Lenny Kaye: Na Bowery je skoro pět

Naposledy aktualizováno: 31.7.2026

Goin’ Local: první album pod vlastním jménem

Lenny Kaye sestavil kompilaci Nuggets a po boku Patti Smith pomohl proměnit básnické čtení v rockovou kapelu. Na Goin’ Local poprvé vydává dlouhohrající album pouze pod vlastním jménem. Ve věku, kdy se od hudebníků čeká bilancování, nahrál dvanáct písní bez potřeby cokoli uzavírat.

Jak zní, když zpívá sám za sebe

Na titulní straně alba Goin’ Local je portrét Lennyho Kayeho (27. 12. 1946, narozen jako Lenny Kusikoff) vložený do fotografie Bowery z roku 1895. Dva snímky dělí více než století. Na obalu se ocitly v téže ulici.

Ta deska mě baví a baví mě s ní jezdit po koncertech. Teď vystupuji sám – je to praktické a finančně únosné. Stojím na pódiu jako folkový písničkář, kterým jsem vždycky chtěl být. Tedy než jsem uviděl Beatles.
— Lenny Kaye v rozhovoru s Garym Graffem pro Guitar Player, červenec 2026

Několik ulic v New Yorku

Když se britský hudební publicista Richard Williams v roce 1970 poprvé setkal s Kayem, pracoval budoucí kytarista Patti Smith v obchodě Village Oldies na Bleecker Street a psal recenze pro hudební časopisy. O dva roky později sestavil pro Elektru dvojalbum Nuggets: Original Artyfacts from the First Psychedelic Era, 1965–1968. Vedle sebe postavil kapely z různých měst, většinou známé jen z jednoho či několika singlů.

Vedle Patti Smith se soustředil na její hlas. Poprvé ji doprovodil v únoru 1971 při čtení v Poetry Project ve St. Mark’s Church. Kaye nečetl noty a hrál podle sluchu. Patti proto nedoprovázel zásobou naučených rockových riffů; kytarou sledoval její dech a rytmus slov, přidával napětí a včas se odmlčel. Z dalších vystoupení postupně vyrostla Patti Smith Group.

Z Bleecker Street přes St. Mark’s Church lze dojít pěšky na Bowery. Na začátku stály regály obchodu s deskami, uprostřed sál pro básnická čtení a na konci dveře CBGB. Obchod, kostel a klub: takovou blízkost má Kaye na mysli, když mluví o local.

Jeho vlastní diskografie byla mnohem skromnější a začala ještě před oběma slavnými příběhy. V roce 1966 vyšel pod jménem Link Cromwell singl „Crazy Like a Fox“. Roku 1980 následovala „Child Bride“ pod jeho občanským jménem a o čtyři roky později album I’ve Got a Right, připsané skupině Lenny Kaye Connection. Goin’ Local tedy není jeho první nahrávkou ani prvním albem, na němž stojí v čele kapely. Je však prvním dlouhohrajícím titulem označeným pouze jménem Lenny Kaye.

Jméno na obalu

Vlastní album zůstávalo na konci pracovního seznamu. Kaye se o ně pokoušel už v devadesátých letech s baskytaristou Tonym Shanahanem a bubeníkem Markem Saccem, jenže návrat Patti Smith rozdělaný projekt odsunul. V letech 2010 a 2012 znovu nahrával se stejnou rytmikou. Šest tehdy rozpracovaných písní nakonec přešlo na Goin’ Local.

Později našel nedaleko svého domu v Pensylvánii studio Mix-o-Lydian. Stačilo zavolat Donu Sterneckerovi, odpoledne přijet a pokračovat bez jasného plánu i bez snahy vymyslet si pro album novou roli.

Píšu jednu nebo dvě písně ročně, když potřebuji prozkoumat okamžik, v němž se kříží různé části mého života. Písně musejí mít v hudbě své místo.
— Lenny Kaye v rozhovoru s Garym Graffem pro Guitar Player, červenec 2026

Některé skladby na Goin’ Local čekaly na zveřejnění patnáct či dvacet let. Mnohé začínaly doma s akustickou kytarou. Obývací pokoj je na nahrávce stále slyšet, třebaže první píseň nás zavede jinam.

Ve čtvrt na pět ráno se noc protáhla v lokálu na Lower East Side. Vypravěč hledá dívku s bílou kytarou SG přes rameno a titulní píseň se rozjede jako neuhlazené roadhousové boogie. Představa klidného písničkářského debutu vydrží sotva pár vteřin.

Hned v následující „This Love“ ruch opadne a Kaye se vrátí k polohlasu, který má blíž k důvěrnému hovoru než ke klubovému křiku. Richard Williams v jeho měkkém newjerseyském přízvuku zaslechl Lou Reeda zbaveného obvyklé ostrosti. Kaye zpívá tak, jak mluví: bez tlaku a zbytečných ozdob.

Jeden snímač, jeden knoflík

Dnes svůj hlavní – a nejoblíbenější – Stratocaster dostal Kaye od kapely k šedesátinám v roce 2006. Používal na něm pouze prostřední snímač, a tak technik později odstranil další dva snímače, přepínač i ovladače, na které nesahal. Zůstal jediný knoflík hlasitosti. Nástroji říká Eunichcaster. Kayeho návod zní: „Point and shoot.“ Namířit a vystřelit.

