Naposledy aktualizováno: 15.7.2026
Zpěvák Blood, Sweat & Tears měl všechno, co uhlazený jazzrock potřeboval, aby nepůsobil jen jako přehlídka muzikantské vyspělosti
#LetniLongRead
David Clayton-Thomas (1941-2026) měl v hlase naléhavost a zkušenost člověka, který se nejdřív musel naučit přežít. Neptal se, zda smí vstoupit. Do hudby Blood, Sweat & Tears přinesl torontské kluby, vězení, blues a tvrdost člověka, jenž věděl, že pozornost publika se nedostává zadarmo. Bez něj by kapela možná zůstala obdivuhodně přesná. S ním její naleštěné dechy dostaly pot, váhu a trochu špíny za nehty.
Hlas, který se musel prosadit
Smrti se nebojím. A vlastně mi na tom nezáleží.
– Laura Nyro, „And When I Die“, v podání Blood, Sweat & Tears
David Clayton-Thomas nezpíval, jako by stál před mikrofonem. Zněl, jako by se k němu musel probojovat. Jeho hlas měl v sobě tlak, pod nímž slova zhrubla a přestala se chovat způsobně. Ve „Spinning Wheel“ nepřednášel životní moudro. Odhazoval ji na stůl jako chlap, který podobných moudrostí slyšel dost a stejně si nakonec musel poradit sám.
Zemřel 24. června 2026 v torontské nemocnici St. Michael’s. Bylo mu čtyřiaosmdesát let. Zůstane po něm několik hitů, jedno z nejúspěšnějších alb konce šedesátých let a hlas, bez něhož by Blood, Sweat & Tears možná zůstali příliš dobře vychovanou a uhlazenou kapelou. Měli dechy, jazzové hráče a složitá aranžmá. On jim přinesl důvod, aby všechna ta rafinovanost skutečně bolela.
Pot v dobře střiženém obleku
Eponymní album Blood, Sweat & Tears (spotify link) z roku 1969 strávilo sedm týdnů v čele amerického žebříčku a získalo Grammy za album roku. „You’ve Made Me So Very Happy“, „And When I Die“ a „Spinning Wheel“ se staly obrovskými hity. Byla to hudba pro velká pódia, televizní studia i posluchače, kteří chtěli od rocku něco dospělejšího. Clayton-Thomas se však v jejím dobře střiženém obleku neustále potil.
|
|
|
Když se album dostalo v roce 1971 na gramofony členů československého Gramofonového klubu, zachytil Jaromír Tůma v průvodním textu proměnu kapely překvapivě přesně. Kooperova lyrika ustoupila hlasu, který se dravých dechů nelekl. Pro podobný zvuk se tehdy nabízel termín “big-band rock”. Publicistická škatulka, kam zamířila seskupení jako New Jazz Orchestra, Lighthouse, Keef Hartley Band, Colosseum a Chicago.
Deska uchvátila svoji komplexností. Otevíraly a uzavíraly ji variace na Erika Satieho, mezi ně však kapela vměstnala tři singly schopné obsadit vysílání amerických rádií. David Clayton-Thomas byl v téhle složité konstrukci závažím, které ji drželo u země.
Píseň „Spinning Wheel“ mu patřila ještě o něco víc než ostatní. Napsal ji a pak sledoval, jak mu mizí z rukou – což je patrně nejlepší osud, jaký může potkat skutečně silnou skladbu. James Brown ji přetáhl k funku, Ella Fitzgerald si ji odnesla na jazzové pódium a další stovky interpretů v ní hledaly vlastní význam. Clayton-Thomasův hlas zůstal původním otiskem, skladba však dávno přestala poslouchat svého autora.
Převálcovali Beatles
Jak široce tahle směs zabrala, ukázala anketa čtenářů jazzového časopisu DownBeat. Blood, Sweat & Tears v ní roku 1969 porazili mezi rockovými, popovými a bluesovými skupinami Beatles téměř pětinásobně; jejich album zároveň skončilo druhé mezi jazzovými deskami roku, hned za Milesovým Filles de Kilimanjaro (spotify link). Na krátkou chvíli nehráli mezi dvěma žánry. Zabírali oba.
S dechy se Clayton-Thomas nepřetahoval o hlasitost, nýbrž o právo rozhodnout, co píseň znamená. Žestě mohly předvádět přesnost, on je vracel k základnímu – živelnému tepu. „And When I Die“ v jeho podání nezní jako smíření se smrtí, ale jako vzdor bez zbytečného divadla. V „You’ve Made Me So Very Happy“ dokázal být něžný, aniž by ze sebe setřásl starou pouliční nedůvěru.
Blood, Sweat & Tears po odchodu Ala Koopera potřebovali novou ústřední postavu. Clayton-Thomas se k nim dostal díky doporučení Judy Collins bubeníkovi Bobbymu Colombymu. Kdo koho komu představil, je však jen téma na libivý titulek. Podstatné je, co následovalo. Kapela měla koncepci, aranžéry i hráče schopné pohybovat se mezi jazzem a rockem. Clayton-Thomas změnil poměr sil uvnitř souboru. Její hudba dál mohla být muzikantsky inteligentní, jen už si tím nemohla být příliš jistá.
