Naposledy aktualizováno: 29.10.2023
Kytarista a zpěvák Albert King (25. 4. 1923 – 21. 12. 1992, narozen jako Albert Nelson) byl významnou osobností poválečné americké hudby a jedním z opravdových „králů“ blues.
Ve svých písních uměl vzbudit pocit naštvání z životních proher
Nesmírně citlivý a vášnivý muzikant Albert King přitahoval pozornost hudebních fanoušků a svých kolegů. Byl skvělý ve všem: vyčníval nejenom svojí mohutnou postavou (měřil 194 cm), neobyčejným pojetím interpretace blues, ve hře na elektrickou kytaru a vytříbené práci s tónem, ale také coby vynikající skladatel.
Zabarvení zvuku jeho kytary – plné ohýbaných a plačtivých tónů – patřilo k nejdrsnějším, jaké kdy bluesový kytarista vyloudil. Kytaristé jako Jimi Hendrix, J. J. Cale, Mark Knopfler, Stevie Ray Vaughan, Johnny Winter či Eric Clapton vděčí za svůj styl zčásti právě jemu. „Kdo neumí zahrát blues, má pořádně hlubokou ránu v duši,“ říkával. Právem, blues uměl. „Tomuhle se říká bluesová síla,“ dodával.
Jeho sóla se obvykle skládala jen z několika málo kytarových tónin, ale on z nich dokázal vykřesat teskné chorusy plné bědování, utrpení a kleteb. Svůj poddajný vokál, jemuž dodávalo vášeň stálé vibrato, využíval k tomu, aby do něj projektoval osudovost a sílu. Ve svých písních uměl vzbudit pocit naštvání z životní proher.
Na 100% nebyl nevlastním bratrem dalšího „krále blues“ B.B. Kinga
Pocházel z početné rodiny (měl dvanáct sourozenců). Odmala pracoval s rodiči a sourozenci na bavlníkových plantážích v okolí města Indianoly ve státě Mississippi, v níž se jako teenager usadil i jiný úchvatný bluesový kytarista B.B. King (občanským jménem Riley B. King). Okolo Alberta zněla hudba již od jeho útlého dětství. Zpíval se svými příbuznými ve venkovském gospelovém sboru, zatímco jeho otec Will hrál na kytaru.
Od roku 1953 o sobě rád rozšiřoval smyšlenou báchorku, že je nevlastním bratrem B.B. Kinga. Dost to přeháněl a B.B. kvůli tomu strašně zuřil. Fabulaci opíral o to, že se Rileyho otec jmenoval Albert King. Na základě této lži dokonce vyžadoval, aby ho ostatní oslovovali stejnou přezdívkou – Blues Boy. Nejvíce to přehnal, když se na plakátech nechal prezentovat jako “B.B. King’s Brother”.
Skutečnost je ale prostší. V roce 1942 Albert uvedl na žádosti o průkaz sociálního pojištění, že se narodil v Aberdeenu v Mississippi a podepsal se jako Albert Nelson. Pod tímto jménem ho ostatně znali i hudebníci, se kterými vystupoval ve čtyřicátých a na počátku padesátých let 20. století.
Na trase domov – St. Louis – domov – Gary – chicago – domov
Když bylo Albertovi osm, rodina se usadila v Osceole nedaleko Forrest City v Arkansasu, kde dřel s ostatními jako sběrač bavlny. Později pracoval na stavbách, řídil stavební stroje a nákladní automobily. A u toho zpíval v kostelích. Muzikantskou štěstěnu nejprve pokoušel po hospodách. Přitom si neustále zlepšoval svou techniku hry – nejprve na podomácku vyrobené kytaře z dřevěné krabice na doutníky, kterou brzy nahradil nástrojem za $1.25 a nakonec se hudbě věnoval zcela.
Na konci čtvrté dekády tenhle venkovský balík poprvé okusí, jaké je to žít v missourijském St. Louis. Neuspěje a rychle se vrátí domů do Osceoly, kde potom hrával v místních klubech s jump bluesovými The Groove Boys. V roce 1953 ho to znovu táhne na Sever. Dorazí až do Gary v Indianě. Existuje tam relativně malá, ale nesmírně agilní černošská jazzová a bluesová komunita. Vyrostli v ní například John Brim nebo Big Daddy Kinsey.