Stejná úspornost určuje i jeho sóla. Kaye se za virtuosa nepovažuje. Sólo má podle něj zpívat stejně jako hlas a někam dojít. „A Friend Like You“ objevil v devadesátých letech v Paříži: zaslechl píseň Švýcara Stephana Eichera v rádiu, koupil si nahrávku v místním obchodě a s Eicherovým souhlasem k ní napsal anglický text. Dvě kytarová sóla jsou už v Eicherově originále. Kaye je vystavěl stejně: první zůstává při zemi, druhé trochu přitlačí. Písni to stačí.

Základ kapely tvoří vedle Kayeho baskytarista Tony Shanahan a střídající se bubeníci Mark Sacco, Jeff Berg a Jay Dee Daugherty. Jazzmanovi Matthewu Shippovi v „Let’s Make a Memory“ stačí pár tónů klavíru za Kayovým hlasem. V textu se mihne Ford Galaxie, prsty bubnující do volantu, člun na jezeře a ohňostroj čtvrtého července. Ti dva milenci zatím nevědí, co si se sebou počít. Pro tuhle noc to vědět nemusí.

Planety, knihy a krabice

Patti Smith je na albu přítomná pouze jako spoluautorka jedné z Lennyho nejstarších písní. „Solstice“ rozšiřuje dosavadní okruh aut, barů a pokojů o planety, slunovrat, Londýn a Řím. Smith mu řekla, že by ji měl zpívat sám. Poslechl ji.

Písně vznikaly v různých obdobích a vedle těch zajímavých zůstaly i slabší. Ve „World Book Night“ se v rýmech vrší všechno, co mohou knihy v lidském životě znamenat. V „Pennsylvania Girls“ Kaye s pobavením vypočítává přednosti žen z Pensylvánie: umějí zacházet s elektrickým šroubovákem, v pití toho vydrží víc než vy a můžete je vzít i na slavnostní pesachovou večeři. Některé verše pobaví, refrén se stačí omrzet ještě před koncem. Jinde se rozběhne jednoduchá melodie a po pár taktech už víme, kam vede. V takových chvílích deska ztrácí napětí a některé skladby zmizí z paměti s posledním refrénem.

Mnohem déle zůstává „The Things You Leave Behind“. Začíná knihami, deskami, fotografiemi a starým oblečením, které zaplnily podkroví i sklep. Kaye ten problém zná. V rozhovoru s Jimem Sullivanem pro Forward odhadoval v roce 2024 svou sbírku na tři tisíce alb, stejný počet singlů a CD, která se dál množí. Jeden z jeho přátel už svůj život naskládal do pronajatého skladu o rozměrech dvanáct krát čtyři stopy. Krabice stojí úhledně na sobě a někdo je jednou bude muset otevřít.

Zpočátku to vypadá na inventuru člověka odhodlaného konečně udělat pořádek. Mezi věcmi se však brzy objeví nedokončené záležitosti, přátelé, písně a láska. Úklid se mění v loučení. Nejtěžší nakonec nejsou krabice, nýbrž všechno, co se do nich uložit nedá.

Slib na dvě minuty

„Hudba existuje v přítomném čase,“ řekl Kaye ve stejném rozhovoru pro Forward. V rozhovoru pro Guitar Player o dva roky později dodal, že ho po ránu nejvíc zajímá práce jež ho čeká a písně, které se mu právě zní v hlavě. Dávné nápady na Goin’ Local rozhodně nejsou žádné vyhrabané archiválie. Kaye je dokončil ve chvíli, kdy pro ně našel správný čas.

Nejhlouběji do minulosti přitom sahá závěrečná „Yes I Will“. Její text napsal Kayův strýc Larry Kusik, spoluautor slov k „A Time for Us“ na melodii z filmu Romeo a Julie a autor textu „Speak Softly, Love“ z Kmotra. Právě Kusik přivedl synovce poprvé do studia, když ho na podzim 1965 požádal, aby nazpíval protestní píseň „Crazy Like a Fox“, kterou napsal s Ritchiem Adamsem. Nahrávka vyšla v březnu následujícího roku pod jménem Link Cromwell; na druhé straně singlu byla „Shock Me“. Neuspěla – podle Kayeho naštěstí. Hit by ho možná odvedl jinam, singl mu však dodal jistotu, že v hudbě má své místo.

Ke konci Kusikova života za ním Kaye jezdil na Upper East Side. Vozil ho autem po čtvrti, kde strýc kdysi žil, a pak spolu zašli na večeři. Při jedné z těchto návštěv ho požádal o text. Kusik mu předal „Yes I Will“, příslib věrnosti a pomoci. Kaye jej zhudebnil a zazpíval mu v nemocnici. Strýc poděkoval. Následujícího rána zemřel.

Nahrávku Kaye věnoval také Andymu Paleymu. Paley zpíval v Sidewinders, jejichž album Kaye v roce 1972 produkoval, a „Yes I Will“ měl orchestrovat. V roce 2024 však zemřel. Smyčcové aranžmá dokončil David Mansfield.

„Yes I Will“ trvá dvě minuty a deset sekund. Kaye z ní neudělal dvojitý nekrolog. Zpívá, že pomůže, kdykoli bude třeba, a zůstane nablízku, když se věci pokazí. Mansfieldovy smyčce ustoupí a deska skončí.