Dave Bartholomew, v komunistickém ráji za železnou oponou zcela neznámá hudební osobnost

Naposledy aktualizováno: 24.6.2019

Dave Bartholomew
Dave Bartholomew

Trumpetista, skladatel, aranžér, vyhledávač talentů a architekt neworleanské rhythm’n’bluesové scény Dave Bartholomew (24. 12. 1918 – 23. 6. 2019, narozen jako David Louis Bartholomew) se dožil neuvěřitelných sta let. Svůj život zasvětil hudbě.

dave bartholomew, v komunistickém ráji za železnou oponou zcela neznámá hudební osobnost

Od začátku Studené války žili čeští hudební fanoušci uvěznění za Železnou oponou. Nechal ji vztyčit asiatský despota Strýček Joe a udržovali ji jeho českoslovenští užiteční bolševičtí pohunci, soustředění okolo partičky „karlínských kluků“.

Dave Bartholomew: Spirit of New Orleans: The Genius Of Dave Bartholomew (1992, EMI Records)
Dave Bartholomew: Spirit of New Orleans: The Genius Of Dave Bartholomew (1992, EMI Records)

Díky tomu jsme měli mizivý přístup k informacím o hudebním dění v Louisianě a okolních jižanských státech ve čtyřicátých a padesátých letech dvacátého století. Docházelo tam k přerodu jump bluesswingu na nové styly rhythm’n’blues, resp. rock’n’roll.

O Bartholomewově významu a vlivu jsme neměli prakticky žádného povědomí, byť je spolupodepsán pod více jak čtyřmi tisíci nahrávek,  z nichž mu “některé vydělaly pouze několik centů, jiné naopak tisíce dolarů”.

Dave zásadním způsobem ovlivnil kariéry desítek tamních interpretů – nejenom hvězd formátu Fatse Domina, za nimiž zůstala rozsáhlá diskografie, čítající stovky singlů a desítky alb, ale i mnoha, dnes zcela zapomenutých, „one-shot“ zázraků.

od hraní na říčním parníku k posádkové hudbě air forces

Lásku k hudbě zdědil po otcovi, uznávaném tubistovi se zkušenostmi z louisianských dixielandových kapel vedených Williem HumphreymKidem Harrisonem. Tamní atmosféru popsal: „Rytmus je přirozenou součástí života v New Orleans. Když se ráno probudíš, pod okny ložnice slyšíš hrát kapelu, směřující dolu do města. Nikdo se nezdržuje s tím, aby ti ukázal taneční kroky, prostě do té atmosféry zapadneš a přidáš se k ostatním.“

Rychlost, s jakou se dokázal učit základům hudební teorie a technice hry na trubku, ohromila již jeho středoškolského učitele hudby Petera Davise, který měl lví podíl i na rozvoji hry samotného Louise Armstronga. Nebylo žádným překvapením, když talentovaného mladíčka okamžitě angažovali místní big bandoví kapelníci Professr Claiborne Williams, Papa Celestin, Joe RobichauxToots Johnson.

Dva roky před zatažením USA do Druhé světové války se Bartholomew otrkává u klavíristy Fatse Pichona, s jehož skupinou hraje k tanci a poslechu na říčním parníku S. S. Capitol. Později přebírá Pichonovu kapelnickou roli a setrvá v ní, dokud nenarukuje k 196. pochodové kapele amerických vzdušných sil U.S. Air Forces. Během let strávených v posádkové hudbě se dokonale naučí základům aranžerského a skladatelského řemesla od Abrahama Maloneyho.

místní neworleanská senzace s vlastním rozhlasovým programem na stanici WMRY

Nabyté dovednosti rychle uplatní v Crescent City po návratu do civilu. Sestaví si svoji první kapelu Dave Bartholomew And The Dew Droppers, která se doslova přes noc stane velkou místní senzací. On sám fascinoval především chrčivým tónem trubky, připomínající zvuk, kterým se proslavil altsaxofonista Earl Bostic a rovněž enormní snahou o zjednodušení dosavadních jazzových rytmických postupů.

O zpěv se dělil s Theardem Johnsonem, na saxofony hráli Clarence Hall, Meyer Kennedy, Joe Harris a později Red Tyler. Rytmiku tvořili kytarista Ernest McLean, kontrabasista Frank Fields, bubeník Earl Palmer a pianisté Fred Land resp. Salvador Doucette.

