Hudební magazín o zapomenutých příbězích, jazzu, alternativě a albech s hlubším kontextem
Deska, na níž Dead Kennedys přestali útočit na jednotlivé terče a začali pitvat celý systém
Na druhém řadovém albu už Dead Kennedys nepotřebovali guvernéra, prezidenta ani jeden konkrétní skandál. Terčem se stala běžná americká existence: práce, lékařská péče, kariéra, dovolená i pocit bezpečí. Plastic Surgery Disasters zachycuje společnost zglajchšaltovanou k obrazu reklamy – a pod obvazy už začíná hnisat.
Pokračování textu Plastic Surgery Disasters: Amerika pod skalpelem
Junior Beret z Melody Makeru sbíral jazzové příběhy, filmové postavy a přehlížené životní momenty.
Ve věku 88 let zemřel britský publicista Brian Case (1937-2026). Psával o jazzových velikánech, filmu noir i detektivkách, ale nejlépe jej vystihují krátké výjevy z jeho vlastních textů: zamlžené okno nad Greek Street, umělé kytice z amerických vetešnictví nebo láhev červeného objednaná jako další voják.
Pokračování textu Brian Case, muž ze zkušební komise rock’n’rollu
Zpěvák Blood, Sweat & Tears měl všechno, co uhlazený jazzrock potřeboval, aby nepůsobil jen jako přehlídka muzikantské vyspělosti
#LetniLongRead
David Clayton-Thomas (1941-2026) měl v hlase naléhavost a zkušenost člověka, který se nejdřív musel naučit přežít. Neptal se, zda smí vstoupit. Do hudby Blood, Sweat & Tears přinesl torontské kluby, vězení, blues a tvrdost člověka, jenž věděl, že pozornost publika se nedostává zadarmo. Bez něj by kapela možná zůstala obdivuhodně přesná. S ním její naleštěné dechy dostaly pot, váhu a trochu špíny za nehty.
Pokračování textu David Clayton-Thomas: Hlas, který do naleštěných dechů přinesl ulici
Dvě archivní koncertní nahrávky Petera Gabriela zachycují rozdílné okamžiky téže povahy. Na prvním WOMADu v roce 1982 hraje skladby, které publikum ještě nezná.
O jednadvacet let později v Real World Studios stojí před lidmi, kteří s jeho hudbou prošli kus života. Mezi těmi záznamy neleží jen čas. Jsou tam hudebníci, nápady a vztahy, k nimž se Gabriel vrací jako k živému materiálu.
Clive Davis nikdy nenapsal slavnou píseň. Vlastně nenapsal ani notu. Přesto by bez něj zněla populární hudby druhé poloviny 20. století jinak.
#LetniLongRead
Clive Davis zemřel na konci června 2026 ve věku čtyřiadevadesáti let. Nekrology připomínaly dlouhý seznam jmen: Janis Joplin, Santana, Bruce Springsteen, Whitney Houston, Alicia Keys… jenže právě ten seznam zakrývá to nejzajímavější. Davis nebyl producent ani skladatel. Neproslavil se hlasem ani hrou na nástroj. Jeho nástrojem nebyla kytara ani klavír. Byla to schopnost ve správnou chvíli říct ano. A málokdo v dějinách populární hudby svému úsudku věřil tak neochvějně jako on.
Pokračování textu Muž, který slyšel budoucnost: Clive Davis a šedesát let popové revoluce
Home & Abroad. a léto roku 1986, kdy byli The Style Council na vrcholu
#LondonBetween, #QuietSoulUK | Soul & Style
Album Home & Abroad. vyšlo v zajímavé době. The Style Council byli na vrcholu popularity, přesto si stále nebyli jisti vlastním postavením. Kritici střídali obdiv s pochybnostmi, část publika stále vzpomínala na The Jam a Paul Weller měl pocit, že svůj nový směr vysvětluje už příliš dlouho. Koncertní titul Home & Abroad. zaznamenal právě tento okamžik.
Pokračování textu Rok 1986: Paul Weller je slavný, úspěšný a přesto mu pořád nikdo pořádně nerozumí
Od odchodu z Genesis přes Real World Studios až k projektu o\i. Esej o hudebníkovi, který celý život rozšiřoval představu o tom, co všechno může být součástí jednoho autorského díla.
Někteří hudebníci po sobě zanechají katalog alb. Peter Gabriel vedle nich vytvořil vydavatelství, festival, nahrávací studio i způsob práce, který ovlivnil stovky dalších muzikantů. Nejsou to vedlejší kapitoly jeho kariéry.
Patří k ní stejně neoddělitelně jako „Solsbury Hill“, „Biko“ nebo „Don’t Give Up“. Jeho největším dílem možná nejsou jednotlivé písně, ale prostředí, ve kterém mohly vznikat další.
Zůstával stranou. A přesto byl skoro všude.
Dave Mason nikdy nepůsobil jako člověk, který potřebuje stát uprostřed scény. A přesto byl u překvapivého množství hudby, která formovala konec šedesátých a sedmdesátých let. Ne jako jméno na plakátu, spíš jako stopa, kterou najdete ve chvíli, kdy začnete číst malé řádky na obalech desek.
Pokračování textu Dave Mason: muž, který hrál pro všechny – a nikdy o tom nemluvil