Z deště a tónů gait v Montes de María přes mexické sonideros až k Joeu Strummerovi. Příběh krále cumbie, který zůstal spojený s půdou, z níž jeho hudba vyrostla.
Andrés Landero převedl do akordeonu hudební řeč kolumbijského San Jacinta: gaity, bubny, ptačí hlasy i zkušenost člověka, který vedle hraní pořád obdělával půdu. Doma se jeho sabanská cumbia nevešla beze zbytku do vallenatského kánonu, v Mexiku však zakořenila v kultuře sonideros – a přes Joea Strummera doputovala ještě dál.
Andrés Landero se narodil 4. únpra 1932. Vyrůstal v San Jacintu, v krajině Montes de María, kde cumbia patřila stejně samozřejmě k bubnům a gaitám jako k práci na poli. Kolumbijská gaita, dlouhá flétna domorodého původu, byla jedním z hlasů tamní hudby dávno předtím, než do ní vstoupil akordeon. Po práci se tam scházeli hráči na gaitu a perkusionisté a dospívající Landero s nimi držel rytmus údery do koženého sedáku stoličky.
Jeden z prvních akordeonů, na nichž Landero zkoušel hrát, koupil jeho bratranec Miguel od Pacha Rady. Když jim kvůli hluku zakázali odpolední hraní, začali cvičit za prudkých dešťů, které zvuk akordeonu přehlušily. Nebyl to útěk z rolnického života k hudbě. Akordeon se měl stát dalším nástrojem, kterým mohl ten svět promluvit.
Do měchu a knoflíků přenášel melodické obraty, které znal z gait, rytmus bubnů a zvuky krajiny kolem San Jacinta. Nejzřetelněji se ten vztah ozývá v „La pava congona“. Landero se ve hře pokoušel napodobovat ptačí hlasy; v samotné skladbě tak okolní příroda vstupuje přímo do hudby. Podobně se v jeho písních objevují pole, ztracené sandály, ženy z okolních vesnic a každodenní starosti lidí, mezi nimiž žil. Cumbia pro něj nebyla obrazem venkova vytvořeným zvenčí.
Desky a hranice vallenata
Ještě před příchodem k Discos Fuentes roku 1965 nahrával pro cartagenský label Curro. Na albu Fiel Caricia (spotify link) z téhož roku vyšla „Martha Cecilia“, věnovaná Marthě Cecilii Calero Córdoba z Cali, která se v roce 1964 stala Señorita Colombia. Landero z její korunovace udělal cumbii: nad výrazným akordeonem zpívá o její kráse, žezlu a koruně a „patnáct květů“ v textu odpovídá patnácti kandidátkám tehdejší soutěže.
Když ji o desítky let později vyhledal dokumentarista Juan Carlos Díaz, na to, že jí kdysi někdo složil cumbii, si už vzpomínala jen matně. „Perdí las abarcas“ zase přenesla do repertoáru venkovskou zkušenost, zatímco přepracovaná „La pava congona“ na LP desce La Fiebre (spotify link) z roku 1972 je důkazem, jak osobitě uměl spojit cumbii, akordeon a zvuky savany. Desek přibývalo a Landero nahrával i pro další značky; jeho písně dál vyrůstaly z konkrétních lidí, událostí a zvuků.
|
|
|
Tahle šířka uměleckého záběru mu komplikovala postavení ve vallenatu – lidové hudbě z kolumbijského karibského pobřeží a vnitrozemí kolem Valleduparu, typicky postavené na trojici akordeon, malý bubínek caja a dřevěný škrabací nástroj, jehož vroubkovaný povrch rozeznívá kovová vidlice guacharaca. Základními tradičními rytmy jsou paseo, merengue, son a puya. Šlo o zpívané příběhy, milostné písně, zprávy a místní události putovaly krajem s akordeonisty.
Na Festival de la Leyenda Vallenata patřil opakovaně k výrazným soutěžícím, králem akordeonu se tam však nestal. Stylově se lišil od vallenatské tradice, která se formovala především v Cesaru a La Guajiře. Vedle cumbií a porros sahal k rytmům vallenatské tradice i hudby z pobřeží. Patřil tak k nejvýraznějším kolumbijským akordeonistům, ale v oficiálním příběhu vallenata zůstával trochu stranou.
