Naposledy aktualizováno: 20.11.2025
Jak se z kluka z Ninth Ward stal hlas New Orleans, který rozčeřil hladinu rhythm’n’bluesového žebříčku
New Orleans přišel 17. září 1996 o jednoho ze svých nejbarvitějších rhythm’n’bluesových umělců. Jessie „Poops“ Hill, autor nezapomenutelného hitu „Ooh Poo Pah Doo“, se ve čtyřiašedesáti letech odebral na druhý břeh. Ale jeho hudba, groove i příběh žijí dál.
Muzikantský klan z devátého okrsku
Jessie Hill se narodil 9. prosince 1932 v Devátém okrsku (Ninth Ward), ležícím v nejvýchodnější části New Orleans. Byla to čtvrť, kde jazz, gospel a sousedské hašteření splývaly v jediném hluku. Patřil ke známé a rozvětvené muzikantské rodině. Tvořily ji rody Nelsonů a Lastie – k jeho příbuzným patřili kytarista „Papoose“ Nelson, zpěvák Lawrence „Prince La La“ Nelson, trumpetista Melvin, saxofonista David nebo bubeník Walter „Popee“ Lastieovi.
Rodinný klan má pokračování i díky Hillovým vnukům, trumpetistovi Jamesi a trombonistovi Troy „Trombone Shorty“ Andrewsovým. Jejich matka Lois Nelson Andrews, Jessieho dcera, byla stálou ceremoniářkou jazzových pohřbů a second line průvodů v New Orleans. Spolupracovala přitom s mladými hudebníky, a byla známá jako „Hudební Matka“ a „Královna Tremé“.
Groove, humor a dost průšvihů
Bicí souprava Jessieho přitahovala už na škole McCarthy Grade School. Zatímco ostatní kluci běhali po dvoře, on zkoušel shuffle. Jako teenager už hrával po barech dixieland s Kidem Arnstinem a Freddiem Domino, bratrem rock’n’rollového průkopníka Fatse Domino, a poznával rytmus města. Hudba pro něj byla přirozeným jazykem – formální vzdělání nebylo potřeba. Talent a hudební sluch stačily, aby našel svůj rytmus ve světě, který nikdy nespal.
V raných padesátkách založil kapelu House Rockers s kytaristou Little Eddiem Langem a bratranci Davidem a Melvinem Lastiem. Kapela brázdila kluby v Ninth Ward i venkovské country a western pajzly ve St. Bernard Parish, kde po nich „bělouši“ chtěli slyšet Hanka Williamse – „protože měl říz“. Jednou vyrazili na sever doprovázet travesti show Bobbyho Marchana. Když se vrátili, kapela se rozpadla. Tak to v New Orleans chodilo odjakživa – hudební skupiny vznikaly, zahrály a zmizely dřív, než člověk dopil pivo.
S Professorem Longhairem a The Clowns
V roce 1953 dostal Hill „muzikantské laso“ od pianisty Professora Longhaira a jeho Blues Scholars. Sice spolu nikdy nic nenahráli, ale klavírista později potvrdil, že Jessie patřil k málu bubeníků, kteří dokázali držet krok s jeho neortodoxními rytmy. Po Longhairově lehké mrtvici se Hill krátce připojil k Hueyho „Piano“ Smithovi a The Clowns, než se House Rockers v roce 1958 znovu dali dohromady. Tentokrát už byl Jessie frontmanem a v ruce držel tamburínu. Za bicí usedl John Boudreaux a na basu hrál John Payne.