První „muzikantské laso,“ jež mu zasvištělo nad hlavou, byla nabídka místa za bicí soupravou v kapele rodáka z Gary Jimmyho Reeda, který právě rozjížděl svou vlastní kariéru. Albert King nezaváhal. Na sto procent je jisté, že si spolu zahráli v nahrávacím studiu na Vánoce 1953, když natočili jeden z prvních Reedových hitů You Don’t Have To Go.
První singl pro Parrot Records
Zásadním impulsem pro Albertovu bluesovou kariéru byla cesta do Chicaga v roce 1954. Na popud Muddyho Waterse tam na něj čekala studiová frekvence pro značku Parrot Records. Singl s písněmi Be On Your Merry Way / Bad Luck Blues, na nichž s Albertem hraje výtečný klavírista Johnny Jones z Broomdusters, doprovodné skupiny Elmorea Jamese, byl bohužel obchodním fiaskem.
Nikdo zkrátka nechtěl poslouchat několikátou kopii Elmorea Jamese a Roberta Nighthawka. Producenti Parrotu mu již další šanci nedají. Albertovi nezbývalo nic jiného, než opět odjet s nepořízenou na Jih, kde tvrdnul pár let, než se rozhodl že to chce znovu zkusit v St. Louis.
V St. Louis 1959 – 1964
V polovině padesátých let se Albert King znovu ocitl v St. Louis. Na tamní vzkvétající bluesové scéně působil nejenom Chuck Berry, ale i Ike Turner se svými Kings Of Rhythm. Tenkrát měl v Missouri šanci pouze ten, který se obklopil hlučným jump bluesovým combem – v sestavě s divoce excentrickými „honkery“ saxofonisty a velmi hlasitou, přebuzenou kytarou.
Více než zdatná konkurence Ikeovi a Chuckovi přibyla díky Little Milton Campbellovi a také našemu hrdinovi Albertu Kingovi. Ten si sestavil jednu ze svých nejlepších kapel a stal se významnou postavou bluesového klubového okruhu, na němž hrál výhradně pro černošské publikum. Důkazem je téměř tucet Albertových sedmipalcových vinylů pro labely Bobbin, King a Coun-Tree Records během pětiletky 1959 – 1964.
Pozornost si vydobylo především pomalejší blues Don’t Throw Your Love On Me So Strong s typickou Albertovou tří tónovou frází – ta-da-da. Klavírní part na něm hraje Ike Turner. Odměnou pracovitému Kingovi je čtrnáctá příčka na rhythm’n’bluesovém žebříčku. Nahrávka se objevila, společně s dalšími snímky pro vydavatelství King a Bobbin Records, i na jeho první LP desce The Big Blues (spotify link) u King Records, na níž si musel počkat až do roku 1962.
zrodil se originální bluesový kytarista a zpěvák
Na další pouť směr Windy City, jak se vždy přezdívalo Mecce blues Chicagu, se vydává úplně jiný Albert King. Na cestu si s sebou přibalil svůj vlastní originální styl – vystavěný na mnohem tvrději hraných sólech a mohutnějším, ostře kovovém kytarovém tónu.
K Albertově výbavě patřil i zcela nový hlas. Sloky svých písní zpíval sametovým tenorem, sám si odpovídal letmými kytarovými odbočkami, pak ohlásil sólo jedním ze svých charakteristických licků – třemi až šesti tóny, ne víc, utnutými náhlým akcentem. Po pauze zahrál o něco delší linku, vybrané tóny ohýbal směrem vzhůru, až usekl i tuto frázi. A tak to dál i v dalších refrénech, v deklarativních frázích každý tón udeřil přímo do srdce.
Příběh Lucy, kytary značky Gibson Flying V
V Chicagu King potvrzuje, že pod vlivem legendárních bluesmanů Blind Lemon Jeffersona, Lonnieho Johnsona, T-Bone Walkera a Howlin‘ Wolfa umí hrát na elektrickou kytaru jako nikdo jiný. A té kytaře – Gibson Flying V z roku 1959, kterou si koupil ještě v St. Louis – dokonce začal říkat Lucy (podle Lucille Ball). Jistě nikoho nepřekvapí, když zmíníme, že B.B. King té své říkal Lucille?!? K odhalení, že Albert svoji kytaru nazýval dívčím jménem došlo až v roce 1968. Tehdy nahrál hitový singl (I Love) Lucy.
