Rychlovka #6: šest skladeb mezi pamětí a pohybem

Naposledy aktualizováno: 27.7.2026

Od velkého orchestru k obřadu beze slov. Šest novinek a jeden souvislý poslech.

Šest skladeb, v nichž se jazz pokaždé pohne jiným směrem. Velký orchestr se učí nezabírat všechen prostor, pět dob přestane být početním úkolem, klarinet si najde lidský protějšek a nahrávka z roku 1978 se vrátí bez archivního prachu. Známý standard otevře vlastní paměť. Nakonec zbude kontrabas, několik tichých tónů a pokyn k nadechnutí.

Rychlovka není zmenšená recenze a už vůbec ne čekárna na texty, které jednou napíšeme pořádně. Jde rovnou po skladbě, díky níž se album prozradí: tempem, barvou, jedním rozhodnutím aranžéra nebo způsobem, jakým spolu hudebníci při hraní komunikují. Tentokrát se šestice tipů skládá do nečekaně souvislého oblouku. Začíná širokým zvukem jazzového orchestru, postupně ubírá nástroje i jistoty a končí hudbou, která se nemusí dovolávat slov, stačí jen dýchat.

Orchestr, kontrabas a pět dob

New England Jazz Collaborative: „Another Brighter Day“
Tributaries (2026, ACP Records, spotify link)

New England Jazz Collaborative nevznikl jako další big band postavený kolem jediného jména. Je to prostor pro žijící skladatele, kteří by se jinak ke skutečnému jazzovému orchestru dostávali jen obtížně. Debut Tributaries proto nepůsobí jako vizitka jednoho kapelníka, ale jako soutok několika představ o tom, co může velké obsazení ještě dělat.

Desetiminutová „Another Brighter Day“ od Jeremyho Cohena otevírá LP bez povinného fanfárového gesta. Orchestr se rozsvěcí po vrstvách, v harmonii je slyšet měkkost fusion sedmdesátých let, ale skladba nezůstává v dobovém filtru. Kytara Mitche Seliba, sopránsaxofon Temidaya Baloguna a bicí Lumanyana Mzi z ní dělají proměnlivou krajinu, ne přehlídku jednotlivých sekcí. I při plném obsazení jde o vzdušnou hudbu a detaily se nepřetlačují o ústřední motiv. Název slibuje jasnější den; skladba se k němu jen nehlásí. Otevírá ho s trpělivostí.

Ben Wolfe: „5/4 Groove“
Any Time After Now (2026, Resident Arts Records, spotify link)

Název by mohl varovat před cvičením z rytmiky. Ben Wolfe však liché metro nepoužívá jako vystavenou technickou trofej. „5/4 Groove“ začne basovou linkou, kterou po chvilce zdvojí piano, a pět dob se rychle změní z početního úkolu ve spontánní pohyb posluchače. Když se skladba později překlopí do swingu, není to únik do bezpečí, spíš otevření dalších dveří v téže místnosti.

Album Any Time After Now stojí na souhře, nikoli na pořadníku sól. Wolfeho kontrabas drží těžiště, piano Sullivana Fortnerovo a vibrafon Joela Rosse kolem něj mění nasazení, tenor Chrise Lewise přidává hrany a bicí Aarona Kimmela tlak. Wolfe si tu nechá jedno z mála vlastních sól na albu, ani tím si skladbu nepřivlastní. Nejlepší na ní je, že komplikovaný rytmus po chvíli přestaneme obdivovat. Začneme mu věřit.

Klarinet, kytara a místo mezi nimi

Virginia MacDonald: „Up High, Down Low“
In Search Of… (2026, Cellar Music, spotify link)

Geoffrey Keezer otevře „Up High, Down Low“ sólovým klavírem a na okamžik se zdá, že nás čeká klasicky vystavěná balada. Pak nastoupí klarinet Virginie MacDonald a s ním jiný druh přístupu: tón je plný, zůstává celou dobu neuhlazený – pomáhá vzniku dekorativní krásy. V pomalém tempu zůstává cosi neklidného, zastřeného a lehce vychýleného.