Jedné noci uslyšel hrát píseň, která mu navždy změnila život. Druhý den přidal „vypůjčené“ intro od Dave Bartholomewa a vznikla „Ooh Poo Pah Doo“ – hit, který by jinde skončil v koši. „Jessie dostal ‚Ooh Poo Pah Doo‘ od chlápka jménem Big Four,“ vzpomínal v roce 1984 David Lastie. „Big Four byl opilec, který hrál na klavír za pití a spropitné. New Orleans bývalo plné chlapů jako on. Jednou jsme byli v Shy Guys ve farnosti St. Bernard. Big Four hrál ‚Ooh Poo Pah Doo‘, zatímco Jessie seděl v rohu a zapisoval slova na papírový sáček.“ Když ji House Rockers začali hrát na koncertech, publikum reagovalo okamžitě. Byla v tom energie a groove, který si vás podmanil od první minuty.
„Ooh Poo Pah Doo“ – hit, který neměl plán
Hill si pospíšil a natočil „Ooh Poo Pah Doo“ coby demo s typickým neworleanským call-and-response a second line rytmem. Pásek přinesl producentu Joe Ruffinovi z labelu Ron Records. Ten o něj neprojevil zájem, ale doporučil Jessiemu navštívit Joea Banashaka, který rozjížděl lisovnu pro Minit Records. „Páska byla dost nedbale poslepována a při přehrávání pořád zadrhávala, ale věděl jsem, že ta písnička v sobě něco má,“ vzpomínal Banashak.
V lednu 1960 nahráli House Rockers „Ooh Poo Pah Doo“ ve studiu Cosima Matassy, kde tehdy začínal mladý aranžér Allen Toussaint. Ten byl zprvu skeptický – jednoduchost písně mu připadala neuchopitelná. Ale když se singl začal prodávat, musel přehodnotit svůj názor: „Myslel jsem si, že písně musí být expresivnější. Ale když jsem viděl, jak na lidi působí, začal jsem věci vnímat jinak.“
„Ooh Poo Pah Doo“ se stala lokálním hitem během Mardi Gras 1960. Po skončení karnevalu se rozšířila po celé zemi. Singl se prodal v nákladu přes 800 000 kopií. Jessie Hill byl ohromen stejně jako fanoušci – píseň se vyšplhala na třetí místo žebříčku Billboard R&B a v celoamerické popové hitparádě dosáhla na Hot 30. Jessie s House Rockers vyrazili na cesty, hráli v Apollo Theatre v Harlemu i v Uptown Theatre ve Philadelphii. Turné však předčasně skončilo, muzikanti začali stávkovat, protože jim Hill jaksi „zapomněl“ vyplácet gáži.
Hledání dalšího trháku
Po návratu z východního pobřeží se muzikanti usmířili a Hill sršel doma v New Orleans humorem i energií. Všude se nechal vozit řidičem. Také zkoušel psát další hity jako „Whip It On Me“ nebo „Scoop Scoobie Doobie“, střídal hudební vzlety s osobními krizemi. Podle Banashaka měl Hill po prvním úspěchu potíže udržet koncentraci – v nahrávacích studiích vyvolával hádky a bitky. Někdy se spoléhal jen na Toussainta a jeho magické rituály.
Na nový milionový hit mohl zapomenout. Mezi dalšími singly pro Minit naštěstí najdeme také soulovou skladbu „I Got Mine“ a výtečnou „Oogsey Moo“, spolupodepsanou Professorem Longhairem. S Banashakovým vydavatelstvím se rozloučil příznačně pojmenovanou „Can’t Get Enough (Of That Ooh Poo Pah Doo)“. „Nevydělával jsem dost peněz, tak jsem nasedl na autobus Greyhound a přijel do Los Angeles,“ vysvětlil později.
Cesta na západ a spolupráce s Dr. Johnem
Další etapa Jessieho Hilla vedla na západní pobřeží s krátkou zastávkou v Houstonu. V LA se mu dařilo jako skladateli pro dua Sonny & Cher, Ike & Tina a další interprety. Připojil se k neworleanským přesídlencům – Haroldu Battistemu, Macu Rebennackovi (Dr. Johnovi) a Davidu Dixonovi. S Dr. Johnem měl celoživotní přátelský vztah. Založili vydavatelství a Hill psal pro jiné.