Levoruký kytarista King se svou Gibson Flying V zachází opravdu vášnivě, což z něj dělá jednoho z nejlepších elektrických bluesových kytaristů vůbec. Natočil s ní většinu klíčových nahrávek pro hudební vydavatelství Stax Records.
Oblíbený nástroj mu ale v roce 1966 někdo ukradl a on začal hrát na jiný, který měl údajně dostat od firmy Gibson. Albert byl štístko. Svoji starou dobrou Lucy vypátrá v roce 1974, ale to je jí již nevěrný s nástupkyní stejného jména, kterou mu v roce 1972 na zakázku vyrobil kytarář Dan Erlewine.
Kariéra Alberta Kinga se radikálně změnila s příchodem ke Stax Records
Kariéra Alberta Kinga se radikálně změnila v roce 1966, kdy podepsal smlouvu s nahrávací společností Stax/Volt Records se sídlem v Memphisu. U Soulville U.S.A., jak se labelu přezdívá, vydal v roce 1967 v pořadí druhý dlouhohrající titul. Byla to opět kompilace singlů, jež nahrál za poslední rok a půl. Přesto je Born Under A Bad Sign (spotify link) možná nejvlivnější bluesovou LP deskou šedesátých let.
Spoluzakladatel vydavatelství Jim Stewart neměl žádné pochybnosti, že se soul promění v nový kulturní fenomén generace mladých Afroameričanů, a proto vždy podporoval soulové umělce. Ačkoli se ve firemním obchodě držely prodeje bluesových desek stále na vysokých číslech, Jim nevěřil, že by blues mělo v budoucnosti šanci přežít na hudebním trhu.
Jimova sestra Estell Axton s ním nesouhlasila. Měla na starosti chod prodejny s gramodeskami a její přehled o bluesových nahrávkách a muzikantech byl úctyhodný. Prý se na Alberta Kinga vrhla „jako pavouk na mouchu,“ když v roce 1966 poprvé nakoukl do jejího vinylového hájemství.
„Prodávala jsem bluesové desky mnoha umělců a musela jsem vést hodně dlouhé debaty s lidmi z našich kanceláří, abych je získala pro nahrání nějaké bluesové desky, protože si prostě nedokázali představit, že by se blues prodávalo,“ vyprávěla spoluzakladatelka Stax.
Bratra přemluvila, aby zatlačil na producenta a výkonného ředitele Ala Bella a vzali novou bluesovou akvizicí do nahrávacího studia natočit první demo snímek. Albertovi to nakonec vyneslo nahrávací smlouvu a tým Soulville U.S.A. ho pomohl zanést na bluesovou mapu.
Každý se chce dostat do nebe
Albert King se Estell Axton za důvěru odvděčil hned první singlovou navštívenkou v podobě písně Laundromat Blues. Po ní následovalo veleúspěšné stařičké deltské blues Crosscut Saw, které dostalo moderní, jakoby latino beat, a především Born Under A Bad Sign od autorské dvojice Booker T. Jones a William Bell, kteří si do něj vymysleli dunivý basový riff.
King všechny snímky natočil se slavnou firemní rytmikou Booker T. & The M.G.’s (varhaník Booker T. Jones, baskytarista Duck Dunn a bubeník Al Jackson Jr.) rozšířenou o dechovou sekci Memphis Horns. S pomalým či burácejícím blues v memphiském soulovém stylu, v němž se zapojily žestě, se trefili do černého.
Příběh o zrození ve špatném znamení měl vše, co měl mít (úžasné riffy, valivé metro, nekompromisní sólo na kytaru), aby se prodával ve statisícových nákladech. V té chvíli nebylo žádných pochyb, že se rodina Stax rozrostla o dalšího člena.
Albert zůstal Stax Records věrný až do hořkého konce
Příštích několik let se neslo na vlně Kingových úspěšných koncertních turné a nadšeně přijímaných nahrávek. Po koncertním klubovém záznamu Live Wire/Blues Power (1968, spotify link) konečně následovalo první studiové album Years Gone By (1969, spotify link). Albertovi rozhodně nechyběla odvaha. Rozhodl se připravit poctu Elvisovi Presleymu na svém dalším titulu Albert King Does The King’s Things (1970, spotify link).