V knižních vzpomínkách bubeníka Palmera s názvem The Big Beat–Conversations with Rock’s Great Drummers (1991, Billboard Books) se dočteme o tom, jak Bartholomew pevně svíral kapelnické veslo a nepřipustil, aby rytmika zkoušela přijít s módními bebopovými výstřelky při držení metra: „Bubeník to musel sázet pěkně pravidelně. Jednu ránu za druhou, aby si lidi mohli zatancovat. Párkrát jsem se pokusil zaexperimentovat. Okamžitě se ozvalo ‘Nonono, šefíku!’ doprovázené Daveovým přísným pohledem a mně bylo jasné, že si tyhle novoty nepřeje.“

Naopak, členové dechové sekce měli zcela volnou ruku a mohli hrát podle nejnovějších trendů. Palmer ve vzpomínání pokračuje: „Všichni jsme se předtím živili hraním jazzu. Ke zjednodušení stylu došlo kvůli nízkým prodejům gramodesek. Museli jsem tenkrát začít hrát taneční muziku, ale vždy jsme do ní něco z milovaného stylu propašovali. Tím jsme byli zajímaví a odlišovali se od jiných tehdejších kapel.“

Bartholomewovo combo dostává takřka okamžitě nabídky na angažmá nejenom ve vyhlášených hudebních klubech Hide Away, Greystone, Starlight nebo Robin Hood, ale také od neworleanské rozhlasové stanice WMRY.

Její vysílání bylo zaměřené výhradně na černošskou populaci. Zpočátku sídlí v restaurantu Court Of Two Sisters ve Francouzské čtvrti. Daveova muzika zněla každou neděli při živých přenosech z koncertních vystoupení v rámci programu Dr. Daddy-O’s.

Patnáct let na cestě DeLuxe Records, Imperial Records, Decca Records, Specialty Records, King Records a znovu Imperial Records
Dave Bartholomew: Jump Children (1983, Imperial Records)
Dave Bartholomew: Jump Children (1983, Imperial Records)

V září 1947 Dave podepisuje nahrávací smlouvu na čtyři snímky s bratry BraunovýmiDeLuxe Records. Po letech se cudně přiznal: „Nahrávali kohokoliv, kdo se jim připletl do cesty a nějak je zaujal.“

První Bartholomewův hit Country Boy dosahuje solidních sto tisíc prodaných kusů. Vychází až v srpnu 1949, kdy se uskuteční druhá nahrávací frekvence pro DeLuxe. Na jeho B straně, tehdy ještě šelakové gramodesky s rychlostí otáčení 78, byla další Daveova skladba Mr. Fool.

O tři měsíce později ho osloví s nabídkou sólového kontraktu, a navíc místa hledače talentů, Lew Chudd, vlastník kalifornských Imperial Records, který by rád expandoval na tehdy prudce se vyvíjející rhythm’n’bluesové scéně.

Setkali se v proslaveném houstonském klubu Bronze Peacock, jenž vlastnil, společně s labelem Peacock Records a uměleckou agenturou Buffalo Booking Agency, nekompromisní texaský byznysman Don Robey.

Dave zpočátku váhá a zvažuje, že Chuddův návrh odmítne. Lew se rozhodne zariskovat a vypraví se v listopadu 1949 za Bartholomewem rovnou do New Orleans. Dorazí k jeho domovním dveřím a v ruce drží šek s tučnou částkou a připravenou smlouvou.

Spolupráce vydrží až do roku 1963. Tehdy byl label prodán do rukou majitelů silnějšího hráče Liberty Records. Výjimkou byla osmnáctiměsíční přestávka v letech 1951 – 1952, kdy se Dave po názorové roztržce s vedením labelu rozhodl odejít k Decca Records. Později působil i u Specialty RecordsKing Records.

Prvními umělci, kterým Dave nabídne spolupráci z titulu své nové pozice A&R manažera jsou zpěváci z jeho kapely Tommy RidgleyJewel King, ti okamžitě zabodují se singly Shrewsbury Blues resp. 3×7=21.

osudové setkání s tlouštíkem Antoinem Dominem

Nejdůležitější rozhodnutí v roli talent-scouta na Bartholomewa ale teprve čeká. Vypraví se s Chuddem a Alem Youngem, majitelem obchodu s gramodeskami, do klubu Hide Away sídlícím na Desire Street.