Rebennack byl „mírně“ řečeno zděšený, jak rodáci z Crescent City plýtvali talentem na lidi jako Sonny & Cher. Rozhodl se přenést kousek kouzla New Orleans do Kalifornie. Využil volného času po Cher ve studiu Gold Star, kde Spector natočil tolik hitů, a dal dohromady skupinu hudebních exulantů – Battiste, Hill, Dixon, Ronnie Barron, Alvin „Shine“ Robinson a další. Během šesti hodin pořídil skladby, které se staly základem jeho albového debutu Dr. John The Night Tripper Gris-Gris (1968, spotify link). Nejchytlavější věcí na desce je „Mama Roux“, kterou spolu s Dr. Johnem napsal Jessie Hill.
Vydojil Los Angeles
Los Angeles nabízelo nové možnosti, ale i pokušení. Podle Davida Lastieho se Jessiemu zpočátku dařilo: „Jessie se tam měl skvěle, chlape. Velká auta, dva domy – byl úspěšný. Pak si ale začal půjčovat peníze a hromadit nezaplacené účty. Jessie vydojil LA.“
Ve Městě Andělů nahrál i své sólové LP Naturally (1972), produkované Charlie Greenem. Hudebně spíš nenápadné – až na titulní skladbu a bizarní „Introducement“, kde se Hill mohl vyřádit svými trademarkovými „Poopismy“. Rozkládací obal se stal legendou: Jessie Hill v několika pózách vypadal, jako by čekal na signál k dalšímu spontánnímu průvodu po Rampart Street.
Návrat domů a éra Poo Cab
V roce 1977 se Hill vrátil do New Orleans. Ztratil kontrolu nad financemi a zle se poškorpil s obchodním partnerem Haroldem Battistem. Navíc propadl alkoholu a musel vše nechat v Los Angeles. Kvůli četným nezaplaceným pokutám LAPD zabavila i jeho auto s kufříkem plným kontaktů a poznámek k nedokončeným písním.
V New Orleans si pronajal půl domu od Fatse Domino a věřil, že znovu nastartuje hudební kariéru. Příležitostí koncertovat bylo pomálu a zazpívat jen několik písní před vystoupením kolegů ho neuživilo. Nakonec získal licenci taxikáře a vozil turisty na letiště a zpět ve svém „Poo Cab“, černém Cadillacu, který koupil za nečekaný honorář. Auto sloužilo coby taxík, ale i jako mobilní kancelář.
„Jessie Hill Performs Professor Longhair“
Poslední roky života poznamenala ztráta kontaktu s hudbou i zdravotní komplikace. Hill ztratil řidičské oprávnění a jeho „Poo Cab“ stál s prázdnými pneumatikami opuštěný před domem Fatse Domino. Přátelé i rodina se mu vyhýbali, benefiční akce nepomohly. Tu a tam se ještě objevil v klubech jako Jed’s nebo Tipitina’s.
Někdy na počátku 90. let se Hill dostavil do studia, kde právě natáčel Dirty Dozen Brass Band, a vehementně se dožadoval přestávky. Předložil producentu Scottu Billingtonovi plán na album Jessie Hill Performs Professor Longhair. Scott, zvyklý na nejrůznější neworleanské nápady, ho nepodrazil – jen ho požádal o pár dní na rozmyšlenou. Hill ale požadoval zálohu okamžitě, odmítal odejít. Práce ve studiu se na chvíli zastavila, až saxofonista Dirty Dozen Roger Lewis sáhl do kapsy, podal mu 20 dolarů a Hill zmizel. Nebylo to poprvé, kdy se sny střetly s realitou – ani naposled.