Po LP desce Lovejoy (1971, spotify link) s hitovou Everybody Wants To Go To Heaven opouští blues a zkouší štěstí s funkovějším zvukem na LP deskách I’ll Play the Blues For You (1972, spotify link) a I Wanna Get Funky (1974, spotify link). To již Stax směřovali k nezadržitelnému pádu a finančnímu bankrotu.
Raritou, a na svou dobu více než solidním titulem, je sbírka předtím nevydaných snímků z let 1973/1974 s názvem The Pinch (1977, Stax Records, spotify link). Sestavil ho skladatel David Porter, kterého si lidé z Fantasy Records najali, aby prošel hudební archívy a našel v něm ukryté nuggety.
Dlouho bojuje s nepřízní osudu a nakonec vítězí
V době, kdy blues prakticky ustoupilo do pozadí – dokonce i mladí bílí vysokoškoláci, kteří ho podporovali v šedesátých letech, se stále více obraceli k jazzu – bojuje Albert King s nepřízní osudu a nakonec vítězí.
Nejhorší éru zažil ve druhé polovině sedmdesátých let, kdy vydal sérii čtyř vyloženě slabých LP desek u malé společností Utopia Records – Albert (1976), Truckload Of Lovin‘ (1976), King Albert (1977) a Albert Live (1977). Nepomohla mu ani spolupráce s věhlasným neworleanským producentem Allenem Toussaintem na albu New Orleans Heat (1978, spotify link) pro značku Tomato Records. Zklamaný King se rozhodl raději na čtyři roky pověsit kytaru na hřebík.
Přesto se zdálo, že i po těchto sedmi hubených letech nikdy neztratil na popularitě. Začal znovu pravidelně koncertovat, ať se dělo cokoliv. Věnoval se vlastní kapele, které vtiskl temný jižanský bluesový zvuk. To mu umožnilo zpívat a hrát s neztenčenou silou. Jak o něm říkával folkový a bluesový zpěvák Taj Mahal: „Albert King ‘stále prohýbá’ nový struny.“ I když Kingovy pozdější úspěchy nikdy nepředčily to, čeho dosáhl v éře Stax.
Po zbytek života Albert King pokračoval v práci; jak dlouho chtěl a dokud mu vydrželo zdraví. Poslední koncert odehrál dva dny před smrtí. Davy posluchačů přitahoval staršími hity a bavil je novějším materiálem. Do hudební branže se vrátil koncertním San Francisco ’83 (1983, Fantasy Records) a v nahrávacím studiu dokončil I’m In A Phone Booth, Baby (1984, spotify link), za něž byl nominován na Grammy. Poslední Albertova řadová LP deska Red House vyšla v roce 1991.
Rád hrál i s jinými muzikanty
Albert King se však kromě vlastní tvorby podílel i na nahrávkách a koncertech s dalšími slavnými hudebníky. Již v roce 1969 vypomohl společně se Stevem Cropperem kytaristovi a doyenu gospelové rodiny Staplesů Popsu Staplesovi na albu Jammed Together (spotify link). Ve stejném roce vystoupil s filharmoniky ze St. Louis Symphony Orchestra. V kanadském Vancouveru se přidal k The Doors. Záznam vyšel v roce 2010 jako Live In Vancouver 1970.
Určitě stojí za zmínku vynikající spolupráce s kytaristou Stevie Ray Vaughanem, rovněž již v roce 1990 zesnulým, ale právem považovaným za „nejčernějšího“ z bílých kytaristů. Setkání obou bluesmenů z roku 1983 je sestříháno na albu a DVD pod názvem …In Session (2010, Stax, spotify link) Vidět Alberta, jak si během hraní v klidu nacpává a zapálí dýmku a počká si, až přijde řada na jeho sólo, je zážitkem.
Zpráva o tom, že se Albert King krátce přes smrtí domlouval na společném turné s B.B. Kingem a Bobbym „Blue“ Blandem, jen znásobila zármutek jeho věrných aficionados.