Protiválečný zpěvák na státním turné
Úspěch z Blood, Sweat & Tears neudělal bezproblémový podnik. V létě 1970 kapela pod patronací amerického ministerstva zahraničí odehrála jedenáct koncertů v Záhřebu, Lublani, Bělehradě, Sarajevu, Constanțe, Bukurešti a Varšavě. Pro publikum v Jugoslávii, Rumunsku a Polsku představovala prudký závan zvenčí. Část protiválečných fanoušků doma však cestu chápala jako službu Nixonově administrativě a zradu všeho, co od rockové kapely očekávala.
Za souhlasem s turné přitom nebyla politická horlivost. David Clayton-Thomas se kvůli své kriminální minulosti potýkal s nejistotou, zda bude moci trvale pobývat ve Spojených státech a cesta se stala součástí dohody, která mu měla pomoci získat “zelenou kartu”. Ocitl se uvnitř příběhu, který by ještě o několik let dřív nejspíš sám označil za manipulaci.
Připomeňme „Brainwashed“, singl, který natočil už v roce 1966 s Bossmen. Protiválečný text, jazzový klavír, tvrdý tah kapely a hlas, který nevysvětluje, nýbrž obviňuje. Píseň je víc než raný pokus spojit rockovou přímočarost s jazzovými muzikanty. Zpětně zní jako předčasná poznámka pod čarou k jeho vlastní kariéře. Muž zpívající o vymývání mozků se o čtyři roky později pohyboval v prostoru, kde se hudba, politika a státní zájem míchaly špinavěji, než připouštěla jednoduchá protestní píseň.
Podobné rozpory k němu patřily víc než čistá hrdinská linie. Clayton-Thomas nebyl symbolem bez poskvrny. Většinu života si musel vybojovat místo ve světě, který mu je původně nenabízel, a občas za něj platil způsobem, jenž se nevyjímal dobře v žádném tiskovém prohlášení.
Kytara po někom jiném
Narodil se 13. září 1941 v Anglii jako David Henry Thomsett, vyrůstal však v Torontu. Ve čtrnácti odešel z domova a následující roky strávil mezi ulicí, krádežemi, rvačkami, polepšovnami a vězením. Hudba do jeho života nevstoupila jako romantické vysvobození. Našel někým zapomenutou kytaru a začal se na ni učit, protože tam byla. Minulost nezmizela a žádné dveře se zázračně neotevřely. Dostal alespoň něco, do čeho mohl promítnout tvrdost, která se s ním nemazlila a život mu jen ztrpčovala.
Torontská Yonge Street ho naučila zbytek. Po propuštění z vězení v roce 1962 zamířil do Le Coq d’Or, kde Ronnie Hawkins a jeho Hawks patřili k vládcům místního klubového provozu. Clayton-Thomas později vzpomínal, jak mladí muzikanti sedávali u baru a viseli na každém tónu, který kapela zahrála. Nebyla to škola harmonie ani dobrého vkusu. Hawks předváděli, jak se zmocnit místnosti plné lidí, kteří přišli pít, křičet a možná se také trochu porvat.
Hawkins si mladého zpěváka všiml, nechal ho několikrát zazpívat a vzal ho pod svou ochranu. Clayton-Thomas si brzy založil Fabulous Shays a později jazzověji založené Bossmen, ale Hawkinsovu lekci si odnesl s sebou. Když se o několik let později postavil před dechovou sekci Blood, Sweat & Tears, nepřinesl do ní jen bluesovou drsnost. Věděl také, jak si zabrat sál dřív, než si publikum stačí rozmyslet, zda ho vůbec chce poslouchat.
Zpátky v Torontu
Z Blood, Sweat & Tears poprvé odešel v roce 1972, později se vracel a pokračoval také sólově. Jeho další kariéra už nemohla zopakovat okamžik, kdy se správný hlas potkal se správnou kapelou a oba se navzájem vytáhli výš. To není neúspěch. Takových okamžiků dostane většina muzikantů jeden, pokud vůbec nějaký.
V roce 2004 se Clayton-Thomas natrvalo vrátil do Toronta. Podporoval místní hudební scénu i organizaci Peacebuilders Canada, která pomáhá mladým lidem ohroženým konfliktem se zákonem. Nebyla to sentimentální tečka za napraveným životem. Spíš poznání, že mezi klukem v cele a zpěvákem na vrcholu hitparády někdy neleží žádný velký plán. Jen cizí kytara, několik lidí ochotných poslouchat a chvíle, kdy člověk pošle všechnu svou tvrdost jiným směrem.
David Clayton-Thomas nevnesl do Blood, Sweat & Tears pouze hlas. Přinesl jim paměť míst, kam jejich notové stojany nikdy nedosáhly. Proto jejich nejlepší nahrávky dodnes nezní jako naleštěná jazzrocková vitrína. Uvnitř pořád někdo buší na dveře.