Pár minut navíc na pódiu Jazz Festu
Na New Orleans Jazz & Heritage festivalu patřil Jessie Hill k hostům, kteří se s pódiem loučili jen tehdy, když opravdu museli. A jednou, když otvíral koncert Fatse Domino, měl přesně tenhle úkol: zazpívat „Ooh Poo Pah Doo“, zamávat davu a uvolnit místo hvězdě večera. Hotovo, díky, další prosím. Jenže „Poops“ si na minuty nehrál. Dozpíval refrén, udělal krok k bočnímu schodišti… a v půlce kroku se zastavil, jako by mu došlo, že by to byla škoda zahodit tak rozjetý večer. Otočil se, zvedl tamburínu nad hlavu a bez jediného varování odpálil „Whip It On Me“ – s těmi svými poskakujícími synkopami, které se nedají ignorovat.
Kapela strnula. Tři vteřiny absolutního ticha za běhu. Saxofonista se podíval na bubeníka, bubeník na kapelníka a kapelník… no, Dave Bartholomew vypadal, že mu právě někdo přepsal partituru fixou. Jenže publikum se chytilo hned. Začalo tleskat do rytmu a kapela neměla na výběr – skočila do toho po hlavě. Hill mezitím chodil po pódiu jako někdo, kdo si „jen protahuje nohy“. Smál se, vyhazoval tamburínu do vzduchu, křičel na publikum, a když konečně skladbu utnul, udělal poklonu tak teatrální, že by i Mardi Gras Indians tleskali.
Bartholomew? Zuřil. Hill? Šťastný jak školačka na prvním parádním karnevalu. Bylo to pro něj typické: když měl odejít, radši ještě jednou rozpumpoval večerní zábavu. A jestli to někoho vytáčelo, aspoň to mělo dobrý rytmus.
Na youtube bohužel nenajdete Jessieho koncertní nahrávky. Nabídnu alespoň jeho vnuka Jamese. Dědův majstrštyk hraje se svými kumpány s chutí a nasazením.
Poslední neworleanské sbohem
Když 17. září 1996 Jessie Hill navždy odešel, postaral se o něj starý parťák Dr. John – uhradil většinu nákladů na pohřeb a dohlédl, aby loučení mělo jasný neworleanský rukopis. Dorazili také Antoinette a Ernie K-Doe, sladěni v oblecích, které ladily s kostýmem, v němž Hill ležel v rakvi. Antoinette ho pro něj vlastnoručně ušila. V jejím Mother-In-Law Lounge pak několik let visela poněkud morbidní fotografie, na níž K-Doeovi pózují po boku Hillova těla. Jednoho dne tiše zmizela — k úlevě všech, kdo kolem ní museli chodit.
Dechovka a velký průvod doprovodily Hillovy ostatky až na neworleanský chudinský hřbitov Holt Cemetery. Vlastnictví hrobů je tu přiděleno rodinám zesnulých za cenu vykopání hrobu a následnou údržbu. Podle pamětníků to bylo v dusném sobotním ránu, kdy bylo ve vzduchu cítit léto, smutek i trochu vzteku. Obřad ukončil netrpělivý kněz jedinou větou, která se mezi přítomnými rozletěla jako facka:
„Dobře, pohřběme toho negra a pojďme domů.“
Paradoxní gesto – město, které vám dá hudbu i slávu, se umí rozloučit až se šokující strohostí. Jessie Hill odpočívá jen pár kroků od impozantního žulového monumentu Buddyho Boldena, prvního muže neworleanského jazzu. Více než deset let spočívala jeho rakev v mělkém hrobě – jen pod nahrnutou zeminou Místo ohraničoval jednoduchý, hřebíky stlučený rám z fošen. Někdo z fanoušků alespoň vyrobil dřevěnou desku ve tvaru noty se základními údaji. Až kolem roku 2008 se pietní místo konečně proměnilo v důstojný památník s kamenným náhrobkem.
Jeden hit, který otřásl národem
Snadno by se dalo říct, že Jessie Hill byl typický „one-hit wonder“. Ale kolik umělců dokáže jedinou písní otřást celou zemí? „Ooh Poo Pah Doo“ zůstává ikonou neworleanského rhythm’n’blues – a připomínkou, že někdy stačí jediný groove, aby se jméno hudebníka zapsalo do historie.