Rozhodující barvu přináší Laura Anglade. Její vokál se drží u klarinetu, chvíli jej kopíruje a chvíli před něj klade další frázi. Klavír odpovídá krátkými figurami, dva lidské „hlasy“ se rozcházejí a znovu potkávají. Na debutu In Search Of… je právě tahle skladba dobrým příkladem, že MacDonald nehledá řešení jak vrátit klarinetu kdysi významné postavení v jazzu. Klarinet v něm přece stále je. Virginia pro něj nachází něco jiného. Vytváří vztah k ostatním nástrojům ve 21. století – a nachází ho v rozhovoru, ne v rekonstrukci.

Mick Goodrick: „In Passing“
In Pas(s)ing (1979, ECM Records, spotify link)

Tady „novinka“ znamená návrat. ECM znovu vydává album In Pas(s)ing, nahrané v Oslu v listopadu 1978 a poprvé zveřejněné následujícího roku. Mick Goodrick na něm hraje s Johnem Surmanem, Eddiem Gomezem a Jackem DeJohnettem. Samotná závěrečná „In Passing“ je společnou kompozicí celé čtveřice – přesněji hudbou vznikající z improvizace, nikoli z potřeby předvést hotový, nazkoušenou věc.

Goodrickova kytara neobsazuje prostor, spíš v něm nechává průchody. Surmanovy dechy kreslí tmavší linie, Gomez s DeJohnettem vytvářejí rytmickou kostru tak nenápadnou, až si její sílu uvědomíme teprve ve chvíli, kdy se skladba začne vytrácet. Reedice tu není proto, aby ilustrovala rok 1979. Její zdrženlivost dnes znovu zní radikálně: čtyři výrazní interpreti tu nepotřebují vyhrát jeden nad druhým ani nad tichem.

Známá melodie, nová místa

Emmet Cohen: „My Funny Valentine“
Universal Truth (2026, Mack Avenue, spotify link)

Standard může být pohodlná zkratka i zkouška opravdovosti. Emmet Cohen si v „My Funny Valentine“ vybral druhou možnost. Na albu Universal Truth, které se vztahuje ke stému výročí narození Milese Davise a Johna Coltranea, se u této skladby setkávají basista Ron Carter a tenorsaxofonista George Coleman. Dva hudebníci, kteří ji před více než šesti desetiletími hráli v Davisově kapele. Za bicími je Joe Farnsworth.

Takové obsazení by snadno mohlo proměnit nahrávku v pietní akt. Cohen však minulost nebalzamuje. Jeho klavír otevírá prostor, Colemanův tenor do něj přináší zkušenost bez okázalého razítka legendy a Carterův kontrabas zůstává přesný i proměnlivý. Známá melodie nezazní proto, abychom si odškrtli další elegantní verzi. Je tu jako místo, do něhož se po letech vracejí jiní lidé. Zjišťují, že ani ono nezůstalo stejné.

Alon Near: „Breathe“
Names, Places (2026, Hypnote Records, spotify link)

Debut Alona Neara Names, Places vznikal po částech. Pět studiových frekvencí rozložených mezi Brooklyn, Tel Aviv a Jeruzalém zachytilo několik sestav, tři pianisty a tři bubeníky. Mix a mastering ve Švédsku přidaly k cestě ještě třetí kontinent. Výsledná deska přesto nepůsobí jako sešit slepený z volných listů. Nearovy skladby spojuje klidná soustředěnost a zkušenost člověka, který si z cest nevozí suvenýry, ale melodie.

„Breathe“ patří k Nearovým prvním kompozicím a desku otevírá. V našem pořadí dostává opačnou úlohu. Tom Oren na klavír staví jasné, prostorné akordy, křídlovka Eda Gura nad nimi vede melodii s nenucenou lehkostí. Bubeník Eviatar Slivnik nechává rytmus proudit a Nearův kontrabas drží hudbu při zemi. V Orenově harmonické kresbě lze občas zaslechnout vzdálenou ozvěnu Chicka Corey, žádné jméno však skladbu nevysvětluje zcela. Její síla spočívá v otevřenosti a ve zvolnění.

Šestá Jazzová Rychlovka tedy nekončí tečkou, spíš dokořán otevřenými dveřmi. Těchto šest skladeb nespojuje styl, generace ani velikost ansámblu. Spojuje je láska k rytmu, k barvě, k paměti a hlavně vztah ke spoluhráčům. Jazz tu není soubor odpovědí. Je to způsob, jak otázku nenechat znít naprázdno.