Jejich zvědové jim hlásili, že pravidelně vyprodán „až po střechu“ při vystoupeních nové hvězdy – zavalitého boogie klavíristy a zpěváka Antoine „Fats“ Domina; člena comba kontrabasisty Billyho Diamonda.

Geniální zvukař Cosimo Matassa
Geniální zvukař Cosimo Matassa

Fatsovi na místě předloží nabídku na nahrávací smlouvu. Po jejím podpisu takřka okamžitě společně odjíždí do hudebního studia J&M Studio, jemuž šéfuje legendární louisianský zvukový mág Cosimo Matassa.

V průběhu šestihodinové frekvence uskutečněné 10. prosince 1949 pořídí nahrávku přepracované verze Fatsova koncertního taháku The Junker’s Blues, jež si vybral z repertoáru Championa Jack Dupreeho. Po letech se k tomu vyjádřil i autor písně: „To si piš, kámo. Junker to všechno odstartoval.“

Do maličkého studia se sotva vešli všichni hudebníci se svými nástroji a bylo prakticky nemožné dosáhnout kvalitního zvukového záznamu. Fats Domino musel divoce bušit do kláves piana, aby přehrál, a také překřičel, bubeníka Earla Palmera, basistu Franka Fielda, kytaristu Ernesta McLeana a dechaře Herberta Hardestyho, Clarence Halla, Joea Harrise či Reda Tyleho.

I přes počáteční oprávněné Bartholomewovy a Chuddovy obavy, vyvolané nedůvěrou v technickou kvalitu nahrávek, se Dave rozhodne dát vše v sázku. Bez předchozí domluvy s vedením labelu předá zkušební acetátové výlisky obou skladeb rozhlasovým stanicím.

Písně zapůsobí jako zjevení. Mnozí hudební historici považují tyto snímky za vůbec první rock’n’rollové nahrávky. Ačkoliv Fats Domino zaznamenal do drážek gramodesky pouze to, co běžně hrával na koncertech.

Navzdory složitým technickým podmínkám zní jeho hudba zcela nenapodobitelně svěže, autenticky a zásadním způsobem ovlivnila vývoj moderní populární hudby na dalších šedesát let.

Byli jsme úspěšní díky našemu nasazení a zápalu,“ vysvětluje Dave a pokračuje. „Vždy jsem věřil v jednoduchou, nekomplikovanou hudbu, na kterou by lidi mohli tancovat. Nechtěl jsem si nějak výrazněji zadat s bebopem. S většinou tehdejších muzikantů se stejně nedalo hrát něco složitějšího.“

Singl pod názvem The Fat Man, na němž vyšla ještě další společná píseň Detroit City Blues, jde do obchodů až v lednu 1950. Dosáhl kolosálního úspěchu v celonárodním rhythm’n’bluesovém žebříčku Billboardu (Most-Played Juke Box R&B Records), když se několik týdnů udržel na druhém místě. Za prvních deset dní se jen v New Orleans prodalo deset tisíc kusů. Prodeje nakonec dosáhnou hodnoty několika milionů kusů.

patnáct let trvající příval skvělé hudby
Fats Domino a Dave Bartholomew při práci ve studiu
Fats Domino a Dave Bartholomew při práci ve studiu

Následujících patnáct let bylo ve znamení obrovské laviny společných nahrávek, za něž Fats i Dave sklízeli obdiv – alespoň namátkou zmiňme písně Whole Lot Of Love, Blueberry Hill, Walkin’ To New Orleans nebo Ain’t It A ShameEvery Night About This Time.

Jejich úspěch zvýšil šanci na získání nahrávacího kontraktu pro další neworleanské hvězdy, jako byli Smiley Lewis, Lloyd Price, Roy Brown, Earl King, Snooks Eaglin And The Spiders, Archibald nebo Chris Kenner, Shirley & Lee, Sugar Boy Crawford a mnozí další.