Andrés Landero y su Conjunto
Na řadě nahrávek se Landero objevoval pod kreditem Andrés Landero y su Conjunto, tedy se svým souborem. Ke klasickému vallenatskému triu akordeon–caja–guacharaca přibývala v jeho souboru tumbadora, vysoký buben příbuzný conze. Hudební historik Julio Oñate Martínez její úlohu u Landera přirovnává k tambor alegre, hlavnímu bubnu tradiční cumbie, zatímco caja podle něj přebírala funkci menšího doprovodného bubnu llamador.
Obsazení se v průběhu let měnilo. Podle vzpomínky Adolfa Pacheca, kterou zaznamenal Oñate, zažil soubor období největšího rozmachu v sestavě Andrés Landero (akordeon), Domingo Pimentel (caja), José Alfaro (tumbadora) a Juan „Chuchita“ Fernández (guacharaca). Chuchita později vzpomínal, že právě u Landera se učil hrát na guacharacu; v jeho souboru také zpíval a později přešel k Los Gaiteros de San Jacinto.
Mexiko bez žánrových hranic
V mexickém Monterrey nebyl Landero neznámou folklorní kuriozitou z Kolumbie. Gramodesky s jeho hudbou tam obíhaly dřív, než roku 1979 dorazil na dlouhé turné. Našel posluchače, pro které jeho cumbia nepotřebovala vysvětlovat, zda je ještě vallenato, nebo už něco jiného. Tamní publikum po něm chtělo především autogramy a fotografie a žánrové hranice ho příliš nezajímaly.
V Peñón de los Baños a Tepitu totiž existovala již dávno poptávka po kolumbijských vinylových deskách, mezi nimi i po Landerových. Starší bratr Josého Ortegy, známého jako Morelos, se roku 1977 vydal do Kolumbie nakupovat nahrávky z produkce tamních vydavatelství. Cesty pokračovaly i potom a roku 1982 už staršího bratra doprovázel Morelos.
Dávno zapomenuté singly a alba se díky nim dostávaly k sonideros – DJům a sběratelům, kteří se svými zvukovými aparaturami hráli na sousedských tancovačkách. Na oblíbených gramofonech Garrard kolumbijské cumbie výrazně zpomalovali, aby je přizpůsobili tamnímu způsobu tance; z téhle praxe se v Mexico City formoval místní zvuk rebajada.
Z peněz vydělaných na turné si Andréa Landero koupil dva hektary půdy a vrátil se k hospodaření. Na parcele pěstoval maniok a banánovníky. Pole pro něj nebylo místo, odkud se úspěchem vysvobodil. Malou fincu pojmenoval La Pava Congona podle své slavné cumbie. V pramenech se stejné místo později objevuje jako rodinná casa-finca a restaurace na okraji San Jacinta, kde ho ještě na sklonku devadesátých let cestující vídali snídat nebo obědvat.
Oltáře a Strummerova kazeta
Oficiální uznání přišlo nakonec i ze světa vallenata. Roku 1999 mu Festival de la Leyenda Vallenata spolu s dalšími významnými představiteli tradice udělil titul Rey Vitalicio („doživotní král“). O rok později, 1. března 2000, zemřel.
V Kolumbii bylo třeba jeho význam znovu připomínat dokumenty, články a návraty k historii cumbie; v prostředí mexických pouličních disc-jockeyů jeho hudba žádný podobný návrat nepotřebovala. Desky dál pouštěly a v některých domácnostech monterreyských sonideros se objevovaly oltáře s jeho obrazem.
Jeden z impulsů k novému zájmu v Kolumbii přišel paradoxně z Anglie. Juan Carlos Díaz později vzpomínal, že jeho pátrání po Landerovi spustilo video, na němž Joe Strummer líbá kazetu s jeho jménem a nadšeně mluví o jeho hudbě. Odtud se rozběhla více než tříletá práce na dokumentu Landero, la tierra que canta.
Když roku 2007 vyšel soundtrack k filmu Joe Strummer: The Future Is Unwritten, mezi nahrávkami, které Strummer vybral, byla i „Martha Cecilia“. Píseň natočená už roku 1965 tak po více než čtyřech desetiletích došla k úplně jinému publiku. Od San Jacinta přes mexické sonideros až k britskému punkerovi tak doputovala hudba, která s sebou nesla gaity i ptačí hlasy z kraje, kde Landero vedle hraní pořád obdělával vlastní půdu.
