed nechává prostor krátkému elektrickému kytarovému sólu samotného Lewise.
V roce 1956 píseň natočil Fats Domino. Pořád to byl New Orleans, Imperial Records a Dave Bartholomew. Domino už ovšem byl komerčně úplně jinde. Jeho „Blue Monday“ vystoupalo na první místo rhythm’n’bluesového žebříčku a na páté místo popového. Obě vydání od sebe přitom dělily necelé tři roky.
Rozdíl mezi nimi nelze hledat jednoduše v kvalitě písní nebo doprovodných muzikantech. Oba pracovali s Bartholomewem a pohybovali se v témže okruhu studiových hráčů. Patřili k jedné z hlavních větví neworleanského rhythm’n’blues, nikoli však k jedinému zvuku, který tehdy ve městě vznikal. Domino se však stal popovou hvězdou. Lewis zůstal hlavně R&B interpretem.
Písně, které odešly z domu
„I Hear You Knocking“ z roku 1955 začíná obyčejnou situací: někdo, koho jste poslali pryč, se vrací a klepe na dveře. Lewis mu je otevřít nehodlá. Nahrávku nese střední tempo a klavírní trioly Hueyho „Piano“ Smithe. Lewis odmítnutí nepřehrává; melodii drží pevně a přímo. Singl se dostal na druhé místo R&B žebříčku a stal se jeho největším hitem.
Ještě v roce 1955 natočila „I Hear You Knocking“ Gale Storm. Její verze vystoupala na druhé místo amerického popového žebříčku. Lewis měl velký R&B hit; Storm s toutéž písní pronikla do popového mainstreamu.
O rok později přišla „One Night“. Lewisova nahrávka – kvůli původnímu textu někdy uváděná také jako „One Night (Of Sin)“ – se dostala na jedenácté místo žánrového žebříčku. Když se skladby chopil Elvis Presley, změnila se nejviditelnější část textu. Z „jedné noci hříchu, za kterou teď platím“ se stala „jedna noc s tebou, za kterou se teď modlím“.
Lewisovo blues tak v Presleyho podání dostalo text mnohem stravitelnější pro popová rádia i rodičovské publikum. Presleyho singl vyšel v říjnu 1958, vystoupal na čtvrté místo amerického popového žebříčku a začátkem roku 1959 se dostal na vrchol britské hitparády.
A příběh „I Hear You Knocking“ pokračoval ještě dlouho po Lewisově smrti. Dave Edmunds ji v roce 1970 vytáhl na první místo britského žebříčku. Uprostřed nahrávky vyvolává jména starých rhythm’n’bluesových muzikantů. Jedno z nich patří Smiley Lewisovi. Bartholomew pro podobný běh událostí používal dvě slova:
„Zpěvák, který měl smůlu.“
Byla to dobrá zkratka. Lewis měl zkrátka pech: několik jeho písní došlo mnohem dál až v cizích verzích.
Lewis přitom v polovině padesátých let nebyl neviditelnou figurou. Jeho hlas zazněl také ve filmu Elii Kazana Baby Doll. Ve „Shame, Shame, Shame“ se na hollywoodském soundtracku na chvíli ozve Smiley Lewis s neworleanskou kapelou.
Tři dny před beneficí
Po odchodu z Imperialu už následovaly jen jednotlivé zastávky. Poslední nový singl pro label vyšel na začátku roku 1961, v březnu 1962 následovala deska u OKeh a roku 1964 jediný singl pro Dot. Na sklonku roku 1965 se ještě jednou vrátil k „The Bells Are Ringing“. Novou verzi vydala Loma Records pod hlavičkou The Smiley Lewis Band a produkoval ji Allen Toussaint.
Setkaly se tím dvě generace neworleanské hudby. Bartholomew pomáhal na přelomu čtyřicátých a padesátých let vytvářet zvuk, s nímž prorazili Fats Domino i Smiley Lewis. Toussaint už patřil k další velké kapitole města. Lewis stačil natáčet s oběma.
V roce 1965 se Lewis dostal do nemocnice s potížemi, které nejprve vypadaly jako žaludeční vřed. Operace odhalila rakovinu žaludku. Dave Bartholomew pak začal připravovat benefiční koncert pro nemocného zpěváka v klubu La Ray’s na Dryades Street.
Smiley Lewis zemřel 7. října 1966 v New Orleans. Bylo mu třiapadesát let. Koncert, který mu měl pomoci, byl naplánovaný o tři dny později.
Tento text je součástí série článků #NOLAGroove, v níž mapujeme neworleanskou hudební scénu napříč žánry, érami a osobnostmi.