Jednou z Bartholomewových odměn, které si zvolil za dosažený úspěch, byly jeho dvě sólové studiové frekvence naplánované na únor a březen 1950. V jejich průběhu vznikl snímek Carnival Day, lehce chaotického songu v duchu Professora Longhaira, určený pro průvod Mardi Gras. Dalšími bylo komické číslo That’s How You Got Killed Before, nová verze Messy Bessy, původně natočená pro DeLuxe Records a instrumentálka Going To Chow. Novinkou bylo zpracování aranžmá v duchu rytmicky bohaté latinokubánské hudby v Ah Cubanas a také na trumpetovém partu postavená instrumentální „pocta pivu Jax“ s názvem Tijim.

V polovině padesátých letech dvacátého století, nazývaném jako zlaté období neworleanského rhythm’n’blues, vzniká úctyhodná řada kvalitních Bartholomewových skladeb, které tehdy bohužel unikly větší pozornosti. Patří mezi ně How Could You, Can’t Take It No MoreJump Children. Posledně jmenované pomohl na svět klavírista Salvador Doucett o přestávce na občerstvení při natáčení s Fatsem Dominem.

Z tak rozsáhlého katalogu o tisící položkách, jaký je ten Bartholomewův, se poměrně těžko vybírají opravdové nuggety, aby nebyly nechtíc opomenuty jiné poklady.

Z jeho práce dodnes září namátkou vytipované skladby Blue Monday, The Monkey (Speaks His Mind), Try Rock And Roll, Hook Line & Sinker nebo My Ding-A-Ling, pozdější velký hit Chucka Berryho.

opadnutí rock’n’rollového běsnění

Rock’n’rollová horečka samozřejmě časem ochladla. Dave přesto pokračoval ve spolupráci s Fatsem. Nějakou dobu vlastnil label Broadmoor Records; šéfoval několika combům a big bandům, se kterými mj. vystupoval v rámci hudební akce s názvem New Orleans Jazz & Heritage Festival. V sedmé a osmé dekádě dvacátého století se znovu připojil k Dominovi.  Několikrát společně vyrazili na turné a natáčeli nový hudební materiál.

Dave Bartholomew's New Orleans Jazz Band (1981, Broadmoor Records)
Dave Bartholomew’s New Orleans Jazz Band (1981, Broadmoor Records)

S velkou chutí se vrátil ke svým dávným kořenům. Koncertoval ve slavném neworleanském sále Preservation Hall s vlastním dixielandovým seskupením a vydal album Dave Bartholomew’s New Orleans Jazz Band (1981, Broadmoor Records).

I po desítkách let zůstává záhadou, a je opravdu neuvěřitelné, jakých výsledků Dave Bartholomew dosáhl navzdory primitivnímu vybavení ve studiu Cosima Matasse.

O co šlo nastínil ve svojí odpovědi: „Řešili jsme spoustu technických problémů, o kterých se dnešním muzikantům a producentům ani nesní. Nejvíce starostí nám nadělala úroveň basů. Studio nebylo vybavené mixpultem a zpočátku jsme měli jen jeden nebo dva mikrofony. Cosimo přesto dokázal dělat doslova zázraky, byť měl k dispozici jen dvě záznamové stopy.“

Ukázky:

Country Boy – https://youtu.be/7AXzHzvrbFw
Fats Domino: The Fat Man – https://youtu.be/lcV_SRWaRpU
Fats Domino: Detroit City Blues – https://youtu.be/N1QJnJx-DIo
That’s How You Got Killed Before
https://youtu.be/HrkCCsmQbt4
My Ding A Ling (King version)
https://youtu.be/Fg6-iU_Y4j8
Who Drank My Beer When I Was In The Rear
https://youtu.be/OCbyPdE-OTo
Jump Children – https://youtu.be/IvoCyNjFoWQ
Texas Hop (instr.) – https://youtu.be/gAeYwynX9g8
Would You – https://youtu.be/a3AN2eOBA2g
The Monkey – https://youtu.be/LNjuxtjtuWg
Good News (instr.) – https://youtu.be/oUZu1SgpQfQ

Autor

mingus

Nalezli jste v článku chybu? Nebo máte zajímavou informaci, která v článku chybí? Napište mi přes kontaktní formulář. Děkuji.

Napsat komentář

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..